|
|
43. NÁRODNÍ POSLÁNÍ
Poslání je souhrn vlastností a hodnot, podle kterých je jednající subjekt ochoten žít i zemřít.
Rozbor světové situace ve 4. části tohoto pojednání končí závěrem, že lidstvo stojí před nejosudovějším rozhodnutím svého bytí: evoluce nebo entropie, a že mohutné síly jej vedou na cestu entropie - entropie je snadnější, je to neustálý pochod směřující ke klidu, nehybnosti a nebytí. Naproti tomu vývoj vedl k vytvoření života, který v člověku vrcholí tvorem, nadaným schopností k vědomé vzpouře proti entropii. Člověk má vrozený sklon a přirozenou povinnost se proti entropii postavit - ne jenom svým osobním životem, ale i vlivem na řízení veřejných záležitostí; možnost volby mezi evolucí a entropií, dramaticky vyjádřená jako volba meži životem a smrtí (
117), činí z volby záležitost politickou. Protože národy jsou nositeli duchovního vývoje, plní svou funkci rozrůznění a výběru i v této zásadní otázce, na kterou až do použití odlidňovací politiky odpovídaly pudově ve prospěch vývoje (nebo vyjádřeno v náboženských termínech, ve prospěch stvoření nebo Stvořitele). Odlidňovací politika a její následky je staví před volbu vědomou.To platí i pro český národ, který zatím jako celek dal přednost postoji, že tato otázka neexistuje, a tím v praxi je na cestě entropie (příznaky rozkladu jsou stále zřejmější). Jeho funkcí ve vývoji je "úsilí o nalezení absolutní pravdy a spravedlnosti, spojené se snahou o důsledné a všestranné uskutečnění požadavků, které z těchto poznatků plynou" prakticky pod zorným úhlem věčnosti; v Masarykově formulaci to znamená rozhodnout se pro synergii s Prozřetelnosti nebo proti ní, a toto rozhodnutí je totožné s rozhodnutím pro pokračování národa nebo jeho poměrně rychlý zánik (fyzicky: při současném reprodukčním koeficientu kolem 1% to znamená snížení počtu Čechů z přibližně 10 milionů na 2 miliony během dvou generací, nebo kulturně: přijetí elitistického "paradigmatu" ať v podobě "světoobčanství" nebo "evropanství" na úkor specielní svébytnosti české). Pro lidstvo to znamená ztrátu jedné větve rozrůznění, která měla v minulosti na jeho vývoj kladný vliv a bude mít tento vliv v budoucnosti, bude-li pokračovat.
Hlavní entropické prvky ve světovém dění jsou odlidňování, mimopolitická koncentrace moci a homogenizace ("Gleichschaltung") kultury. Z hlediska uskutečnitelnosti, t.j. v souladu s vývojem ("s plánem Prozřetelnosti" pod zorným úhlem věčnosti) se rýsuje toto poslání české politiky vyjádřené jako cíle politického úsilí: (1) plodnost lidstva, jako protiklad odliňování, (2) demokracie jako protiklad mimopolitické centralizace moci, (3) svébytnost národů jako nositelů duchovního vývoje proti homogenizaci masové kultury. Někdy lze poukazovat na hospodářské úspěchy, které zejména v očích těch, kdo měří věci ekonomickým materialismem, zakrývají prohlubující se mravní úpadek. Ale právě politická a hospodářská soustava, která spočívá na soustředění práv v rukou jednotlivce a na jeho svobodném rozhodování, může fungovat jenom, jestli je zde záruka, že se jednotlivci svobodně budou sami rozhodovat s ohledem na jiné a na celek, jinak se povaha nového systému nebude lišit od povahy systému komunistického, s obdobnými následky. Československo svou státní filozofií nosný mravní systém dávalo a představovalo; prostupoval jeho kulturní a politickou elitu a byl směrodatný většině všech občanů.
Český národ je příliš slabý, než aby mohl zvrátit protivývojové pochody ve světovém měřítku. Může však v rozsahu své svrchovanosti uplatňovat politiku z hlediska vývoje lidstva kladnou. Není v tomto směru sám: tak jak se rozkladné důsledky elitistické ideologie a politiky stávají zřejmějšími, rostou i snahy a síly k nápravě. Český národ jako celek se může stát jejich předvojem a krystalizačním bodem, tak jako jím byl v epochách velkých změn Evropy a později i světa. Platil by za to těžkou cenu; v tom spočívá jeho velikost i jeho poslání.