DOMOV

OBSAH

17. MEZINÁRODNÍ ŘÁD

Ve státě existuje více politických organizací s různými představami zlepšení stavu téhož nebo různých lidských celků a všechny se snaží získat co největší podíl na jednom a témže prostředku - podílu na řízení veřejných záležitostí. Každé politické organizaci jde o podíl na určování státního účelu a v této snaze se střetává se stejným úsilím jiných politických organizací - dochází k politickému boji. Hlavní podobou politického boje je boj nepřímý. Má to dva důvody: předně v cestě přímého boje mezi politickými organizacemi stojí státní moc, a za druhé zničení jiné politické organizace je snadnější po nabytí podílu na státní moci než před před ním. Pro postup politických organizací je rozhodující jejich vztah k organizaci státní a ne jejich vzájemný vztah; pro jejich činnost jest typický jejich vztah ke státu a jejich vzájemný vztah je druhotný, odvozený od tohoto prvotního vztahu. Má někdy formu boje přímého, kdy jedna politická organizace napadá fyzicky organizace jiné: na příklad přerušuje jejich schůze, terorizuje jejich stoupence, ničí jejich prostředky (místnosti, tiskárny), likviduje jejich vůdce.

Základní rysy politické organizace byly rozebrány v 7. a 8. kapitole.. Na jejich základě dochází k vytváření dalších orgánů a organizačních složek, jak to vyžaduje úsilí o dosažení podílu na řízení veřejných záležitostí. Politická organizace vytváří své orgány a přizpůsobuje svou strukturu tak, aby především vyhrála boj o podíl na státní moci. Jednotlivé formy boje, v této kapitole systematicky vylíčené, jsou ve skutečném postupu politických organizací z hlediska užitečnosti různě kombinovány a spojovány.

Politická organizace, která chce dosáhnout, udržet nebo rozšířit svůj podíl na řízení státu, může v zásadě volit mezi dvěma možnostmi: usilovat o nabytí podílu na řízení státu cestou zákonnou, tj. v rámci předpisů platného právního řádu., nebo cestou nezákonnou. Politická organizace může, ale nemusí jednat v rámci právního řádu anebo usilovat o nabytí podílu na řízení státu jeho porušováním nebo zvrácením. Ohodnotivši možnosti i překážky, které jí skytá státní forma, povaha programu, schopnosti členů a stoupenců, charakter vládnoucích a jiných soutěžících politických organizací a mocenské poměry, volí politická organizace cestu zákonnou nebo nezákonnou podle toho, kterou z nich považuje za užitečnější, případně je kombinuje. Vztah mezi státem a politickou organizací jest ústředním vztahem v politice; proto má struktura státu rozhodující vliv na postup a tudíž i učlenění politické organizace.

Ve státě autokratickém se politická organizace, která zvolí k dosažení svého účelu cestu legální, snaží o ovlivnění těch jednotlivců, kteří jsou nositeli státní moci, tím, že je přesvědčuje, jak uskutečnění jejího programu prospěje jejich zájmům.

Organizační formy politické činnosti ve státě autokratickém jsou zpravidla nevyvinuté. Politické hnutí setrvává a šíří se dlouho pod formou nepolitického hnutí a organizuje se pod rouškou různých organizací nepolitických. Politický život a politické snahy pak neodumírají ani v dobách dlouhého neúspěchu, protože jsou živeny myšlenkově z těchto vnějšně nepolitických organizací, nýbrž vytvářejí formy přiměřené situaci: členové politického hnutí pracují politicky tím, že se sdružují v kliky nebo frakce, spolky, kluby nebo kroužky, které vykonávají v rudimentárních rozměrech základní funkce politické organizace: tvoří program, provádějí proagandu, organizují stoupence a ovlivňují zákonodárce. Nepolitické šíření hnutí má v autokratickém státě při legální formě činnosti převahu nad aktivitou vysloveně politickou, ale dlouhodobý nezdar životného politického hnutí vyúsťuje pak v odklonu od činnosti zákonné k nezákonným formám politického boje.

Ve státě demokratickém, kde se občané podílejí na rozhodování o moci zákonodárné, se politická organizace, která se rozhodne pro legální postup, snaží, aby získala co největší počet voličů, neboť na množtví hlasů, odevzdaných pro její program nebo její představitele, závisí velikost jejího podílu na státní moci. Nutnost získat co nejvíce hlasů dala vznik zvláštnímu typu politické organizace: politické organizace, učleněné k veřejnému získávání stoupenců jsou politické strany. Ta politická strana, která vyjde z voleb s dostatečným počtem hlasů, aby její zvolení zástupci sami nebo ve spojení se zástupci jiných stran mohli tvořit zákony a převzít vedení moci výkonné, uskutečňuje svůj program prostřednictvím státu, tj. vládne, zatím co ostatní politické strany, které sice také mají své zástupce v zákonodárných sborech, ale nemají všechny náležitosti (zejména potřebný počet zástupců), aby tvořily státní vůli, její počínání kritizují - opozice. Ve lhůtě právním řádem stanovené se pak vládnoucí i opoziční strany podrobují znova volbám, v nichž se zjišťuje, koho voliči nadále pověřují, aby jejich právo spolurozhodovat o tvorbě státní vůle vykonával.

Politické strany jsou organizace velmi vyvinuté a mají pro každou svou funkci zvláštní orgán. Nejvyšším orgánem tvorby vůle je zpravidla sjezd strany, nejvyšším orgánem jejího výkonu ústřední výkonný výbor v čele s předsednictvem strany; orgány pro prosazování její vůle jsou tvořeny zpravidla jejími zástupci v zákonodárných sborech (poslanecké kluby) a speciálními komisemi, které se zabývají jednotlivými obory státní správy a připravují podklad a směrnice pro postuppro zástupce strany v zákonodárných sborech i pro představitelé strany v samosprávě.

Počet členů strany je obvykle tak veliký, že je nutné stranu rozčlenit podle různých jejich znaků; tak vznikají organizace územní podle bydliště členů (místní, městské, okresní, krajské, zemské) nebo jiných vlastností jako zdrojů sounáležitosti: odbory mladých, žen, studentstva, zemědělské, živnostenské, dělnické, zaměstnanecké, závodní. Ty mají za úkol uplatňovat v rámci strany a jejího programu speciální názory a zájmy některé složky obyvatelstva a současně v ní získávat pro program strany stoupence a pro stranu členy. Kolem stran se vytvářejí z jejích přivrženců organizace přidružené, které sledují účely technického rázu: organizace odborové, hospodářské (družstva, nákupny, podniky), vzdělávací, společenské, tělovýchovné, publikační). I přidružené organizace mají kromě svého technického účelu účel náborový: rozšiřovat politické hnutí a členskou základnu strany, a někdy mají zastoupení v orgánech strany.

Získávání stoupenců provádějí politické strany tak, že se snaží vzbudit nebo upevnit v občanech nespokojenost se současným stavem a vyvolat v nich úsilí o nápravu, tj. změnit složení jejich účelu subjektivní spokojenosti tak, aby se jeho součástí staly (nebo zůstaly) požadavky, které se shodují s programem strany. Způsob, jímž se to děje, je podmíněn tím, zda politická strana se účastnila úspěšně tvorby zákonů a vlády nebo ne. Strany vládní se snaží o udržení nebo rozšíření svého podílu na státní moci tím, že varují před škodou, která by vznikla, kdyby strany opoziční nabyly vrchu, a poukazují na prospěch, který celkům, jež jsou jejich předmětem péče, jakož i celé společnosti vzešel z jejich vládnutí. Škody, které během jejich účasti na vládě vznikly, připisují nepřekonatelným překážkám vnějším nebo rušivým vlivům opozice nebo - jedná-li se o vládu koaliční - vládnoucím partnerům, a slibují pokračování nebo rozšíření svého prospěšného působení v případě, že budou voliči zase pověřeny řízením státu. Naproti tomu opoziční strany usilují o dosažení podílu na vládnutí tím, že upozorňují na existující nedostatky skutečné nebo existující jen z jejich hlediska, vyzvedávají chyby, které vládnoucí strany udělaly, a přičítají jim i škody jimi nezaviněné, ať skutečné či domnělé; současně ujišťují voliče, že se postarají dokonaleji o jejich prospěch, bude-li zákonodárná a výkonná moc svěřena jim. Pro míru propagandy je rozhodující, zda politická strana sleduje udržení či odstranění demokratické státní formy. V druhém případě má možnost mnohem ostřejší, nepravdivější a nesprávnější kritiky i mnohem dalekosáhlejších slibů, neboť po odstranění demokracie nemůže už být voliči volána k zodpovědnosti, jestli své sliby nesplní.

Podstatou politického života v demokracii tudíž je, že různé politické strany předkládají své programy a kandidáty občanům, kteří mezi nimi vybírají a podle svého výběru hlasováním vysílají do zákonodárných orgánů ty, jejichž program považují za nejlepší a od nichž si uskutečnění tohoto programu slibují. Politické strany - a to i zájmové - jsou proto nuceny, aby jednak své politické programy odůvodňovaly co nejdůkladněji, protože dobře odůvodněný program má větší naději na přijetí než neodůvodněný, jednak program i jeho odůvodnění rozšířily tak, aby se jevil prospěšný co největšímu počtu občanů. Politické strany zápasí nejen o to, aby se uplatily jejich politické požadavky, nýbrž i o to, aby jejich ideologie byla přijata co největším počtem občanů. V důsledku toho směřuje každá politická strana k monopolizaci duševního života celé společnosti. Ideologie politických stran se stává systémem zabírajícím, vysvětlujícím a usměrňujícím všechny stránky života, a politické strany v zájmu své mocenské pozice brzdí šíření a uplatňování myšlenek, od jejich ideologie odlišných.

Rozsah, členitost a množství úkolů politických stran si vynucují dalekosáhlou dělbu práce. U každé politické organizace většího rozsahu musí být určité funkce vykonávány lidmi, kteří se jim věnují výhradně přímo za plat nebo za jiné materiální zajištění, které jim politická organizace poskytuje. V politické organizaci vznikají tak dvě skupiny osob, jejichž společným znakem jest výkon politické funkce jako povolání: jedni jsou placeni přímo politickou stranou - političtí tajemníci, druzí jsou placeni z veřejných prostředků za výkon funkcí, které drží díky politické straně - političtí profesionálové.

Političtí tajemníci vykonávají hlavně práce technické povahy, a protože politické strany zpravidla nemají dost prostředků, aby je dobře honorovaly, jsou k funkci tajemníků často povoláváni ti, kdo v dobrovolné činnosti pro strany projevili mimořádnou horlivost a kteří vidí i v tajemnickém platu zlepšení svého majetkového a společenského postavení. Tak se v tajemnickém aparátu koncentrují osoby průbojné a praktické, oddané straně jakožto instituci, ne jako nositelce určitého programu. Tajemníci jsou sice zaměstnanci strany, ale jejich postavení je tak důležité, že funkce tajemníka je zpravidla spojena s členstvím v orgánu, který tvoří vůli strany, a je východiskem k získání funkce zákonodárné nebo hospodářsky výhodné funkce v institucích, ve kterých má strana vliv. Pro politické tajemníky se stává strana samoúčelem; na rozdíl od ostatních, kdo vidí ve straně prostředek služby společnosti, kladou stranu nad ostatní instituce a její úspěch nad vše ostatní, ztotožňují sebe s politickou stranou a prospěch strany s prospěchem svým a naopak, a přisvojují si rozhodování o jejím jednání (tj. funkci normotvornou), což vzhledem k soustředění faktické moci v rukou stranického aparátu není obtížné.

Pro vývoj politické organizace je důležitým postavení, které v ní zaujímá skupina politiků z povolání, jejichž vznik je důležitým mezníkem vývoje politické organizace, tj. skupina osob, pro ktreré účast na řízení veřejných záležitostí je povoláním, to jest hlavním zdrojem příjmů. V životě politiků z povolání zaujímá politická činnost mnohem větší podíl než u ostatních členů strany, kteří se věnují politické činnosti jen potud, pokud to jejich osobní spokojenost zvyšuje, protože jedině jejím prostřednictvím opatřují sobě i své rodině prostředky k uskutečnění všech ostatních účelů, které sledují. Prakticky to znamená, že se jejich soukromé zájmy (vztah k rodině, snaha po zábavě, potřeba odpočinku, touha po majetku a osobní moci, přepychu a pohodlí) neustále kříží s jediným zájmem politické organizace - dosažení podílu na státní moci k zlepšení stavu společnosti. Východiskem z tohoto rozporu je ztotožnění skupiny politických profesionálů s politickou organizací a z toho plyne, že ztotožňují své zájmy se zájmy politické organizace. Výjimkou jsou politikové z povolání, kteří z vlastního popudu a na úkor svých soukromých zájmů i zájmů své rodiny sledují zlepšení stavu určité lidské společnosti. (Max Weber o těchto politicích praví, že žijí pro politiku na rozdíl od ostatních, kteří žijí z politiky.)

Splynutí osobních zájmů se zájmy politické strany vede politiky z povolání k tomu, že se více či méně organizovaně snaží převést rozhodování v politické straně fakticky do vlastních rukou. Skupina politických profesionálů se přetváří ve skupinu lidí fakticky nekontrolovatelných a neodpovědných, neodvolatelných a nesesaditelných, ve skupinu politických manažerů. Její moc se nezakládá ani na stanovách ani na důvěře členstva, nýbrž na faktickém držení funkcí, směrodatných pro přípravu a provádění rozhodujících úkonů (v politické straně s demokratickou strukturou: informace členstva, navrhovací a volební komise). Existenční závislost na straně a odvislost osobního vzestupu od jejího úspěchu jakož i jeho klíčové postavení v aktivitě strany činí z byrokratického aparátu spojence politického profesionalismu zejména tam, kde řady politických profesionálů se doplňují a řad stranického aparátu.

V boji o hlasy mají politické strany, v nichž je názorová a akční jednotnost členstva veliká, převahu nad stranami nejednotnými a s členstvem politicky neaktivním. Proto jsou všechny politické strany soutěží vedeny k postupnému utužování stranické kázně, tj. vyžadují od svých členů rostoucí měrou poslušnost vůči nejvyššímu orgánu strany. To znamená souběžně omezování pravomoci nižších složek a centralizaci v rukou předsednictva strany. Práva členů, sjezdu i členů předsednictva se stávají formalitou a vedení strany uskutečňuje svou vůli nikoliv prostřednictvím volených orgánů, které by mohly uplatňovat vlastní názory, nýbrž prostřednictvím hierarchicky organizovaného tajemnického aparátu, který je podřízen přímo ústřednímu výkonnému výboru a jím placen. Tím se stává nezávislým na místních volených orgánech a protože má za sebou vedení strany, jehož příkazy vykonává, rozhodujícím činitelem jednotlivých složek strany. Jeho šéf - generální tajemník - se stává jedním z nejmocnějších činitelů ve straně. Možnost přijímat a vylučovat členy je jedním z prostředků, jimiž dané vedení ovládá politickou stranu. Osoby, které by mu mohly být nebezpečné, za členy nepřijme anebo, což je častější, byly-li již přijaty, vylučuje. Zpravidla se stará o to, aby právo schvalovat přijetí členů a vylučovat je bylo dáno vyšším orgánům strany; důvody vyloučení jsou formulovány tak široce, aby mohly být použity libovolně: porušení stranické kázně, jednání proti zájmu strany, jednání, poškozující dobré jméno strany, zpronevěření se zásadám nebo programu strany, a pod.

Dalším prostředkem ovládání strany je určování kandidátů pro volby. Pokud je ponecháno stranám, stává se zpravidla doménou aparátu a profesionálních politiků, kteří prostřednictvím různých volebních, navrhovacích, kandidátních a přípravných komisí téměr suverénně rozhodnou o tom, koho za kandidáta připustí a koho nikoliv.

V jednom ohledu se zájmy politiků z povolání a stranické byrokracie rozcházejí: ve zdroji jejich příjmů: příjmy politických profesionálů odvisí od jejich postavení v orgánech státu, příjmy stranických byrokratů od postavení jejich strany. I když obě skupiny přispívají k manažerizaci politické strany, za různých podmínek mají rozličnou míru vlivu. Za okolností, které kladou důraz na program strany, tj. v poměrném zastoupení, má převahu aparát; za okolností, které zdůrazňují význam osob, tj. ve většinovám systému, mají převahu političtí profesionálové až tak daleko, že stálý politický aparát mohou nahradit najatými odborníky pro provádění voleb, jejichž vztah k politické straně je pouze dočasný a příležitostný; jejich přednostní zájem není uskutečnit programu strany, ale zvolit kandidáta, pro jehož volby byli najati. V tomto případě je vliv členstva strany ještě menší než u stran s pevnou organizací, protože struktury, jimiž by členstvo mohlo uplatňovat svou vůli, mezi volebními údobími chybí.

Hospodářské podniky ve vlastnictví politické organizace jsou oporou politického profesionalismu a manažerismu. Dávají členům manažerské skupiny hospodářské zajištění, omezují moc členstva i po hospodářské stránce - členské příspěvky pozbývají významu - a dávají těm, kdo je spravují, možnost poskytovat svým stoupencům hmotné výhody, a tím je k sobě připoutávat.

Manažerizace má pro politickou organizaci dalekosáhlé následky. Manažerská skupina, která ji ovládla, vyměňuje a doplňuje v důsledku svého mocenského postavení své členy sama. Poněvadž její osobní zájmy splynuly v jejích očích se zájmy politické organizace - a naopak - a poněvadž v ohrožení sebe vidí ohrožení organizace, potírá ve svém celku ty neodvislé členy organizace, kteří ukazují, že by nad manažerský průměr mohli vyniknout a ohrozit jejich postavení. Tím snižují její členové úroveň své skupiny i úroveň celé organizace, kterou ovládli - osobní i myšlenkovou. Cíl politické organizace je pro ně prostředkem k udržení svého postavení; z toho plynou programové kotrmelce na jedné a programová ztrnulost na druhé straně. Vedení strany se osamostatňuje od vlivu zástupců strany, členstva i voličů, jeho volba za ústřední výkonný výbor se stává formalitou, která je připravena tajemnickým aparátem a na jejíž výsledek členstvo má jen omezený vliv. Symptomy pokročilého zmanažerizování strany jsou:

Zideologizování politického boje, centralizace a ukáznění politických stran a jejich ovládnutí manažerskými skupinami politických profesionálů a tajemníků vede k myšlenkové stagnaci v politice. Uplatňování nových politických názorů naráží uvnitř stran na dvojí překážku:

Politické strany svým vybudovaným mohutným aparátem organizačním, propagačním a mocenským téměř úplně rozhodují o náplni veřejného života; proti této převaze se mohou uplatňovat nové politické názory jen velmi obtížně. Výsledkem je, že se politické programy, argumenty i činy zarážejícím způsobem zpožďují za vývojem společnosti a myšlení. Stagnace politiky oproti ostatnímu životu je zřetelným příznakem toho, že se mezi orgány státní a lidem, který je v demokracii zdrojem státní moci, vsunula vrstva politických manažerů, kteří jako celek způsobují, že jednání státu přes jeho demokratické zřízení není adekvátní politickému chtění jeho občanů. Tím se nejen maří uskutečnění vůle občanstva, ale také diskredituje demokracie sama, protože nemůže plnit svou hlavní úlohu, tj. aby o zákonech rozhodovali ti, kdo jimi jsou zavázáni, a tím odstranila rozdělení na vládnoucí a ovládané. V těžkých dobách pak ve veřejnosti roste přesvědčení, že ztrátou demokracie konec konců neztratí mnoho, poněvadž nezaručuje správu veřejných záležitostí podle vůle lidu. Proto je vývoj politických stran pro demokracii životní otázkou.

Práva členů jsou chráněna a moc politických profesionálů a stranické byrokracie je omezována dvěma způsoby: federativní strukturou strany - strana sestává ze složek, jejichž členové se stávají automaticky členy strany (místní organizace), jakož i z organizací, které jsou zastoupeny kolektivně a mají svůj vlastní zdroj vůle, a právními předpisy - právní řád neponechává definici člena strany, jeho přijímání, vyloučení a práva organizačnímu řádu strany, nýbrž je stanoví sám a předepisuje, jaké jsou náležitosti výběru kandidátů za politickou stranu, a za kandidáty připouští jenom ty, u nichž byly všechny náležitosti splněny.

Tendence politických stran přizpůsobit si ostatní společnost a ovládnout ji je zvláštní případ obecného poznatku, rozmachu novotvarů, platícího pro vztahy mezi skupinami živých bytostí vůbec: nově vzniklé útvary zatlačují celky starší, ze kterých vznikly. Je to způsobeno tím, že staré společenské formy nejsou uzpůsobeny k boji s novým konkurentem, a jejich ústup je buď trvalý nebo dočasný podle toho, zda se staré společnosti stačí včas přizpůsobit novým podmínkám.

Vývoj politických stran je ovlivňován právními předpisy, které upravují tvorbu státní vůle, a zejména volebním řádem.

Většinový systém je nepříznivý ideologizaci politického života. Ideologie znamená propracovanou myšlenkovou soustavu, ale každá vyslovená myšlenka - a tím více jejich soustava - vylučuje voliče s názory jinými. To žádná strana, chtějící zvítězit ve volbách při většinovém systému, nemůže připustit, protože ztráta přízně i malé skupiny voličů může znamenat v daném volebním okrsku relativní většinu pro stranu jinou a ztrátu všech hlasů, které byly pro podlehnuvší stranu odevzdány. Z toho důvodu jsou ve většinovém systému strany charakterizovány svým celkovým postojem, který ovšem vyplývá z určitého světového názoru nebo kompatibilních názorů, je mnohem širší než ideologie, ale dostatečný, aby dával z něho vyplývajícím názorům na řešení aktuálních otázek určitý charakter, který stranu odlišuje od stran jiných.

Propadnutí hlasů podlehnuvších skupin vede k posílení stranické kázně. Samostatné kandidatury hrozí, že roztříštěním hlasů vlastního tábora v relativní menšiny způsobí jejich propadnutí a podpoří tím věc nejvzdálenějších protivníků. Proto jak kandidáti tak voliči v zájmu hlavní věci, o niž jim jde, přehlédnou neshody ve věcech podružnějších. Je proto posílení stranické kázně, které s sebou přináší většinový systém, politickou výchovou a růstem sebekázně, nikoliv posilováním centralizačních tendencí ve straně a příležitostí k tvoření byrokratického aparátu a manažerských skupin. Naopak, většinový systém, který činí v poslední instanci zvolení kandidáta odvislým od voličů jeho volebního okrsku, působí spíše odstředivě a zmenšuje vliv stranické centrály. Jakkoliv podpora stranických orgánů je pro zvolení důležitá, je podíl poměru místních (a ne ústředních) orgánů strany a voličů k osobě kandidáta na konečném výsledku značný. Přímý poměr kandidáta či zvoleného zástupce k místním stranickým orgánům i k voličům a jejich organizacím (sportovním, kulturním, národnostním, náboženským atd.) je brzdou na cestě k vytvoření centralizované skupiny fakticky nekontrolovatelných, neodvislých politických profesionálů: jejich oponenti mají příliš velkou možnost odvolat se přímo k členům nebo nižším stranickým funkcionářům nebo k voličům. To neznamená, že tyto tendence neexistují; pouze, že se nemohou snadno prosadit. Soutěživost zvolených zákonodárců je mírněna počtem společných zájmů, které lze převést na jednoho jmenovatele: všichni chtějí být znovu zvoleni. Společné zájmy zahrnují zvyšování platu, rozšiřování počtu osob, které pro poslance pracují a jsou placeny státem, zvýhodněné poštovní sazby, jídelny, rekreační zařízení, z veřejných prostředků hrazené cesty do zahraničí i úmluvy, že v určitých volebních obvodech nebude druhá strana stavět protikandidáta, a beztrestnost určitých jednání.

Při většinovém zastoupení je stát rozdělen na volební okrsky, a který kandidát dostane v okrsku nejvíce hlasů, je zvolen. Tento systém omezuje vznik i vliv stranického aparátu, ale nikoliv politických stran jako takových, protože kandidáti etablovaných politických stran s jejich podporou finanční, organizační a tiskovou mají značnou výhodu nad kandidáty nezávislými. Zkušenost ukazuje, že vítězství nezávislých kandidátů nad kandidáty velkých politických stran je řídkou výjimkou. Proto vede tento systém k tvoření několika málo politických stran, z nichž obyčejně jen dvě mají zastoupení v zákonodárných sborech. I když se občas prosadí třetí strana, buď zanikne nebo rychle vytlačí z politického kolbiště slabší ze dvou ostatních stran.

Je tudíž většinový systém citlivý na změny v poměru tradičních, ustálených politických směrů; tradiční politické strany si uchovávají svoje kádry, ale o jejich vítězství rozhoduje ta část voličstva, která ke stranickým kádrům nepatří. Současně však je většinové zastoupení nejvýš nepříznivé novým politickým stranám, tj. politickým hnutím, která se neprosazují v rámci tradičních stran. Nová politická strana nemá ještě stranické kádry, a proto ji hlasové podcenění postihuje nejcitelněji. Jestli ale politické hnutí, které nová strana představuje, vyjadřuje hluboké potřeby společnosti, přečká strana začáteční zatěžkávací zkoušku své životnosti a oprávněnosti, a jakmile začne nabývat převahy aspoň v některých volebních okrscích, urychlí mechanismus většinového zastoupení její vítězství a zánik slabší přestárlé tradiční strany. Většinové zastoupení tak vylučuje rychlý úspěch přechodných politických směrů, ale urychluje úspěch politických hnutí, která odpovídají hlubokým potřebám občanů.

V soustavě poměrného zastoupení rozhodují o výsledku voleb stálé kádry straníků a voličů a přesun fluktujících hlasů má vliv poměrně malý. Proto se politické strany snaží méně o jejich získání jako o zajištění stálého kádru voličů, kteří pro svou stranu hlasují za všech okolností. Aby toho bylo dosaženo, musí s jejím úspěchem být spojen citelný materiální prospěch pro voliče jako člena určité skupiny a tento skupinový egoismus musí být programem strany mravně odůvodněn tak, aby oddanost straně byla skutečně neotřesitelná. Protože se při poměrném zastoupení neztratí prakticky žádný hlas, ať je odevzdán kdekoliv ve státě, mají strany tendenci stát se celostátními, tj. formulovat program výlučný v tom smyslu, že získá pro politickou stranu všechny příslušníky té skupiny, jejíž zájem zastává, a všeobecný v tom smyslu, že získá příslušníky této skupiny kdekoliv ve státě. Tyto tendence vyúsťují ve tvoření stran zájmových, jejichž skupinový egoismus je ideologizován jako prospěšný celé společnosti. Poměrné zastoupení vede k zájmovému partikularismu a prosazování materiálně zájmových hledisek jednotlivých celostátních skupin. Skupinový egoismus není mírněn ohledem na ostatní skupiny, které jsou organizovány obdobně.

Každá strana je zaměřena k organizování členů své skupiny po celém státním území. V důsledku toho místní organizace mají ve straně malý vliv. Zájmová skupina představuje jednotku, bojující o svůj materiání zájem se stejně organizovanými jednotkami jinými, a to na politické scéně vede k centralizaci a přesunu těžiště strany k jejímu aparátu. Pro získání přivrženců v celostátních rozměrech je třeba organizace a vybudovat stálý aparát, stranickou byrokracii, které jsou zvolení kandidáti zavázáni a bez jejíž podpory nemají naději na volební úspěch. Poměrné zastoupení tak vede k vytvoření velkého množství malých, ukázněných politických stran, ve kterých rozhodující slovo má stranický aparát. Tvorba státní vůle se přesunuje od zvolených zástupců lidu k politickým tajemníkům. Čím větší je tato závislost, tím více je mínění lidu zkresleno a jeho vliv zmenšen.

Rozhodování o tom, které strany utvoří koalici, jaký bude její zákonodárný program a jaké osobní složení zástupců strany, pověřených vedením státní moci výkonné, se vymyká rozhodování voličů a je na nich neodvislé; je zcela v rukou stranických profesionálů a aparátu. V důsledku těchto vlivů dochází občan k přesvědčení, že nemůže ovlivnit řízení veřejných záležitostí a svým zásahem měnit jejich chod. Lhostejnost občanů k věcem veřejným zpětným působením usnadňuje stranickým manažerským centrálám konsolidaci a šíření jejich moci, ale připravuje i cestu k jejich likvidaci tou nejsilnější a nejbezohlednější. Představa demokracie jako "vlády lidu" se ztrácí a otvírá se nástup pro radikalizující a protidemokratická politická hnutí. Poměrné zastoupení jim cestu k moci usnadňuje tím, že zaznamená každý úspěch, který získala. Není zde oné vynucené krystalizační doby, kterou novým směrům ukládá většinové zastoupení. Poměrné zastoupení tedy nejen nebrání přeměně politických stran v centralizované a ideově monolitické zmanažerizované útvary, nýbrž tomuto pochodu napomáhá. Většinové zastoupení obsahuje řadu prvků, které mu brání.

Podstatou nezákonného, resp. protizákonného boje o státní moc jest úsilí změnit platný právní řád nebo jeho část (obyčejně jeho nejvyšší normu, tj. ústavu) způsobem, který odporuje právním předpisům. Politická organizace volí tuto cestu, je-li přesvědčena, že nemůže dosáhnout chtěného podílu na státní moci v rámci právního řádu, tj. ovlivněním vládnoucí politické organizace nebo proniknutím do ní ve státě autokratickém či získáním potřebného podílu na řízení veřejných záležitostí ve státě demokratickém, nebo usoudí-li, že cesta protizákonná ji k cíli dovede dříve.

Při použití nevlastního způaobu politického boje politická organizace hledí vykonávat vliv na jednotlivce, kteří zastávají funkce státních orgánů, aby při výkonu své funkce postupovali ve shodě s jejím programem, aniž by se na řízení veřejných záležitostí sama podílela.

Způsoby, jimiž nositele veřejných funkcí ovlivňuje, mohou být nezákonné. Pokud je politická organizace získává tím, že jim směnou za uskutečňování jejích postulátů poskytuje hmotné prostředky k dosažení jejich subjektivní spokojenosti, je toto jednání označováno jako korupce, úplatek. Předpoklad je, že každý může být koupen; otázka je najít správný prostředek, tj. prostředek, který je pro terč korupce natolik přitažlivý., že je výměnou za něj ochoten jednat ve své oficielní funkci podle účelu korumpujícího subjektu místo podle povinnosti funkcí uložené. Nejčastější je korupce penězi, po ní následuje korupce sexuální. Osoby nepodplatitelné těmito prostředky mohou být získány materielními výhodami, jako placené cesty nebo dovolené nebo bezplatné používání úplatkářových statků (automobilů, letadel, chat, člunů apod.). Pro ty, kdo nemohou být získání těmito obbyčejnými úplatky, použivá se jedinečných statků, které mají pro terč úplatku zvláštní osobní hodnotu: filatelista je ochoten poskytnou výhody za dar nebo "výměnu" vzácné známky; milovník obrazů za výjimečný obraz, sběratel vzácných knih za dar knihy z nedostupného vydání. Nehmotná poskytnutí jsou rovněž použotelná jako úplatky: vyznamenání, diplomy, medály, tituly, nebo i seznámení s vlivnými osobnostmi nebo uvedení do důležitých organizací nebo společenských kruhů, poskytnutí finančně výnosné informace nebo konečně poskytnutí výhod členům rodiny. Tyto formy ovlivňování státních orgánů není výlučná pro oblast politiky; užívají jí i jiné volní subjekty - jednotlivci i organizace.

Druhem korupce je i ovlivňování osob, pověřených výkonem státních funkcí, slibem, že politická organizace upustí od ohrožení jimi ceněných hodnot (života, zdraví, dobré pověsti, majetku, členů rodiny) tj. vydírání. Nejčastějším a nejúčinnějším způsobem vydírání je hrozba odhalit manželskou nevěru. Jestli politická organizace svou hrozbu uskuteční, aby odstranila nebo znemožnila osobu, která je cílům organizace škodlivá nebo jejím požadavkům vzdoruje, jde o teror. Může být použit výběrově, t.j. proti majetku a rodině určité osoby (atentát, požár, vandalismus) nebo plošně proti osobám a statkům, které teroristická organizace považuje za hodnoty cenné státu, proti kterému bojuje: životy a zdraví občanů, součásti státní infrastruktury nebo hospodářské a administrativní struktury (letadla nebo letiště, železnice, přístavy, policejní stanice nebo jiné veřejné budovy, banky, hotely, obchodní střediska).

Tyto metody mohou někdy poškodit stát a vynutit nějaké ústupky (zejména propuštění nebo omilostnění zajatých nebo zatčených členů teroristické organizace), ale spíše mají účinek opačný, t.j. zvýšení pronásledování nebo přijetí teroristických metod ze strany veřejných orgánů (viz dále), ale nestačí k tomu, aby protiprávně postupující organizaci dobýla (zákonodárné výkonné nebo soudní) moci.. Ale takové převzetí moci je nutné, jestliže opozice zavrhuje celý společenský řád a/nebo státní zřízení, i když nemá sama vlastní jasnou představu, čím je nahradit, jinými slovy: představu, jak dosáhnout zlepšení stavu, který zavrhuje. Takové zásadní úplné zavržení stávajícího řádu představuje dissent a z něho plynoucí činnost je odboj, rezistence.

Tam, kde politická organizace se chce zmocnit řízení veřejných záležitostí bez ohledu na právní řád, její cesta vede k přímému boji, k použití násilí, protože musí k dosažení svého cíle přemoci státní aparát, který chrání právní řád, a moc vládnoucích politických organizací, které hájením právního řádu hájí svou pozici. Tento postup vede k násilnému převratu, a výše uvedené nepolitrickí nezákonné počiny mají smysl jen tdo té míry, v které vyúsťují v takovém střetnutí.

Pasivní rezistence

Nenásilné konfrontace s vládou se zakládají na občanské neposlušnosti: na zřejmém odmítnutí poslušnosti státu. Jedna forma takové neposlušnosti je pasivní neposlušnost: odbojové hnutí ignoruje normotvornou moc státu a jeho členové odmítají plnit své zákonné povinnosti. Nejznámější forma pasivní neposlušnosti jeodmítnutí vykonávat vojenskou službu, jiné formy jsou odmítnutí platit daně, vykonávat určité náboženské úkony, mluvit oficielní řečí státu. Aktivní neposlušnost spočívá v činech, které porušují státem vydané normy bez použití násilí. Takovými činy je obsazování soukromých (restaurace, obchody, potratárny) a veřejných (školy, soudy) prostor, blokování provozu nebo přístupu k určitým objektům (vojenské objekty, nukleární závody) nebo rušení zákonem dovolených a chráněných aktivit (kácení lesů, rybaření, lov), dolování, budování průmyslu nebo sidlišť v ekologicky citlivých oblastech), provádění nepovolených demonstrací, manifestací a protestů. Cílem těchto aktů je masou účastníků přesytit a přetížit kapacity příslušných státních orgánů, takže zatýkání a trestání se stane technicky nezvládnutelné nebo příliš nákladné pro stát a získává odboji širší a širší sympatie veřejnosti. Vrcholem pasivní rezistence jsou akty sebeobětování (veřejné sebevraždy, vyzývavá přiznání při soudních procesech).

Převrat

V přípravě převratu vyvstává pro politickou organizaci úkol zjednat si orgány, které by převrat provedly, tj. vybudovat vlastní výkonnou složku, která by byla schopna úspěšného boje s výkonnou složkou státní moci, posílenou eventuálně výkonnými složkami vládnoucích politických organizací. Současně s posilováním vlastní výkonné moci usiluje politická organizace o rozklad a oslabení výkonné moci státní.

Výkonnou složku, potřebnou k provedení převratu, politická organizace buď přebírá hotovou nebo buduje sama z členů svého politického hnutí.

Nejvhodnějším prostředkem k provedení převratu jest získat na svou stranu část státní výkonné moci, která je určena a vybavena k boji, zejména vojsko. Z hlediska státu jeví se jednání těchto orgánů jako vzpoura. Tato cesta k převratu je politické organizaci usnadněna, má-li už částečně podíl na veřejné moci, který ji opravňuje dávat rozkazy příslušným složkám státní organizace, tj. zejména, ovládá-li ministerstvo vojenství nebo vnitra. Jestliže legitimní nadřízený použije státní moci výkonné k nezákonnému nahražení platného právního řádu, provádí puč. (To je oblíbený postup manažerských a totalitárních politických hnutí - viz shora 11. kapitolu.)

Obdobně může politická organizace měnit účely organizací, které jsou učleněny tak, že je lze snadno změnit v bojové jednotky, tj. jsou uspořádány stejně jako vojsko nebo policie na základech kázně a poslušnosti: dělnické odbory, branné svazy, tělocvičné organizace. Politická organizace se soustředí na získání jejich vedení, které prostřednictvím své pravomoci převede členstvo do boje proti státní moci. Jednání politické organizace s vedením příslušných organizací je spiknutí (konspirace).

Politická organizace může k uskutečnění svých účelů získat podporu cizího státu, jehož výkonná moc nahradí nedostatek její vlastní výkonné moci. Vnitropolitický převrat je pak spojen se zásahem zahraničním. Zpravidla se takto postupující politická organizace po úspěšném převratu vzdává části státní svrchovanosti ve prospěch státu, který ji podpořil. Z hlediska napadeného státu je takové jednání politické organizace velezradou. (Viz také 16. kapitolu, část Přímý boj.)

Provádí-li politická organizace převrat pomocí svých vlastních členů, jde o revoluci. Akt převratu připravuje politická organizace jednak politickou propagandou, jednak nepolitickým šířením myšlenek hnutí. Politickým náborem získává přivržence, jednotlivce nepřátelské vládnoucímu režimu, z nichž vytváří svou bojovou složku; nepolitickou veřejnou činností si nakloňuje ty, kdo by s násilným protiprávním převratem nesouhlasili, a vytváří si tak přátelské prostředí, které je nepříznivé postupu státu v době konfliktů, případně oslabuje jeho rozhodnost.

Politická organizace, kteerá připravuje revoluci, se snaží vyvolat zásadní rozpor mezi svými členy a stoupenci na straně jedné a státem na straně druhé. To se děje především propagandou, která nejen stále zvětšuje nespokojenost se stavem určité společnosti a vinu na něm přičítá státu, jeho vedení nebo zřízení bez ohledu na správnost či pravdivost (demagogie), a odůvodňuje svůj postup ideologicky, teoriemi, které dokazují nutný a nevyhnutelný zánik stávajícího zřízení a příchod nového, ve kterém se její členové a přivrženci dočkají uskutečnění svých účelů. Dovede-li politická organizace vštípit svým stoupencům toto přesvědčení, získává mimořádně oddané a odvážné bojovníky a maří tím případné pokusy státu najít řešení, které spěje k odstranění nespokojenosti stoupenců revoluce jiným než revolučním způsobem, zejména bez předání moci plánovatelům převratu. Pro revoluční organizaci je řešení, které odstraní nespokojenost jejích přivrženců jinak než jejím převzetím moci, nejškodlivější, nejnebezpečnější. Hledí proto uspokojení svých stoupenců zabránit jednak zavrhováním jim prospěšných návrhů, jednak stupňováním požadavků do míry pro stát nepřijatelné, a prohlašováním učiněných opatření za vynucené ústupky, za nimiž budou následovat další, bude-li tlak na stát stupňován. Z této taktiky vyplynulo známé heslo "čím hůře, tím lépe".

Nejúčinnějším prostředkem k vyhloubení nepřekonatelného rozporu mezi státem a členy a stoupenci revolučního hnutí je vyvolání přímých srážek se státní mocí. Buďto je zahájí stát, aby zabránil šíření mu nepřátelského politického hnutí, nebo je k tomu donucen neústupností svého odpůrce a nemožností vyhovět mu v rámci stávajícího právního řádu - anebo je vyvolá politická organizace sama útoky na představitele státu. Úmyslné vyvolání srážky mezi oběma subjekty nebo pokus o ně jest označován jako provokace. To se děje souběžně s rozvíjením boje, který začíná individuálním terorem, útoky na výkonné orgány státu, vyrůstá v masové protistátní a nezákonné projevy, demonstrace, průvody, tábory, stávky, často spojené s násilným porušováním právního řádu (obsazování cizích budov, rozbíjení obchodů, vandalizace aut), při nichž nutně dochází ke střetnutí a měření sil. Členové revolučního hnutí se rozejdou s ostatní společností v bouři stávek, krveprolití, vzájemného obviňování a persekuce; narýsování krvavé hranice mezi oběma tábory uzavírá s konečnou platností cesty k vzájemné dohodě. Porážky, v takových bojích utrpěné, jsou tudíž pro revoluční politickou organizaci užitečné, nepodaří-li se státu ji zničit (neboť ona tvoří páteř hnutí) a nepodaří-li se mu její program uskutečnit natolik, aby se členům jejího politického hnutí boj proti státu zdál převážně škodlivým.

Střetnutí se státní mocí posilují revoluční organizaci ještě jinak: protože zásahy státních orgánů vyvolávají svou krutostí (zveličovanou nebo vymyšlenou) nechuť k politice u velké části obyvatelstva, oslabují stát, neboť v konečném konfliktu rozhodují jen síly pro či proti; ostatní jsou bez vlivu. Krutost státních orgánů nadto vyvolává sympatie v zahraničí a může vést k mezinárodnímu nátlaku na vládu, aby upustila od kroků porušujících lidská práva. Protože takové omezení neplatí pro revoluční organizaci, zvýhodňují podobné zásahy ze zahraničí její postavení. Cílem revoluční organizace je proměnit místní srážky se státní mocí ve všeobecný boj, povstání či vzbouření, které se stává občanskou válkou a vrcholí - v případě úspěchu - násilným a neústavním převzetím státní moci.. Vzhledem k tomu, že stát má možnost organizovat svou výkonnou moc lépe než politická organizace, je protizákonná cesta k moci úspěšná jen v údobí, kdy je výkonná moc státní oslabena válkou, cizí intervencí, hospodářským rozvratem státu, korupcí nebo ztrátou vůle k boji u politických organizací, které jsou u moci.

Dobytí státní moci násilnou cestou vede k diktatuře, která je tím ostřejší, čím silnější byl odpor státu, a to i tehdy, je-li dosažení demokratické státní formy jejím účelem, neboť je jednak nutno vyvážit porušení státní autority, které revolucí nastalo, jednak je nemožné, aby ti, kdo přinesli oběti, jichž boj proti státu vyžaduje, se ihned dělili o moc ve státě s jinými, zejména se svými protivníky. Cílem tohoto období je nahradit dosavadní právní řád právním řádem novým, protože jinak vítězství převratu není zajištěno.

Opatření odboje

Nutnost obrany proti tomuto sklonu lidské povahy sdílet tajemství nutí odboj k řadě organizačních opatření, z nchž nejradikálnější je poprava členů odboje, kteří se provinili nebo které lze důvodně podezřívat, že se proviňují, proti zásadě mlčenlivosti; tento zákrok je nejčastější v partyzánských skupinách. Obecně používané mnetody jsou předně používání krycích jmen a vytváření organizace, která se skládá z malých, navzájem oddělených skupin. Je-li třeba vybudovat rozáhlejší organizaci, tyto skupiny jsou spojeny jenom vertikálně, nikoliv horizontálně, takže členové jedné skupiny nemají možnost znát členy nebo činnost jiných skupin; sdělení jsou předávána nahoru a dolů po organizačním žebříčku mezi osobami, které se nevzájem neznají (organizace tzv. pavouka), mrtvými schránkami nebo radiem; tajnost je zvyšována používáním hesel. Ke styku dochází na předem dohodnutých místech a datech, s udáním druhotných míst a dat schůzek, vysílání nebo vyzvednutí mrtvých schránek pro případ, že by původní styk se nepodařil. Jiný způsob je umístění dohodnutých nenápadných signálů na určených místech s určeným významem; tak se oznamují také případy nebezpečí nebo nutnosti neplánovaného styku. Tuto funkci mohou mít i nenápadné pohlednice, dopisy, telefonní rozhovory, i neutrální fráze, pronesené jakoby náhodně okolojdoucí osobou. Ti, kdo vybudovali původní organizace, jsou vyřazeni z další odbojové činnosti nebo přesunuti mimo dosah státní moci, tj. do zahraničí. Rovněž řídící střediska odboje je záhodno umístit v zahraničí.

Ve všech komunikacích je nutno zachovávat zásadu, že každý má vědět co nejméně, jen to, co je naprosto nutné, protože pro odbojové pracovníky izolované jeden od druhého a od informací, jak odboj celkově pokračuje, je nepřekonatelným pokušením touha mluvit o tom, jaké úspěchy, projekty nebo nezdary měla ta či ona skupina. Zejména nebezpečné jsou písemné seznamy jmen a adres členů; nemají být předávány ani udržovány ani vyššími složkami organizačních sítí. Totéž platí i o jiných písemnostech; často odbojové organizace zakládají archivy jako doklad své činnosti pro budoucnost.

Podzemní organizace je nejbezpečnější, dokud o ní bezpečnostní služby vůbec nevědí. To by ale znamenalo nečinnost, protože každá činnost zanechává stopy. Organizace musí proto vážit, jestli - z hlediska jejího účelu - užitek z její činnosti, tj, škoda způsobená režimu, převáží zvýšené nebezpečí prozrazení a zániku. To platí zejména o organizacích, jejichž cílem je vybudovat širokou síť buněk za účelem vytvoření illegální politické strany, kostru pro masivní povstání v rozhodující situaci nebo základnu pro sbírání zpráv, které lze vyměnit za oporu cizí vlády. Je-li podzemní organizace odhalena ve svém přípravném stadiu, znamená to její konec; proto podmínkou jejího přežití je uvarovat se činnosti, která nemůže nesoustředit pozornost bezpečnostních orgánů - jako demonstrací, teroristických činů, rozsáhlých letákovýxh akcí i podřízenosti zahraničním vyzvědačským organizacím, které jsou často infiltrovány. Taková činnost je vhodná pro malé neodvislé skupiny, které jsou maximálně jen volně navázány na jiné složky odboje nebo na jeho řídící středisko. Pak každá skupina provádí svou úzce vymezenou činnost, takže v případě odhalení její spojení s širší odbojovou akcí není prozrazeno neb při nejmenším není zřejmé. Koordinace nějakým ústředím je nejjistější, je-li takové ústředí umístěno za hranicemi a spojení se děje v rámci pravidelných rozhlasových vysílání.

Jakmile je rozsáhlá síť vybudována a nemá možnost zahraničního vysílání, které by udržovalo morálku členů, je nutné je nahradit vlastními prostředky, to znamená vydáváním illegálního tisku (časopis nebo oběžníky). I když musí být redigován ústředně, má být vydáván decentralizovaně - jeden kus rozesílán komunikační sítí vedoucím jednotlivých skupin pro rozmnožení vlastními silami pro členy skupiny, případně pro anonymní rozšiřování mezi podpůrci a veřejnost. Když odbojová organizace dosáhne takových rozměrů, vyvine specializované složky: pro redigování oběžníků nebo jiných tiskovin, pro jejich vydávání, pro styk s členy vyslanými do zahraničí, pro sbírání a ověřování zpráv, pro obsluhu vysílaček, pro vynucení kázně a konečně pro otevřené a ozbrojené střetnutí s režimem, až když je situace k tomu zralá. Je-li odbojové hnutí dostatečně silné, může vytvořit paralelní organizaci, která je v nečinnosti až do doby, kdy je přerušena činnost organizace hlavní, k čemuž v dobře organizované totalitě dříve nebo později dojde.

Protiopatření režimu

Opatření režimu se skládají ze tří stupňů: (1) odhalení organizovaného odporu, (2) zjištění jeho rozsahu, možností a činnosti, (3) jeho likvidaci. Tyto úkoly jsou svěřeny specializovaným složkám bezpečnostního aparátu: tajné policii a obrannému zpravodajství.Ve své činnosti tyto služby běžně používají prostředků, které jsou podle právního řádu trestné a které porušují mezinárodní úmluvy o lidských právech.

Interakce

Vzájemné vztahy mezi odbojem a vládou (režimem) jsou zásadně nepřátelské: cílem odboje je zničit režim, cílem režimu je zničit odboj.V rámci tohoto nepřátelství se přesto nacházejí důležité variace.Všeobecně platí, že každý odklon režimu on ryzího nepřátelství je ve prospěch odboje, protože bez značné pomoci od cizího státu odboje nemůže uspět.

Jeden druh úlevy nepřátelství se strany vlády je popsán pod "Ad 2" shora: během fáze infiltrace and penetrace podzemní organizace vláda toleruje odbojovou činnost a dokonce ji podporuje. Odbojová organizace může během tohoto údobí způsobit režimu škody, které ani pozdější likvidace odboje neodčiní (na příklad přeprava důležitých politických osobností za hranice, rozšiřování publikací s dlouhodobým ideologickým vlivem na čtenáře, prozrazení důležitých vojenských nebo hospodářských zákroků, režimu mravně a politicky škodlivé prozrazení protiprávního pronásledování nebo útlaku mezinárodním sdělovacím prostředkům).

Uvolnění tlaku na odbojové organizace sledující určité program nebo taktiku, může být způsobeno rozhodnutím vlády soustředit se na skupiny sledující jiný politický program; rozhodnutí soustředit se na skupiny plánující teroristické akce znamená, že méně pozornosti je dočasně věnováno skupinám, které se soustřeďují na ideologickou stránku konfliktu. Pokud teroristické akce nejsou s to vyvrátit režim, šíření ideového protirežimního hnutí, které posiluje odboj a má zahraniční oporu, je dlouhodobě pro režim nebezpečnější než několik sabotáží nebo atentátů.

Naděje na přežití odboje podstatně vzrostou, dokáže-li proniknout do bezpečnostních orgánů státu tím, že získá spolupráci některých jejich členů. Jejich pohnutky mohou být ideologické (sympatie s programem odboje, hnus nad brutálností režimu), hospodářské (uplácení) nebo vypočítavost (získat alibi pro případ porážky režimu) také nevraživost mezi různými bezpečnostními orgány - snaha nedopřát jedinečný úspěch soutěžící organizaci; tato soutěživost existuje všude mezi vojenskými a policejními proti-odbojovými složkami. Hlavním příspěvkem odboji od spolupracovníků z řad bezpečnostních orgánů je varování před infiltrací nebo hrozících zatýkání, spojené někdy s pomocí útěku osob, které byly s členy bezpečnostních orgánů ve styku. Častá metoda, jak chránit svůj kontakt v odboji, je, že člen bezpečnostního aparátu jej zanese jako svého agenta v odboji, a tím jej chrání; slabinou takového uspořádání je, že dříve nebo později člen bezpečnostního aparátu musí vykázat nějaké výsledky tohoto styku, a to se musí dít na úkor některé jiné části odboje.

Nejdůležitějším přínosem pro odboj je získat spolupráci skupiny dissidentů uvnitř bezpečnostního aparátu motivovaných ideologicky nebo vypočítavostí. Taková skupina je s to odboj nejen varovat, ale použít ve prospěch odboje rozsáhlých možnosti bezpečnostního aparátu , které jsou jinak odboji nepřístupné: falešné doklady, bezpečná doprava dokladů i osob (úředními vozidly), spojení se zahraničím, poskytnutí zbraní, provedení útěku pro ohrožené klíčové členy odboje. Jak se tato podpora odboje rozrůstá, dissidentská skupina v bezpečnostním aparátu ji musí krýt předstíráním, že jimi podporovaná složka odboje je pod jejich kontrolou a poskytuje jim možnost její činnost tlumit a řídit. Tato část odboje se stane jejich "chráněnou" organizací, chráněnou před pronikáním jiných bezpečnostních složek a před zatýkáním. Rozsah činnosti takto "chráněných" odbojových organizací je mnohem větší než u organizací jiných a užitek z jejich činnosti pro odboj vyšší než jakého by mohly jinak dosáhnout. Takové předstírání má své meze - je možné jenom v případě, že režim dlouho nevydrží. Ukáže-li se, že naděje na úspěch odboje mizí, je zde nebezpečí, že konspirátoři v bezpečnostním aparátu jsou buď prozrazeni a zlikvidováni spolu s "chráněnými" skupinami, anebo je sami ve svém zájmu prozradí a zlikvidují. To není zdaleka vyváženo skutečností, že příslušné odbojové složky nejsou nikdy zničeny úplně a mohou být obnoveny, dokud přežijí aspoň jejich jádra v zahraničí.

Zkušenost ukázala, že podzemní organizace ani se zahraniční podporou nedovedly zvrátit totalitní režimy; zato dissidenti, kteří se v příhodné mezinárodní konstelaci otevřeně postavili proti nezákonným stránkám bezprávních režimů, dosáhli úspěch, pokud vystoupili ve vhodné domácí situaci, t.j. ve stadiu zralé totality v její fázi neviditelného útlaku. Tak se stalo v sovětské mocenské sféře; tento postup selhalo v předcházející fázi totality, kdy manažerské centrum bylo s to obnovit fázi otevřeného teroru - jako v Číně a Vietnamu, jejichž režimy nebyly tak kriticky odvislé na hospodářské pomoci a politických ústupcích Západu jako Sovětský svaz. Tento pochod ještě není u konce a konečné zhodnocení musí počkat.

Zásada nezadatelných lidských práv vytvořila v síti právních povinností takové mezery, že bylo možné jich využít k nové cestě k moci, a to nejen státní moci, ale i jiných forem moci, zejména vytvoření skoro-monopolů intelektuálního vůdcovství a výrobních prostředků, zejména také komunikací.. Tuto cestu k moci někteří z těch, kdo ji používají, nazvali "sametovým spiknutím" (původní americký termín je "gentle conspiracy" a nejlépe vyjadřuje postupné a nepozorovatelné shromažďování moci definované jako ontologická schopnost nepozorovatelně získat a posléze donutit jiné volní subjekty, aby se podrobili heteronomním normám. Tato metoda není ani zákonná ani protizákonná: jde mimo zákony a spočívá v tom, že dosavadní normy jsou ve vědomí a přesvědčení držitelů nepostradatelných mocenských uzlů moderní společnosti zavrženy a nahraženy autonomními normami o stejném obsahu. Touto novou vidinou budoucnosti lidstva spojení mocenští "manažeři" postupně vytvářejí "multicentrální segmentovanou integrovanou síť" vzájemně se podporujících skupin a jedinců, kteří mají každý sám o sobě nebo ve skupině moc v prostředí, instituci nebo organisaci, k nimž patří, a svého vlivu používají k podpoře jiných osob nebo skupin stejného smýšlení. Účastníci tohoto projektu, jak určit přetvoření budoucnost lidstva, svůj projekt prosazují kombinací vloh, známostí, pozic, autority a finančních prostředků vlastních i cizích, které jsou pod jejich kontrolou, a podle svého vlastního úsudku našli nepřekonatelnou cestu k moci., nepřekonatelnou. protože jde o novotvar, který nemá v dějinách předchůdce a teprve manažerismus složité technologické civilizace vytvořil potřebné mocenské uzly, které v předchozích formách civilizace neexistovaly. Podrobnější zmínky o postupu a úspěších "multicentrálních segmentovaných integrovaných sítí" jsou zachyceny zejména v kapitole 30. a 33.

Pokud politická organizace prosazuje svou vůli podle ústavních předpisů, tedy prostřednictvím právního řádu, bude stát právním státem, ať je jeho forma demokratická nebo autokratická. Politická organizace prostřednictvím státních (zákonodárných) orgánů tvoří státní vůli, státní orgány (moc soudcovská) ji prosazují a státní orgány (moc výkonná) ji provádějí. Stát je svrchovaný, neboť i vládnoucí politická organizace podléhá právním předpisům.

Politická organizace přetváří svou vůli ve vůli státní tím, že obsah účelu, k jehož dosažení jest tvorba právních norem prostředkem, jest u nositelů moci zákonodárné totožný s jejím programem. Osoby zákonodárců jsou tvůrci státní vůle, ale současně orgány politické organizace, prosazujícími její vůli.

V právním státě politická organizace přetváří svou vůli ve vůli státní prostřednictvím zákonů tím, že jejich provádění je prostředkem k uskutečnění jejího programu. Zákonodárci do zákonů dávají předpisy a opatření, jejichž účel se kryje (je totožný) s účelem politické organizace. Osoby zákonodárců jsou tvůrci státní vůle, ale současně orgány politické organizace, kteří prosazují její vůli. Aby se vůle politické organizace stala vůlí státní, musí být projevena osobami, podle právního řádu k moci zákonodárné povolanými, a musí být projevena platným, to jest ústavou určeným způsobem. Z politického hlediska, t.j. z hlediska normotvorby relativně transcendentního, je ústava prohlášením moc majících politických organizací, případně jedné moc mající organizace, jakým způsobem bude ukládat povinnosti obyvatelům státu

Podle okolností může politická organizace, politické hnutí a případně i jiná skupina volních subjektů dát přednost tomu, aby podřídila orgány moci výkonné a soudní přímo sobě bez prostřednictví zákonů. Tím vzniká stav bezprávnosti, ve kterém vůle vládnoucího volního subjektu nebo subjektů je silnější než vůle státu vyjádřená ústavou a zákony. Politická organizace vynucuje poslušnost občanů vůči své vůli způsobem, který se příčí zákonům a právním předpisům státu nebo na ně nedbá a výkonné orgány státní i soudní vykonávají její příkazy bez ohledu na to, zda jejich obsah je protiprávní, zda jsou dány právně závaznou formou nebo ne. Politická organizace tak diktuje státu i jeho občanům, odtud název tohoto útvaru - diktatura. Pokud program vládnoucí politické organizace (nebo skupiny) zahrnuje podstatnou transformaci společnosti, ani spojená moc státu a vládnoucí organizace nestačí na překonání odporu (aktivního) a setrvačnosti (pasivní), jimiž společnost maří jeho uskutečňování. Diktatura se omezuje na poslušnost občanů na poli politickém, právním a hospodářském. Tam, kde program vládnoucí politické organizace vyžaduje víc než poslušnost, kde vyžaduje aktivní spoluúčast a duševní (citovou i rozumovou) oddanost takovému programu a jej odůvodňující ideologii, násilí diktatury nedostačuje a vznikají její odvozeniny: manažerský stát a různé formy totality.

Mimozákonný stav společnosti vede k překonání státních organizací - státy ztrácejí svrchovanost a stávají se regionálními administrativními jednotkami. Tato přeměna je v běhu a její počátky jsou zachyceny v 34. kapitole.

DOMOV

OBSAH

ČÁST TŘETÍ: JAK HODNOTIT (POLITICKÉ ZÁSADY): 19. ROZVRH