DOMOV

OBSAH

20. OD ÚČELU KE SKUTEČNOSTI

Pro politickou činnost jako aktivitu účelovou platí obecný poznatek, že účel je uskutečnitelný jen pomocí příčinných řad, jejichž abstrakce jsou vyjadřovány přírodními vědami formou přírodních "zákonů".

Uskutečnitelnost účelu a upotřebitelnost prostředků jsou obecně platná, objektivní kriteria. Zkoumání uskutečnitelnosti účelu a upotřebitelnosti prostředků, t.j. zkoumání, zda se některé účely svým obsahem nevymykají zákonitosti dění, v kterémžto případě jsou neuskutečnitelné, a zda volené prostředky jsou s to žádaný účel splnit, tj. zda zahajují onu příčinnou řadu, jejímž následkem je stav, kterého má být dosaženo, je možné jen kauzálním nazíracím způsobem.. (Jedná se o formulaci poznání skutečnosti, kterou lze chápat i teleologicky či normativně, v kterémžto případě se determinismus kauzálních řetězců mění v účelové soubory nebo normové soubory). Podstatnou částí použití tohoto vysvětlovacího principu jest odkrývání souvislostí a závislostí pozorovaného jevu či jevů s ostatním bytím. (Terminologie: "bytí" nebo "jsoucno" je v tomto pojednání používáno jako předmět poznávání prostřednictvím příčinného způsobu nazírání; "danost" jako předmět poznávání všeobecně, tj. kterýmkoliv způsobem nazírání.) Bez vybudování této souvislosti jsou existentní jevy nevysvětlitelné. Celostní pohled na jev a všechny jeho příčiny i následky vede k objevení zákonů, platících v bytí jako celku, a proto platících i pro člověka; je proto nutno zkoumati všechny jevy, pokud mají k pozorovanému předmětu vztah, a to z hlediska, jak jej určují a utvářejí.

Základní rys existentního světa je proměnlivost, změna.. Neproměnné základní jeho částice, které jsou postulovány jako výkladová nutnost a které jsou poznávacím pochodem rozkládány na stále menší a obtížněji pozorovatelné jevy, jsou uspořádány ve více nebo méně stálé, resp. nestálé vzorce (konfigurace, "patterns"). Souvislosti tvorby, změny a zániku těchto vzorců věda pokud možno kvantifikuje a vyjadřuje matematickými formulemi, a pokud je dovede vysvětlit jako následky určitých příčin, nazývá takový neměnný, nevyhnutelný vztah (přírodním) zákonem. Podle převládajícího názloru kosmologie jsou změny odvíjením programu uloženého v kosmickém jádru jehož výbuchem (tzv. Velký Třesk, "The Big Bang") vznikl kosmos: energie, hmora, čas i prostor; odkrývání přírodních zákonů je odkrýváním zásad tohoto programu.

Změny vykazují určité společné znaky, určité pravidelnosti, na jejichž základě je lze shrnout abstraktním pojmem. Mezi změnami, které probíhají v bytí, tvoří zvláštní skupinu pochody, jež vyúsťují ve vytvoření celků, jejichž jednotlivé části jsou rozrůzněny (diferencovány), ale současně spojeny vzájemnou závislostí, tím, že se vzájemně doplňují (jsou integrovány). Vůči takto vzniklému stavu je stav předchozí, výchozí, stavem větší stejnorodosti, ale beztvaré, nevyhraněné, bez vzájemně si odpovídajících vazeb mezi jednotlivými částmi. Pochod vyhraňování amorfní nesouvislé stejnorodosti v určitou souvislou různorodost je vývoj. Vytvoření mlhovin z rozptýlené kosmické pralátky a vznik slunečních soustav z mlhovin jsou nejstaršími příklady vývoje, který pokračoval vznikem různých prvků a jejich krystalizací ve slunce nebo jejich oběžnice až po vývoj státu z kočujících rodů a kmenů.

Vývoj neprobíhá stejnoměrně. Když se v určitých oblastech vývojové možnosti vyčerpaly, bytí jako celek ve vývojovém pochodu, ve změně od neurčité a rozptýlené stejnosti k vyhraněné a skloubené různorodosti pokračuje. (Názor, že vývoj je zlepšením, je nutno v rovině kauzálního nazírání [přírodovědeckého poznání] odmítnout, neboť při používání nazíracích forem kauzálních je postřehnutelná změna, ale ne zlepšování nebo zhoršování.) Ty jeho složky, v kterých se vývoj projevuje nejintenzivněji, tj. ty, u nichž je přechod z difuzní (rozptýlené) homogenity (stejnorodosti) v integrovanou (skloubenou) heterogenitu (různorodost) nejrychlejší a na vytváření různých forem nejbohatší, jsou nositeli vývoje; přes ně probíhá jeho hlavní proud. Vývoj tak vykazuje stupně, které na sebe navazují, časovou posloupností se zrychlují a vytvářejí novou rovinu, na které vývoj probíhá rychleji a intenzivněji v tom smyslu, že se vyhraňuje více forem, skloubených ve složitější celek: vývoj se přesunuje na vyšší rovinu.

Takový přesun nastal vznikem života. Pokud lidské vědění sahá, je život jev zcela jedinečný, omezený na jednu planetu. Hnán svou vlastní dynamikou, život pokryl téměř celou zeměkouli během poměrně krátké doby - měřeno trváním vesmíru i své planety. Země přímo vře, bublá životem, který se vzpírá mu kladeným omezením. Neboť hlavní vlastností živé hmoty, vlastností, která život charakterizuje, je jeho rozpínavost, jeho vlastnost, že z prostředí extrahuje látky a energie, které vstřebává do svého energo-hmotného vzorce. .Živá hmota je hmota, která přizpůsobuje svému složení hmoty a energie, složením odlišné (včleňuje je do sebe, do svého "vzorce", své pattern). Typickým a hlavním příkladem tohoto pochodu je u živočichů trávení, u rostlin fotosyntéza. Tato vlastnost živé hmoty - životní síla, "élan vitale" - je dána její časově prostorovou (fyzikální a chemickou) stavbou, která jeví stálý běh změn složení hmoty i energie směrem k udržení a rozšíření původního vzorce, a její projevy konstituují život; jednotlivé znaky života, jimiž jest obvykle charakterizován, jsou následky uvedené základní vlastnosti živé hmoty. Život je vyhraňování vloh ve vlastnosti přizpůsobováním prostředí.

Prostředí neživé i živé klade tomuto pochodu odpor, a konečná podoba organimu je výslednicí poměru sil živé bytosti a prostředí. Způsobem boje o život je i přizpůsobení se prostředí, někdy ve formě kooperace mezi členy téhož či jiného druhu. Hnací silou vývoje není prostředí, nýbrž vnitřní síla, expansivní povaha živé hmoty. Při přetváření látek a energií ze svého prostředí naráží živoucí hmota na jeho setrvačnost v případě prostředí neživého, na jeho obdobnou rozpínavost při prostředí živém, takže daná bytost není s to vyvinout plně svůj daný vzorec - svoje vlohy - ve vlastnosti. Kde přizpůsobování prostředí přestává, ustává také život, živá hmota umírá.

Živá hmota následkem své labilní struktury (vyrovnávání skladby energie a hmoty) má mnohem větší schopnost rozrůznění než hmota ostatní, a to je základem pro její nositelství vývoje. Vývoj, t.j. přechod od homogenity k heterogenitě, se u živé hmoty projevuje tak, že pro výkon jednotlivých životních projevů, pro výkon jejích funkcí, vznikají zvláštní ústroje, orgány, podle nichž jsou živé bytosti nazývány ústrojenci, organismy. Živá bytost je takový vzorec živé hmoty, který samostatně vykonává všechny k životu potřebné funkce. Živá hmota se stala nositelem vývoje v tom smyslu, že vedla k velké rozmanitosti "vzorců", skloubených v bohatou soustavu (ekologii).

Ve vývoji živé hmoty lze odlišit dvě složky: rozrůznění a výběr.

Rozrůznění je dáno variabilitou organismů. Živé bytosti vytvářejí při svém rozmnožování odchylky méně (variace) nebo více (mutace) podstatné, které se udržují dědičností - organismy přebírají vlohy organismů, z kterých se zrodily. (Podle novějších teorií je rozrůznění vloženo, "programováno" do samého vzniku vesmíru.) Mezi zplodinami rozrůznění pak probíhá výběr.

Výběr je způsoben expanzivností živé hmoty, silou, kterou přizpůsobuje své prostředí a vyvíjí své vlohy ve vlastnosti. Tato síla buď překoná odpor prostředí aspoň do určité minimální míry anebo zahyne. Překonávání odporu prostředí je boj o život. Probíhá s prostředím neživým, kde na sebe narážejí rozpínavost života a setrvačnost neživé hmoty, a s prostředím živým, kde na sebe naráží rozpínavost živých bytostí. Boj s prostředím živým má formou boje nepřímého, když organismy neútočí přímo na sebe, nýbrž zápasí o životní podmínky (např. rostliny o vláhu a světlo, živočichové o potravu, lidé o zaměstnání, lidské společnosti o suroviny a trhy), anebo formou boje přímého, když organismy přímo útočí na existenci bytostí jiných (např. býložravci ničí rostliny, dravci živočichy, lidské společnosti vedou války). Druhy, jejichž ústroje jsou k výkonu životních funkcí dokonaleji uspořádány, nabývají převahy nad druhy jinými, které někdy zanikají docela nebo, což je obvyklé, jsou zatlačeny a ve svém růstu omezeny. Spolu s prostředím neživým vytváří organismy určitý ekologický systém s automaticky obnovovanou rovnováhou: druhy, které se příliš rozrostou, nenacházejí dostatek živin, jsou zranitelné hromadnými chorobami a jejich počet zase klesá, a tato rovnováha se obnovuje, dokud se neobjeví druhy ještě schopnější; rovnováha je čas od času zvrácena výskytem novotvarů, proti kterým dosavadní formy života právě pro jejich novost nemají nebo nedovedou včas vyvinout obranné mechanismy; pak se vytvoří rovnováha nová.

Výsledky tohoto pochodu představují vyhraněnou propojenou (integrovanou) různorodost oproti neurčité stejnorodosti vývojově starších, nižších typů: organismy se diferencují, rozlišují, t.j. jednotlivé životní funkce se v nich vyhraňují, soustředí ve zvláštních orgánech, ústrojích. Vznikají orgány pohybové, trávicí, rozmnožovací atd. Čím podrobněji je dělba funkcí provedena a integrována, tím je živá bytost vývojově dokonalejší a životnější. Na druhé straně jednotlivé její buňky, které u nižších ústrojenců jsou ještě schopny samostatné existence, samostatnost ztrácejí, stávají se na sobě závislými; jednotlivé orgány jsou spojeny a pracují v souladu, sjednocení (integrace) převažuje rozlišení (diferenciaci), jinak organizmus churaví nebo umírá.

Co je živé, roste, a když růst dosáhne mezí jednotlivce, pokračuje ve formě jeho potomků; rozplozování je pokračování růstu jednotlivce mimo jeho tělo. Tendence živé hmoty absorbovat látky ze svého prostředí a proměňovat je ve vlastní hmotu a energii, je trvalá; jejím důsledkem je růst. Jakmile růst živé hmoty přesáhne určité meze, dané její vnitřní strukturou, která z ní vytváří jedince, vzniká jedinec nový - dochází k plození. Plození jest pokračováním růstu (vývoje) jednotlivce mimo souvislost s jeho tělem. U jednodušších živých bytostí se děje dělením, u složitějších se děje prostřednictvím specializovaných ústrojí a pochodů, kolem nichž je život organizován. Protože rozmnožování je pokračování růstu už existujícího těla, nově vytvoření jedinci přejímají základní strukturu, vlohy, jedince, resp. jedinců, z nichž povstali.

Přes veškerou proměnlivost uchovává se ve světě živých bytostí značná stejnost mezi velkými skupinami organismů, založená na stejnosti původu, na dědičnosti. Organismy, které se v důsledku svého stejného původu vyznačují stejnými vlastnostmi, tvoří třídy, řády a druhy. Druhy jako celky se vyvíjejí, jejich specifické vlastnosti se dále vyhraňují, vzdalují se od sebe, takže ztrácejí svou vzájemnou podobnost a v časovém průřezu ukazují nesouvislost, diskontinuitu. Vývoj nepostupuje prostřednictvím jedinců, ale v rámci druhů ze dvou příčin: příslušníci různých druhů nemají schopnost vzájemného oplození a rozmnožování, a v rámci druhů se výjimeční jednotlivci při rozmnožování spojují s jednotlivci průměrnými, takže jejich výjimečnost se zpravidla během několika generací rozplyne a jsou ve svém potomstvu zase přiváděni na průměr svého druhu, jen nepříliš zvýšený jejich nadprůměrnými vlohami.

Povaha druhů jako nositelů vývoje souvisí s tím, že udržení druhu ve formě rozmnožování a ochrany potomstva je u živých bytostí nejdůležitější funkcí, na kterou je jejich ústrojí zaměřeno a která často překonává pud sebezáchovy. Ústřední motiv životního elánu, lze-li život takto personifikovat, je zajistit svůj růst; k tomu vytvořil přerůzné životní formy, druhy, aby své bytí zajistil ve všech možných prostředích a pojistil proti všem možným katastrofám. Dělením a pučením, podhoubím, zvlášními buňkami ("očka") v kořenech, šlahounech, hlízách a odnožích zajišťuje příroda přežití každého druhu., a tím pokračování života jako jevu.

Vývoj vytváří dělbu funkcí uvnitř jednotlivých bytostí; k rozlišení a dělbě funkcí dochází i mezi organismy jako celky. Dochází k ní také v oblasti rozmnožování; asexuální a hermafroditní organismy ustupují druhům, kde se nositelé rozmnožovacích orgánů specializují podle pohlaví. Vývoj rozdělil životní rozmnožovací proces mezi dvě specializované buňky - oplodňovanou a oplodňující - a jejich nositele, aby znásobil rozmanitost životních forem uvnitř druhů, a tím zvýšil pravděpodobnost jejich přežití za všech okolností.

Cenou za tuto zdokonalení bylo vytvoření nové překážky: život musí zajistit, že ke spojení obou životodárných buněk dojde. Od větru, který rozšiřuje pyl mezi na oplodnění čekající buňky, a hmyzu, který je donáší přímo na čekající květy, až po vytvoření zvláštních (pohlavních) orgánů, které vkládají oplodňující buňky přímo do těla ploditelky, používá příroda přerozmanité způsoby, jak zabezpečit oplodnění a vytvoření nového jedince k obrazu jeho předků. Vůně, barvy, tvary byly zapřaženy do vytvoření pudové přitažlivosti mezi nositeli oplodňujících a oplodňovaných buněk. Stejnou vynalézavost projevuje životní síla v ochraně, kterou obklopuje vyvíjející se zárodek: chitinová pouzdra a pavučinové obaly kukel a larev, vaječné skořápky vajec at po vývoj v těle roditelky, a v této ochraně pokračuje péčí, kterou jsou zahrnuta mláďata jak samými rodiči tak všemi členy stáda, roje nebo pospolitosti, ke kterým patří. V rozházeném mraveništi spěchají mravenci uklidit do bezpečí své pupy, ne zachránit sebe. Tak se objevují zárodky ve vesmíru jinde nevídaných vlastností: sebeobětování, náklonnost, láska, soucit a shovívavost.

Dochází k nim i tam, kde vznikají společenstva živočichů, zejména u hmyzu: mravenci, včely mají takovou specializaci, že jako jedinci nejsou schopni plnit všechny životní funkce; teprve jejich společenství dohromady má všechny funkce, které jsou jinde spojeny v organismu jednom.

K specializaci (přechodu od nerozlišené stejnosti ke skloubené různorodosti) dochází i v celcích lidských: dělba práce, akumulace kapitálu a růst proletariátu, oddělení právního řádu od řádu náboženského, státu od osoby panovníka, dělení státních funkcí, vznik byrokracie atd. jsou specielními projevy obecného zákona vývoje.

Tak jak se vyhraňují a od sebe odlišují jednotlivé úkony životní a ústroje, které jsou jejich nositeli, roste jejich integrace a její orgány, nervy a mozek, které vyrovnávají činnosti různých ústrojí tak, že celek zachovává základní přizpůsobovací funkci živé hmoty, k níž již jednotlivé orgány (právě následkem své vyhraněnosti a soustředěnosti na jeden úkol) nejsou schopny. Čím vyvinutější je organismus, tím jsou na sobě jeho ústroje závislejší; porušení souřaďovacího ústrojí působí, že celek nevykonává dále svou životní funkci, jelikož se jeho orgány již vzájemně nedoplňují - nastává nemoc a smrt.

Souřaďovací činnost organismu se nazývá činnností psychickou (duševní). U člověka psychická činnost daleko přesáhla funkci koordinovat jeho orgány a udržovat při životě jeho tělo; naopak, jeho tělo se stalo nástrojem udržování duševní činnosti. Člověkem vytvořila životní síla svůj předvoj vyzbrojený vlastnostmi, které životu umožní překonat omezení kladená prostředím, dokonce i omezení na jednu planetu. Člověk jako druh se tělesně už dále nevyvíjí, spíše degeneruje, člověkem se vývoj přesunul na novou rovinu, na pole duševní, od výskytu člověka vývoj směřuje k stále většímu rozvoji duševna, při čemž dochází k rozrůznění a zápasu (soutěži i boji) mezi jednotlivými duševními funkcemi u jednotlivce (pudy, city, rozum) i u skupin (umělci, vědci, mystikové atd.). Některé lidmi nejvíce ceněné duševní aktivity (umění, zábava) nemají přímou životu sloužící funkci, a proto se vymykají ryze kauzálnímu vysvětlení. V tomto ohledu je duševno v existentním světě jevem jedinečným a přes mnohé styčné body odlišuje oblast ostatních živých bytostí od lidstva stejnou měrou, jak oblast živé hmoty je odlišná od oblasti neorganické. Duševno se vyhraňuje v nové určité tvary mnohem rychleji než hmota a bohatostí forem a složitostí integrovaných celků i rychlostí jejich tvorby přeneslo hlavní směr vývoje na člověka Člověkem se hlavní směr vývoje přesunul na pole duševna a směřuje v čase k rozvoji duševna. Aniž by tomu byla podkládána hodnotící povaha, lze uzavřít, že vývoj vyústil ve vytvoření duševna, že v čase směřuje k rozvoji duševna a že lidstvo je jeho hlavním nositelem.

Pod zorným úhlem poznání kauzálního jeví se duševní činnost jako forma života a do té míry lze pro duševní oblasti aplikovat stejné zákony jako pro oblast živé hmoty. V porovnání s rychlostí a rozmanitostí duševního vývoje je vývoj jak neživé tak živé hmoty pomalý, omezený a nadto nevědomý a neuvědomělý. Živá hmota přizpůsobuje své okolí své struktuře; duševno tak činí v míře radikálně větší. Uplatňování vlastních názorů, které se v tomto způsobu nazírání jeví jako získané duševní vlastnosti, je tendencí přizpůsobit prostředí svým vlastním vlastnostem. Vedle boje přímého i nepřímého existuje v oblasti duševní ještě další forma boje, umožněná velikou variabilitou duševních vlastností: nositelé určitých myšlenek nebojují proti nositelům jiných myšlenek, nýbrž usilují o to, změnit jejich duševní vlastnosti ve shodě se svými (výchovou, propagandou, přesvědčováním). Člověk na rozdíl od ostatních živých bytostí klade důraz na to, aby vtiskl výsledky své činnosti duševní, své názory, svůj vkus, svou vůli, své myšlenky co nejširší oblasti nelidské i lidské svou prací, přesvědčováním a donucením. Rozměry, v nichž si duševno náboženských učitelů, velkých básníků, spisovatelů, umělců a myslitelů přizpůsobilo duševno velkých zástupů generaci po generaci, nesrovnatelně převyšují rozsah assimilačních schopností živé hmoty. Rozsah, v jakém Napoleon, Stalin, Hitler přizpůsobili své vůli prostřednictvím organizace, manipulace a násilí životy milionů lidí (a miliony jich zničili), přesahuje přírodní katastrofy. Lidská činnost změnila během několik málo tisíciletí povrch a povahu planety měrou, která geologickým silám trvala miliony roků. Člověk zkrotil, t.j. sobě přizpůsobil prakticky veškerou oblast živé hmoty a je na pokraji toho, aby stejně naložil s oblastí neživé hmoty na své planetě i mimo ni. S rozpětím duševna roste i rozsah a intenzita boje mezi lidmi: krutost a množství, s kterými lidé jednoho druhu duševního uspořádání (náboženství, ideologie, jazyka) potírali lidi odlišného uspořádání, nemá v přírodním světě obdoby.

Přírodní děje probíhají na pozadí entropie, vše prostupujícího pochodu snižování různých intensit energie až do stavu naprosté rovnováhy, klidu, ve kterém nebude příčin k pohybu, dění a životu. Fyzika odhaduje, že tento stav nastane, až veškerá hmota a energie vesmíru bude v jeho prostoru rovnoměrně rozptýlena, to podle propočtů znamená při "teplotě" dvou stupňů nad bodem absolutního mrazu. Ve srovnání s jevy, probíhajícími v prostoru a času, představuje entropie rozklad a zánik. Oba rysy bytí, vývoj i rozklad, lze chápat jako jeden pochod, ve kterém se rozkladem nevyhnutelně vyrovnává vývoj, anebo jako dva protichůdné pochody, ve kterých, poeticky řečeno, vývoj představuje vzpouru bytí proti entropii, vzpouru, která vrcholí životem: život obrací vyrovnávání energií a zvětšuje rozdíl jejich intensit; a duševno je toho nejlepším nástrojem. Člověk je si sám sebe vědom, má rozum a svobodnou vůli, a může vzpouru bytí proti nicotě přijmout za svou věc.

Meze, ve kterých se má politické úsilí pohybovat, jsou:

Všeobecnou vlastností existentního světa je změna; politické úsilí, směřující k vytvoření neměnných institucí nebo situací je marné. Je však možné vytvořit dlouhodobě stálé konfigurace, které změnám dávají průchod.

Hlavním proudem změn v existentním světě je vývoj: přechod od nediferencované diffusní homogenity k vyhraněné a integrované různorodosti. Marné je politické úsilí blokovat obě nebo některou ze složek vývoje, vyhraňování v mezích integrace.

Znakem živé hmoty je přizpůsobování okolí vlastnímu složení, rozvinutí vloh ve vlastnosti. Tendence k neomezenému růstu je neodlučitelnou vlastností živé hmoty, a vzhledem k omezenosti prostředí je živé hmotě vlastní boj o život, přímý a nepřímý. Politické úsilí, které popírá tyto vlastnosti živé hmoty nebo se snaží je potlačit, je utopistické; politické úsilí, které chce svůj cíl uskutečnit, s nimi musí počítat a je do svých plánů začlenit.

Vývoj živé hmoty probíhá prostřednictvím druhů; zachování a rozvoj druhu se děje rozmnožováním a je nadřazeno trvání jedince. Je zřejmé, že druh, jehož příslušníci by byli nadáni vlastností nadřazovat přežití jedince zachování druhu, by s těmito jedinci vyhynul. Proto politické úsilí, jehož výlučným cílem je všestranné rozvinutí vloh jedince bez ohledu na celek, vede k úpadku celku, jehož jsou jedinci příslušníky.

Duševní vývoj svou vázaností na živou hmotu se vyznačuje stejnými znaky jako vývoj živé hmoty. Proto politické úsilí, které omezuje vývoj jedince potlačováním rozrůznění a výběru, škodí společnosti stejně tak, jako politické úsilí, které vede k differenciaci, přesahující integraci. Naopak politické úsilí, které umožňuje nebo podporuje maximum differenciace a výběru, slučitelné s převahou integrace, má předpoklady pro úspěch.

Tím, že se stalo nositelem vývoje, lidstvo tvoří vyšší řád než příroda; proto politické úsilí, které pojímá lidstvo výlučně jako tzv. část přírody a člověka staví na roveň živočichům, rostlinám nebo nerostům, jde proti směru vývoje. Naproti tomu politické úsilí, které hledá integraci člověka s ostatním světem na základě jeho řádově odlišného postavení, je s vývojem v souladu.

Na tomto bodě musí kauzální výklad uskutečnitelnosti politického účelu končit, protože zde inherentně přechází do metatyziky (viz 37. kapitolu).

V oblasti politiky - a z ní plynoucího práva - absolutně neuskutečnitelné normy obvykle porušují aspoň jeden ze dvou principů jsoucna. První je změna: přírodní zákony, podle kterých změna probíhá, jsou stálé, ale právě proto je i změna ustavičná. Proto politické programy a právní normy, které směřují k zastavení, zmrazení změny, které ukládají vytvořit neměnné státní, hospodářské nebo jiné zřízení, jsou absolutně neproveditelné. Druhá je vývoj, t.j. skupina změn, která proměňuje nediferencovanou homogenitu v integrovanou diferencovanou heterogenitu. Státní zřízení a společnosti, které svými normovými soustavami - právem, mravem, zvykem - tyto základní pochody znemožňují, nemohou uspět jakýmkoliv nahromaděním mocenských a technických prostředků. Marxem i jinými mysliteli (v postmoderní době např. F. Fukuyama, The End of History) postulovaný "skok z říše nutnosti do říše svobody" končí stejně jako skok z mrakodrapu v americké anekdotě..

Z hlediska tohoto rámcového omezení budou pojednány hlavní složky politiky: její cíl, předmět péče a prostředky.

DOMOV

OBSAH

22. CÍL POLITICKÉHO ÚSILÍ