Politika a její důsledky postihují v moderní době život každého, i toho nejnepolitičtějšího člověka, ať chce nebo nechce. Proto tímto odstavcem začínají výklady zabývající se politikou. Jejich úkolem není propagovat ten či onen druh politiky, ale přispět k jejímu poznání.

Při izolování pojmu politiky je nutno postupovat podle pravidel logiky: zařadit pojem pod nejbližší obecnější kategorii a odlišit jej od ostatních pojmů této kategorie vytčením specifického, politice jedinečně vlastního znaku.

Vysvětlení jako existentní následek příčin, které jsou zase následek příčin jiných, selhává u vysvětlení volby, která je klíčovým bodem vysvětlení politiky. Psychologie vysvětluje volbu tím, že na člověka působí několik příčin, které jej nutí reagovat určitým způsobem. Jedna z těchto příčin (nebo jejich skupina) je silnější než jiné, "přitahuje" jej více než jiné, proto člověk reaguje tak, jak reaguje. Na otázku: " proč jej tato příčina přitahuje více než jiné" je odpověd: protože je silnější než jiné". To je výklad kruhem, a proto pro další poznávání neplodný. Politiku je nutno vysvětlovat jako soustavu prostředků chtěných pro uskutečnění účelů, které zase jsou prostředky k dosažení účelů "vyšších", až dojdou k původnímu účelu, který už nemá nad sebou vyšší účel, pro jehož uskutečnění by byl prostředkem. Politika je uspokojivě vysvětlitelná pouze svým účelem.

Politika je svou podstatou jednání, to jest záměrná a racionelní činnost plynoucí z volby prostředků k uskutečnění zvoleného účelu a je přičítána volnímu subjektu, kterému se přičítá rozum (poznávání a hodnocení) a vůle (rozhodování a volba) Tam, kde se pojem "volní subjekt" překrývá s člověkem, platí, že účelem, od kterého jsou všechny ostatní jeho účely odvozeny, je účel subjektivní spokojenosti. Člověk jedná, aby byl spokojen; jinými slovy proto, že je nespokojen. Zkušenost ukazuje člověka jako bytost, projevující rozum (poznávání a hodnocení) a vůli (rozhodování a volbu), jimiž určuje své cíle, účely, a hledá jejich naplnění použitím prostředků, které je (podle jeho mínění) uskuteční. Účelem, od kterého jsou všechny ostatní účely člověka tak či onak odvozeny, je dosažení spokojenosti: člověk jedná tak, jak jedná, protože po zvážení všech možností zvolí jednu z nich jako jako nejvíce uspokojující.

Odkud pochází nespokojenost? Na tuto otázku je nutno hledat odpověď v oblasti kauzality. Jednání člověka je vysvětlitelné tím, že rozumem hodnotí, vybírá a používá prostředky k dosažení (účelu) spokojenosti. Ale proč chce člověk být spokojen (proč "sleduje účel subjektivní spokojenosti"), lze odpovědět jen vysvětlením jeho jednání jako činnosti, vyvolané jeho vlastnostmi, které jsou výslednicí vrozeného potenciálu (vloh) a prostředí.

Člověk je živá bytost - rodí se s širokou stupnicí vloh, které všechny mají inherentní tendenci proměnit se ve vlastnosti. Některé vlohy určují jeho tělesné vlastnosti, jiné vlohy určují jeho duševní vlastnosti. Jakým způsobem se vlohy mění ve vlastnosti? Tím, že člověk jako každá živá bytost mění podmínky, které jej obklopují, aby se jeho vlohy mohly vyvíjet co nejplněji ve vlastnosti; přizpůsobuje si okolí - aktivně; přizpůsobuje se okolí - nerad. Vnější projevy tohoto přizpůsobování jsou souhrně nazývány život. Kde připůsobování přestává, ustává i život, živá hmota umírá. U člověka se přizpůsobování prostředí nevztahuje jen na jeho strukturu hmotnou, ale i na jeho strukturu duševní a jeho prostřednictvím na strukturu společnosti s jejími znaky: kulturou a civilizací. Základní vlastnost života, jeho rozpínavost, je u člověka umocněna jeho duchovním rozměrem. Růst jeho tělesných vloh ve vlastnosti má přirozenou mez v struktuře jeho těla, ale jeho myšlení a vůle, zejména vůle, nezná toto omezení a obepíná nejen celou zeměkouli a celé lidstvo - sahá po hvězdách a touží po transcendentnu a po věčnosti.

Člověk chce být co nejvíce spokojen; v termínech klasické filozofie: hledá štěstí; jeho účel subjektivní spokojenosti je maximální. Když jej jeho prostředí omezuje, pociťuje to jako nedostatek, je nespokojen. Ne vnímání a poznávání samo o sobě, ale jím vzbuzený pocit nespokojenosti vyvolá reakci - činnost, směřující k jeho odstranění. Nespokojenost je možné vyvolat uměle. Některá reakce je automatická, pudová; jiné reakce jsou racionální: odstranění nespokojenosti se pro něho stává účelem, pro jehož uskutečnění shledává prostředky, a k opatření prostředků shledává další prostředky, takže svým myšlením vytváří celý logicky skloubený a hierarchicky uspořádáný účelový soubor, ve kterém se hodnotí věci podle toho, jak naplnění účelu spokojenost přibližují nebo oddalují, jako prospěšné nebo škodlivé.

Všeobecným prostředkem, která má každý člověk k dispozici, je jeho jednání. Ne každá lidská činnost je jednáním; jen ta činnost, která sleduje uskutečnění nějakého účelu, je jednáním. Zde naráží člověk na hlavní překážku v dosažení úplné spokojenosti: jeho jednání je omezeno jeho vlastními vlohami a vlastnostmi i vnějšími okolnostmi, zejména časem a prostorem. Omezenost prostředků člověka nutí, aby při hledání spokojenosti volil ze všech možných prostředků především ty, které jej ke spokojenosti dovedou nejplněji a nejrychleji; musí vybírat, což znamená, že určitých věcí a činností se musí vzdát. To také znamená, že určité vlohy nemůže rozvinout ve vlastnosti, i zde musí volit. I všestranně nadaný člověk musí nakonec volit, zda chce nejvíce rozvinout své vlohy (nadání) pro hudbu nebo matematiku, pro to stát se světcem nebo zločincem. Aby tyto volby mohl provést, musí definovat složky své spokojenosti od těch nejzákladnějších, které má společné s jinými lidmi- stravu, přístřeší, zdraví, rozmnožování - až po ty, které jsou jen jemu vlastní a od ostatních jej odlišují: umění, láska, náboženství, věda, zábava, a přidělit každému z nich to množství prostředků, které jej nejvíce uspokojí. Kombinace těchto podúčelů jsou u každého jiné; proto jsou účely subjektivní spokojenosti navzájem nesrovnatelné - jak poznala už stará lidová moudrost rčením, že "jeden má rád hodinky, jiný má rád holinky." Není možné změřit, čí spokojenost je větší - milovníka holinek, když dostane holinky, nebo milovníka hodinek, když dostane hodinky.

Nespokojenost může být vyvolána také okolnostmi, které se člověka jako jednotlivce netýkají. Člověk je tvor společenský, tj. tvor, jemuž je přítomnost jiných bytostí téhož druhu přirozeným prostředím, jeho nespokojenost může být vyvolána také stavem určitého lidského celku, ke kterému má vztah.. Takové ztotožnění je přirozené a vyplývá z povahy člověka jako společenského tvora nebo je založeno na stejné, resp. podobné reakci více jednotlivců. V prvním případě je lidský celek, který je předmětem ztotožnění, daný nezávisle na jednotlivcově vůli (rodina, národ, státní příslušnost, rasa), v druhém případě je určen jeho volbou (osobním zájmem). V obou případech se změna stavu určitého lidského celku stává jedním z prostředků dosažení spokojenosti (podúčelem vrchního účelu subjektivní spokojenosti), a protože tato změna přibližuje subjekt vůle ke splnění jeho účelu, je v jeho očích zlepšením. Stav zahrnuje vnější okolnosti, tj. životní podmínky, i psychofyzickou situaci příslušníků daného celku a jejich vzájemné vztahy. Všeobecně: jednou z podmínek spokojenosti (podúčelem účelu subjektivní spokojenosti) se stává zlepšení stavu určitého lidského celku; tento celek se stává předmětem péče. Odstranit nebezpečí, hrozící předmětu péče, udržet okolnosti jemu příznivé, spadá pak pod pojem "zlepšení".

Ztotožnění jednotlivce s určitým lidským celkem může být vědomé, ale i nevědomé, pocházející z vněmů zatlačených do podvědomí a proměněných v komplexy. Pocit nelibosti nad stavem určité společnosti (nad "poměry") je pak symbolem potlačeného pocitu nelibosti nad sebou a nad stavem vlastním vědomě nebo podvědomě ztotožňovaný se stavem lidské ho celku, ve kterém žije, nebo jeho části, a popud k činnosti zaniká, je-li odstraněna příčina nespokojenosti změnou osobního stavu. (Na příklad: některý chudobný člověk je odpůrcem hospodářského systému, jenž jej a jiné udržuje v chudobě, a účastní se na úsilí jej změnit; když ale sám zbohatne, tento hospodářský systém obhajuje.)

Důsledkem maximálního obsahu účelu spokojenosti ("co nejvíce") je také, že počínání nebo existence jiného lidského celku může být a často je překážkou zlepšení stavu toho celku, který je předmětem péče; proto zlepšení jeho životních podmínek může zahrnovat a často zahrnuje zhoršení situace lidského celku jiného; to však není účelem hlavním, nýbrž prostředkem k jeho dosažení. Lidský celek, o jehož zlepšení jednající subjekt usiluje, může, ale nemusí být celek, ke kterému patří; zdrojem nespokojenosti Evropana může být např. hladomor v Somálsku, instituce otroctví v Sudanu nebo potlačování lidských práv v Číně.

I když není možné obsah spokojenosti (nebo štěstí, blaha) sdělit a změřit - a básníci i vědci se o jeho zachycení marně pokoušeli ("co je štěstí? muška jenom zlatá"), je tomu jinak u jeho složek: každý dovede pojmenovat aspoň určité chtěné obsahy, určité objektivy, jejichž splnění je pro jeho spokojenost nutné. K jejich opatření je třeba dalších prostředků (k nasycení hladu je třeba jídla, k opatření jídla je třeba p[eněz, k opatření peněz je třeba zaměstnání, k opatření zaměstnání je třeba vzdělání, atd.). Obsah těchto cílů, které jsou na jedné straně prostředkem a na druhé straně účelem ("podúčely"), je možné jiným lidem sdělit tak, že mu rozumí, že mohou rozpoznat, jestli i v jejich představě spokojenosti nebo štěstí je tentýž podúčel zahrnut. Jednotlivci, kteří určité podúčely sdílejí, jsou částmi hnutí, které odvozuje svou povahu od společného podúčelu jako hnutí myšlenkové, náboženské, sociální, ekologické, a tak dále a tak dále, v nekončící rozmanitosti lidského ducha a lidských potřeb. V rámci hnutí jsou příčiny nespokojenosti i prostředky k jejich odstranění artikulovány a agregovány. Z mnohostranného a neučitého mínění, jak je vyjadřováno jednotlivými subjekty (členy), vznikají přesné a určité požadavky (artikulování). Jednotlivé artikulované požadavky jsou spojovány (agregovány) ve společné cíle, z nich vzniká program hnutí.

Z podúčelů vrchního účelu subjektivní spokojenosti se tak vyloupne i podúčel "zlepšení stavu určitého lidského celku" jako kategorie, která zahrnuje politiku; úsilí o zlepšení vlastního stavu není politikou. Zlepšení stavu určitého lidského celku je tudíž součástí úsilí o spokojenost; je prostředkem tohoto úsilí, který je možné popsat tak, že je obecně srozumitelný a který má jedinec společný s jinými jednotlivci i organizacemi. S nimi a v nich pak hledá a uplatňuje herarchicky nižší prostředky k jeho uskutečnění.

"Zlepšení stavu určitého lidského celku" je kategorie nejblíže nadřaděná pojmu "politika", ale ještě nedefinuje politiku, protože tento rys má společný s řadou jiných činností. Jednotlivec se může snažit zlepšit stav lidského celku, o který má zájem, sám o sobě nebo společně s jinými, ale to není proto ještě jednáním politickým. K určení definice politiky je logicky ještě nutno určit specifický znak, který odlišuje politiku od ostatních činností, které mají za účel "zlepšení stavu určitého lidského celku" . Tímto znakem je prostředek, kterým chce jednající subjekt tohoto cíle dosáhnout. Jestliže jednající subjekt nebo subjekty zjistí, že cíl zlepšení stavu určitého lidského celku, jako je na příklad výchova, blahobyt, ochrana přírody, elektrifikace venkova, vyrovnání příjmů, vytvoření sociální sítě, výstavba armády, účast na mezinárodních organizacích, nelze dosáhnout vlastními prostředky, hledají pomoc u instituce, která tyto prostředky má. Touto institucí je stát a jeho orgány, protože stát postupně soustředil tolik mocenských prostředků, že se stal svrchovaným, tj. na určitém území platí vůle jeho a může ji prosadit proti jakékoliv vůli jiné. Vůle státní je nadřazena vůli všech psychofysických i fiktivních subjektů v dosahu státní moci a stává se vzhledem k nim normou, a to normou právní, jež se liší od ostatních norem svojí soustavnou vynutitelností.

Politická činnost spočívá v tom, že volní subjekty (jednotlivci nebo organizace) usilují o dosažení svého účelu použitím organizace státní, protože na jeho splnění jejich vlastní síly nestačí a protože k jeho uskutečnění musí být použito donucení - nebo aspoň došly k závěru, že použitím donucovací moci státní svého cíle dosáhnou snáze, s menší námahou nebo menšími obětmi, než kdyby se o to pokoušely vlastními silami. Zpravidla jde o změny závažné, jejichž uskutečnění je totožné se změnou celé státem ovládané společnosti, a proto donucení státem je nezbytné. Vzhledem k mocenským prostředkům státu je z hlediska hospodárnosti pro určité volní subjekty nejužitečnější podílet se na tvorbě státní vůle jako prostředku k dosažení svých vlastních cílů. Pro pojem politiky je klíčové, že se jedná o řízení veřejných záležitostí, neboť na příklad byrokratická správa veřejných záležitostí jako činnost povinná pod pojem politiky nespadá. Dochází tak k vymezení pojmu politiky. Politiku odlišuje od jiných činností sledujících stejný účel to, že jej chce uskutečnit použitím státní moci jako prostředku. Tato volba prostředku je znak, který vyděluje politiku z obecnější kategorie "jednání za účelem zlepšení stavu určitého lidského celku" a definuje ji. Politika je jednání, jehož cílem je zlepšení stavu určitého lidského celku účastí na řízení veřejných záležitostí. K ní patří (1) určit lidský celek, v jehož prospěch je zaměřeno, (2) definovat, v čem zlepšení má spočívat, (3) rozhodnout se pro použití státní moci k jeho provedení, (4) podíl na státní moci získat, (5) naplánovat, jak má státní moci být použito, a (6) ji přiměřeně používat.

Mezi politicky jednající subjekty patří také jednající subjekty, konstituované technickými účely nepolitické povahy (spolky, podniky, odborové organizace, církve a j.), pokud sledují účast na řízení veřejných záležitostí jako prospěšnou pro sledování svého cíle. Politika je jim prostředkem k dosažení technického účelu; zařazují se do toho politického hnutí, jehož představa jim zaručuje největší užitek (na příklad soukromé podniky jsou podporovateli svobodného podnikání, odbory podporují směry socialistické); pro obojí je jejich politická aktivita prostředkem k zajištění jejich technického účelu: v prvním případě výdělku peněz, v druhém případě zlepšení pracovních podmínek).

DOMOV

OBSAH

6. POLITICKÉ HNUTÍ