|
|
2. MYŠLENÍ
Poznávat skutečnost (tj. to, co jest dáno k poznávání) myšlením lze způsoby racionálními i neracionálními.
Myšlení lze zkoumat buď jako děj nebo jako předmět.
Psychologie zkoumá myšlení jako pochod, jako děj v prostoru a času, vázaný na člověka jako na psychofyzickou jednotku, jejímiž vlastnostmi se zabývá jako činiteli, kteří myšlení podmiňují.
Rozum (
1)Sídlem myšlení je mozek a poznatky o lidském mozku a jeho činnosti nejsou jednoznačné. Většina psychologů předpokládá, že člověk svými smysly neustále získává poznatky o vnějším světě: zrakové, sluchové, čichové, hmatové a další. Tyto vjemy lidská nervová síť sděluje mozku, kde jsou uloženy do tzv. nárazníkové paměti. Funkce mozku pojmenovaná rozpoznávací ústředí je z nárazníkové paměti vybírá, třídí a přenáší do tzv. hlavní paměti, kde mozek "věnuje pozornost" určitému vjemu nebo vjemům. Lidský mozek má dostatečnou kapacitu až na 3 miliony vjemů a jeho ústředí ukládá skupiny vjemů, počitky ve formě poznatků, v literatuře označovaných jako kus ("chunk") tak, aby se poznatky opět našly. Tento zápis ("kompilace") a zařazení vjemu mezi ostatní vědomosti trvá 7 vteřin. Šachový velmistr anebo nositel Nobelovy ceny uloží do své paměti během deseti let 50-100 tisíc poznatků svého oboru a tím se stává znalcem nebo odborníkem ve svém oboru.
Souhrn zápisů (poznatků) tvoří dlouhodobou paměť, ze které mozek při řešení určitého problému vyvolá 4-7 prvků pro krátkodobou paměť, která má omezenou kapacitu. Jestliže mozek zařadí do řešení ještě další prvek, některý z předešlých prvků ze svých úvah vyřadí. Není zjištěno, jakým způsobem mozek jednotlivé prvky ukládá, aby je rychle našel. Jednoduché modely předpokládají, že související poznatky jsou spojeny jeden s druhým, složitější modely předpokládají, že ústředí organizuje vědomosti do scének ("script"), kterými se člověk v rozličných situacích řídí (při nákupu, při jednání se spolupracovníky atd.)
Protože není zjištěno, jak mozek vybírá potřebné prvky z dlouhodobé paměti do krátkodobé, není možné vyloučit, že mozek určitý prvek buď opomenul anebo nesprávně ocenil, čili zda neexistuje lepší řešení. K množství informací, z kterých si mozek vybírá jen omezené množství, přistupuje okolnost, že informace nejsou úplné, chybí. Na příklad politik rozhoduje velmi často za neurčitosti (nezná přesně mínění svých voličů) a podstupuje riziko (jen přibližně odhaduje účinky svého rozhodnutí). Při rozpoznávání složitých problémů se může stát, že "ú středí" vybere do krátkodobé paměti několik prvků, které pak mozek stále porovnává jako v bludném kruhu. Tyto nedostatky myšlení se zmenšují tím, že o problému přemýšlí místo jednotlivce větší okruh znalců, ale ani to není zárukou úspěšného rozhodnutí. Jen výjimečně je výsledek mozkové činnosti všech odborníků stejný a shoda většiny nebo dokonce i jednomyslnost nezaručuje jakost výsledku.
Neracionální způsoby poznávání
Vedle popsaného postupu má mozek alternativu - intuici, nápad, t.j. neobvyklé nové spojení známých prvků nebo přibrání nového prvku do úvahového kruhu. Podnět, který zařadí do řešení novou skutečnost, může vést k úspěšnému rozhodnutí nebo při nejmenším ukáže cestu z bludného kruhu myšlení a nerozhodnosti.
Některé teorie vysvětlují intuici tím, že vývojově starší část mozku obsahuje mnoho instinktů, teprve vývojově pozdější má předpoklady logiky a inteligence (racionality, rozumovosti). I atavistická část mozku má funkci zachování života a přivodí nebo ovlivní rozhodnutí. Proto lidské úvahy jsou vždy více či méně ovlivněny citově i pudově a i v denním životě určitou situci neposuzuje mozek výlučně logicky a racionálně, nýbrž podle intuice, která je spolutvořena předchozími životními zkušenostmi i předsudky.
Vedle intuice patří k neracionálním způsobům poznávání ještě mystika a zjevení.
Mystika je přímé nazírání skutečnosti bez prostřednictví smyslů. Tohoto způsobu nazírání lze dojít prováděním určitých úkonů, které rozdělují mystiky na různé školy. Mají společné rysy: asketismus, umrtvování smyslů a výcvik pozornosti (soustředění) in abstracto jako stav otevřenosti bez zaměření na určitý objekt. Výsledky tohoto způsobu poznávání skutečnosti nejsou svou podstatou sdělitelné a nemystickými metodami a osobami ověřitelné. Psychologie je vysvětluje jako úchylkové chování nervového sytému, resp. mozku, navozené mystickými praktikami.
Zjevení je sdělení poznatků o skutečnosti nadpřirozenou bytostí. Vychází z předpokladu, že poznávající subjekt (člověk) i předmět poznání ("věc o sobě" ) jsou výtvorem nehmotné bytosti nadané rozumem a vůlí, která sdílí ("zjevuje") člověku poznatky o skutečnosti nepřístupné jeho poznávacím schopnostem. Stejně jako mystikové tak i příjemci zjevení jsou vnitřně jisti pravdivostí svého poznání, na rozdíl od mystiků obsah zjevení je obecně sdělitelný a srozumitelný, ale objektivně nedokazatelný zejména proto, že zjevení vnímaná různými osobami se od sebe liší. Psychologie vysvětluje zjevení buď jako duševní poruchu (sebehypnosu, hysterii) nebo podvod.
Neracionální způsoby jsou často neprávem podceňovány a odmítány. Jen málo objevů bylo učiněno racionálním myšlením, tj. logickým postupováním od premis k závěrům; velká většina byla učiněna intuitivně - najednou: takto by to mohlo být - a tento poznatek (nápad) byl dodatečně ověřová n rozumově. Pro současnost Aldous Huxley, The Brave New World, je přímo jasnovidný utopický román; nepřekonaným rozborem poměrů byl Havlův dopis Husákovi z 8. dubna roku 1975. Zjevení byla základem rozsáhlých myšlenkových soustav, normových souborů a společenských útvarů (včetně církví), takže pravdivost tohoto způsobu poznání je ověřitelná praxí., ale její hodnocení je odvislé od normy nebo účelu přijatého ověřovatelem.
Aby se dopracovala uspokojivých poznatků, psychologie se často uchyluje k pomocným vědám jako sociologie nebo antropologie a zejména ji doplňuje, případně nahražuje neurologie, která sleduje časoprostorové změny v organismu, které doprovázejí nebo způsobují myšlení.
Pro účely tohoto pojednání je jako poznávací metoda zvoleno poznávání rozumové ve své nejdokonalejší formě, formě vědní, protože - na rozdíl od neracionálních způsobů poznávání jsou jeho výsledky objektivně sdělitelné, protože probíhá podle zjistelných a obecně platných pravidel, a proto je ověřitelné, a protože tyto vlastnosti umožňují spolupráci na poznáváni v prostoru i čase. Ke zkoumání zákonitosti a omezení rozumového poznání je použito logiky, nikoliv psychologie. Psychologie nemůže přesně sledovat průběh pochodů v lidském mozku, její předmět je v neustálém pohybu a uniká jí. Předmět, z něhož čerpá logika, je jasný a přesný i pevně písmem zachycený: premisy, závěry, hotové poznatky. Jejich rozbor může být proto také přesný, a proto výsledky logiky jsou pro poznání politiky plodnější než úvahy psychologické.
Logika
Logika zkoumá myšlení jako předmět, tj. rozebírá výsledky myšlení, vyjádřené v soudech, a odkrývá jejich strukturu.
Výsledky rozumového poznání představují dokonalý, pružný, rozsáhlý a vnitřně skloubený řád, který zachycuje, odráží a pořádá nesmírně rozmanitou a měnivou zkušenost skutečnosti. Ze zkušenosti vykrajuje určité relativně stálé úseky - předměty, i jejich změny - děje. Pro vykrojené úseky zkušenosti jsou používány určité stálé symboly - pojmy. Pojmy jsou vyjadřovány slovy i jinými znaky a komunikovány zrakem, zvukem i hmatem , i když slova nejsou totožná s pojmy.
Pojmy
V rozmanitosti pojmů je viditelný určitý pořádek. Každý předmět a děj je definován uskupením vlastností, které vymezují poznávaný předmět nebo děj jako jedinečný; jeho pojem je konkrétní, s velkým obsahem a s rozsahem = 1. Řazení pojmů se zakládá na tom, že z vlastností, jejichž uskupení děj nebo předmět definují, jsou některé opomíjeny, abstrahovány. Výsledkem abstrakce jsou pojmy, jejichž obsah (vypočtení vlastností) je menší než obsah pojmů konkrétních a jehož rozsah (počet předmětů nebo dějů, které zahrnuje) je větší - pojmy abstraktní čili obecné. Čím abstraktnější je pojem, tím je jeho obsah menší a jeho rozsah širší. Konkrétní i abstraktní pojmy mají vždy nějaký obsah odvozený ze zkušenosti; jsou to pojmy empirické, obsahové. V pojmovém řádu jsou úseky celistvé zkušenosti podřazeny tomu či onomu pojmu určovacím soudem, který konstatuje, že jejich vlastnosti odpovídají tomu či onomu pojmu. Není-li poznávaný výsek zkušenosti zařaditelný pod žádný existující pojem, je vytvořen pojem nový. Tak se doplňuje a rošiřuje poznání vyjádřené pojmovým řádem.
Myšlenkový řád se neskládá jen z pojmů, které vznikají ze zkušenostního obsahu a mají tu menší, tu větší zkušenostní obsah, pojmy obsahové: vedle nich obsahuje také pojmy, které nevyjadřují žádnou zkušenost, ale v myšlenkovém řádu zaznamenávají jen vzájemný vztah pojmů jiných (pojmy formální). Formální pojmy vyjadřují způsob řazení pojmů empirických podle určitých pravidelností, jejichž soubor představuje pravidla logiky. Pořádání pojmů děje se soudy. Soudy utvořené ve shodě s pravidly logiky jsou správné; soudy prohřešující se proti pravidlům logiky, jsou nesprávné.
V diskusích bývá často znemožněno dorozumění tím, že se některým formálním pojmům připisuje zkušenostní obsah a z tohoto zdánlivě obecně platného zkušenostního obsahu vyvozují důsledky, jakkoliv to je nemožné. Tak je tomu na př. s pojmem "účelnost", který je bezobsažný a vyjadřuje jen uspořádání prostředků vzhledem k nějakému účelu, ale nemůže sloužit za měřítko, dokud není stanoven sledovaný účel. Obdobně pojmy "dobro" a "zlo", "zlepšení" nebo "zhoršení" vyjadřují vztah k určité normě či určitému účelu, ale samy o sobě nemohou být žádným měřítkem, dokud není stanoveno, k jakému účelu či jakému příkazu je něco "dobrem" či "zlem", "zlepšením" nebo "zhoršením". (
2)Podle požadavků logiky tato činnost - poznání - musí mít svého původce. (
2) Kdyby vědění o skutečnosti bylo jen pasivním produktem smyslů, tj. kdyby mezi předmětem reálným a myšlenkovým nebyl žádný obsahový ani formální rozdíl, nemohly by výpovědi o skutečnosti vykazovat objektivnost a obecnou platnost; existence vědy však dokazuje, že soudy objektivní a obecně platné jsou možné a tuto jejich možnost jest třeba teoreticky zdůvodnit. Lze tak učinit pouze tím, že obecná platnost poznání se zakládá na přínosu subjektu do aktu poznání, tedy že rozdíl mezi zkušeností a pojmem jest způsoben aktivní součinností poznávacího subjektu na poznání. Tímto přínosem se skutečnost nerozmnožuje, je třeba mysliti jej jako formální, t.j. bezobsažné apriorní formy nazírací, apriorní, protože poznávající rozum podle nich zkušenost pořádá, to znamená logicky je třeba předpokládat, že je má je, než pořádací činnost započne.Pokud se logika o původci myšlení zmiňuje, tedy jen proto, že výsledky myšlení musí nutně od někoho pocházet. Toto východisko, tento subjekt poznávání je jen myšlenkovou konstrukcí, bodem přičitatelnosti (proto nemluví logika na rozdíl od psychologie o "člověku", nýbrž o "poznávajícím subjektu", aby naznačila jeho ryze teoretický charakter). Jeho "existence" je totožná s pravidly, která byla při rozboru poznatků nalezena jako pro myšlení obecně platná a která se přičítají nějakému subjektu jen proto,, že jsou-li zde výsledky myšlení, které jsou zkoumány, je logicky nutné předpokládat někoho, kdo nemůže poznávat jinak, poněvadž by se tato možnost někde v poznatcích projevila. Lze říci, že v logice je "poznávající subjekt" personifikací pravidel myšlení.
Z hlediska logiky je tudíž obraz světa složen ze dvou prvků: zkušenostního obsahu, který jest v jistém smyslu odrazem skutečnosti, zprostředkovaným psychofyzickými prostředky, a ze způsobu nazírání, který jest z hlediska noetického apriorní, tj. daný poznávajícímu rozumu před zkušeností. To neznamená, že přínos poznávacího subjektu je libovolný; vedle kriteria správnosti podléhá tvorba myšlenkového řádu kriteriu pravdivosti. Podle poznávacího účelu vytváří myšlenkový řád z jednoho konkrétního pojmu několik pojmů různých - např. z pojmu "kus dřeva" vytváří pojmy "větev", "páka" nebo "zbraň"; ale tím se z téhož kusu dřeva nestávají ve zkušenosti předměty tři, nýbrž zůstává předmět jeden. Pokud se rozumová úvaha odkloní od skutečnosti zprostředkované zkušeností, zkušenost ukáže, že výsledek soudu mohl být logicky správný, ale je nepravdivý. Pravdivost je shoda výsledku poznání se skutečností. (
4)Soudy (
3)Cílem logického myšlení je získat nové znalosti na základě znalostí existujících; tento pochod od daných znalostí, od předpokladů (premis, důvodů) k jiné (nové) znalosti (závěru) je úsudek. Logika je nauka o správném usuzování, tj. o způsobech řazení pojmů (vyjádřených obvykle slovy, ale i symboly jako písmena nebo číslice) tak, aby z předpokladů vyšlý závěr byl platný. Pojmy, ze kterých jsou složeny výroky, jsou jednak formální (vyjadřují pouze vztah mezi jinými pojmy), konkretní (vztahují se jen na jeden zkušenostní předmět) a abstraktní čili obecné (vztahují se na skupiny zkušenostních předmětů) a jsou řazeny ve věty. Platnost znamená řazení předpokladů a vyvozování závěrů podle zásad zjištěných pozorováním a rozborem skladby myšlenkového řádu.
Podmínky správného usuzování jsou:
- předpoklady musí být ověřené nebo aspoň přijatelné
- musí obsahovat všechny relevantní informace
- musí odůvodňovat závěr.
Základní jednotkou usuzování je je t.zv. syllogismus - úsudek (soud), který ve své nejjednodušší podobě se skládá ze tří vět (myšlenkově - výrazově mohou být stlačeny (
4) do dvou nebo i do jedné věty): dvou premis a jednoho závěru. Výchozí premisa tzv. vyšší čili predikátní, identifikuje pojem nebo třídu pojmů a jeho nebo její vlastnosti (tzv. predikát) druhá premisa tzv. nižší identifikuje pojem nebo pojmy, který je (které jsou) předmětem poznávání, a závěr spojuje predikát se subjektem druhé premisy v nový poznatek pomocí pojmu, který je společný oběma premisám- tzv. středni pojem. Predikát je obsažen ve vyšší premise a v závěru, předmět poznávání v nižší premise a závěru, a střední pojem je v obou premisách a není v závěru. Takto zbudovaný syllogismus je buď poznávací, jestliže jeho cílem je upřesnit existující nebo vymezit nový poznatek, nebo argument, jestliže jeho cílem je přesvědčit jiný subjekt myšlení. Vyhraněnou formou poznávacího úsudku je definice, obsahující vysvětlovaný pojem a pojem nebo pojmy vysvětlující; mezi nimi musí být vztah rovnosti, tj. použití vysvětlovaného pojmu místo vysvětlujícího pojmu nebo naopak nesmí změnit smysl věty. Podmíněný (hypotetický) syllogismus je takový, jehož premisy jsou vyjádřeny podmíněnými větami. (4) Usuzování postupuje od vyšší premisy k nižší; nemůže postupovat naopak. (4)Úsudky, jejichž závěr je obsažen v premisách, je tudíž od nich odvozen; jsou deduktivní a jejich správnost lze určit bezpochybně i co do pravdivosti; jsou-li obě premisy pravdivé, i závěr je pravdivý.. Úsudky, jejichž druhá premise je dovozena ze zkušenosti, zajména ze soustavně opakované zkušenosti, jsou úsudky induktivní; jejich závěry přesahují obsah jejich premis. Proto jsou induktivní úsudky vždy otevřeny pochybnostem co do pravdivosti, protože není jisto, jestli nově se vynořivší zkušenost neprokáže, že druhá premisa má vadu neúplné informace. Přesto induktivní úsudek má širokou platnost pro praktické účely: na příklad okolnost, že fyzické zákony dnes platné neplatí v době vzniku a zániku vesmíru, nemá praktický vliv na platnost dnešních induktivních úsudků opřených o současnou zkušenost fyzikálních pochodů. Ale ani zřejmá nepravdivost nižší premisy nevyvolává vždycky praktickou nepravdivost induktivního závěru; závěr se stá
vá generalizací. (4)Úsudky spojené tím, že jejich závěry tvoří premisy dalších úsudků, tvoří tezi nebo teorii. Výroky nebo závěry, z kterých jsou řetězce dalších úsudků odvozeny, jsou jejich axiomy. Jsou-li axiomy neplatné nebo nepravdivé a jsou-li z nich odvozené závěry platně odvozeny, je celá teze nebo teorie neplatná nebo nepravdivá. (Typickými a všemi lidmi přijímané axiomy jsou základem jejich světových názorů včetně náboženství; proto argumenty proti jednotlivým úsudkům, které tvoří součást takové myšlenkové soustavy, nejsou přesvědčivé, dokud jejich axiomy nejsou vyvráceny jako nepravdivé nebo neplatné.)
Nepřehlednou rozmanitost zkušenosti zvládá myšlení tím, že ji zjednodušuje spojováním konkretních pojmů na základě určité, pro poznání relativní vlastnosti s odhlédnutím (abstrakcí) od vlastností ostatních a seskupuje je v kategorie, které (přidáváním dalších relevantních vlastností) rozděluje na třídy, které stejným postupem rozděluje na druhy nebo jiné celky. Rozsah těchto pojmů je v opačném poměru k jejich obsahu.
Celek je souhrn částí nebo úplnost dílů. Činitel, který činí z jednotlivin části nebo díly určitého celku, jest jeho zdroj sounáležitosti. Zdrojem sounáležitosti může být příčina (gravitace spojuje slunce, planety, měsíce, meteory a komety v celek "sluneční soustava"), účel (účel výdělku peněz spojuje lidi, stroje, budovy, peníze, suroviny, pomocné látky a předpisy v celek "podnik") nebo norma (občanský zákoník spojuje nejrůznější předměty, činnosti, upuštění od činností a možnost činností v pojem "vlastnictví").
Celek jako souhrn částí má části, které se navzájem doplňují, nejsou zaměnitelné.
Celek, tvořený zdrojem sounáležitosti, může být podle hledisek kvantitativních dělen na díly, které (na rozdíl od částí) jsou zaměnitelné. V tomto smyslu je celek úplností dílů. Zdrojem sounáležitosti jablka je růst ze stejného semeníku; jeho části jsou slupka, dužina, jádra, stopka a okvětí; lze je rozdělit na dva a více dílů).
Tentýž jev může být částí různých celků podle zdroje sounáležitosti, ke kterému poznávání vede. Táž jabloň může být částí celků: zahrada, sad, velkostatek, vlastnictví, národní majetek, ovocné stromoví. Podle zdroje sounáležitosti může být celek částí vzhledem k jinému celku. Celek "sluneční soustava" je částí celku "mléčná dráha".