DOMOV

OBSAH

22. CÍL POLITICKÉHO ÚSILÍ

Předmět péče je zpravidla pro jednající subjekt dán: rodiče pečují o své děti, sedlák pečuje o své pole, atd. Není-li předmět péče dán a má-li být určen, je sledovaný účel jediným možným objektivním měřítkem pro jeho volbu. Vybírá-li jednající subjekt z několika možných předmětů péče ten, na který soustředí svou péči, rozhoduje se pro ten, ve kterém svůj účel nejsnáze uskuteční. Volba předmětu splývá s volbou prostředků: předmět péče se stává pro jednající subjekt prostředkem k uskutečnění jeho účelu.

Jakkoliv nositelem duševního života je jednotlivý člověk, z celkového hlediska duševního vývoje je rozhodující životnost skupin, jejichž zdrojem sounáležitosti je stejná či obdobná duševní formace, která artikuluje, stabilizuje a prohlubuje dosažený stupeň různorodosti a je tak zdrojem duševního vývoje lidstva jako celku, jehož jest integrovanou součástí. Je-li za cíl politického úsilí přijato maximum duševního vývoje, jest hledání předmětu péče hledáním lidského celku, který má pro duševní vývoj nejlepší předpoklady .

Zvolení předmětu péče politického úsilí v tomto smyslu se nezakládá na víře nebo citu, ale na závěru, že politické cíle jsou uskutečnitelné jen a pokud jsou v souladu se zákony existentního světa, vyjádřenými kauzálními souvislostmi (viz předešlé kapitoly).

Zprostředkovatelé duchovního vývojey

Jako u všeho živého, charakter národa jest tvořen dvěma základními činiteli: vrozenou biologickou povahou a prostředím. Charakter národa je souhrn jeho vlastností a vlastnosti jsou výsledkem vzájemného působení vloh a prostředí. Biologické vlohy národa sestávají z vloh biologických společností (kmenů, rodů, čeledí) z nichž vznikl. Prostředí je jednak neživé (zeměpisný útvar, ve kterém žije, podnebí, jednak živé - nelidské (ekologický útvar - rostlinstvo, živočišstvo) i lidské (sousední i jiné národy). Velký vliv vykonává soubor trvalého přírodního prostředí, ve kterém národ žije - jeho "vlast" nebo domovina.

Stálost a pevnost nového útvaru rostla zatlačováním a nahražováním orgánů společností podrobených i společnosti podrobující v novou společnost celkovou. V dlouhodobém spolužití vytvářely se společné znaky pro všechny biologické celky, spojené původně jen vládou jednoho z nich, zejména na poli kulturním (společný jazyk, společné náboženství, společné tradice, společné dějiny), a takto se vytvořivší duševní prostředí se stalo vlastním zdrojem sounáležitosti členů národa, zdrojem, který původní měřítko, tj. příslušnost k biologickým celkům, které národ z počátku vytvářely, zatlačil, i když nepotlačil úplně. Národ zůstává, dokud nové biologické a kulturní složky, které s dosavadními splývají, nemění podstatně duševní prostředí, jak je život národa vytvořil.

Ve vývoji duchovním se národy staly zprostředkovateli vývoje obdobně jako druhy jimi byly a jsou ve vývoji živé hmoty. Myšlenkové proudy, které procházejí lidstvem, jsou národními kulturami obměňovány a v obměněné formě realizovány, a ve vzájemném zápase, přímém i nepřímém boji, co do své životnosti ověřovány a pak celým lidstvem nebo velkými jeho částmi přijímány jako základ dalšího myšlenkového vývoje.

Národ jako předmět péče

(1) Kontinuita duševních projevů národa ("národní povahy") spočívá na biologické kontinuitě jeho generací. "Národní povaha" je psychická formace národa, tj. způsob, jímž se jako celek projevuje na základě pudových, citových a intelektuálních reakcí posloupnosti generací svých příslušníků. Vzhledem k tomu, že rozmnožování je pokračování růstu těla mimo rámec jednotlivce, žijí ve skutečnosti generace minulé tělem a životem generací přítomných, a zásadní formace psychická jako souhrn původních biologických společností zůstává v podstatě stejná, pokud nenastaly v jeho biologickém složení podstatné změny - zpravidla se v takovém případě už nemluví o tomtéž národě (staré Řecko a dnešní Řekové, starý Řím a dnešní Italové). Národ není celkem biologicky uzavřeným - jednotlivé členy ztrácí nebo přibírá ("odnárodňování"), aniž by to měnilo jeho biologicko-duševní povahu; v zásadě však lze říci, že příslušnost k národu je dána ontologicky a nikoliv voluntaristicky. To je i příčinou, že národy, jejichž kulturní vývoj byl vnějšími činiteli dočasně zastaven, vytvářejí - za předpokladu podstatně nezměněné biologické struktury - po odstranění vnějších překážek kulturu, která je ve svých základních rysech totožná s kulturou, již měly předtím. (Srv. podobnost českého duševního života před a po době "temna" nebo - a zejména - dějiny Židů.)

(2) Současně má hlavní roli v udržení kontinuity duševní svébytnosti národa duševní prostředí, kterým národ obklopuje své členy. Jakmile se jednou vytvořila národní kultura, obklopuje každého člena národa už od dětství, spoluurčuje jeho duševní vývoj, urychluje rozvití určitých vloh a brání jiným, během generací zintenzivňuje ty rysy, které ji odlišují od národů jiných. Do tohoto duševního prostředí pak zapadají výtvory jeho vynikajících jedinců, které jsou s ním v zásadním souzvuku, stávají se jeho součástí, doplňují a rozvíjejí je jako trvalí činitelé, kteří ovlivňují duševní vlastnosti jak současníků tak - a hlavně - budoucích generací národního celku.

(3) Národ je celek učleněný, ale nikoliv organizovaný tak, že by všechny orgány, které vykonávají jeho funkce, byly ústředně řízeny jedním volním, resp. normotvorným subjektem. K takovému postavení se nejvíce blíží organizace státní s tím omezením, že existují národy, které organizaci státní nemají, a že mnohé projevy národního života i v národech s vlastním státem jsou od státu neodvislé. Důležitost státu pro národní život spočívá v tom, že jeho svrchovanost chrání národ a jeho členy od toho, aby jejich vývoj byl omezován nebo deformován cizími volními subjekty, které by vůči národu zaujaly pozici nadřazenou, t.j normotvornou. Důležitost státu pro národní život byla uznána mezinárodním právem jako právo národního sebeurčení, vybojována I. světovou válkou a stala se základem mezinárodního řádu ve Společnosti národů. Přestože národ nemá orgány, které jednoznačně tvoří jeho vůli, lze určit, které jeho složky jej v té které době představují, podle toho, jaké stopy v národní kultuře zanechají; někdy vláda, někdy spisovatelé nebo umělci, jinde náboženské osobnosti nebo hnutí, revoluční organizace atd. I když nikdy nedochází k tomu, aby všichni jeho členové sledovali tentýž účel, je národu jako celku přičítána vůle, protože z jeho kolektiva vychází jednání, které jeho jednotlivým příslušníkům nelze logicky přičítat, kolektivní vůle, jež má v národě bod přičitatelnosti jako celku, který je složením a fungováním jiným jevem než neučleněná mnohost jeho jednotlivců. Toto přičítání je odůvodněno tím, že pod bodem přičitatelnosti se nachází empiricky bytosti, které projevují rozum a vůli. Protože národ je celek, následky jeho jednání nesou jeho části, to znamená také jeho jednotliví příslušníci, ať s jeho jednáním souhlasili nebo nesouhlasili. Je-li jeho jednání úspěšné (např. zahraniční politika, která má za následek růst moci a blahobytu národa), podílí se na úspěchu jeho členové, ať na něm měli zásluhu nebo ne; je-li neúspěšné (např. prohraná válka, která zmenší území jeho státu), nesou zhoršení jeho stavu všichni jeho příslušníci jako takoví, protože jsou jeho částmi.

Národy jsou zejména na poli duševním, t.j. kulturním, nositeli všech složek vývoje: rozrůznění, výběru i integrace.

Souhrn znaků, které dávají ráz kultuře národa, znaků, které se projevují v oblasti duchovní a které činí z národního celku nositele rozrůznění a výběru v duchovním vývoji lidstva, je jeho svébytnost. Svébytnost nezahrnuje tělesné znaky, jimiž se národ jako celek liší od jiných, jako černé vlasy, šikmé a černé oči, menší postavu a žlutou pleť národů Asie, modré oči, plavé vlasy, vysokou postavu a podlouhlou lebku národů nordických, které jsou dědičné a v podstatě odkazem kmenů, z nichž národy vznikly. Svébytnost nezahrnuje ani t.zv. národní povahu, pokud se jí rozumí převládající temperament určitého plemene, jako vznětlivost latinských národů proti chladnokrevnosti Anglosasů nebo citovost národů slovanských. Dědičné vlohy tělesné i temperamentní zakořeňují a ovlivňují kulturu národa i jeho svébytnost, ale nejsou s nimi totožné; národní kultura je.

Jazyk je nejdůležitější prvek, který ustavuje národní svébytnost. Vícenárodní útvary v Evropě se začaly bortit, když mimo jiné v zájmu zjednodušení administrativy začaly některým národům vnucovat cizí jazyk. Tvářnost jazyka jde daleko hlouběji než jeho funkce sdělovacího prostředku. Slova vyjadřují pojmy a pojmy vykrajují ze stále proměnlivé zkušenosti určité konstanty, v nichž člověk myslí. Obsah pojmů se v různých jazycích nekryje, někdy velmi značně, někdy jen odstínem, ale v obou případech je rozdíl viditelný, citelný a důležitý (jak ví každý překladatel), a to se přenáší do obsahu slov. I když rozdílnosti v obsahu slov jsou překonávány přejímáním cizích slov, nadnárodní duševní proudy jsou národy podle jejich kultury obměňovány a přizpůsobovány. Působí i zákonitost řazení slov. Rozum, cvičený v řeči, která vyžaduje změnu sloves a přídavných jmen při každé změně podstatných jmen (jako latina nebo čeština), se liší způsobem myšlení od rozumu, který se vyvíjel pomocí řeči, která obdobnou řadu změn nevyžaduje (angličtina, čínština). Z těchto důvodů je vnucené používání cizího jazyka pociťováno všeobecně jako hrubé znásilnění nejvnitřnějšího já příslušníků národa, jejichž jazyk je potlačován.

Protože jazyk je projevem vrcholné racionality člověka, jeho kodifikace trvalými znaky - písmem - je čarou, která odděluje národnost od etnicity, svébytnost od svérázu, řeč od nářečí. Projevem národní svébytnosti na poli politickém je státní samostatnost, jejímž přednostním cílem je zajistit uplatňování národního jazyka a svobodný výkon náboženství tam, kde se stalo součástí národní svébytnosti, a zabezpečit pro rozvoj národní kultury hospodářské podmínky. Vzájemnost národní svébytnosti a státní samostatnosti dostala mezinárodní sankci; právo národů na sebeurčení bylo uznáno jako rovnocenné lidským právům a základním svobodám občanským. Spojení hospodářských zájmů se zájmy politické třídy národa vede k jednostrannému a přehnanému zdůrazňování svébytnosti, které se na poli lidských i mezinárodních styků stává činitelem desintegračním - k nacionalismu.

Výběr: Národ jako živý útvar se snaží uplatnit svou povahu a přizpůsobit útvary odlišné, takže dochází k zápasu mezi národy, přímému nebo nepřímému, tj. zápolení duchovnímu, hospodářskému nebo válečnému. Národy uplatňují své vlastní duševní výtvory a přizpůsobují jim, resp. ovlivňují jimi kultury národů jiných buď vlivem na jejich duševní vlastnosti nebo zápasem s jejich nositeli.

Integrace. Národ, jehož vlastnosti a uspořádání jsou životnější, převáží a jeho kultura a instituce jsou přejímány dobrovolně nebo z donucení ostatními. V soutěži duševních proudů se určité výsledky duševního vývoje jednotlivých národů prosadí tak, že se stanou společnými celému lidstvu nebo jeho velké části. Tím se lidstvo jako celek integruje a vyvíjí.

Funkce národů jako činitelů duševního vývoje lidstva je dána kauzálně; jako nositelé rozrůznění a výběru mají národy pro duševní vývoj nepostradatelný význam. Vysoká úroveň evropské kultury byla způsobena vzájemným soutěžením a myšlenkovým prouděním mezi národy; rozmach národní tvořivosti následuje obvykle dobu, kdy si národ uvědomí a artikuluje svou odlišnost, svou jedinečnost a svůj potenciál přispět k rozvoji všelidské kultury. Naproti tomu oblasti, kde se národy nevytvořily, nevytvořily ani významného přínosu do lidské kultury (Afrika, Australie). Národy jako produkty přirozeného vývoje, slučující prvky biologické i kulturní, mají proto větší vitalitu než společenstva jiná. Organizace lidstva, která by od národů odhlédala nebo jim byla nepřátelská, je neuskutečnitelná, jak ukazují osudy říší, které se snažily národy potlačovat, i když byly založeny na nadnárodních myšlenkových proudech jako křesťanství, liberalismu, socialismu II. internacionály nebo komunismu. Utlačitelské říše se rozpadly, zatím co národy přežily, a nadnárodní organizace byly nuceny uznat závažnost národů a přizpůsobit se jejich existenci.

Protože vývoj spěje k rozmachu duševna a protože národy jsou nositeli tohoto vývoje, má největší naději na úspěch politika, která si stanoví za cíl rozvoj vlastního národa jak co do jeho biologického substrátu tak co do jeho duševního vývoje. Péče o duševní vývoj národa jako předmětu péče politického úsilí je volbou nejvhodnějšího prostředku k dosažení maxima duševního vývoje. Tato volba, založená na rozumovém hodnocení, se kryje s přirozenou náklonností člověka k vlastnímu národu, v jehož společenství hledá citovou i jinou oporu v dobách nesnází a na jehož úspěších se citově i jinak podílí v dobách národního rozkvětu.

Péče o národ je omezena tím, že je prostředkem k dosažení účelu obecného rozvoje duševna, nikoliv samoúčelem; proto ustává tam, kde by se jevila převážně škodlivou, tj. tam, kde by rozvoj jednoho národa na úkor ostatních zmenšoval celkový duševní vývoj a rozrušoval integraci lidstva jako celku.

V duševním vývoji lidstva mají národy funkci obdobnou druhům ve vývoji živé hmoty. Politické úsilí, které nepočítá s národy jako s jednotkami svého uspořádání nebo usiluje o jejich likvidaci, je předurčeno k neúspěchu. Stejně tak politické hnutí, které výhradným zaměřením na prospěch národa porušuje integraci lidstva, nemůže uspět; "národy jsou přirozenými údy člověčenstva" (Masaryk, Palacký); pokusy vytvořit celek bez údů nebo preferovat úd na úkor celku nemají budoucnost.

DOMOV

OBSAH

24. VŠEOBECNÝ PŘEHLED PROSTŘEDKŮ