DOMOV

OBSAH

43. NÁRODNÍ POSLÁNÍ

Domine, non sum dignus! To byl můj první pocit, když mi bylo sděleno rozhodnutí, že mám být poctěn čestným doktorátem této univerzity. Je to ochromující dostat se tak byť vzdáleně do společnost myšlenkových gigantů jako byli Dr. Weyr and Dr. Engliš, a jejich následovníků, z kterých Dr. Vladimír Kubeše mi před lety prokázal tu laskavost, že si osobně vyžádal, aby mě promoval. Byla to doba, kdy právní teorie naší školy byla vytlačována teorií jinou, která tvrdila, že právní řád není ničím jiným než nástrojem, kterým mocní tohoto světa drtí ty, kdo jsou méně mocní nebo bezmocní. Ze své tehdejší děkovné odpovědi, která byla odmítnutím této teorie, si už pamatuji jen matně poslední větu: "Často mezi mocným a slabým stojí jen právník a jeho constans et perpetua voluntas ius suum cuique tribuere, což je definice spravedlnosti římského práva a znamená: stálá a věčná vůle dávat každému, co mu přináleží.

Je-li dovoleno, aby si člověk přičítal plnění povinnosti za zásluhu - a o tom pochybuji - pak asi moje jediná zásluha v životě je, že jsem se této povinnosti právníka nikdy nezpronevěřil ve všech těch rozličných situacích a okolnostech, jimiž mě osud vláčel. Proto také používám a využívám této slavnostní příležitosti, abych řekl několik slov o samých základech československého práva, t.j. o ústavní Listině základních práv a svobod, ústavní zákon z 9. ledna 1991. Listina vypočítává uspokojivě a podrobně řadu práv a svobod, ale je neurčitá v tom, kdo je nositelem těchto práv, komu jsou dobrodiní těchto práv zaručena. Jde o článek 6., jehož první dvě věty zní: "Každý má právo na život. ... Nikdo nesmí být zbaven života." Z kontextu lze soudit, že pod pojmem "každý" je míněn "každý člověk", ale definice člověka není udána. Pro biologa zde není pochyb: spojení mužské a ženské životodárné buňky vytváří nového jedince, jehož jedinečné vlastnosti jsou už plně geneticky programovány. Nezáleží na tom, zda žije v mateřském těle, ve zkumavce nebo na skleněné misce v mrazničce k pozdějšímu použití - jde o nového člena lidské rasy. Pro právníka však tato otázka není tak jednoduchá: existují různé návrhy a právní teorie, které přiznávají status "osoby" nebo "člověka" jednotlivci od okamžiku početí, jiné od doby, kdy plod nabude lidskou tvářnost, ještě jiné od doby "viability", t.j. doby, kdy projevuje znaky samostatného života; jiné teorie mu přiznávají právo na život až od narození a ještě jiné jen tehdy, nevykazuje-li po narození více nebo méně vážné defekty; bylo také navrhováno, aby právo na usmrcení bylo reservováno rodičům až do šestého roku, kdy se projeví skryté genetické defekty předtím nepozorovatelné. Absence právní definice nositele všech základních práv je jistě velkým nedostatkem normotvorby.

Neurčitost zvyšuje 4. věta téhož článku, která zní: "Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné." Toto ustanovení předně staví na hlavu hierarchii norem: zatím co norma vyšší má definovat a omezovat obsah normy nižší, je zde tomu naopak. Kdyby některý zákonodárce vydal zákon, že "Není trestné zbavení života osob, které se chovají násilně ve vyšetřovací vazbě (nebo chcete-li: v táboře nucené práce), vězeňskými strážci", článek 6. Listiny takový zákon legalizuje a nedává Ústavnímu soudu žádnou základnu k tomu, aby jej zrušil. Za druhé v souvislosti s větou třetí, že "trest smrti se nepřipouští", věta 4. zvrací staletý vývoj, který vedl k tomu, že trest smrti - nebo "zbavení života", abychom použili terminologie Listiny - si vyhradil stát, vzal je všem osobám a institucím jiným a obklopil je řadou podrobných a pečlivě promyšlených záruk, aby práva smrtí ohrožené osoby byla zachována. Věta třetí 6. článku stát tohoto práva zbavuje, ale větou čtvrtou je přenáší na jinak neurčené osoby a instituce soukromé, a nečiní žádné opatření pro to, co americké právo nazývá "due process", t.j. řádné řízení, ve kterém ten, kdo chce někoho usmrtit, musí své rozhodnutí odůvodnit proti někomu, kdo práva souzeného materielně, nejen formálně, zastupuje, s tím, že rozhodnutí je v rukou nestranného činitele. V některých zemích vzniká praxe, že rozhodnutí zbavit života osobu nově narozenou, přestárlou či těžce nemocnou je právem rodiny a rodinného lékaře, kteří mnohdy mají materielní zájem na ukončení jejího života. Pro toho, kdo je takto "zbaven života", jsou všechna ostatní práva iluzorní.

Úkol stát mezi mocným a bezmocným jako poslední záštita zůstává nadále na právníkovi a jeho "constans et perpetua voluntas ius suum cuique tribuere". Takové je a vždy bude poslání právníka.

Nechť čtenář přijme tuto knihu jako doklad, že jsem se mu nezpronevěřil.

Vlastislav Chalupa