|
|
24. VŠEOBECNÝ PŘEHLED PROSTŘEDKŬ
Človĕk je činitel, který převádí myšlenkové obsahy poznatelné jen teleologicky, v myšlenkové obsahy poznatelné také kauzálnĕ, který převádí "mravní zákon ve mnĕ" v "hvĕzdné nebe nade mnou" (Kant) pomocí prostředků.
Tĕlo
Univerzálním prostředkem pro tento pochod je jeho mozek, který dává popudy určitým tĕlesným orgánům, aby svou činností zahájily příčinný řetĕzec, vedoucí k žádanému stavu. Človĕk se dívá na své tĕlo včetnĕ svého mozku jako na prostředky k uskutečňování svého účelu. Tam, kde je s jeho schopnostmi nespokojen, zvyšuje zámĕrnou činností fyzické vlastnosti specializovaných orgánů: sílu, hbitost, přesnost pohybů, stejnĕ tak schopnosti duševní: pamĕť, úsudek, intuici, umĕleckou tvořivost. Zdokonalování schopností mozku u človĕka v západní civilizaci je jednostranné - opomíjí vlohy, které mají určití živočichové a které v zakrnĕlé formĕ se občas projevují i u človĕka, jako orientační smysl a schopnost číst magnetická a gravitační pole - i oblast tzv. parapsychologie s jevy dosavadní vĕdou nevysvĕtlitelnými: předvídání budoucnosti, čtení myšlenek, hypnoza, tzv. zázraky jako levitace, nenormální uzdravování, necitlivost k bolesti, jiné činy vymykající se známým fyzickým zákonům. Výzkum tĕchto oblastí byl zahájen SSSR i USA pro vojenské účely; jeho výsledky nejsou známy.
Automatika tĕla (včetnĕ pudů) udržuje tĕlo v rozporu s požadavky, které na nĕ klade "človĕk" ztotožnĕný s bodem přičitatelnosti vůle a rozumu ("duch", "duše", "rozum"); tam, kde tĕlo odmítá námahu, bolest a odříkání, "človĕk" je nutí, nĕkdy s vĕtším, nĕkdy s menším úspĕchem, aby námahu, bolest nebo odříkání podstupovalo, a opačnĕ: "človĕk" odříká tĕlu pudovĕ přitažlivé druhy činnosti, které (jeho rozum) hodnotí jako škodlivé z hlediska sledovaného účelu nebo povinnosti. Toto napĕtí, tento spor mezi automatikou tĕla ("to, co se človĕku chce") a požadavky, které na nĕ klade človĕk jako automatikou nevázaný zdroj rozumu a vůle ("to, co človĕk chce") prostupuje celý lidský život.
Prostředky neživé
Človĕk se neomezuje na zdokonalování svého tĕla; překračuje jeho meze tím, že z neživé přírody vytváří nástroje, které lidské schopnosti doplňují a zvyšují: doplňují chybĕjící sílu, zlepšují smysly, (zostřují zrak, zjemňují hmat, cvičí sluch), rozšiřují pamĕť, počítají a urychlují třídĕní poznatků a tvoření závĕrů. Z nástrojů, které jsou používány lidskou silou, se stávají stroje, které jsou pohánĕny jinou než lidskou energií. Jejich soubor se znalostmi, jak je vyrábĕt a jak jich používat je technologie, která zpĕtnĕ působí na človĕka.
Stroje plní svůj úkol pouze za určitých podmínek. Vytvářet a udržovat tyto podmínky mohou jiné stroje, ale konečný popud k tomu dává človĕk. Vlastníci strojů - výrobních prostředků - na tento úkol nestačí, proto musí přimĕt jiné lidi, aby jej plnili. Tak na jedné stranĕ technologie slouží lidem, ale na druhé stranĕ lidé musí sloužit technologii. Chtĕjí-li používat technologie, musí ošetřovat, vytvářet a udržovat podmínky potřebné k jejímu fungování. a přizpůsobit se zmĕnám prostředí, které technologie vytváří. Jeho mechanické prostředky spoluurčují obsah jeho účelu subjektivní spokojenosti i v tom smĕru, že umožňují uskutečňovat podúčely, které jsou s jinými podúčely jeho účelového souboru v protikladu (např. jeho zdraví, nebo přežití společnosti, jejíž je částí).
Prostředky živé
Za určitých okolností nejvýhodnĕjším prostředkem k uskutečnĕní cíle je pro jednající subjekt podrobit si, po dobrém nebo po zlém, jiné živé bytosti, aby plnily jeho vůli. Cestu, jak přimĕt živé bytosti k chování, které od nich človĕk žádá, ukázala původnĕ zkušenosti, pozdĕji vĕda. Kauzální vĕdy objevují, jak vrozené (dĕdičné) vlohy a prostředí omezují a předurčují příčinné řetĕzce, které determinují jejich vlastnosti. Kontrolou prostředí a vrozených vloh promĕnil človĕk rostliny v prostředek sloužící jeho účelům. Stejný přístup - kontrola prostředí a genetická manipulace - mĕl úspĕch u zvířat (jejich zkrocení) v menší míře: nĕkteré druhy se ukázala odolné proti zkrocení, u jiných reakce jednotlivců i po zkrocení zůstaly nepředvídatelné.
Tak jako musí pečovat o neživé prostředky tím. že je nutné je ošetřovat, vytvářet a udržovat podmínky potřebné k jejich fungování. a přizpůsobit se zmĕnám prostředí, které technologie vytváří, musí lidé také ošetřovat své živé prostředky, vytvářet a udržovat prostředí, potřebné k jejich životu: obdĕlávat půdu pro rostliny, obstarávat pro nĕ živiny a chránit je proti škůdcům, a pro živočichy zajišťovat krmivo a přístřeší a chránit je proti nemocem i dravcům. Nahromadĕné následky péče o živé i neživé prostředky spolu s následky jejich používání působí viditelné zmĕny v přírodĕ a jejich pochodech: ve složení rostlinstva i živočišstva, v jakosti vody a vzduchu, v počasí a rozsahu mimoplatetárních vlivů na zemi a její obyvatele. Až do vývoje novodobé techniky byly tyto následky zanedbatelné; v současnosti vyžadují být vzaty v úvahu při její údržbĕ a používání.
Lidé jako prostředek
Nejúčinnĕjším prostředkem jednajícího subjektu je človĕk, který přijme - z přesvĕdčení nebo z donucení - účel jednajícího subjektu za součást svého vlastního účelu subjektivní spokojenosti - přijme jednající subjekt jako subjekt nadřazený: jako normotvůrce, jeho účel jako normu a její splnĕní jako povinnost, sebe jako povinnostní subjekt.
Je-li norma konkretní, t.j. norma, která má jedinečný obsah a je uložena jedinečnému subjektu, splnĕním zanikne. Je-li norma abstraktní, platí dále; i když byla uskutečnĕna, je splňována znovu a znovu týmiž i jinými povinnostními subjekty, a tak přetváří stále a opĕtovnĕ skutečnost. Uskutečňování účelů lidmi, kterým se jeví jako plnĕní povinnosti, se stalo nejvĕtším zdrojem zmĕn existentního svĕta.
Normotvorný subjekt vytváří normu, protože považuje za nejužitečnĕjší uuskutečnit svůj účel tím, že přimĕje jiný volní subjekt, aby jednal nikoliv podle své vlastní, nýbrž podle jeho vůle (vůle subjektu normotvorného se může krýt s vůlí subjektu, jemuž se povinnost ukládá, ale tato shoda je pro normotvorný subjekt nepodstatná), tj. nadřadí svůj účelový soubor účelovému souboru jeho.
Záleží na povinnostním subjektu, jestli normu chce nebo nechce uposlechnout - uposlechnutí není nutné, kdyby bylo, šlo by o přírodní zákon a ne o povinnost. Splnĕní normy závisí od rozhodnutí povinnostního subjektu povinnost splnit. Takovým rozhodnutím se splnĕní povinnosti stává jeho účelem (přesnĕji: jedním z podúčelů jeho účelového souboru) a vyvolat příslušný kauzální řetĕzec prostředkem k jeho uskutečnĕní.
Poslušnost a neposlušnost
Vedle relativní i absolutní neuskutečnitelnosti účelu jsou překážky vnitřní, spočívající v povaze jednajícího subjektu, které jej vedou k neplnĕní normy, t.j. k neposlušnosti.
Pokud normotvůrce přiznává povinnostním subjektům rozum a vůli, překonává neposlušnost dvĕma způsoby. Prvním je příslib lákadel: plnĕní povinnosti je spojeno s poskytnutím prostředků potřebných k uskutečnĕní účelu sledovaného povinnostním subjektem. U psychofyzických jedinců to může být hmotná odmĕna nebo zadostiučinĕní psychologické: povýšení, rozšíření autority, vyznamenání, udĕlování titulů, přidĕlení prestyž zvyšujících statků (automobilů, vybavení kanceláří). apod., u fiktivních subjektů prospĕch pod jejich účelem, např. subvence nebo zvýhodnĕní daní u podniků, jejichž účelem je penĕžní zisk). Druhou cestou jsou tresty: sankční normy nebo i nenormovaná hrozba újmou, které mají zvýšit trest tak, že odstraší od neposlušnosti. Újma postihuje majetek viníka (pokuty, zabavení majteku, ztráta zdroje přímu, např zamĕstnání nebo povolení podnikat), jeho svobodu (uvĕznĕní, internace), jeho zdraví (přidĕlení na tĕžké nebo nebezpečné práce, mučení) nebo život (zabití). Tam, kde tyto tresty nevedou vést k poslušnosti, jsou vztaženy na jiné hodnoty neposlušnému povinnostnímu subjektu drahé. Mezi nĕ patří odedávna persekuce jeho rodiny.
Kauzální vĕdy objevují, jak příčinné řetĕzce omezují a předurčují jak rozum tak vůli lidských bytostí. Vrozené (dĕdičné) vlohy a prostředí i jedinečné události určují jak rozmezí znalostí tak zamĕření volby mezi alternativami. Nemožnost odvysvĕtlit lidskou schopnost svobodnĕ uvažovat a se rozhodovat spočívá v tom, že nelze "uzel" příčinných řetĕzců, které volbu údajnĕ podmiňují, rozplést, a pokusy tak beze zbytku učinit jsou dogmaticky odvozené od víry ve výlučnou správnost kauzality jako vysvĕtlovacího principu.. Teleologický i normativní způsob nazírání postuluje více či ménĕ omezené, ale nezbytné, nepotlačitelné a příčinami nevysvĕtlitelné reziduum rozumu a svobodné vůle jako nutné k vysvĕtlení interakce mezi svĕtem "má býti" a svĕtem "je" a zkušenost správnost tohoto postulátu potvrzuje. Odpovídá to i lidskému sebepoznání: človĕk sám sebe nepovažuje za zvíře, počítač nebo stroj, nýbrž za osobnost - myslící, volící a jednající. Přitom právní, mravní i náboženské normativní soubory uznávají tato omezení při posuzování viny povinnostního subjektu. (Viz Přílohu č. 2.)
Proto je přísnost trestu činĕna úmĕrnou rozsahu porušení řádu; trest je nebo není spravedlivý. V tom smyslu je spravedlivý trest zakotven přímo v řádu, jehož porušení vyrovnává. Jinou povahu mají tresty čistĕ odstrašovací: čím pravdĕpodobnĕjší je, že povinnostní subjekty nebudou plnit normu, tím tĕžším trestem jim normotvůrce hrozí, aby způsobil jím žádané přeřazení priorit v účelovém souboru povinnostního subjektu. Přimĕřený ("spravedlivý") trest je nejúčinnĕjší, protože povinnostní subjekt jej shledává jako mravnĕ správný. Spravedlivý trest vychovává, nespravedlivý trest zatvrzuje - bez ohledu na to, zda je nepřimĕřenĕ velký nebo nepřimĕřenĕ malý.
Konformita a nekonformnost
Vysvĕtlení lidského jednání příčinami dovedeno do důsledků vyúsťuje logicky v popření odpovĕdnosti povinnostních subjektů za jejich činy: co je, je výsledkem příčin, tudíž nevyhnutelné a nemůže být nikomu kladeno za "vinu" nebo "zásluhu". Pokud je lidské rozhodování (kombinace rozumu a svobodné vůle) vysvĕtlováno výhradnĕ jako průsečík příčinných řetĕzců, jejichž účinek je nutný, pojmy "vina" a "trest " ztrácejí smysl a jsou považovány za pozůstatek zaostalých dob a druh pomsty. Na místo plnĕní povinnosti jedná se o konformitu s požadavky nadřazeného subjektu vůle. Jestli je příčina nekonformnosti ve vlastnostech nekonformní osoby, je odstraňována převýchovou nebo léčením. Jestliže je příčina nekonformnosti v prostředí, je odstraňována zmĕnou podmínek, které nekonformní jednání způsobují. Podle rozsahu výskytu nekonformnosti potřebná zmĕna znamená zmĕnit strukturu celé společnosti. Skupiny, jejichž determinismus byl diagnozován jako nepřevychovatelný, t.j. nezmĕnitelný, musí být odstranĕny; tak dochází k jejich masovému vyhlazování nebo odstraňování: židů na základĕ rasovém, "třídních nepřátel" na základĕ společenské příslušnosti, menšin na základĕ náboženství nebo národnosti Ochota příslušníků tĕchto skupin zmĕnit názor a spolupracovat s normotvůrcem nemĕní nic na osudu jejich ani jejich dĕtí; jejich determinování rasovým, třídním či jiným prostředím a původem je bráno za rozhodující a jejich svobodná vůle za neexistující, volba protiřečící jejich předurčení je považována za trvale nemožnou, a proto jejich odstranĕní je k uskutečnĕní chtĕného zlepšení (ideálu) daného lidského celku za nevyhnutelné.
Pokusy "zkrotit" človĕka stejným způsobem jako jiné živé bytosti se nezdařily a pokračují. Po selhání "inženýrství lidských duší" v komunismu se soustřeďují na manipulaci lidského prostředí, fyzického i duševního, ale ani při vynaložení všech dosud známých metod přesvĕdčování, získávání a odstrašování neuspĕly. Proto byly v poslední dobĕ rozšířeny i na genetické manipulace.
Pro právníka i politika je vysvĕtlení veškerých jevů determinismem nedostačující a neplodné. V poznávání je dána oblast nutnosti i oblast svobody. Mezi nimi stojí človĕk, v nĕmž svoboda ovlivňuje uspořádání jestvujícího svĕta a jestvující svĕt omezuje svobodu. Znalost omezení nezbavuje človĕka svobody jich dbát nebo jich nedbát; politikovi a zákonodárci vymezuje oblast možného a nemožného a dává mu výbĕr mezi souladem s bytím nebo jeho zamítnutím, které nutnĕ končí tím, že se do existentního svĕta nedá převést. Zákonodárce může od množství povinnostních subjektů vynutit po dlouhou dobu jednání, které smĕřuje k naplnĕní normy, která je neproveditelná. Jde-li o nesplnitelnost relativní, tento nedostatek může být napraven jejich úsilím a vhodné prostředky objeveny i opatřeny; jde-li o nesplnitelnost absolutní, vede celou společnost do katastrofy.
Zpravidla zákonodárce stupňuje donucovací prostředky (tresty) tím více, čím nesnadnĕjší se naplnĕní jím dekretované normy ukazuje. Tam, kde normotvůrce naráží na neproveditelnost normy, stupňuje tresty až po mučení, ohrožení rodinných příslušníků, eliminaci celých skupin obyvatel a pod., ovšem zbytečnĕ a marnĕ. Poddaní si uvĕdomí dříve než normotvůrce, že sleduje neuskutečnitelný cíl, a tresty vzbuzují hnĕv a odpor. Pokud hnĕv a odpor zůstávají marné, nahromadĕná frustrace lidí jako povinnostních subjektů vede k otupení právĕ tĕch vlastností, které z nich činí nejúčinnĕjší prostředek uskutečňování normotvůrcovy vůle: vynalézavost, iniciativu, vzájemnou spolupráci.
Z toho vyplývá převaha demokracie nad jinými vládními formami: protože na jedné stranĕ omezuje donucovací možnosti, které má zákonodárce k disposici, na druhé stranĕ umožňuje řádné mĕnĕní obsahu norem tak, jak se provádĕním jejich částečná nebo úplná neuskutečnitelnost stává zřejmou.) I zde se předpokládá, že normotvůrce je - stejnĕ jako povinnostní subjekt - nadán rozumem a vůlí, jinak by jeho ukládání povinností bylo výsledkem nemĕnných kauzálních řetĕzců a jejich zmĕna by byla možná jen jeho odstranĕním.