DOMOV

OBSAH

2. MYŠLENÍ

Mezi soudy, jimiž jsou pojmy v poznávacím řádu spojovány, tvoří zvláštní kategorii soudy, které vysvětlují jeden pojem pojmem druhým, resp. pojmy druhými. Vysvětlení je řazení pojmů podle odpovědi na otázku proč, a děje se podle jednoho ze dvou vysvětlovacích principů: nutnosti nebo svobody. Rozumové poznání má jen tyto dva vysvětlovací principy a žádný jiný; jeho kapacita je omezena na ně; dovede určitou zkušenost vysvětlit jen jako něco, co za daných podmínek nutně a nezbytně nastat muselo, anebo jako něco, co za daných podmínek nastat nemuselo a bylo svobodně vyvoláno. Nutnost i svoboda jsou vysvětlující principy, které vysvětlují zkušenost a jsou promítány do skutečnosti; jsou přínosem, ale přínosem, kterým se skutečnost nerozmnožuje. Z každého z nich je odvozena vlastní struktura formálních pojmů, jejíž přístup k vysvětlení poznávané danosti má název "způsob nazírání".

Nutnost jako vysvětlovací princip je logickým důsledkem ztotožnění zkušenosti se skutečností, chápání předmětů poznání jako existentních, jako skutečných. Zkušenost je tu pojímána jako něco, co existuje ve skutečnosti neodvisle od jakéhokoliv subjektu. To, co existuje, působí, vyvolává změny (jinak by nemohlo být poznáno), pozorované jevy jsou přičítány působení objektů, jsou jejich následkem. Vysvětlení děje se tak, že na otázku "proč existuje tento jev?" je odpovězeno: "protože existuje jiný jev, jehož je vysvělovaný jev následkem". Jev vysvětlovaný a jev vysvětlující jsou spojeny úsudkem o nutné následnosti: jev vysvětlovaný musel nutně nastat, protože existuje jev vysvětlující.

Hlavní formální pojmy tohoto způsobu nazírání jsou příčina a účinek (následek); příčina je jev vysvětlující, (její) účinek (následek) je jev vysvětlovaný. Vysvětlovaný jev je účinkem (následkem) příčiny; příčina nutně vyvolává účinek - není jiné možnosti. Vysvětlovací zásadou je příčinnost (kauzalita), od které nese tento nazírací způsob své jméno.

Příčina sama může být také vysvětlována; jeví se pak jako účinek jiné, předcházející příčiny, jež je zase účinkem příčiny předcházející, atd. V tomto způsobu nazírání není působení přičítáno subjektům, poněvadž vše jest jen účinkem působících příčin. ›ivé bytosti, mezi nimi člověk, jsou průsečíkem několika kauzálních řetězců, jejich aktivita je souhrnem reakcí na různé příčiny, a jako následky těchto příčin nutná a nevyhnutelná. Vše je předem určené, možnost svobody je vyloučena. Každý jev je determinován příčinami, které snad v daném okamžiku nejsou známy, ale pojmově musí existovat. Akty živých bytostí jsou způsobeny střetnutím bytosti a předmětů, které je přitahují nebo odpuzují. Je-li živá bytost přitahována (nebo odpuzována) jedním z několika předmětů více než druhými, nevolí, nýbrž se k němu nutně přiklání (nebo odklání).

Svět (myšlen zde jako souhrn veškerých získaných i možných poznatků) se jeví jako řetězec příčin, který je buď kruhový nebo nekonečný Logicky jsou obě tato vysvětlení správná. Logicky nesprávné je vysvětlení, že řetězec zkušenost vychází od první příčiny, která sama nebyla zapříčiněna, pochází sama od sebe, protože první příčina by byla následkem bez příčiny stejně tak, jako je nesprávný předpoklad ukončení kauzálního řetězce, protože na jeho konci by musela být příčina bez následku, což je pojmově kontradiktorní.

V příčinném způsobu nazírání se používá často náhoda jako vysvětlovací princip. Je to vysvětlení (logicky) nesprávné, protože v soustavě nutných příčinných řetězců není "náhoda" možná; může znamenat pouze, že poznávající subjekt nezná nebo nevzal v úvahu všechny příčiny, které "náhodně" nečekaný účinek způsobily.

Na rozdíl od předchozího způsobu nazírání vysvětlení svobodou nepředpokládá, že pozorované jevy jsou nutné, nýbrž že jsou chtěné, jejich chtěnost jest v tomto způsobu nazírání obdobou existentnosti nazírání kauzálního, a jest daností stejně důležitou a stejně "skutečnou". Vysvětlení, tj. odpověď na otázku "proč je chtěn tento jev?" je: "protože je chtěn jiný jev", na základě účelového hodnotného úsudku: protože se mu přičítá schopnost uskutečnit vysvětlující chtěný jev. Vysvětlovací princip je účelovost, finalita, od které nese tento způsob nazírání jméno (účel řecky: telos); poznávané jevy jsou seřazeny tak, že se jeví z hlediska účelu jako nejužitečnější. Myšlenková spojka mezi nimi je teleologický úsudek hodnotný: jeden jev je chtěn jako prostředek k uskutečnění druhého a jest užitečný nebo škodlivý (jev vysvětlovaný), jiný jev je chtěn jako účel (jev vysvětlující: prostředek je chtěn, protože je chtěn účel).

Tímto způsobem se řadí určité poznávané pojmy v logický soubor, "účelový soubor" . Teleologický způsob nazírání vysvětluje pozorované jevy jako prostředky k dosažení určitého účelu; tento účel - pokračuje-li ve vysvětlování, zase jako prostředek k uskutečnění účelu vyššího, až dojde k účelu, který už dále není prostředkem k žádnému účelu vyššímu. Ve shora uvedeném příkladu je poznávaný kus dřeva zbraní, protože je chtěn jako prostředek k účelu ulovení zvěře. Účel ulovení zvěře pak je sám prostředkem k dalšímu účelu (je jeho podúčelem), kterým je zahnání hladu. Zahnání hladu je podúčelem (prostředkem) ú čelu spokojenosti, který už není prostředkem k dalšímu, vyššímu účelu.

Celý takto poznaný účelový soubor jest chápán jako chtěný a jako takový musí být přičten nějakému subjektu, který je zdrojem, původcem tohoto chtění. Tímto bodem přičitatelnosti každého uzavřeného účelového souboru je volní subjekt. O něm se předpokládá, že jest původcem poznaného účelového souboru a jako takový nadán rozumem a vůlí: rozumem, protože volí prostředky, a vůlí, protože chce účel i prostředky. Tento subjekt chtění jest logicky nutným doplňkem teleologického způsobu nazírání, ale pouze doplňkem, nikoliv předmětem poznávání. Poznatky o něm, o jeho vůli, jsou získávány pozorováním účelového souboru, který je mu připisován, nikoliv pozorováním jeho samého. Jemu se přičítá také jednání, tj. změna, chápaná jako prostředkový děj vyvolaný vůlí subjektu: úkon vědomý a chtěný, myšlený jako prostředek k uskutečnění nějakého účelu. Subjekt vůle spadá někdy v jedno se zkušenostní bytostí (člověkem); tam, kde není možno jej ztotožnit s člověkem, nachází se v myšlenkovém řádu (jeho teleologické větvi) pojem, kterému jest určitý samostatný účelový soubor připisován, např. podnik, politická strana, stát: nejsou totožné s žádným jednotlivcem ani skupinou jednotlivců; jejich jednání se nenachází v účelových souborech jednotlivých lidí, z kterých se v existentním světě skládají. Z existence účelového souboru je usuzováno na existenci jeho subjektu, nikoliv naopak. Požadavek pravdivosti připouští chápat a vysvětlovat děje jako chtěné jedině tehdy, nacházejí-li se pod logickým pojmem subjektu chtění zkušenostní bytosti, projevující rozum a vůli.

Přestože je postaven na předpokladu svobody vůle, svět postulátů (chtěných obsahů) není světem libovůle; jeho zákonitost je stejně přesná jako zákonitost kauzální, i když jiná. Hlavní pojmy a vztahy teleologie následují:

Účel je chtěný obsah, k jehož uskutečnění jsou chtěny prostředky.

Maximální účel je účel, jehož obsahem je dosáhnout úkoje co nejvíce (maximálně).

Prostředek je obsah, chtěný k uskutečnění účelu.

Potřeba je chtění prostředku vzhledem k účelu.

Užitečnost je vlastnost prostředku uskutečnit účel.

Škodlivost je vlastnost prostředku uskutečnění účelu zmařit nebo oddálit.

Teleologická hodnota jest stupeň užitečnosti nebo škodlivosti.

Užitek je uskutečňování účelu. Poměrný (relativní) užitek je užitek připadající na jednotku prostředku.

Škoda je oddálení nebo zmaření uskutečnění účelu.

Náklad je škoda, podstupovaná k získání prostředku, jehož užitek je vyšší než podstoupená škoda. Relativní náklad je škoda, připadající na získání jednotky takového statku.

Výnos je převaha užitku nad škodou.

Statek je užitečný předmět.

Užitkový spád statku je rychlost, s kterou klesá užitečnost statku (statkové jednotky).

Podúčel je prostředek, k jehož dosažení jsou chtěny (logicky další) prostředky.

Účelový soubor je celek účelu a jeho prostředků.

Složitý účel je účel, skládající se z více podúčelů. Složitý účelový soubor je účelový soubor, vyplývající ze složitého účelu.

Optimální účel je účel, jehož obsahem je věcná solidarita maximálních účelů.

Věcná solidarita je poměr, v kterém jsou uskutečňovány podúčely vrchního účelu.

Zásada hospodárnosti je snaha po maximu výnosu, tj. snaha dosáhnout maxima užitku minimem nákladů.

Hranice racionality: opatřování a upotřebení prostředků ustává tam, kde užitek z upotřebení dalšího prostředku nepřevyšuje už náklad, nutný k jeho opatření.

Zákon relativního užitku: Maxima užitku se dosáhne z daných prostředků, používá-li se jich podle relativního užitku, tj. v pořadí velikosti užitků, připadajících na statkovou jednotku.

Zákon relativního nákladu: Minimum nákladu se dosáhne opatřováním prostředků podle poměrného nákladu, tj. nepřímo úměrně k velikosti nákladů, potřebných k opatření statkové jednotky.

Zákon o vyrovnávání poměrných mezních užitků: Maxima užitku pod daným účelem jest dosaženo tím, že poměrné užitky jednotlivých druhů statků v každém okamžiku jsou stejné (blíží se co nejvíce stejnosti).

Předmět péče je předmět, ve kterém jsou realizovány účely jednajícího subjektu. Do něho promítá jednající subjekt své potřeby; aktivní potřeba jednajícího subjektu se jeví jako pasivní potřeba předmětu péče: pes potřebuje výprask, nádobí potřebuje umýt.

Tyto pojmy jsou pojmy formální, tj. vyjadřují jen vzájemný vztah jiných pojmů. Nemají vlastního zkušenostního obsahu; jejich obsah je odvozován od obsahu účelu, ke kterému náleží. Je-li účelem kultura, mluví se o kulturních prostředcích, hodnotách, užitcích, škodě. Je-li účelem zdraví, o prostředcích zdravotních, o zdravotní hodnotě, užitečnosti, škodlivosti, statcích, atd.

Jen stejnorodé veličiny jsou vzájemně srovnatelné a měřitelné.To platí i o veličinách teleologických. Užitky, škody, náklady a výnosy jsou srovnatelné jen tehdy, jde-li o obsahově stejný účel. Mají-li být srovnány veličiny obsahově rozdílné, jest nutné najít účel, kterému jsou společně podřízeny, jinak jest srovnání nemožné.

Účely, jejichž obsah je sdělitelný, jsou účely objektivní; umožňují objektivní hodnocení. Naproti tomu účely, které jsou nesdělitelné (jejich obsahem je duševní zážitek - štěstí, spokojenost, požitek, slast) zakládají hodnocení a hodnoty subjektivní. Teleologické srovnání účelů subjektivních jest nemožné pro nesdělitelnost jejich obsahů. Skladba účelu subjektivní spokojenosti téhož volního subjektu se mění podle množství statkových (peněžních) jednotek.

Účel subjektivní spokojenosti je tvořen jednak obsahem různých podúčelů, které jsou ke spokojenosti chtěny, jednak poměrem, ve kterém jsou uskutečňovány jednotlivé podúčely (např. omezené na jídlo, vzdělání, zábavu, šaty a byt) - tzv. věcná solidarita podúčelů. Názorně je možno si účel subjektivní spokojenosti představit jako kruh, ve kterém podúčely jsou znázorněny jako jeho úseky nestejné velikosti, zúžený do rozměru jednoho bodu. Subjektivnost účelu je dána nesdělitelností věcné solidarity jednotlivých podúčelů, která jej zakládá. Podúčely samy jsou obsahově sdělitelné a k jejich uskutečnění se jednající subjekty spojují k uskutečnění některého z nich, který je povýšen na vrchní účel pořádající opatřování a používání prostředků. Tyto osamostatněné účely, tzv. technické účely, a aktivitu z nich plynoucí nelze přičíst žádnému z jednotlivců, proto se přičítají i samostatným jednajícím subjektům odlišným od jednotlivců (spolek, organizace, instituce).

To, co platí o účelech subjektivní spokojenosti, platí o většině účelů objektivních; jejich zdrojem sounáležitosti je obyčejně věcná solidarita několika maximálních podúčelů: například postavit co nejrychleji most co nejlehčí a nejpevnější. Pro politku je z nich nejdůležitější účel státu, protože v něm stejně jako v účelu subjektivní spokojenosti o přidělení prostředků soutěží řada maximálních podúčelů. Poměr, ve kterém jsou uskutečňovány, jinak řečeno: ve kterém jsou jim přidělovány prostředky, definuje jejich věcnou solidaritu. Na rozdíl od účelu subjektivní spokojenosti je účel státu objektivně sdělitelný, a proto může být podroben kritice jak co do své skladby tak co do jeho uskutečňování.

Chápán teleologicky svět (jako souhrn veškerých získaných i možných poznatků) se jeví jako obrovský účelový soubor, mající určitý smysl. Logicky nutným doplňkem tohoto chápání světa je pak i volní subjekt, nadaný inteligentní vůlí, který vyvolal světové dění jako prostředek k uskutečnění svého účelu.

Ve zkušenosti dochází ke křížení dvou (nebo více) účelových souborů v tom smyslu, že každý z nich potřebuje tentýž statek jako prostředek ke svému uskutečnění. Dochází ke střetu zájmů, který lze řešit jedním ze dvou možných způsobů: směnou nebo donucením.

Předpokladem směny jsou vzájemně se doplňující zájmy, tj. jeden účelový soubor připisuje statku, který má, nižší užitkovou hodnotu než statku, který má druhý účelový soubor, a naopak. V tomto případě dojde k výměně a oba účelové soubory tím zvětšují svůj užitek.

K donucení dochází, jestli jeden účelový soubor potřebuje statek (předmět nebo činnost) nebo statky, které jsou částí jiného účelovému souboru, kterému nemůže výměnou nabídnout nic proň užitečnějšího. Donucení spočívá v tom, že donucovaný subjekt účelového souboru je postaven před volbu předat žádaný statek nebo utrpět škodu větší než jakou představuje vzdání se daného statku. Pokud se rozhodne podrobit se, tj. změnit svůj účelový soubor v souladu s potřebou cizího účelového souboru, přijal jeho potřebu jako příkaz, jako normu, kterou má povinnost uskutečnit.

Norma vyjadřuje něco, co má býti, jinými slovy, je v povaze normy, že má být splněna, aniž by musela být splněna. V tomto způsobu nazírání se poznávané pojmy jeví jako povinné, jako konkretizace jiné, vyšší normy; tento závěr je založen na normativním úsudku hodnotném, kterým určitému pojmu (činnosti) je přičítán nebo upírán charakter součásti normového souboru, tedy je hodnocen.

Danost normy, tj. to, co je existenčnost pro kauzalitu a chtěnost pro teleologii, spočívá v její platnosti. Norma existuje tím, že platí. Svou platnost odvozuje od platnosti jiné normy, normy vyšší. Na otázku "proč platí tato norma?" nebo "proč má být tento jev?", je odpověď "protože platí jiná norma" nebo "protože má být něco jiného". Platnost nižších norem spočívá v jejich odvoditelnosti od norem vyšších; tato odvoditelnost jest konstatována normologickým úsudkem hodnotným, který jest vysvětlovací zásadou tohoto způsobu nazírání. Rozvoj normativního řádu, tj. stanovení nových povinností nebo rušení povinností starých, děje se tvorbou nižších norem, norem, které svou platnost odvozují od normy vyšší. Všechny normy, nižší i vyšší, jsou stejně platné. Všeobecně platí, že postavení normy v normovém souboru je v opačném poměru k její konkretnosti: čím je norma všeobecnější, tím větší má rozsah, tj. tím více norem konkretnějších z ní může odvodit svou platnost; má proto v normovém souboru postavení vyšší.

Normy, které jsou odvoditelné od jedné původní, již dále normativně neodvoditelné normy ("pranormy"), tvoří s ní normový soubor. Jeho obsah je dán a odvozen od obsahu vrcholné normy (normový soubor mravní, právní, logický, estetický atd.). Mezi normovými soubory (např. mravním a právním) může vzniknout kolize; při vysvětlování určitého jevu normologicky jest nutno míti na vědomí, že může být součástí dvou různých normových souborů, které jsou mezi sebou nesrovnatelné, protože jejich nejvyšší normy jsou vzájemně neodvislé. Není tedy např.. možno dokazovat normologicky neplatnost určité normy právní tím, že odporuje normám mravním nebo naopak; lze ovšem označit normu právní za nemravnou nebo normu mravní za protiprávní podle toho, která pranorma jest považována za platnou.

Norma jako výraz toho, co má být, jako uložení povinnosti, předpokládá dva subjekty: subjekt povinnostní - ten, kdo má uskutečnit příkaz v normě obsažený - a subjekt normotvorný - původce příkazu.

Subjekt, kterému zde je přičítáno jednání, nejedná ze své vůle, ale z povinnosti; jedná ne jako subjekt volní, ale jako subjekt povinnostní, ne aby splnil vůli svou, ale vůli nadřízenou. Protože i tato nadřízená vůle logicky vyžaduje bod přičitatelnosti, nachází se v pojmovém řádu pro ni označení subjekt normotvorný. Tento subjekt je logickým bodem přičitatelnosti; může ve zkušenosti splývat v jedno s psychofyzickým jedincem; obvykle splývá s organizací nebo institucí.. Podřízenost nezbavuje povinnostní subjekt svobody, naopak: povinnost předpokládá u povinnostního subjektu možnost splnění povinnosti odmítnout, tedy svobodu.

Subjekt normotvorný a povinnostní splývají zkušenostně někdy v jedno. Norma, vytvořená subjektem normotvorným odlišným od subjektu povinnostního je norma heteronomní. Norma, jejíž subjekt normotvorný a povinnostní splývají, je norma autonomní.

Při normativním způsobu nazírání jeví se svět (jako souhrn veškerých získaných i možných poznatků) normativně jako soustava norem; to, co se děje, děje se proto, že to má být; veškeré dění je plněním povinností, vyplývajících z nejvyšší normy, jejíž uskutečnění je jeho smyslem. Nutným doplňkem tohoto způsobu nazírání je předpoklad nejvyššího normotvůrce, od kterého pochází nejvyšší norma a vzhledem k němuž jsou pozorované jevy přičítány povinnostním subjektům.

Podle svého obsahu dělí se normy na pozitivní, které obsahují příkaz určitého jednání, a negativní, obsahující zákaz. Normy absolutní určují (negativně či pozitivně), co má být; normy podmíněné určují, co má býti, jestliže nastane určitá okolnost, která může být povahy kauzální - nějaký fakt, povahy teleologické - nějaký projev vůle, nebo normativní - nějaký příkaz nebo zákaz). Mezi nimi tvoří zvláštní skupinu normy sankcionované a normy sankční. První obsahují příkaz nebo zákaz, druhé určují, co se má státi, jestliže první normy není uposlechnuto; jejich obsahem jest zpravidla trest za neuposlechnutí normy první.

U povinnostního subjektu se předpokládá svoboda; to znamená, že normu má, ale nemusí splnit. Norma deformuje podřízený účelový soubor povinnostního subjektu - jeho podúčely a prostředky nevyplývají logicky z jeho nejvyššího účelu a jsou vysvětlitelné jen zásahem zvenčí, který se projevuje jako volba mezi zmenšením užitku za účelem předcházení větší škody. Tato škoda může být způsobena přesvědčením povinnostního subjektu o oprávněnosti normy; vědomí, že oprávněnou normu porušil nebo nesplnil, pak vyvolává v něm nespokojenost, tedy škodu pod účelem subjektivní spokojenosti ("špatné svědomí"). Druhý typ újmy je hrozba škody, kterou povinnostnímu subjektu hrozí normotvůrce v případě neplnění nebo porušení normy - trest.

Obraz světa vytvořený rozumovým poznáním, je výsledkem vzájemného působení skutečnosti a způsobu nazírání. Poznatek se skládá ze zkušenostního obsahu a ze způsobu nazírání. Tyto dvě složky podávají dvě výlučná měřítka vědeckého poznání: pravdivost a správnost (platnost). Poznatky, které jsou v souhlase se skutečností, jak se jeví ve zkušenosti, jsou pravdivé, poznatky, které jí odporují, jsou nepravdivé. Poznatky, které jsou v souhlase s pravidly myšlení, jsou správné, poznatky, které jim odporují, jsou nesprávné.

Je možné a někdy nutné jeden a týž jev vysvětlovat střídavě nebo současně nutností, povinností i vůlí; přesto se ve zkušenosti jedná stále o týž jev a nikoliv o jevy tři, i když se objeví ve třech různých soustavách pojmů. Způsob, jakým je určitý jev vysvětlován a do které skupiny pojmů je v myšlenkovém řádu zařazován, je způsob nazírání neboli, klade-li se důraz na vysvětlovací princip, tj. způsob odpovědi na otázku proč?, racionalita, teleologie nebo normativita.

Jednotlivé nazírací způsoby na sebe logicky navazují. Vysvětlování normativním způsobem nazírání vede k nejvyšší normě, která není už od žádné vyšší normy odvoditelná a jejíž vznik jest vysvětlitelný jen odvoláním se na normotvorný subjekt: norma vznikla, protože jest chtěna normotvorným subjektem, který se tak ztotožňuje se subjektem volním.. Jako chtěný obsah je norma prostředkem, sloužícím k určitému účelu; vysvětlení pokračuje teleologicky až k nejvyššímu účelu, který není prostředkem k žádnému účelu vyššímu. Na otázku po jeho vzniku je odpověď možná zase jen odvoláním k subjektu volnímu; je to otázka po příčině jeho chtění. Poznávání pokračuje v nazírací formě kauzální; chtění vrchního účelu se jeví jako následek určité příčiny, čímž se přechází k (nekonečnému nebo kruhovému) řetězci příčin. Není-li tento přechod pro poznání uspokojující, je nutné předpokládat první příčinu, která je pak vysvětlitelná jen jako prostředek k dosažení určitého účelu logicky nutného volního nebo normotvorného subjektu.

Volba způsobu nazírání není věcí libovůle, nýbrž je určována dvěma požadavky: požadavkem vědecké plodnosti a požadavkem pravdivosti.

Požadavek pravdivosti žádá, aby bylo použito normativního způsobu nazírání pouze tam, kde pod logickou konstrukcí subjektu normotvorného a povinnostního se ve zkušenosti nalézají psychofyzické bytosti, projevující vůli nebo poslušnost. Použití teleologie jest oprávněno tam, kde se pod logickou konstrukcí subjektu chtění nalézá zkušenostní bytost, projevující rozum a vůli. Tam, kde toho není, kde výskyt takové bytosti není potvrzen zkušeností, jest použíti kauzality.

Způsob vysvětlování (racionalita) jevů jejich řazením podle zásady účelovosti (finalita, teleologie) nachází svoje odůvodnění i u některých představitelů přírodních věd, jejichž vlastní vysvětlovací princip je kauzalita, která svobodu vůle a priori vylučuje. Důvod toho je, že tito badatelé narážejí na hranice použitelnosti kauzality, tj. nacházejí jevy, pro které kauzalita nedává uspokojivou odpověď. Proto i kdyby člověk nebyl svobodným tvůrcem nových kauzálních řetězů v oblasti existence a byl jen průsečíkem, dočasně trvalým vírem časoprostorových sil, které jím procházejí a nezměnitelně vyvolávají reakce, jež se jeví jako jeho činnost, metoda vysvětlovat působení člověka v oblasti bytí jeho svobodnou vůlí je oprávněná tím, že se kauzální metodě nepodařilo tuto činnost beze zbytku vysvětlit. Nepodařilo se "uzel" příčinných řetězců, které volbu údajně podmiňují, rozplést, a pokusy tak beze zbytku učinit jsou arbitrární. Teleologický i normativní způsob nazírání postuluje více či méně omezené, ale nezbytné, nepotlačitelné a příčinami nevysvětlitelné reziduum rozumu a svobodné vůle jako nutné k vysvětlení interakce mezi světem "má býti" a světem "je" a zkušenost správnost tohoto postulátu potvrzuje. Odpovídá to i lidskému sebepoznání: člověk sám sebe nepovažuje za zvíře, počítač nebo stroj, nýbrž za osobnost - myslící, volící a jednající.

Po dosažení nejvyššího účelu tam, kde se klade otázka, proč jest to či ono chtěno, je nutno odpovídat příčinami; to znamená přechod do oblasti nazírání kauzálního. V tomto bodě je nutno dbát zákonitosti této oblasti a přechod učinit vědomě, jinak dochází ke směšování hledisek a k tvoření chybných poznatků a závěrů. Nepřípustné směšování racionalit je obvykle důsledkem předsudku poznávajícího subjektu. Na příklad vysvětluje zločinnost určité společenské vrstvy (chudiny) společenským determinismem (sociologicky) a zločinnost jiné vrstvy (bankovních ředitelů) odsoudí na základě hodnocení normativního (mravně, právně). Správné je aplikovat tutéž racionalitu na oba pozorované jevy: je-li čin příslušníka jedné vrstvy považován za nutný následek jeho prostředí, jest správné vysvětlovat i čin příslušníka jiné vrstvy jako stejně nevyhnutelný následek zase jeho prostředí; je-li jeden poznávaný jev hodnocen jako špatný nebo nezákonný, je nutno použít stejné normy při hodnocení jevů jiných. (V tomto případě úvahy kauzální jsou použitelné jako vysvětlení částečné - polehčující okolnosti, ale nikoliv jako vysvětlení úplné.) V době t.zv.sexuální revoluce jsou obdobně posuzovány určité sexuální akty nesprávně pojmy z různých nazíracích způsobů:

V některých případech nedovede věda podat vysvětlení žádným z nazíracích způsobů a omezí se na popis, na určení kvantitativních vztahů mezi pozorovanými jevy (zákon pravděpodobnosti) anebo na konstatování vzájemné závislosti pozorovaných jevů (metoda funkční).

Příloha č. 1. Terminologická poznámka.

Přírodní vědy zakoušejí rostoucí potíže ve vysvětlování všech zkoumaných jevů jako nezbytných následků slepých sil a současně jako následků řady náhod. ›ivá příroda i vesmír vykazují takovou složitost, že tento způsob vysvětlení je neuspokojivý.

Na druhé straně se věda zdráhá vysvětlovat zkoumané jevy jako chtěné a plánované, protože účel i plán předpokládá ne něco, ale někoho, kdo chce a plánuje. Takovému vysvětlení se vědci vyhýbají jednak z ideologických důvodů, jednak z hermeneutických důvodů: protože může vést do slepé uličky. Jestliže odpověď na otázku "proč je tento jev?" je "Protože Někdo (Bůh) to chce" , pak logicky další otázka je: "proč to Bůh chce?" To je, jak všechna náboženství připouští, otázka nezodpověditelná. Monoteistická náboženství vesměs uznávají, že Bůh je daleko mimo hranice lidského poznání. Proto věda vynechává Boha jako vysvětlovací princip a odsunuje jej za hranice svého předmětu poznání, dávajíc mu nejvýše filozofickou existenci: První Příčina, Absolutní Bytí a pod.

Z rozporu mezi vysvětlováním slepými silami a svrchovanou inteligencí (rozumem a vůlí) se věda dostává několika způsoby. Jedním z nich je nahražení vztahu příčina-nutnost-následek počtem pravděpodobnosti (indukcí): jestliže dva jevy po sobě ustavičně následují, je pravděpodobné, že tomu tak bude i v budoucnosti. Jiný způsob je zavádění pojmu "funkčnost" do vysvětlování: příroda jedná "jako by" chtěla něčeho dosáhnout, a jevy, které k takovému výsledku vedou, jsou funkční, které k němu nevedou nebo jej znemožňují jsou nefunkční. Třetí způsob je personifikace přírody, jako by příroda sledovala určitý účel a jednala; příroda (s malým "p") se mění v Přírodu (s velkým "P"); tato "Příroda" si sice počíná jako zosobněný rozum a vůle, ale osobností není; jde pořád o sílu, která je slepá a zejména mravně neutrální. Od "Přírody" je pak jenom krůček k přičtení rozumu, vůle, hodnocení a osobnosti té to síle, která je zdrojem či původcem bytí a dění - toto vysvětlení jevů používá termínů jako Prozřetelnost nebo Stvořitel; velká začáteční písmena naznačují, že jde o činitele vědomého si sebe i svého díla, které je od něho odlišné. Konečným bodem tohoto uvažování je uznání Boha jako osoby, která nejen má rozum a vůli, ale také city jako lásku a hněv. Tato osoba je sama sobě důsledná, není vrtkavá, je v tomto smyslu "věrná"; tato "věrnost" dochází výrazu v neměnnosti přírodních zákonů, na jejichž platnost proto může člověk spoléhat. (Tento koncept připouští i možnost zásahu Boha do přírodních zákonů z důležitých důvodů - "zázrak").

Je někdy nevyhnutelné nebo vhodné zvolit takový vysvětlovací princip a výrazy, které neodporují skutečnosti a jsou obecně pochopitelné a přijatelné tam, kde by spor o vysvětlení, zda jde o slepé síly nebo Boha, znemožnil politickou dohodu v konkretních otázkách.

V dějinách filozofie a metafyziky se opětovně vynořují pokusy překonat dualismus svobody a nutnosti jako vysvětlovacích principů, převést příčiny a následky stejně jako normy a povinnosti na jednoho jmenovatele a vysvětlit svět norem jako část světa existentního nebo naopak. Řecká kultura uznávala normy, jimž jsou lidé (ale ne bohové) podrobeni, ale nad lidi i bohy stavěla determinismus - Osud, jemuž nelze uniknout. Jakkoliv člověk je svobodný ve svých rozhodnutích, nakonec se nevyhne svému osudu, a porušení objektivních mravních norem odpykává trestem. Porušením norem je člověk vinen a nevědomost, nevinnost (ve smyslu absence zlého úmyslu) a vykonané dobro jej neomlouvají. Příklad Oedipův zrcadlí tento mravní systém ve své ryzosti: přestože Oedipus porušil mravní zákaz patricidy a incestu nevědomky a s nejlepší vůlí mravní normy plnit, sám uznává svou vinu a vykoná na sobě hrozný trest - vyrve si oči.

Křesťanství přineslo radikálně odlišný obraz danosti: veškerou danost vyjadřovalo v termínech normativního poznávání. Existuje svrchovaný normotvůrce, Bůh, nadaný rozumem a vůlí, který svým příkazem tvoří a udržuje nejen svět norem, ale i existentní svět. Existentní svět je, a je, jaký je, protože plní normy, od normotvůrce vycházející. Tento normotvůrce zná a uznává všechny polehčující okolnosti povinnostních subjektů a bere je v úvahu při posuzování jejich viny s výjimkou t.zv. prvotního nebo dědičného hříchu, který je údělem každého člověka. Maje rozum a vůli, Bůh může být ovlivněn prosbou a přímluvou. Křesťanství je svým způsobem pravým opakem současné politické filozofie, založené na právech jedince; podle něho člověk vůči Bohu nemá žádná práva, pouze povinnosti. Z toho plyne vše objímající normativní systém, který nezná rozdílu mezi právem veřejným a soukromým, ale respektuje svobodu povinnostních subjektů normy plnit nebo zamítnout. Přitom prohlašuje, že jeho normy jsou neproveditelné, nesplnitelné prostředky, které má člověk k disposici, a že jen pomocí, "milostí" původního normotvůrce se mu to může podařit. Toto omezení lidských možností neznamená jen, že hlavním prostředkem povinnostního subjektu k splnění obsahu norem je prosba o pomoc, ale také - a hlavně - že normotvůrce ustavičně zasahuje do světového dění a utváří je.

V tomto chápání a vysvětlení souboru předmětů poznání se celý existentně nazíraný svět proměnil v povinnostní subjekt, "přírodu", poslušnou jí uložených zákonů, identifikovaných s přírodními zákony. Podle G. K. Chestertona slunce nevychází každý den na východě jako nezbytný následek existujících příčin, nýbrž proto, že mu Bůh tak každodenně přikazuje, a Bůh mu tak každodenně přikazuje, protože je sám sobě věren, tj. důsledný, a je mimo jeho povahu, aby arbitrárně svou vůli změnil. Toto vysvětlení existentního světa má s hlediska normativního nazírání podstatnou slabinu: normativní způsob nazírání předpokládá, že povinnostní subjekt má rozum a svobodnou vůli, a křesťanství to ve vztahu k lidem potvrzuje, ale ani příroda ani její složky ve zkušenosti takové vlastnosti neukazují. (Proto je třeba volit kauzální způsob nazírání, má-li hledání měřítka pro stanovení politického účelu a prostředků zůstat na poli vědy.)

Tento vnitřní nesoulad vedl v evropské filozofii k oddělení oblasti nutností, existentní, od oblasti svobody, normativní; první byla definována tzv. deisty jako ta část stvoření, které Bůh dal pevné zákony a pak ji osamostatnil - časté přirovnání této části stvoření bylo přirovnání ke káči, kterou její majitel roztočil a pustil a která se teď točí sama bez jeho zásahů. Při pozorování a vysvětlování jejích pohybů už není třeba se odvolávat k tomu, kdo jí dal původní impuls; při pozorování a vysvětlování existentního světa je reference k jeho stvořiteli zbytečná a hermeneuticky škodlivá: je-li odpověď na každou otázku, proč se to či ono děje, "protože Bůh tak přikázal", a je-li proto univerzálním prostředkem k dosažení každého cíle modlitba, pak je poznávání vzájemných vztahů mezi jevy zbytečné.

DOMOV

OBSAH

4. MANIPULACE MYŠLENÍ