|
|
20. OD ÚČELU KE SKUTEČNOSTI
Protože je v povaze účelu, že má býti splněn, jeví se účel primárně jako autonomní norma. Vytyčením účelu se volní subjekt stává svým vlastním subjektem normotvorným i povinnostním. Na volní subjekt je logicky nutné usuzovat z účelového souboru, přičítání účelového souboru volnímu subjektu znamená, že volní subjekt splnění daného účelu sám sobě ukládá jako povinnost. Tím se obsah účelu stává normou, stává se jeho povinností a volní subjekt se stává svým vlastním povinnostním subjektem, který však má možnost neuposlechnout - který tudíž má svobodnou vůli - nebo přesněji řešeno, kterému je svobodná vůle přičítána.
Vůle sama na uskutečnění účelu nestačí. Jak je myšlenkový obsah poznatelný teleologicky převeden v myšlenkový obsah poznatelný jako existentní, skutečný?
To, co je poznáváno jako existentní, je eo ipso následkem příčiny nebo příčin. Splnění účelu, jeho uskutečnění je tedy vysvětlitelné pouze tak, že volní subjekt zahájí takový řetězec nebo řetězce příčin, který vede nebo které vedou v existentním světě k témuž myšlenkovému obsahu, který je účelem. Existentní svět je soubor následků, neodvratně vyvolaných příčinami, které samy jsou také následkem předcházejících příčin. Jednající subjekt, který chce změnit svět k obrazu své představy, může tak udělat jedině tím, že nejprve zjistí příčinný řetězec, mezi jehož následky je stav, který si přeje uskutečnit, a pokud je takových řetězců několik, mezi nimi vybírá ten, který jej k cíli dovede s co nejmenšími náklady, a pak svým jednáním tento příčinný řetězec zahájí. Účel tento kauzální řetězec nepředpisuje; dosažení účelu tedy závisí na třech činitelích: (a) takový kauzální řetězec musí existovat, (b) volní subjekt jej musí najít. a (c) musí svým jednáním vytvořit jeho příčinu. Z toho plyne, že u volního subjektu je třeba předpokládat nejen svobodu, resp. vůli jednat či nejednat, ale také rozum.
Schopnost prostředku být příčinou následků, chtěných jednajícím subjektem, je upotřebitelnost. Jednající subjekt zkoumá upotřebitelnost prostředků a podle ní jim přičítá užitečnost. Ve volbě prostředků se jednající subjekt může mýlit, t.j. jím zvolený příčinný řetězec nevede k uskutečnění cíle, prostředek je neupotřebitelný. Protože příčinné řetězce probíhají v čase, nemusí být neupotřebitelnost zřejmá okamžitě. (
45) Čím složitější jsou příčinné řetězce, vedoucí k uskutečnění účelu, tím obtížnější je zjistit předem, zda jsou upotřebitelné nebo nikoliv, a při změnách stavu společnosti, které jsou účelem politiky, jde o procesy složité, kde na chtěné příčinné řetězce a vedle nich působí jiné přirozené pochody, jejichž účinky jednající subjekt snad buď opomenul nebo podcenil.Neschopnost prostředků uskutečnit účel má svůj odraz i na straně účelu: uskutečnitelnost je vlastnost účelu, že jeho obsah je článkem v příčinném řetězci. Je-li vhodný prostředek jednajícímu subjektu nepřístupný, je pro něho účel neuskutečnitelný. Příslušný prostředek může být nepřístupný proto, že o jeho existenci jednající subjekt neví: buď jeho znalost je omezená anebo poznání existentního světa a jeho zákonů lidstvem vůbec je neúplné a nezahrnuje znalost potřebného kauzálního řetězce. (Není tomu tak dávno, kdy by příkaz prezidenta Kennedyho přepravit člověka na měsíc byl neproveditelný pro omezenost lidských znalostí; mezitím se rozšířením lidského vědění stal proveditelným.)
Druhý důvod neuskutečnitelnosti účelu spočívá v tom, že jednající subjekt sice ví o prostředku, kterým účel uskutečnit, ale nemá k němu přístup, nemůže si jej opatřit. Tento důvod je častější než první, a v politice má často formu nedostatku finančních prostředků. (Příkaz ukládající finskému ministru dopravy, je-li který, aby přepravil člověka na měsíc, není uskutečnitelný, protože nemá k tomu nutné prostředky - technické vybavení, ani prostředky potřebné k opatření nutných prostředků - výnos daní k opatření technického vybavení.) Ve shora uvedených případech jde o účely, jejichž neuskutečnitelnost je způsobena omezeními na straně jednajícího subjektu; jsou-li tato omezení odstraněna, účel je uskutečnitelný. Jde tedy o účely relativně neuskutečnitelné.
Vedle relativně neuskutečnitelných účelů jsou účely o takovém obsahu, jejichž obsah jde proti samé povaze existentního světa a k jejichž uskutečnění tudíž příčinné řetězce neexistují: účely absolutně neuskutečnitelné. Tak dochází ke zdánlivému paradoxu: čím dokonalejší je poznání existentního světa, tím více se ukazuje, jak jeho zákony zužují pole proveditelných účelů a svírají člověka kleštěmi nutnosti. Současně růst poznání vede ke znalosti dalších kauzálních řetězců, tím rozšiřuje pole uskutečnitelných účelů a norem a tak pole svobody rozšiřuje.
Všechno, co bylo řešeno shora, platí i tehdy, jestli představa "lepšího světa" nevznikla z vlastní vůle jednajícího subjektu, ale byla mu dána z vnějšku, uložena nějakou normou (v politice tedy normou právní - zákonem, nařízením, předpisem nebo rozsudkem). Z autonomní normy se požadavek splnit účel stává normou heteronomní tím, že původce autonomní normy a volní subjekt za ní stojícího účelu učiní z obsahu svého účelu povinnost pro jiné volní subjekty, a tak vytvoří normu, jejímž je normotvůrce a příslušné volní subjekty jiné se stávají vzhledem k jeho účelu subjekty povinnostními, čili podle jeho účelové úvahy prostředky k dosažení účelu, z kterého byl obsah normy odvozen: pro normotvorný subjekt je norma prostředkem ke splnění jeho účelu, je součástí jeho účelového souboru.
Vztah volního subjektu k uskutečnění účelu a vztah normotvorného subjektu ke splnění normy je jejich zájem - volní subjekt má zájem na uskutečnění účelu a normotvorný subjekt má zájem na splnění normy. Uskutečnění účelu je pro volní subjekt dobrem, oddálení nebo překažení uskutečnění je zlem; obdobně je splnění normy pro normotvůrce dobrem, její neplnění nebo porušení zlem. Absolutní dobro předpokládá absolutního normotvůrce totožného se subjektem absolutní vůle a rozumu, tj. bytost všemohoucí a vševědoucí, a naopak: z danosti absolutního dobra je nutno logicky postulovat absolutního normotvůrce, který je současně absolutním zdrojem vůle; danost absolutního dobra jako plnění absolutní normy předpokládá i danost absolutního zla, poněvadž povinnostní subjekty (logicky nutně nadané rozumem a vůlí) mohou poslušnost absolutní normě odepřít.