DOMOV

OBSAH

24. VŠEOBECNÝ PŘEHLED PROSTŘEDKŮ

Tyto politické zásady byly nalezeny kritikou oblasti teleologie z hlediska kauzality; byly tak zjištěny podmínky uskutečnitelnosti politického účelu a z nich byly vyvozeny důsledky pro obecný obsah politického účelu. Při hodnocení prostředků k jeho dosažení je existentní svět podroben kritice z hlediska teleologického. Převrácení vztahu charakterizuje změnu myšlenkového zaměření, které sleduje převádění stanoveného politického účelu do danosti existentní jednáním volního politického subjektu účastí na řízení veřejných záležitostí, v první řadě státní organizace, podřízenou zásadě hospodárnosti. Metodou poznávací bude tudíž nazírací hledisko teleologické, pořádacím principem bude uskutečňování politického účelu. Nepůjde a nejde zde o kritiku konkretních současných nebo historických státních forem, nýbrž o určení zásad, které jako hodnotící měřítka na konkrétní státní formy mohou být k jejich kritice uplatněny a které, a to hlavně, mají sloužit jako hodnotící měřítko při budování politického programu a jeho uskutečňování.

Na rozdíl od myšlení teoretického, které sleduje výlučně poznání, uvádí myšlení praktické pozorované jevy ve vztah k určitému zájmu. Tento zájem může být vyjádřen buď přáním - účelem - nebo příkazem - normou. Praktické myšlení pak hodnotí pozorované jevy, které mohou být svou povahou kauzální, teleologické nebo normativní, a zjišťuje, zda odpovídají či neodpovídají zájmu, z jehož hlediska jsou posuzovány. Podle výsledku posouzení je jim pak přičítána vlastnost kladná, indiferentní nebo záporná.

Při hodnocení jevů pod účelem se kladná vlastnost jeví jako užitečnost, záporná jako škodlivost. Při jejich hodnocení pod normou se jevy, odpovídající normě, jeví jako povinné, jevy, které jsou vzhledem k ní indiferentní, jako dovolené, jevy se záporným vztahem k ní jako zakázané.

Je v povaze normy, že má býti splněna, a v povaze účelu, že má býti uskutečněn. Splnění normy a uskutečnění účelu spočívá v tom, že určitý myšlenkový obsah, poznatelný dosud jen normativně (jako povinný) nebo teleologicky (jako chtěný), jest poznatelný také kauzálně jako existentní. Z hlediska zájmu se jeho existence jeví jako dobro, jeho neexistence jako zlo . Z toho plyne: Otázka splnění normy jest řešitelná jen použitím více než jednoho, tj. normativního, způsobu nazírání. Pro subjekt normotvorný jest norma prostředkem k splnění jeho účelu, je součástí jeho účelového souboru. Subjekt povinnostní, pokud povinnost plní, činí tak proto, že - hodnoceno pod jeho vlastním vrchním účelem - újma, která by mu vznikla neuposlechnutím normy, by byla větší než škoda, kterou trpí tím, že normu plní. Je tudíž úvaha o splnění normy z hlediska subjektu normotvorného i povinnostního totožná s úvahou subjektu volního o uskutečnění účelu.

Myšlení jednajícího subjektu je myšlení praktické, pohybuje se opačným směrem než myšlení subjektu poznávajícího (myšlení teoretické). Zatím co poznávající subjekt při teleologickém způsobu nazírání vychází z pozorovaných prostředků a z nich usuzuje na účel, vychází jednající (volní) subjekt z účelu a shledává k jeho uskutečnění vhodné prostředky. Uskutečnění účelu, možné jen cestou kauzální, ovlivňuje úvahu jednajícího subjektu ve dvou směrech: při volbě prostředků i při volbě účelu. Ohodnocení účelů bylo provedeno v předcházejících kapitolách; další úvaha se zabývá hodnocením hlavních prostředků politického jednání a některých jejich předpokladů.

Člověk je tvor společenský, tj. tvor, jemuž je přítomnost jiných bytostí stejného druhu přirozeným prostředím. Na rozdíl od pospolitostí živočišných, kde je život jednotlivých jejích členů i jejich vzájemný zápas funkcí přežití a rozvinutí pospolitosti, v pospolitostech lidských jestvuje napětí a zápas jak mezi jednotlivci a jejich skupinami, tak také mezi jednotlivcem, resp. jeho skupinou na straně jedné a daným lidským celkem na straně druhé. U pospolitostí živočišných jejich členové omezení, která jim zájem celku ukládá, nepociťují jako útlak; u lidských celků často ano. Napětí mezi celkem a jeho jednotlivými příslušníky je hnací silou rozrůznění v lidských společnostech a jejich vývoje a z teleologického hlediska se projevuje jako střetnutí zájmů jednotlivců, představovaných jejich účelem subjektivní spokojenosti, a celku, resp. celků, představovaných jejich objektivními účely, jinými slovy střetnutí svobody jednotlivce s potřebami celku, resp. celků. Vyrovnávání tohoto střetu se děje na škále, jejíž dva omezující body jsou protilehlé: buď je zájem abstraktního jednotlivce považován za svrchovaný anebo je zájem celku považován za svrchovaný; individualismus nebo kolektivismus. S hlediska duševního vývoje daného lidského celku je otázka takto postavená postavena špatně: Nejde o "buď anebo", nýbrž o to, aby lidský celek, který je předmětem péče, byl uspořádán tak, že při maximu rozrůznění (prvky individualistické) bude zachována integrace (prvky kolektivistické).

Hlavním politickým prostředkem takového vyrovnávání je stát. Jeho úsilí se pohybuje na dvou rovinách: politické a hospodářské. Politická stránka pořádá vztahy mezi jednotlivci a jejich skupinami, hospodářská stránka pořádá jejich opatřování a používání materiálních prostředků.

Rozdělení státních zřízení na individualistická a kolektivistická není totožné s rozdělením na autonomní a heteronomní tvorbu norem. Stát, který nad určitou míru nadřazuje svobodu individuí hodnotám ostatním je nucen prostřednictvím státní moci společnost, která je jeho předmětem péče, rozdělit na jednotlivce: omezovat a potlačovat ty jednotlivce a jejich skupiny, kteří a které svůj zájem ztotožňují se zájmem celku, a tím sledují omezení těch individuelních zájmů, jejichž uplatnění považují za celku škodlivé, jinými slovy omezení svobody jednotlivců.. To platí v ještě větší míře, jestliže si stát v zájmu uplatnění jednotlivce určí cíl odstranit rozdíly mezi lidmi tak, aby jedni neměli výhody nad druhými na základě vrozené nestejnosti vloh a prostředí. Hlavními prostředky těchto snah je přerozdělování materiálních statků ve směru pomoci slabším a nivelizace silnějších anebo eliminace slabších ve prospěch silnějších, vytváření uměle stejného prostředí pro duševní vývoj všech členů společnosti, a v poslední době snahami o vytřídění nedokonalých vloh genetickými opatřeními a eliminování jednotlivců, kteří z jakýchkoliv důvodů (dědičnost, stáří, nemoc) minimálním požadavkům rovnosti nevyhovují. Z hlediska takového státního účelu se jeví jako překážky ("škodlivé") instituce, které se vkládají mezi jednotlivce a stát, zejména ty, které vyhraňují různost vloh u jednotlivců ve vlastnosti: v první řadě rodina, ale i soukromé školy, soukromé sdružování podle odlišných znaků (pohlaví, náboženství, národnost, rasa) a ty, které svým programem sledují zájem skupin na těchto znacích založených, zejména církví. Stejná užitková úvaha vede stát k omezování pravomoci samosprávných jednotek, protože ty vyjadřují, krystalizují a prosazují zájmy svých konstituencí, které dosažení ideálu rovnosti přecházející ve stejnost často zpomalují nebo dokonce vykonávají vliv opačný. Autonomnost tvorby státní vůle se v individualistickém státě přesunuje od soutěže názorů o nejlepším uspořádání společnosti jako celku k soutěži skupin, zapřahujících státní moc k opatření prostředků pro individuální zájmy svých členů. Stát tohoto druhu musí fungovat jako stát heteronomní. Do takových důsledků dovedený individualismus je protivývojový, protože po mnoha stránkách omezuje rozrůznění a vede ke stejnosti a masovosti.

Stát může v zájmu svobody abstraktního jednotlivce omezovat nejen prvek rozrůznění, ale eliminovat i vývojový prvek zápasu a nahražovat jej státními zásahy, které se projevují hlavně na poli hospodářském. Předpisy, co, kde, jak a komu prodávat, koho, kde a jak zaměstnat a odměňovat, co, kde a jak vyrábět vyžadují vytvoření rozsáhlé byrokracie, která svou samou povahou je nástroj heteronomie a překážkou autonomie i u těch jednotlivců, v jejichž jméně stát do jejich života zasahuje. (Viz shora kapitolu  "Byrokracie" .) Aby zajistil autonomii všech jedinců, stát se dostává do situace, kdy musí sám definovat, co je v zájmu jedinců, kde jejich svoboda nepřiměřeně omezuje svobodu jiných, a znemožňovat jednání, které jeho představám odporuje (např. musí omezovat svobodu náboženskou, svobodu projevu a svobodu shromažďovací, aby zajistil právo na vyhnání plodu nebo vyloučil projevy antisemitismu, omezuje právo na soukromí, aby znemožnil tvoření klubů nebo spolků, které si přejí mít členství omezené na členy vlastní skupiny národní, náboženské, rasové nebo pohlavní, porušuje právo vlastnické tím, že znemožňuje, aby vlastníci podniků nebo nemovitostí je mohli pronajímat nebo prodávat podle vlastních priorit, atd. I pak dochází ke stavu trvalého střetání zájmů jednotlivců, které stát (zpravidla moc soudní) musí rozhodovat (příklady těchto právních sporů jsou obsaženy v příloze č.8). Výsledek je, že stát prosazující krajní individualismus se vyznačuje rozrůstáním moci výkonné a soudní a mohutněním byrokracie na úkor jednotlivcovy svobody.

Povýšení zájmu jednotlivce na nejvyšší hodnotu má vliv na životnost společnosti v časovém rozměru. Ryze individualistický stát hodnotí rodinu i děti jako věc individuální záliby, kterou omezuje přímo nebo nepřímo tam, kde by to mohlo ohrozit sebenaplnění jiných jednotlivců. Jeho populační politika není neutrální, ale dává přednost stále rostoucí spokojenosti menšího počtu jedinců před menším stupněm spokojenosti a větším počtem jedinců. Je skutečností, že rozhodnutí jedné generace nemít děti znamená zánik společnosti během několika desítek let. K takovému krajnímu případu nedojde, protože určitá část společnosti odmítá pořad hodnot individualistického státu a klade předávání života příští generace nad své individualistické zájmy; ale rozhodnutí velké části jedné generace nemít děti má důsledky, které se jeví jako nežádoucí i s hlediska společnosti ryze individualistické.

Stát jako činitel duševního vývoje

Stát, jehož cílem je maximum duševního vývoje určitého lidského celku, neleží někde na čáře, spojující krajně individualistické a krajně kolektivistické státní řízení ani není kompromisem mezi nimi. Jeho znakem je taková kombinace prvků autonomie a prvků heteronomie, aby zajistil co nejvolnější průběh rozrůznění a soutěže v rámci integrace obyvatelstva. Vzájemný poměr těchto složek odvisí od řady činitelů, mezi nimi homogenita společnosti pod jeho svrchovaností, povaha kultury, vzdělanost, politická odpovědnost a zralost občanů. Vzhledem k bohatosti lidských vloh, které jsou u každého jednotlivce protichůdné (skoro každý jednotlivec má potenciál zločince i světce), úplné rozvinutí všech vloh ve vlastnosti není možné. Stát používá různých druhů prostředí, aby rozvíjela ty vlohy, které hodnotí kladně, a bránila v rozvinutí těm vlohám, které hodnotí záporně. Kulturní konsensus, tradice a společenský tlak přebírá velkou část donucovací úlohy, kterou by jinak stát vykonával. V tomto směru působí svoboda hierarchicky nižších složek tak, že se vývoj ve společnosti děje organicky, a má integrační funkci: hodnoty společnosti jsou jimi novým členům předávány tím, že duševní prostředí, které v nich převládá, působí výběrově na rozvoj jejich vloh a že změny proto probíhají postupně a musí se proti tlaku prostředí prosadit.

V každém případě vyžaduje duchovní vývoj jistotu, kterou dává právní stát. Nedostatek jistoty znemožňuje jak rozrůznění tak výběr; vlohy obyvatel se nemohou rozvíjet ve vlastnosti a zakrní nebo jsou znetvořeny. Nejpříznivějším prostředím pro duchovní vývoj je demokracie. Zaručuje rozrůznění tím, že ponechává "nezadatelnou" oblast svobody (t.j. oblast, ve které neukládá žádné povinnosti) jak jednotlivým členům společnosti, kterou ovládá, tak jejich přirozeným (tradičním) a umělým (racionelně tvořeným) institucím a organizacím. K jejím znakům tedy patří jednak soustava lidských práv (definovaných absencí povinností vůči státu), jednak pluralismus institucí a organizací, (viz kapitola 12.), jednak silná samospráva (viz kapitola 9.), ve které vyšší složky vykonávají pouze ty funkce, které složky nižší nemohou vykonávat vůbec nebo jen velmi neefektivně. Tento rámec zajišťuje nejen rozmanitost vloh, ale také rozmanitost prostředí, ve kterých se vyvíjejí.

Mezi nižšími složkami společnosti mimořádně důležité postavení jak pro differenciaci tak pro integraci společnosti mají dvě: rodina a obec.

Po právní stránce chrání stát rodinu tím, že znesnadňuje porušení manželské smlouvy aspoň tak, jak znesnadňuje a případně trestá porušení jiných smluvních vztahů, ukládá rodičům povinnost pečovat o děti a jejich vývoj a chrání jejich právo tak činit, a uznává jejich pravomoc určovat a vynucovat řád rodinného života. Po hospodářské stránce je základem péče o rodinu tzv. rodinná mzda, tj. mzdová politika taková, aby příjem jednoho z rodičů poskytoval prostředky na dostačující život manželů i dětí. Cestou společenského uznání mateřství je poskytování "platu" matkám, které pro péči o děti nejsou výdělečně činné, z veřejných prostředků. Doplněním těchto kladných opatření jsou opatření, která přesunují životní úroveň těch občanů, kteří rodinu netvoří, k rodinám tak, aby jejich životní úroveň nebyla o tolik vyšší, že rozdíl odrazuje od zakládání a udržování rodiny.

Funkce obce je obdobná rodině v tom smyslu, že udržuje určitou fyzickou kontinuitu obyvatel i svoje kulturní ovzduší. Podpora obce spočívá především v tom, že je jí zaručena co největší míra samosprávy, slučitelná s demokratickou povahou státu, a ponechány dostatečné finanční zdroje. Důležitým nástrojem obecní samosprávy je tzv. domovské právo, které na jedné straně dává každému příslušníku obce neodňatelné záchytné místo, povinné se postarat o jeho minimální potřeby, na druhé straně dává obcím právo nepřijmout nebo zbavit se osob, které domácí právo nemají, pokud je jejich přítomnost v obci právními předpisy definována jako nežádoucí.

V hospodářství je prvek rozrůznění představován sebeodpovědností, osobní iniciativou, soukromým vlastnictvím a soukromým podnikáním; prvek soutěže trhem. Tyto prvky činí ze soukromopodnikatelského a tržního hospodářství soustavu, která je nejschopnější vytvářet hospodářský růst, a tak materiální základnu pro duchovní vývoj. Současně vývoj této hospodářské soustavy vede k výsledkům, které působí opačným směrem. Uměle vyvolává spotřebu, soustřeďuje pozornost na materiální statky a odvádí ji od činnosti duševní; tlak na rozšiřování trhu vede k zaměření na pudy společné co největšímu počtu lidí, a tím vytváří stejnost vkusu na klesající a hrubnoucí úrovni - tvoří konzumní společnost. Trh výběrem vyhraňuje z účastníků na hospodářské soustavě skupinu osob, žijících v chudobě, i skupinu osob, žijících v přepychu; chudoba (bída, nouze, t.j. nedostatek výživy, ošacení, ubytování, vzdělání a zdravotní péče) je prostředím, které rozvoj vloh znemožňuje, a přepych je prostředím, které při rozvoji vloh ve vlastnosti nevyžaduje námahu zápasu, a tím jej jako výběrový činitel eliminuje. Na duševním vývoji národa se pak účastní hlavně ta část, která žije nad hranicí nouze a pod hranicí přepychu; střídmý a zaručený dostatek je nejvhodnějším materiálním prostředím pro duševní vývoj jednotlivce i společnosti. Rozštěpení účastníků hospodářské soustavy na bohaté a chudé se jejím vývojem zvětšuje; ve stejném směru probíhá rozdělení vlastnictví výrobních prostředků, které se soustředí ve stále menším počtu obrovských podniků, kde pracuje stále větší množství zaměstnanců. Osoby v zaměstnaneckém poměru nevlastnící výrobní prostředky jsou jako první postiženy výkyvy hospodářské rovnováhy a poslední začleňovány do hospodářského procesu při vytváření nové rovnováhy; z pracovníků se stávají nezaměstnaní. Mimopolitická koncentrace vlastnictví a centralizace výrobních prostředků i dohody vyřazující soutěž a omezující výrobu mají následky protivýběrové.

Tržní hospodářství má vliv na obsazování vedoucích hospodářských funkcí. Soustředěním na peněžní zisk vytváří mechanismus vybírající na vedoucí hospodářská místa osoby, pro které je hromadění peněz ústřední životní hodnotou na úkor hodnot kulturních a mravních. Tato morálka se šíří i na ostatní odvětví života společnosti, zejména na politiku a veřejné záležitosti. Voltaire odmítal křesťanství pro sebe, ale schvaloval je pro jiné, protože brání jeho krejčímu, aby jej okrádal; skutečnost však je ta, že k úspěšnému fungování tržního a soukromo-podnikatelského hospodářství musí dodržovat mravní hodnoty právě jeho vedoucí činitelé. Americká hospodářská soustava vzkvétala, dokud hospodářství běželo v rámci přísné protestantské morálky; začala upadat v šedesátých letech, která představují zavržení objektivní morálky většinou americké kulturní elity. Japonské hospodářství je úspěšné, protože je podpírá národní kultura, která jisté počiny zakazuje, i když to z ryze hospodářského hlediska nedává smysl.

K omezení protivývojových vedlejších účinků individualismu v hospodářství zasahuje stát rozličnou měrou a rozličným způsobem.

Rostoucí štěpení společnosti na bohaté a chudé zmirňuje převodem majetku od bohatých na chudobné, hlavně pomocí progresivního zdanění, ale i jinými způsoby, např. daní z přepychu a daní z majetku. Eliminaci rozrůznění a výběru omezuje zákonodárství proti kartelům, trustům, cenovým dohodám, a ve prospěch volné soutěže. Skladbu výroby ovlivňuje stát podporami výroby žádoucích statků a zdaňováním nebo zákazy výroby statků z jeho hlediska nežádoucích.

Vliv na vývoj hospodářství může stát vykonávat také vlastnictvím výrobních prostředků. Takové vlastnictví má dvojí podobu: stát vlastní menšinový podíl na podnicích, a jeho prostřednictvím spolurozhoduje o jejich počínání, anebo stát vlastní většinu podílů nebo celý podnik, a pak zasahuje do trhu tím, že vyrábí statky nebo obstarává služby, které by volná hra individualistické hospodářské soustavy nedodala nebo aspoň nedodala ve formě a množství, kterou státní politika žádá.

Konečnou podobou integračních zásahů státu do hospodářství je jeho zásadní přeměna z hospodářství tržního v hospodářství řízené nebo plánované, ve kterém prvky soutěže, iniciativy a soukromého vlastnictví jsou začleněny do plnění ústředně vypracovaného plánu výroby a spotřeby. Vyvrcholením státní vlády nad hospodářstvím je převedení vlastnictví podniků do rukou státu nebo jeho orgánů - socialismus.

Odůvodněním socialismu je také překonat oddělení vlastnictví výrobních prostředků od těch, kdo je obsluhují a udržují v chodu, právní fikcí, že stát představuje (také nebo výlučně) zaměstnance a že to, co patří státu, patří vlastně jim, případně všem občanům. Tato fikce ztroskotala na okolnosti, že skutečné rozhodování nad použitím výrobních prostředků nezbytně se přesunulo do rukou manažerů a byrokracie (podobný vývoj proběhl i ve velkých podnicích kapitalistického systému). Tím byl vývoj hospodářství zabrzděn. Pokusy převést rozhodování do rukou zaměstnanců selhávají z jiného důvodu: lidé všeobecně dávají přednost okamžitému většímu konkretnímu prospěchu před dlouhodobou nadějí na nejistý prospěch v daleké budoucnosti, okamžitému zvýšení mzdy či platu nebo zlepšení sociální péče před očekáváním, že zvýšeným a zlepšeným pracovním výkonem se jim nějak dostane odměny v podobně podílu na vyšším zisku.

K ochraně mravního prostředí, ve kterém hospodářství působí, může stát použít tři způsoby. Za prvé trestní opatření, která postihují hospodářské jednání odporující kulturním tradicím národního společenství. Za druhé veřejné vlastnictví určitých klíčových oborů nebo podniků, které jsou vedeny technokraticky, t.j. sledují účel technický a nikoliv ziskový. Za třetí příkré zdanění té části odměny hospodářských kapitánů, kterou místo k produktivním investicím používají k nadměrné spotřebě ("conspicuous consumption"), příčící se mravním standartům společnosti, toto poslední opatření má negativní výběrový účinek na ty, kdo sledují přednostně vlastní gratifikaci, a pozitivní výběrový účinek na ty, kdo jsou motivování "budovatelským instinktem", tj. ty, jimž záleží na růstu výroby a zlepšování vyrobených statků víc než na snadném a rychlém zbohatnutí.

K vytvoření hospodářského prostředí plodného pro duchovní vývoj národa má stát používat shora uvedených prostředků k dosažení těchto cílů:

Je možné, že spolu s vymáháním určitého standartu mravního chování takové zásahy státu zpomalí hospodářský růst i technickou vynalézavost; z hlediska duchovního vývoje společnosti je střídmější životní úroveň a cena placená za případné zakoupení technických inovací ze zahraničí nákladem, který je nutno podstoupit jako převážně užitečný.

Úkolem státu je chránit funkci národa jako nositele rozrůznění a výběru v duchovním vývoji lidstva, být vyjádřením národní svébytnosti na poli práva, hospodářství a institucionalizace národního života.

Konečným problémem ryze individualistického státu je zápas - soutěží nebo bojem - se státy jinými. Čistý individualismus nezahrnuje racionelní odůvodnění toho, aby jednotlivec obětoval své jmění, zdraví nebo dokonce život za to, aby jiní jednotlivci mohli sledovat své zájmy, protože tím jednotlivec popírá svou základní hodnotu: svůj vlastní zájem. Je tak přežití ryze individualistického státu odvislé od těch, kdo se s jeho filozofickým základem neztotožňují. Aby tuto nevýhodu odstranily, musí na individualismu založené státy přimět i ostatní státy, aby přijaly individualistickou politickou filozofii, a to hlavně členstvím v nadstátních organizacích, které individualistické zásady prosazují. Proto jsou státy založené na občanském principu daleko ochotnější vzdát se své svrchovanosti, než státy sledující prvořadě prospěch národa jako celku: očekávají, že mezinárodní instituce prostřednictvím své byrokracie vnutí všem státům individualistické hodnoty.

Stát, jehož nejvyšší hodnotou je neomezený prospěch vybraného lidského celku, je z hlediska širšího, ať oblastního nebo všelidského, činitelem dezintegračním, protože jeho účel je maximální a tudíž vede k expanzi a agresi, t.j. uplatňování zájmů a šíření hodnot kulturních, hospodářských a politických (včetně svrchovanosti) násilnými prostředky.

Zápas mezi národy jako nositeli duchovního vývoje se zřetelně přesunuje na pole nepřímého boje; proto příprava výbojné války je špatná politika. Jinak je tomu s přípravou obranné války: je nebezpečí, že národy a státy, které v soutěži podléhají, sáhnou k metodám přímého boje jako prostředku sebeuplatnění nebo přežití, a to platí i o státech, jejichž cíle jsou uskutečnitelné jen na úkor států a národů jiných. Stát proto má být připraven na obrannou válku v tom smyslu, že útočníkovi se výboj nevyplatí - i případný úspěch by jej stál neúnosné oběti. To znamená přípravu na dlouhodobý opotřebovací konflikt za účasti celého obyvatelstva; taková příprava zahrnuje prvotřídní malou profesionální armádu propojenou na všeobecný vojenský výcvik, udržovaný přiměřenými organizačními útvary (Svazy brannosti, milice, lovecké a sportovní spolky i útvary vnitřní bezpečnosti). Posilování mezinárodního řádu a vyhledávání spojenců pro obrannou válku je užitečné, pokud se nepromění ve spoléhání na jejich sílu k odražení případného útočníka. Pouze stát, jehož obrana má potenciál učinit i z útočníkova vítězství Pyrrhovo vítězství, je stát v pravém slova smyslu neodvislý a svrchovaný, který zaručuje svým příslušníkům, že nebudou proti své vůli podrobeni svrchovanosti státu jiného.

Příprava obranné války je nutná, protože použití síly, resp. násilí, je stále "ultima ratio"; hlavním a neustávajícím prostředkem zápasu mezi státy je v současné a dohledné době boj nepřímý - boj hospodářský a kulturní, obojí vedeny mimo rovinu politiky uskutečňované tradičním způsobem řízení veřejných záležitostí., a to ne státy, ale manažery globálních koncentrací hospodářské a duševní moci přesahující státní hranice. Obrana národní kultury, svébytnosti a samostatnosti proti homogenizujícím vlivům těchto mimopolitických koncentrací se stává nejdůležitější funkcí státu v zájmu jeho předmětu péče.

Stát je svrchovaným integračním činitelem uvnitř společnosti, kterou ovládá; navenek je činitelem rozrůznění a výběru, pro který je nutno vytvořit integrační protiváhu. Taková protiváha spočívá v omezení státní svrchovanosti; omezení, uskutečněné pouze smluvně při podržení státní svrchovanosti je nezávazné a neúčinné, protože je nevynutitelné. Vynutitelnost předpokládá vytvoření politicky jednajícího subjektu, nadřazeného státům a nadaného aspoň v zárodečných rozměrech mocemi, které skládají státní svrchovanost: mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, jinými slovy vytvořením nadstátního politického subjektu, který je svrchovaný a omezení státní svrchovanosti jednak definuje, jednak vynucuje.

Pod zorným úhlem duchovního vývoje lidstva je nutné podrobit vzájemné styky států řádu, který vylučuje formy mezistátního zápasu lidstvu převážně škodlivé a omezit státní svrchovanost institucemi, které takový řád zaručují anebo které vynucují dodržování společných hodnot státních uskupení i těmi státy, jež jsou mimo ně, nebo aspoň takové společné hodnoty proti vnějším silám brání, ale omezení svrchovanosti států nemá s hlediska duchovního vývoje lidstva jít tak daleko, aby jednotlivým státům znemožnilo být právním, hospodářským a institucionálním výrazem různých národních kultur.

Takové omezení moci nadstátních útvarů vyžaduje jednak právní omezení a vymezení jejich pravomocí při jejich založení, tj. v jejich chartě, zakládací listině nebo ústavě, jednak opatření strukturální. Cílem obou je znemožnit nebo aspoň znesnadnit, aby se omezením státní svrchovanosti neotevřely dveře k podmanění jedněch národů národy jinými nebo byrokracií nadstátních organizací, která se nezbytně vytvoří s tendencí neprovádět vůli jejich normotvorných orgánů, ale sledovat svoje vlastní zájmy. Jednou cestou k takovému využití nadstátních útvarů může být omezení práv státu vůči jeho vlastním subjektům (občanům, jiným obyvatelům, organizacím). Omezení státní pravomoci nad pohybem obyvatelstva a jeho složení, svobodě sdružování, hospodářským podnikáním a ozbrojenou mocí může vést ke ztrátě svébytnosti národa i při udržení formální samostatnosti jeho státu. Proto souběžně a v tom stupni, v jakém se národy vzdávají svrchovanosti svých států, musí budovat samosprávné a nevládní organizace, jimiž by svůj kulturní život a svou svébytnost udržely a rozvíjely. Výlučné spoléhání na moc státu v tomto směru nebude v době tvorby nadstátních útvarů možné.

Zajištění práv států v nadstátních organizacích se děje formální rovností států, ale formální rovnost států nezastavuje přesuny ve skutečných mocenských poměrech. Vedle a proti formální rovnosti se mocenská nerovnost prosazuje napřed mimo půdu nadstátních útvarů, ale pak se na ní projevuje. Zejména důležité pro národy je udržet kontrolu svého hospodářského života, protože po vyřazení přímého boje, tj. udržením míru, se přesuny v mocenském postavení národů přenesly na pole boje nepřímého, tj. v první řadě na pole hospodářské. Formální rovnost států je chráněna tradičně zásadou jednohlasnosti, která se projevuje ve dvou možných stupních: právem veta, t.j. usnesení organizace je neplatné, není-li přijato všemi státy, nebo tím, že usnesení váže jen ty členy, kteří je přijali. Vývoj nadstátních organizací postupně oba tyto projevy svrchovanosti národů opouští ve prospěch neformálních uspořádání, ve kterých se skutečný poměr sil projevuje (viz např. roli Spojených států ve střetnutí s Irakem, zásahy v Panamě a na Granadě nebo nálet na Libyji).

Pokusy vyjádřit formálně mocenskou nerovnost států jejich zastoupením v nadstátních útvarech podle počtu obyvatel mají úspěch pouze tam, kde jiné složky moci, zejména hospodářská úroveň obyvatel, jsou v poměru na jednoho obyvatele stejné nebo velmi blízké, jinak početní poměr mocenské vztahy nevyjadřuje. V nadstátních organizacích jedině ve Spojených národech je mocenská nerovnost členů zhruba vyjádřena institucí stálých členů Rady bezpečnosti a jejich právem veta, ale od doby vytvoření OSN se mocenské poměry ve světě změnily natolik, že složení Rady bezpečnosti už mocenskému rozvrstvení neodpovídá, protože nevyjadřuje hospodářskou sílu a početnost Japonska a Německa. Jednou z možností budoucího vývoje je zavedení dvoukomorového systému v nadstátních organizacích, kde by v jedné komoře byly státy zastoupeny na zásadě rovnosti a v druhé komoře na základě formule, spojující počet obyvatel s hospodářskou a případně vojenskou mocí států. Druhá nebo souběžná cesta je spojit omezení státní svrchovanosti s přijetím listiny základních práv států, která by státům zaručila určitá nezadatelná práva vůči nadstátním organizacím obdobně jak Charta lidských práv zaručuje práva jednotlivcům vůči státu.

Ani jedno ani druhé uspořádání neřeší skutečnost, že hranice států a národů nejsou stejné a že stát nemůže plnit funkci vyjadřovat národní kulturu a obhajovat národní zájmy, aniž by se tím nedotýkal vývoje národnostních menšin. Jak výbušnou je tato otázka, ukázal vývoj posledních let jak na jihovýchodě Evropy tak na Středním Východě. Zatím se vývoj ubírá směrem násilného přizpůsobování státních hranic hranicím národním s doprovodným jevem vyhánění nebo krutého fyzického ničení národních menšin. Souběžně probíhá vývoj prostřednictvím ochrany menšinových práv směrem ke středověkému právnímu systému, kdy každý člověk nesl s sebou příslušnost a poddanství ke svému státu a byl vyňat z pravomoci státu, ve kterém byl (princip svrchnovanosti personální oproti svrchovanosti teritoriální). Z hlediska národních zájmů je princip teritoriální soustavou obrannou, princip personální otevírá národům možnosti expanse do území států, vytvořených k ochraně národů tam už usazených. Zkušenosti od konce II. světové války a zejména z posledních let století ukázaly, že poskytnutí rovných lidských a občanských práv všem občanům nebo dokonce všem obyvatelům státu bez rozdílu národnosti zápas mezi národy neřeší a že ignorování životnosti a živelnosti národů jako celků při stavbě nového světového řádu nemá úspěch. Proto v dohledné době dohodnuté mírové přesuny obyvatel spolu s nepodstatnými úpravami historických hranic se zdají být jedinou alternativou vleklých napětí a konfliktů, které neodvolatelně vybuchují v přímý boj formou občanských, záškodnických, partyzánských a genocidních válek s potenciálem zničit mír mezi státy, které jsou do takovych konfliktů zataženy.

Vývoj mezinárodních vztahů od národních států, to jest států, jejichž vrchní účel je tvořen kulturou jednoho ("státotvorného", "vládnoucího") národa, k mezinárodnímu řádu může probíhat dvěma směry.

Jeden z nich je v podstatě decentralizovaný a hierarchický. Omezení svrchovanosti národních států vyúsťuje v tvoření tzv. složitých států. Mezi nimi nejdále jde federace, která znamená rozdělení svrchovanosti mezi federované složky a federální orgány a jejíž hlavními rysy je, že federální orgány provádějí svou svrchovanost vlastními orgány na celém území federace a jsou konstituovány přímo občany federace. Tento státní útvar je možný a doporučitelný tam, kde národní kultury nebo zájmy federujících států jsou tak totožné, že vytvoření společných svrchovaností nadaných orgánů neznamená omezení duchovního vývoje národů federujících států. Konfederace nebo unie jsou útvary, kde státy na základě společných zájmů vytvářejí společné instituce, jimž přiznávají větší či menší rozsah nadřízenosti, ale které jsou tvořeny vládami konfederovaných států, jsou jim odpovědné a provádějí svoje rozhodnutí jejich prostřednictvím. Na stupnici institucionalizace mezinárodních vztahů pak následují mezinárodní oblastní nebo světové organizace, na které členské státy přenášejí části své svrchovanosti pouze smlouvami, které mohou vypovědět nebo které pozbývají platnosti právní asumpcí platnosti "rebus sic stantibus" (pokud se okolnosti nezmění), nebo případ od případu (jako sankce proti určitému státu, vojenské zásahy na zachování míru nebo mezinárodní humanitární podujetí) nebo pro hájení přesně vymezených společných zájmů společenství všech států (zákaz bakteriologických nebo chemických zbraní, opatření pro ochranu prostředí).

Druhá cesta je cesta, jíž vznikal právní řád vnitrostátní: určité politické uskupení se dohodne na tom, jak své společné představy o zlepšení stavu lidstva uplatnit proti názorům odlišným, a má dostatečnou moc (hospodářskou a vojenskou), aby je ostatním národním státům nebo jejich svazkům vnutilo buď úplně nebo do míry, dané vzájemným mocenským poměrem, a vytvoří (nebo ovládne) za tím účelem centralizovanou mezinárodní nebo světovou organizaci, jejíž byrokracie se pak stává nástrojem politiky toto mezinárodní právo ustavujících států.

Z hlediska duchovního vývoje je první cesta prospěšnější; z hlediska uskutečnitelnosti je druhá cesta proveditelnější. Propojení a spojení obou cest je ovšem možné a pravděpodobné.

Nejtypičtější příklady nadřazování jednotlivce proti celku pocházejí ze Spojených států, kde je téměř neomezený individualismus soustavně prosazován dvěma institucemi: ACLU American Civil Liberties Union - Americké sdružení pro lidská práva) na straně občanů a Nejvyšším soudem na straně státu.

Převratné důsledky pro civilní náboženství a společenskou skladbu Spojených států měla řada rozhodnutí, která Nejvyšší soud učinil ve prospěch jednotlivců proti normotvorbě států nebo samosprávných celků legalizací potratů a pornografie. Klíčový případ sporu Roe v. Wade je proto podrobně popsán v příloze č.6.

Další celonárodní vliv měla rozhodnutí Nejvyššího soudu o platnosti tzv. hradby mezi státem a církví, která vyřadila náboženství ze všech veřejných institucí. Tato zásada na příklad umožnila kampaň, kterou po řadu let vedla bojovná ateistka Mrs.Madelyn Murry O'Haire proti modlitbě ve školách. Podle americké tradice se vyučování ve školách zahajovalo všeobecnou modlitbou, ve které žáci děkovali Bohu za svobodu a požehnání, kterého požívali ve Spojených státech, a končilo prosbou za vlast, za prezidenta, za učitele a za studenty. Protože škoství nespadá pod federální pravomoc Spojených států, ale podléhá jednotlivým státům, Mrs. O'Haire se stěhovala od jednoho státu, ve kterém byla modlitba zavedena, do druhého, zapsala svého syna do školy, a pak podala žalobu na školu, že je utlačováním jeho přesvědčení, když musí být přítomen modlitbě k Bohu, ve kterého nevěří, a že modlitba ve škole je protiústavním směšováním státu a náboženství (viz v kapitole 29 I. dodatek k americké ústavě), a když spor ve státním soudnictví prohrála, hnala jej až k federálnímu Nejvyššímu soudu, který donutil stát modlitbu zakázat. Pak se přestěhovala do dalšího státu, kde celou věc opakovala. Ačkoliv některé státy uzákonily, že žáci se nemusí na modlitbě účastnit a jiné uzákonily "minutu ticha" místo modlitby na začátku vyučování, a ačkoliv tyto normy byly potvrzeny státním plebiscitem, obojí bylo Nejvyšším soudem uznáno za porušení náboženské svobody a modlitba by mohla být obnovena jenom změnou federální ústavy. Stejným způsobem byly ze škol odstraněny kříže, Destero a jiné obrazy nebo symboly připomínající náboženství. Po svém úspěchu se Mrs. O'Haire pokusila zakázat (soukromým) rozhlasovým stanicím a televizím vysílání koled nebo jiné náboženské hudby, ale v tomto sporu neměla úspěch. (Paradoxní dohrou její kampaně bylo, že její syn, jehož prostřednictvím vedla svůj úporný boj proti náboženství, po dosažení dospělosti vstoupil do katolické církve.)

Celonárodní pozornost připoutaly případy dvou státních vojenských akademií Virginia Military Institute v Lexingtonu a Mills College. Tyto akademie podle stoleté tradice byly jen pro muže; v obou se přihlásila žena, nebyla připuštěna, podala žalobu, kterou v konečné instanci vyhrála, donutila tak školu změnit výcvik, zvyky a tradice a upravit kasárna, požadavky a předpisy, aby aplikantkám bylo vyhověno. V obou případech žena, která změnu vynutila, po krátké době vojenskou službu opustila. a připustila, že jí šlo "o princip" a ne o zájem o vojenský výcvik.

Z velkého množství místních případů stojí za zmínku dva. V okrese Cook u Chicaga jistý Mr. Sherman, ateistický aktivista, swe ohradil proti tomu, že ve znaku obce Palatine je obsažen kříž a zahjil soudní proces pro jeho odstranění. Když mu soud dal za pravdu, stěhoval se postupně do dalších obcí, ve kterých kříž se objevoval na obecních dopisních papírech, razítkách i veřejných budovách a s pomocí ACLU a soudů si vynutil odstranění kříže ze všech znaků., bez ohledu na rozhořčení občanů. Soud zamítnul námitku, že jde o historickou pamtku a ne náboženský úkon, a tak jediná osoba vew jménu svobody náboženství vnutila svůj ateismus celým komunitám.

Celonárodní ohlas měla i krátká aféra ve státě Utah. Pěvecký sbor tamější státní univerzity tradičně pořádal před vánocami oblíbený koncert koled. V roce 1996 podala proti pořádání koncertu žalobu jedna studentka židovského vyznání, která trvala na tom, že koncert se nesmí konat, protože bylo proti jejímu přesvědčdní opěvovat narození Ježíše, který podle jejího náboženství byl rouhačedm. Nabídku, že tedy je od účasti na koncertu osvobozena, odmítla s odůvodněním, že jako studentka má právo ve sboru zpívat, že na uplatnění tohoto práva trvá, že má náboženské námitky proti programu, a že proto dbor nemůže zpívat písně, které jsou proti jejímu přesvědčední. Koncert byl zrušen.

Město Talahassee mělo na vodárně kříž. Jeden příslušník židovského vyznání rval na jeho odstranění s odůvodněním, že při cestě do zaměstnání se musí na kříž dívat, a to se příčí jeho náboženskému cítění. Kříž musel pryč.

Některé případy mají ráz absurdnosti. New Yorský hasičský sbor měl jako podmínku přijetí, že žadatel musí být schopen snést po žebříku z 2. poschodí váhu dospělé osoby (pro případ požáru). Ženská žadatelka trvala na tom, že podmínka musí být změněna tak, že žadatelky mohou stejnou váhu odnést na dvakrát. Podobných požadavků byla celá řada při přijímání žen do armády - mnohé poždavky byly přijaty, některé zamítnuty, ale proces prosazování jednotlivcových práv proti kolektivu pokračuje a zaměstnává soudy, právníky. a media.

(Pramen: V. Chalupa, An A-B-C-D of Politics, podle tiskových zpráv.)

DOMOV

OBSAH

26. VÝBĚR PROSTŘEDKŮ