Demokracie jako státní forma je odůvodňována tím, že lidé sami vědí nejlépe, co je pro ně dobré. Toto odůvodnění je nepřesné. Demokracie spočívá na přesvědčení, že lidé vědí nejlépe, co je dobré - co je dobré nejen pro ně jako jednotlivce nebo jako členy určité skupiny, nýbrž co je dobré také pro společnost jako celek a co je dobré v absolutním slova smyslu. Jen osoby podle objektivních a všeobecně platných znaků neschopné rozumového úsudku jsou z účasti na rozhodování vyřazeny: lidé nedospělí, slabomyslní a někteří zločinci. Pospolitost občanů na základě bohatosti a rozmanitosti jejich osobních životních zkušeností zdravým rozumem s pomocí tradice a náboženství dojde svým většinovým úsudkem ke správnějšímu rozpoznání toho, co je s obecnou platností dobré a spravedlivé, než menšinové skupiny odlišující se od ostatních tím či oním objektivním znakem: původem, rasou, třídou, vzděláním, bohatstvím, mocí nebo jinou vlastností.

Demokracie je svou podstatou racionelní systém. Její občan potřebuje, pro rozumové rozhodování, znalost platných a pravdivých premis. Je-li mu tato znalost upřena, jsou podlomeny samy základy demokracie. Proto se klade otázka, jestli demokracie může přežít v novodobé společnosti gigantických mimopolitických struktur, které mají v rukou centralizované masové sdělovací prostředky, zejména televizi, jejíž vyvolávání irracionelních reakcí duševního života nerušený chod rozumovách pochodů ztěžuje až znemožňuje.

Podle obecně přijímané definice v demokracii veškerá moc vychází z lidu, nikoliv od jednotlivce. Tím je míněno, že obyvatelstvo jako celek rozhoduje o tvorbě státní vůle, nikoliv každý obyvatel státu jako jednotlivec. Jednotlivci, kteří jsou oprávněni vůli státu spoluurčovat, jsou voliči. Svoboda jednotlivce je omezena ve dvou směrech: za určitých okolností je podřízen vůli jiných, i když s ní nesouhlasí, a jeho vlastní vůle má právní závaznost pouze, je-li projevena způsobem, který je určen právním řádem. S hlediska těch, kdo nemají hlasovací právo, a těch, jejichž hlasy nesplnily požadavky pro tvorbu státní vůle určené, jsou normy státem vydávané normami heteronomními, jsou uloženy z vnějška, jsou projev cizí vůle.

Občané oprávnění spolurozhodovat o tvorbě státní vůle jsou voliči. Zákony vydané bez předepsaného spolupůsobení voličů nejsou právně závazné, ale to neopravňuje každého jednotlivého občana rozhodovat, které právní normy bude považovat za platné a které ne; systém, ve kterém by každý rozhodoval o tom, zda je či není povinen zákony uposlechnout, by byl systém anarchie (bezvládí). V demokracii obyvatelstvo státu jako celek zůstává předmětem státní péče a jednotliví občané, třebas spoluurčují státní vůli podle svých vlastních účelů, mají povinnost zákony poslouchat, i když s tím nebo oním zákonem nesouhlasí. (Jako volní subjekty mohou plnění povinnosti odmítnout, což není totéž jako neuznávat jejich právní platnost.) Ústava také určuje, jakým způsobem voliči svůj vliv vykonávají.

Volič, který bude novými zákony zavázán, o jejich vydání spolurozhoduje třemi možnými způsoby:

V representativní demokracii volič spolurozhoduje hlasováním o tom, kdo bude zákonodárcem i jaký bude obsah zákonů tím, pro jaké lidi hlasuje i pro jaký program se rozhoduje. Toto právo občanů je podvráceno,

Voliči mají právo se sdružovat podle svých názorů na nejlepší uspořádání společnosti, to jest podle politických programů, a snažit se získat vliv na moc zákonodárnou. Demokracie je charakterisována zařízeními, která tuto svobodnou tvorbu politické vůle lidu zajišťují. Ústava vyhražuje občanům určitou sféru, ve které jsou svobodní, to jest kde jim stát nesmí uložit žádné povinnosti; a kdyby norma, zasahující do této sféry, byla vydána, je právně neplatná. Pro tuto oblast, ve které je občan demokratického státu svoboden, vžil se výraz "základní občanská práva" nebo "základní svobody občanské". V poslední době je mezinárodním tlakem vynucována i ochrana určitý ch svobod každého obyvatele státu podle teorie, že určitá práva jsou vrozena každému člověku a nepatří jen občanům státu - tzv. lidská práva, jejichž rozsah není ustálený; má sklon být stále rozšiřován.

Aby kdo mohl vykonávat svá práva, musí být chráněna jeho osoba i jeho živobytí; bez takové ochrany mohou jeho práva zůstat na papíře. Proto prvními a hlavními občanskými svobodami jsou svoboda osobní, která znemožňuje nátlak mocenský, a svoboda majetková, která znemožňuje nátlak hospodářský. K nim se pak druží svobody, které mu zaručují vliv na veřejný život: svobody, které umožňují vznik nových názorů; to jsou svoboda myšlení, svoboda vědeckého badání a svoboda náboženská; svobody, které umožňují šíření názorů; jsou to svoboda slova, tisku a projevu; a svobody, které umožňují prosazování politických programů - svoboda shromažďovací, svoboda spolčovací a svoboda petiční.

Demokracie zajišťuje dodržování občanských svobod právním řádem. Demokracie jsou státy právní, to znamená, že trestem (újmou na jinak chráněných statcích, tj. životě, zdraví, svobodě a majetku) může být stižen jen ten, kdo poruší nějaké právní ustanovení. Toto ustanovení musí být v zákoně zřetelně vypsáno a trest za jeho porušení stanoven: požadavek typičnosti právního řádu. Občanské svobody jsou zaručeny právní jistotou občana, to znamená že

Demokratickému státu jsou vrozeny dva teoreticky neřešitelné problémy: heteronomie jeho norem vůči přehlasované menšině a neslučitelnost rovnosti jednotlivců s rovností skupin.

V politickém životě je všeobecná autonomnost (zevnitřnost) norem zaručena jen ve dvou případech: v anarchii, kdy každý je svým zákonodárcem a jediným povinnostním subjektem; takové uspořádání společnosti existuje jen teoreticky; anebo v případech, kdy dojde k dobrovolnému všeobecnému souhlasu, jinými slovy v případech úplného společenského konsensu. Ve všech ostatních případech jsou pro přehlasovanou menšinu normy uzákoněné většinou normami heteronomními, ukládanými z vnějška. Jedním z hlavních rysů demokracie, které umožňují menšině tolerovat a dodržovat zevnějšní normy proti její vůli vydané většinou, je možnost získat většinu a změnit je. Jestliže však existují okolnosti, za kterých je dlouhodobě nebo trvale vyloučeno, aby se menšina stala většinou, stává se demokracie v očích permanentně z vlády vyloučené menšiny "diktaturou většiny" i při dodržování občanských a lidských práv.

Přijatelnost heteronomní (zevnějšní) normy menšinou je usnadněna omezením, které státu ukládá demokratická forma vlády, tj., zákony nesmí porušovat občanské svobody příslušnílů menšiny, a to omezuje oblast, do které stát smí zasahovat. Občanská práva jsou chráněna ústavou, a aby ani změna ústavy nemohla určité svobody omezit, vznikla snaha postavit určité oblasti života zcela mimo pravomoc státu, tj. nadřadit jejich svobodu ústavě. Pro tyto oblasti se vžilo označení nezadatelná lidská práva. Protože charakteristikou těchto práv má být, že nejsou odvoditelná a tudíž odvislá od ústavy, je nutno pro ně najít vyšší normu (a logicky nutně vyššího normotvůrce) než je stát.

Politická filosofie odvozuje existenci a nezadatelnost určitých lidských práv buďto od Stvořitele přírody nebo od lidské přirozenosti. Jako pořádající prvek právního řádu uplatnila tento koncept americká revoluce. Při vyhlášení nezávislosti odůvodnily americké kolonie svou vzpouru proti anglické svrchovanosti odvoláním na Stvořitele, který stvořil lidi jako rovné a nadal je "jistými nezadatelnými právy", jejichž porušování státem opravňuje poddané, aby mu vypověděli poslušnost. Svou teorii odůvodnili autoři prohlášením, že tyto pravdy považují za "samozřejmé" (self-evident). Prohlášení nezávislosti uvádí jen tři: právo na život, na svobodu a na usilování o štěstí. Od přijetí americké ústavy pak trvá nejistota, kdo je oprávněn definovat další nezadatelná práva, o jejichž existenci se prohlášení nezávislosti zmiňuje, tj. ve skutečnosti definovat vůli "Stvořitele". Toto právo si v USA osvojil Nejvyšší soud, ale vzhledem k libovolnosti, s níž nová nezadatelná práva objevoval, resp. existující zužoval, rozšiřoval nebo interpretací měnil, posílil směr, který identifikuje objevování původně neurčených nezadatelných práv se změnami ústavy a žádá, aby tento proces byl procesem politickým a dál se formou předepsanou pro změnu ústavy. Prakticky se obsah i rozsah nezadatelných práv stává otázkou politickou a náboženskou, pokud se jejich odvození od vůle Stvořitele považuje za skutečné; jakmile však se tento předpoklsd uvede v pochybnost, celá struktura nezadatelných lidských práv se hroutí.

Francouzská revoluce, která nahradila vládu Boží vládou Rozumu, odvodila nezadatelnost lidských práv od přírody: člověk je jimi nadán prostě tím, že je člověkem. Tato filosofie, jak se brzy ukázalo, je ještě méně nosná než teorie americká, protože různí lidé různým rozumem docházejí k různému porozumění toho, co příroda člověku přiřkla. Odvislost nezadatelných práv od lidské vůle se obrážela již v samé Deklaraci lidských práv, která omezuje jejich rozsah zákonem, a v praxi vedla k revolučnímu teroru, tedy něčemu, čím americká revoluce a americká společnost nikdy neprošla.

V poslední době našla filosofie nezadatelných lidských práv silnou oporu v mezinárodním právu; požadavek dodržování lidských práv se na jedné straně osvědčil jako účinný prostředek demokratických států k rozložení států nedemokratických, na druhé straně se ukázalo, že politická a státní praxe, která lidská práva popírala a potlačovala, tedy praxe států nedemokratických, je zavedla do stagnace a úpadku. Různé formulace lidských práv se tak staly předmětem mezinárodních dohod a smluv a jsou vynucovány mocensky spojenými zásahy vojenskými, politickými a zejména hospodářskými demokratických států a mezinárodních organizací. Obsah lidských práv se tak vyvíjí a rozšiřuje; na př. poslední lidské právo, dodané k předchozím, je právo na svobodné volby. Výpočet lidských práv se tak může stát základem mezinárodní ústavy a zárodkem jejího bodu přičitatelnosti, který zatlačí v této sféře svrchovanost jednotlivých států.

Zachovávání lidských práv a občanských svobod vytváří rovnost příležitosti a rovnost příležitosti vede k soutěži, ve které se některé osoby dostanou do čela, jiné zůstanou pozadu. Jestliže se vítězové soutěže - ať ve školách, státním zaměstnání, praktickém životě - rozdělí podle vlastností, které jsou zdrojem sounáležitosti menšinových celků (rasa, pohlaví, národnost, náboženství), a jestliže se podstatně odlišují od podílu menšiny na celku obyvatel státu, klade se otázka, proč tomu tak je. Vysvětlení jsou dvojího druhu. Jeden druh nalézá vysvětlení ve vlastnostech menšiny. Příčinou může být dědičnost vloh vlastních určitým skupinám (vedoucí místa v matematice a teoretické fyzice zaujímají na amerických učilištích hlavně Číňané a židé, v šachu dominují Rusové, ve sportu černoši, v masmédiích židé), jiným vysvětlením je sociologie příslušné skupiny (v amerických školách nejlepšími žáky jsou děti přistěhovalců z Dálného východu, nejslabší výsledky vykazují černoši, příčina leží v rozdílné rodinné struktuře těchto menšin: přistěhovalci z Dálného Východu udržují hierarchickou strukturu rodiny s poměrně přísnou kázní a důrazem na vzdělání, černošská rodina se za poslední dvě desítiletí dalekosáhle rozpadla - kolem poloviny nemá otce, vysoké procentu žije už třetí generaci ze sociálních podpor).

Druhá skupina vysvětlení nalézá příčiny nerovných výsledků rovných příležitostí mimo menšiny; tato vysvětlení přicházejí obvykle od příslušníků nebo obhájců zaostávajících menšin. Jednoduché vysvětlení je vysvětlení, že podprůměrné výsledky jsou zapříčiněny nepostižitelnými, ale skutečnými předsudky ostatní společnosti (rasismus, náboženská nesnášenlivost). Jiné vysvětlení je obžaloba kultury celé společnosti nebo celé civilizace - patriarchálnost zaviňuje podzastoupení žen ve vedoucích funkcích, průmyslová civilizace bílé rasy nadceňuje technické a technokratické schopnosti oproti vlastnostem jiným.

Z těchto vysvětlení vyplývá dvojí požadavek. Zásada rovných příležitostí musí být nahražena zásadou rovných výsledků. Kde nejsou výsledky rovné, je to samo o sobě důkazem diskriminace, a přináleží státu, aby zjednal nápravu. Zásada stejných práv a stejných svobod musí být nahražena zásadou spravedlnosti ("fairness"), která je v podstatě obměnou zásady solidarismu: slabší je třeba podpořit na úkor silných, aby výsledek byl rovnoměrný. V praksi to snamená, že mnohé skupiny usilují o právní postavení oficielně uznané "menšiny" (např. ve Spojený ch státech mají ženy status "menšiny", ačkoliv početně tvoří většinu) a že pak pečlivě sledují statistickou skladbu všech složek společenského života: jaké procento je ve školních učebnicích věnováno spisovatelům ženským, černoškým, indiánským a jihoamerickým; kolik stránek je v dějepisech věnováno nekřesťanským náboženstvím; kolik mužských a ženských jmen přidělí metereologický ústav uragánům, kolik žen, černochů, Latinců zaujímá vedoucí pozice nebo bylo povýšeno v té či oné korporaci, kolik podobizen příslušníků té či oné menšiny se objevilo na poštovních známkách, příslušníkům které menšiny patří podniky, jimž veřejné svazky zadávají práci, kolik homosezuálů bylo odmítnuto při hledání bytu, a tak dále do nekonečna.

Zásady rovnosti výsledků a subjektivně definované spravedlnosti lze uskutečnit jen odklonem od zásady rovnosti občanů ve prospěch příslušníků menšin. Rozsah tohoto odklonu odvisí jednak od povahy menšiny a jejích požadavků, jednak od mocenského poměru mezi menšinou a většinou, resp. státem. Tento odklon má několik možných forem. (1) Příslušníkům menšiny (politické hnutí, resp. politická strana, zastávající zájmy menšiny, se nemusí skládat jen z příslušníků lidského celku, který je předmětem její péče, ale může zahrnovat i příslušníky jiných skupin, pro které je zlepšení stavu menšiny jako předmětu péče podúčelem v souboru jejich subjektivní spokojenosti), dává stát přednost při přidělování hmotné péče, příležitostí a pozic. Je-li klíčem k přidělování těchto hodnot určitý číselný poměr, vznikají kvoty, jejichž dodržování stát vynucuje. Kvoty se mohou vztahovat na přístup ke vzdělání, na známkování žáků, počet zaměstnanců i jejich hierarchické postavení, přístup k bydlení, počet a funkce ve veřejné správě nebo i v nejvyšších orgánech státní moci nebo dokonce i v počtu odsouzených za těžké zločiny. Tato opatření vynucená jinými než běžnými demokratickými prostředky vyvolávají nespokojenost příslušníků většiny, kteří je pociťují jako neoprávněná a nezasloužená privilegia.

V soustavě poměrného zastoupení tvoří menšiny vlastní politické strany; v demokracii s většinovým volebním řádem se ustavují jako nátlakové skupiny. Ve skutečnosti jsou příčiny nerovných výsledků obojího druhu - jak v menšinách samých tak i v jednání většiny, a proto je dosažení spoleřenského konsensu obtížné, zejména když na udržování nespokojenosti menšin mají určité složky společnost materielní zájem. Když jsou s příslušností k menšině spojena přednostní práva, každá menšina současně hájí svou svéráznost proti splynutí s většinovou kulturou a požaduje, aby tuto svéráznost a odlišnost podporoval stát proti asimilačnímu působení celkové společnosti a jejích hodnot (požadavek multikulturalismu). Škodlivý vliv na fungování demokracie je zřejmý; občanstvo je trvale rozděleno na vzájemně zá pasící skupiny, které hledají zlepšení svého stavu v zásazích státu a nemají společného ("objektivního") měřítka, kterým by se mohly řídit.

Společnost, ve které tyto tendence převládnou, vykazuje kombinaci slabin, o kterých bude zmínka v pojednání o hospodářském solidarismu a politickém neokorporatismu. Tyto jevy se projevují v daleko menší míře ve státech autokratických neprávního typu, pokud tam rovnost příležitostí i výsledků je založena na stejné míře útlaku.

Uspokojení požadavků menšin na základě uspokojení jejích jednotlivých příslušníků, tj. pomocí demokracie a občanského principu (lidských práv a občanských svobod) i zásad rovnosti výsledků a spravedlnosti se ukazuje nedostatečným tam, kde menšina jako svůj politický účel sleduje také obdržení a zajištění určitých práv pro sebe jako celek. To je zejména tam kde jde o celek národní nebo náboženský. Menšiny tohoto druhu považují občanský princip za prostředek, jímž většina diktuje menšině a zbavuje ji skutečné rovnoprávnosti s většinou.

V podstatě jde o konflikt mezi dvěma nazíráními na rovnost: jeden z nich je založen na zásadě rovnosti jednotlivců, druhý na zásadě rovnosti lidských celků (bez ohledu na jejich početnost).

Organizace státu uplatňující zásadu rovnosti početně nerovných skupin trpí inherentním rozporem mezi zásadou rovnosti občanů a rovnosti jeho složek. V politice neomezené uplatnění rovnosti občanů vede k tomu, že početnější složka může vždy přehlasovat složku méně početnou; neomezené uplatnění zásady rovnosti složek vede k tomu, že hlas každého příslušníka méně početné složky má politicky větší váhu než hlas občana početnější složky, což se jeví příslušníkům početnější složky jako diskriminace. Stejný vliv vykonávají různé kvoty, založené na principu rovnosti celků.

Jednou cestou řešení tohoto rozporného chápání rovnosti je dát přednost jedné z obou možných zásad a používat státní moci k jejímu prosazení. Toto řešení ovšem znamená stálé vnitřní napětí uvnitř státu, odcizení neodstranitelné skupiny občanů právnímu řádu a zatížení státních zdrojů náklady na prosazování právního řádu proti odporu oposiční skupiny, zejména když se cítí zatlačena k mravně obhajitelnému používání protiprávních prostředků politického boje, ať formou pasivní resistence (občanské neposlušnosti) nebo násilí (teroru). Druhá možnost je vytvořit kvoty, podle kterých početně stejné, nikoliv poměrné postavení nebo zastoupení mají příslušníci většiny i menšiny bez ohledu na jejich početnost.

Napětí mezi oběma principy je často řešeno dvoukomorovým systémem. Zákonodárný sbor je složen ze dvou "komor"; členové jedné z nich jsou voleni podle zásady rovnosti občanů, druhá je volena na zásadě rovnosti celků, které stát skládají. Zákony pak nenabývají platnosti, nejsou-li schváleny příslušnou většinou obou komor. I toto uspořádání může vést k tomu, že zástupci nejpočetnějšího celku ve spojení s menšinou zástupců celků méně početných mohou trvale ukládat svou vůli většině zástupců celků méně početných. Prostředkem k zabránění takového výsledku je tzv. zákaz majorizace: k uzákonění navrhované normy je třeba nejen většiny, ale většiny zástupců každého celku, kterému ústava dává právo na rovné zastoupení v zákonodárném sboru. Tato metoda se v praxi nikde neukázala úspěšnou.

Jiná cesta k vyhovění požadavkům menšiny spočívá v decentralizaci státního zřízení na teritoriálním základě. Je schůdná pouze tam, kde příslušníci méně početného celku obývají větší, souvislé a rozumně ohraničené území. V takovém případě může ústava níže postaveným územním celkům přidělit z moci státní - zákonodárné, výkonné i soudní - tolik, že požadavky ve prospěch méně početných celků jsou uspokojeny. Pokud takový přesun státní moci na menší územní celky je omezen jen na území obývané určitou skupinou a není ve stejné míře dán obdobným celkům, obývaným jinými občany, mluví se o autonomii takto zvýhodněných území.

Shora uvedené způsoby zajištění práv menšin jsou v politické praxi různě spojovány, ale každé uspořádání, postavené na rovnoprávnosti různě početných celků chová v sobě jedno nebezpečí, které roste úměrně k míře zabezpečení práv celků méně početných: že totiž za odstranění nespokojenosti a odcizení menšiny se zaplatí nespokojeností a odcizením většiny. Proto za určitých okolností je právní oddělení menšiny od většiny řešením, které zachová demokratickou zásadu rovností jednotlivce za cenu rozdělení svrchovanosti státu, tj. v krajním případě odstoupení území nebo rozklad společného státu.

Antisemitismus vyžaduje zvláštního rozboru, protože je v důležitých směrech odlišný od jiných druhů diskriminace a také ochrana proti němu má své zvláštní rysy.

Od jiných menšin se židé odlišují také tím, že je jim mezinárodním právem a mezinárodními institucemi přiznána zvláštní ochrana; např. do ES nejsou přijímány státy, ve kterých existuje antisemitismus. Ani pojem antisemitismu není vymezen. Zahrnuje samozřejmě hanobení židů jako celku; někdy je za antisemitismus označována i kritika jakéhokoliv počinu státu Izrael, ať jde o jeho politiku zahraniční (anexe dobytých území) nebo vnitřní (diskriminace vůči arabským občanům), i sbírání statistik o podílu židů na vedení určitých oborů (obchod, finančnictví, masmédia) nebo povolání (lékaři, právníci).

V dějinách židů se opakuje určitá pravidelnost: přijdou do cizí země pod tlakem (politickým, vojenským, hospodářským) jako imigranti v nouzi; ať z jakýchkoliv příčin, během poměrně krátkého období se vypracují do vedoucích a výhodných postavení, tím vzbudí u domácího obyvatelstva nejprve závist a pak nenávist. Jako menšina v cizím prostředí spoléhá židovská obec, která s sebou vždy nese vlastní organizaci, na oporu panovníka nebo vládnoucí skupiny, což ji odcizuje potlačované složce společnosti; tato nejméně vzdělaná a nejbídnější část obyvatelstva se pak první mstí na židech jako celku.

Viditelnost odlišnosti židů je zvyšována jejich neschopností se plně ztotožnit s hostitelským tělesem. Což je přirozené: co může pro příslušníka židovského národa, kterému dával Bůh příkazy na hoře Sinai, znamenat příchod praotce Čecha na horu Říp nebo germánské báje o prstenu Nibelungů. Jeho vztah k husitským válkám, Komenskému, Chelčickému, národnímu obrození a bojům o státní hranice z perspektivy židovských dějin nemůže být stejný jako u těch, kdo tuto perspektivu nemají. Omezená identifikace židovské obce s prostředím je doprovázena určitou přezíravostí domácí kultury plynoucí z vysoké židovské kultury, jejich tradice jako vyvoleného národa a jedinečné kontinuity dějin, která daleko přesahuje samou existenci národů v té které době existujících.

Úspěch židů v tzv. arijském prostředí je spojen s jejich schopností vidět věci z jiného úhlu, objevit souvislosti hostitelskému národu neviditelné. U nejlepších myslitelů mezi židy se tato vlastnost projevuje jedinečnými objevy, které domácí národní kultura někdy dovede asimilovat, ale někdy nikoliv; v tom případě působí rozvratně. Ježíš měl takový vliv na antiku, Marx na hospodářství a politiku, Freud a Jung na mravnost, Einstein na fyziku, Gloria Steinem a Bella Abzug na americkou rodinu, Pavel Ehrlich a Petr Singer na etiku. Tím se primitivní závisti a nenávisti dostává kulturního rozměru, a protože se domorodé obyvatelstvo nemůže židům vyrovnat jinak, sahá ke zbrani ohroženého barbara: síle a násilí, které mají formu umělého omezování nebo vyhánění či dokonce genocidy. To byl osud židovského národa od Egypta po Třetí říši. Je příznakem intelektuální převahy židů, že se jim podařilo prosadit odsouzení všech těchto rozličných hostitelských národů v různých dobách a na různých kontinentech, aniž by byla připuštěna otázka, jaký vliv vykonává ústřední společný činitel - jejich existence v cizím prostředí.

Z větších průměrných schopností příslušníků židovského národa plyne základní odlišnost zákazu antisemitismu od jiných opatření k ochraně menšin. U ochrany menšin jde obvykle o to, aby měly svou vymezenou chráněnou oblast kulturní svobody a početně poměrný podíl na bohatství a moci ve státě. Z toho plynou požadavky autonomie a kvot. Zákaz antisemitismu nesměřuje tímto směrem: směřuje k tomu, aby proti svobodné soutěži, proti rovnosti příležitosti nebyly příslušní kům židovského společenství kladeny meze a překážky mocenské povahy. Nepotřebují ani autonomii ani kvoty; tam, kde jejich schopnostem je necháno volné pole, síla jejich kultury a moc jejich intelektu jim zajistí postavení a vliv daleko přesahující jejich početní sílu, a výbuch antisemitismu se opakuje. Historicky hledali židé pomoc u panovníka nebo vlády; v současnosti je pro ně nenahraditelnou individualistická demokracie a budování světového řádu, jehož rodící se orgány jim zaručují potřebnou svobodu a jistotu použitím mocenských prostředků proti těm celkům, kde by byli ohroženi. V minulosti tato strategie dříve nebo později selhala, protože národní vládce nebo vláda nakonec nebyli ochotni použít moci proti domorodé většině k ochraně jinorodé menšiny, naopak, někdy rozšířené závisti a nenávisti využívaly. Protože tento motiv u mezinárodních organizací odpadá, snad mezinárodní instituce židům požadovanou ochranu spíše poskytnou, ale latentní nevůle domorodého obyvatelstva se tím sotva odstraní.

Právně závazný projev vůle voliče v zákonodárném procesu je jeho hlas, právně závazné a podle právních předpisů prováděné zjišťování vůle občanů se označuje jako hlasování, právo projevit v tomto smyslu svou vůli je hlasovací právo. Všichni voliči mají stejné (rovné) hlasovací právo a hlasovací právo je pravidlem, tj. přísluší každému, kdo je zákonem považován za rozumově vyspělého a mravně zachovalého, a splnil právní předpisy státem vyžadované (registrace, určitá doba pobytu, případně občanství). Rozumová vyspělost se zpravidla určuje věkem, v některých státech se vyžaduje schopnost číst a psát zjišťovaná zkouškami před zápisem do seznamů voličů. Mravní zachovalost se určuje z hlediska právního řádu, tj. tím, že se volič nedopustil určitých, právním řádem výslovně určených deliktů nebo nebyl hlasovacího práva soudním či jiným platným rozhodnutím zbaven; osobní mravnost je jinak pro hlasovací právo voliče bezvýznamná.

Protože hlasovací právo všech voličů je rovné, je počet hlasů rozhodujícím činitelem pro tvorbu státní vůle. Demokracie teoreticky vylučuje z rozhodování jiného mocenského činitele než početnost, ale ve skutečnosti jiné okolnosti také vykonávají vliv: politické strany hájící zájmy skupin dobře zorganizovaných a odhodlaných k použití násilí jakož i politické strany představující zájmy skupin s velkou mocí hospodářskou mají v praxi na řízení veřejných záležitostí větší vliv, než jaký jim podle počtu voličů a zákonodárců přísluší.

Rovnost hlasů je zaručena a prosazována výkonnou mocí státní, která natolik převyšuje mocenský potenciál jiných činitelů, že ti svou moc (hospodářskou, společenskou, intelektuální, organizační) při hlasovacím procesu nemohou plně uplatnit. I když je počet hlasů rozhodujícím činitelem, neznamená to nutně, že rozhoduje většina obyvatel nebo většina voličů; vůle oprávněných voličů, kteří neodevzdali svůj hlas vůbec nebo jej odevzdali nesprávným způsobem (neplatné hlasy) není brána v úvahu.

Souhrn předpisů, kterými se z hlasování vytváří závazná součást zákonodárného pochodu, je volební řád. Volební řád ovlivňuje poměr občana k demokracii tím, jak věrně výsledky voleb vyjadřují veřejné mínění a jak citlivě reaguje složení zákonodárných sborů a jejich činnost na jeho změny.

Moderní prostředky sčítání hlasů umožňují a vedou k častějšímu používání lidového hlasování zejména v menších (samosprávných) celcích, a zákony předpisují státním orgánům veřejná slyšení (osobní) nebo připomínková řízení (písemná) před vydáním právních norem. Připomínková řízení ani veřejná slyšení, i když zvětšují vliv občanů na veřejné záležitosti, nejsou totožná s demokracií. Předně normotvorné orgány nejsou připomínkami vázány; za druhé tyto formy účasti na rozhodování veřejných činitelů neúměrně zvyšují vliv organizovaných názorových a zájmových skupin, které zařídí příliv svých připomínek, zkreslí tak skutečné veřejné mínění a jednostranně ovlivní, případně zastraší normotvůrce.

Protože moderní státní útvary jsou rozsáhlé, voličstvo je početné a státní funkce složité, převládá zastupitelská forma demokracie. Hlasování, prováděné podle právních předpisů, nabývá formy voleb; osoby oprávněné hlasovat volí, tj. vybírají (možnost výběru je podstata volby) toho, koho povolávají k funkci zákonodárce, případně i jiným státním funkcím (výkonné nebo soudní). Právo volit je aktivní volební právo; právo být volen, je pasivní volební právo. Pro pasivní volební právo právní řád zpravidla klade přísnější podmínky než pro aktivní volební právo; tyto podmínky bývají odstupňovány také podle toho, do jakého úřadu se volba koná.

Z praktických důvodů se rozděluje státní území na volební okrsky, které tvoří samostatné jednotky pro stavění kandidátů i sčítání hlasů. Výkonem volebního práva spolurozhoduje volič o tvorbě nebo provádění právního řádu nejen po stránce osobní, ale i po stránce obsahové, poněvadž svou volbu řídí podle osobních vlastností kandidátů i podle jejich názorů, a hlasováním pro určitou osobu vyjadřuje se kladně nejen o jejích kvalitách lidských, ale také, a někdy především, o jejích názorech, o jejím programu. Volební řády, kladoucí důraz na lidskou stránku vztahů mezi voliči a volenými, předpisují volbu osob: voliči vybírají mezi různými kandidáty. Volební řády, kladoucí důraz na obsahovou, programovou stránku voleb, předpisují volbu listin, sdružujících kandidáty stejných názorů; voliči vybírají mezi různými kandidátkami.

Volební řády lze hodnotit podle dvou požadavků: jak dokonale vyjadřují mínění voličstva a jaké předpoklady vytvářejí pro pevné a rozhodné vedení státu. Na první pohled se tyto dva požadavky vzájemně vylučují: čím přesněji jednání v zákonodárných sborech zachycuje mínění voličstva, tím složitější, obtížnější a nestálejší je tvorba státní vůle; pevné a rozhodné vedení státu naopak vyžaduje, aby zákonodárný sbor byl složen tak, že umožní vytváření politiky jednotné a trvalé.

Volební řády jsou děleny na dvě velké skupiny podle toho, jakou většinu hlasů vyžadují k zvolení kandidáta.

Volební řád většinový odpovídá v podstatě zásadě poměrné (relativní) většiny: zvoleným se pokládá kandidát nebo listina s největším počtem hlasů; ostatní voliči nedostanou žádného zástupce (jejich hlasy propadají). Mechanickým důsledkem tohoto uspořádání je nadhodnocení zvítězivších hlasů a podhodnocení (ve skutečnosti propadnutí) podlehnuvších; podíl zvolených představitelů, které obdrží zvítězivší skupina voličů, je větší nežli její podíl na hlasech. Tento mechanický důsledek má i následky psychologické: přivrženci kandidátů nebo listin, nemajících naději na zvolení, raději dávají své hlasy těm, kdo z ostatních kandidátů nebo listin mají naději na zvolení a jsou jim nejbližší. Tak vede tento systém ke stírání podružnějších rozdílů a rostoucímu významu rozdílů zásadních. Většinové zastoupení svým mechanismem a psychologickými důsledky potlačuje podružné rozdíly a soustřeďuje pozornost politických organizací i voličů na bezprostředně hlavní věci. Při tom znemožňuje, aby kterýkoliv směr veřejného mínění byl v politice zcela opominut, protože i jeden hlas může přivodit vítězství nebo porážku kandidáta. Politické organizace sice mají jasný program v nejožehavějších současných otázkách, ale jinak je v nich zastoupen celý vějíř názorů, jejichž stoupenci se uvnitř politické organizace dohadují a prosazují.

Proto jedním z klíčů k volebnímu vítězství ve většinovém systému je vymezení hranic volebních okrsků; moderními metodami se dá vypočítat, které skupiny obyvatelstva pravidelně hlasují pro kterou stranu, a zjistit, jak jsou rozloženy; strana, která rozhoduje o zamapování volebních okrsků (obyčejně strana vládnoucí), si zajistí nadlouho volební vítězství. (To je také důvod, proč volební okrsky ve Spojených státech vypadají jako kousky neobyčejně složité skládačky.)

Mezi většinovým zastoupením a volbou osob je vnitřní souvislost. Volba osob je v podstatě možná jen většinovým systémem: má-li z voleb ve volebním okrsku vyjít jen jeden jeho zástupce, může jím být jen ten, kdo obdrží většinu, zatím co ostatní prohrávají hlasy pro ně odevzdané. Z toho důvodu jsou volební okrsky menší než okrsky ve volebním systému poměrného zastoupení; kandidáti mají užší styk s voliči, místní problémy mají větší důležitost než problémy celostátní a kandidáti jsou více odvislí od voličů než od politické organizace, ke které patří, pokud k nějaké patří.

Nadhodnocení hlasů zvítězivší strany zdůrazňuje směr, ve kterém se veřejné mínění přesunuje; tím se udržuje demokracie živá; volič ví, že může svým hlasem přivodit změnu právě proto, že poměrně malý přesun hlasů je nad- a podzastoupením zvětšován a působí velké přesuny v poměru mandátů. Proto v občanech zemí s většinovým zastoupením vzniká daleko pomaleji dojem, že volby jsou formalitou, která na vývoj věcí nemá vliv, a že rozhodování je v rukou skupin, které nakonec vládnou bez ohledu na jeho mínění.

Vzhledem k důležitosti nadhodnocení hlasů zvítězivší strany je záhodno přihlédnout k tomu, které hlasy jsou nadhodnoceny. Nadhodnoceny jsou ty hlasy, které se přesunuly k vítězné straně. Hlasy stálých kádrů a krajnosti veřejného mínění se vzájemně vyvažují; o vítězství rozhoduje, ke komu se přidá fluktující střed. Tato skutečnost vtiskuje ráz celé politice: politické organizace se orientují ve své činnosti i propagandě na získání fluktujícího středu. To znamená, že většinový systém je dostředivý; nerozděluje občanstvo na příkře proti sobě stojící bloky, ale nadhodnocení hlasů středu působí dostředivě a střed, přestože nemá vlastní politickou stranu, ovlivňuje politiku všech stran. Na druhé straně v určitých situacích dává většinový systém značný vliv i organizovaným ideologicky nesnášenlivým menšinám, které sice nemohou přejít k politické straně protivné, ale mohou prosazovat své krajní požadavky u strany myšlenkově bližší a hrozit tím, že odmítnou odevzdat jí hlasy svých členů, a tím ji dostat do menšiny.

Nadhodhocením hlasů zvítězivších a podhodnocením hlasů podlehnuvších politických stran dává většinové zastoupení uvnitř volebního okrsku mandát relativní většině voličů. Polarizace hlasů vede pak uvnitř okrsku postupně k vytvoření soustavy dvou politických stran, neboť stoupenci programově blízkých politických stran raději soustředí své hlasy na kandidáta, který má největší naději na zvolení, místo aby volbou vlastních kandidátů roztříštili hlasy svého názorového tábora, a tím dopomohli k zvolení kandidáta strany programově vzdálené. Tlak k soustředění politických organizací ve dvě se projevuje v celém státě, je-li jeho obyvatelstvo natolik sourodé, že jeho potřeby docházejí výrazu v celostátních politických hnutích, která se organizují v celostátních politických stranách. Je-li obyvatelstvo státu různorodé, dochází k tvoření územních politických stran, které si zajišťují vítězství v těch volebních okrscích, jejichž zvláštním potřebám odpovídají. Většinový volební řád vede i v tomto případě k tomu, aby uvnitř jednotlivých volebních okrsků stály proti sobě jen dvě politické strany, ale tyto dvojice nejsou stejné ve všech volebních okrscích.

Většinový systém svým bezprostředním spojením mezi politickou mocí a odpovědností ovlivňuje i charakter politických programů. Při většinovém volebním řádu se točí volební kampaň vedle všeobecných, ne příliš detailních a ideologizovaných programů kolem jedné či dvou praktických otázek, které jsou v popředí zájmu veřejnosti. Hlasuje se pro politické strany, ale podle jejich postoje k určité, konkrétní ožehavé otázce, kterou veřejná správa, jež z voleb vyjde, bude muset řešit. Volbami se občanstvo rozhoduje ne tak pro ten nebo onen ideologický směr, ale především pro ten či onen program konkrétních opatření a voliči berou v úvahu, jak vládnoucí strana splnila svůj minulý program, i jak odpovědně a účinně si počínala strana opoziční. Většinový systém si vynucuje, aby programy byly jasné a konkrétní; má tendenci dávat přednost kandidátům, kteří slibují řešení místních naléhavých problémů na úkor řešení problémů celkových. Tento konflikt částečně vysvětluje, proč na př. ve Spojených státech získává jedna politická strana vítězství v prezidentských volbách (je vybírán podle postoje k otázkám celostátním a světovým) a protivná politická strana získává většinu poslanců a senátorů (jsou vybíráni na základě zájmů místních), a tím se zodpovědnost za vládnutí zamlžuje a rozplývá.

Volební systém, který obráží nejpřesněji mínění voličstva, je systém neomezeného poměrného zastoupení. V naprosto důsledné formě tohoto systému se sčítají hlasy, odevzdané pro jednotlivé politické strany, po celém státním území a mandáty v zákonodárných sborech jsou rozděleny v tom poměru, v jakém počet hlasů pro ně odevzdaných odpovídá celkovému počtu platných hlasů. Mechanická citlivost poměrného zastoupení vede ke vzrůstu počtu politických stran, neboť na jedné straně konzervuje politické strany staré a na druhé straně napomáhá a přímo nutí k tvoření stran nových. Skoro každý politický program najde v rozsáhlém politickém tělese, jakým je obyvatelstvo státu, dostatečný počet stoupenců, aby se jeho představitel stal členem zákonodárného sboru; na příklad v zákonodárném sboru o 300 členech potřebuje strana jen jednu třetinu procenta voličstva, aby získala vlastního poslance. Získat jednu třetinu procenta jakéhokoliv shromáždění lidí pro skoro jakýkoliv názor je téměř zaručeno. Nadto zbyrokratizování politických stran, ke kterému tento volební systém napomáhá, znemožňuje nebo aspoň neúměrně ztěžuje uplatňování čerstvých názorů uvnitř politických stran a svou nehybností vede nová politická hnutí k zakládání samostatných stran pro malé rozdíly názorové nebo přímo z osobních důvodů.

Poměrné zastoupení vyplývá z požadavku, aby výsledek voleb (početní složení zvolených kandidátů) odpovídal odevzdanému počtu hlasů. Protože nelze rozdělit podle počtu hlasů fyzické osoby, je tento systém omezen na volby podle kandidátních listin: z každé kandidátní listiny je zvolen ten počet kandidátů, který odpovídá poměru hlasů pro kandidátní listinu odevzdaných. Při tomto druhu volebního řádu se téměř žádný hlas neztratí, a to vede psychologicky k vyzdvihování podružnějších rozdílů a jejich povyšování na rozdíly významné, tedy k atomizaci voličstva; působí odstředivě. Protože procento mandátů odpovídá procentu hlasů odevzdaných politickým stranám, zkresluje poměrné zastoupení veřejné mínění tím, že potlačuje a rozptyluje jeho základní rozdělení v názoru na podstatné věci, vyzvedává propagandou skutečné i uměle vyrobené rozdíly a rozbíjí tak politický projev učleněného veřejného mínění v nesnášenlivou tříšť.

Je-li při většinovém volebním řádu rozhodujícím činitelem ve volbách fluktující část voličstva, rozhodují o výsledku voleb v soustavě poměrného zastoupení naopak stálé kádry straníků a voličů, zatím co přesun hlasů mezi politickými stranami má na politické rozhodování vliv poměrně malý. Voliči, kteří se rozhodují jednou pro tu, jindy pro druhou politickou stranu, jsou zpravidla jednak málo početní, jednak rozděleni mezi značný počet stran, takže se jejich fluktuace projevuje v přesunu několika mandátů a tento přesun celkovou politiku téměř neovlivní.

K překonání nedostatků těchto volebních řádů vznikly různé kombinace, z kterých nejdůležitější jsou:

Právo navrhovat kandidáty je upraveno různě. V některých státech je mají jen politické organizace, které odpovídají určitým zákonným předpisům, jiné volební řády vyžadují určitý minimální počet podpisů oprávněných voličů; jinde konečně může každý občan si určit kandidáta tím, že jeho jméno zapíše na hlasovací lístek.

Zachovávání občanských svobod je v demokracii chráněno organizačně dělením státních mocí tak, aby se navzájem vyvažovaly a dohlížely na právní platnost svých aktů.

Svrchovanost moci zákonodárné je v demokracii soustředěna v nejvyšším zastupitelském sboru, parlamentu nebo národním shromáždění, které má v zásadě výlučné právo vydávat zákony jakožto jediné normy hierarchicky přímo podřízené (bezprostředně vyplývající z) normě ústavní. Stát smí svůj cíl uskutečňovat pouze prostřednictvím zákonů, z kterých teprve čerpají platnost nařízení a opatření moci výkonné a ovšem rozsudky a nálezy moci soudní. Státní moc, toto největší mocenské soustředění, smí být namířeno jen proti těm, kdo poruší zákony, a zákony nesmějí porušovat ústavu, tj. ani občanská práva v ní obsažená. Přenesení práva vydávat zákony na jiný orgán, např. prezidenta nebo vládu anebo udělení stejné normativní hodnoty jiným normám než zákonům, např. vládním výnosům, prezidentským dekretům nebo prováděcím nařízením byrokracie, představuje obvykle pronikání autokratických prvků do demokracie.

Moc zákonodárná

Ústava musí řešit, zda při struktuře zákonodárné moci dá přednost stálosti ve tvorbě státní vůle nebo co nejvěrnějšímu vyjádření vůle voličstva, tj. výsledkům posledních voleb.

Stálost státu zvyšuje dvoukomorové uspořádání zákonodárného sboru, pokud volby do každého z nich jsou založeny na odlišných podmínkách. Odlišnost může spočívat v tom, že aktivní i pasivní volební právo je dáno jiné věkové skupině pro každou komoru; že volební období pro každou komoru je jiné; že každá komora je volena podle jiného typu volebního řádu. Toto uspořádání má za následek, že náhlé a přechodné obraty ve veřejném mínění nevedou ke stejně náhlým a přechodným změnám v politice státu. To je velmi důležité zejména ve společnostech, ve kterých masmédia mají velký vliv a mohou uměle vyvolat rychlé a velké, ale krátkodobé a přechodné změny ve veřejném mínění, a tak destabilizovat stát.

Jinou cestou k zajištění kontinuity státní politiky je rozdílnost kompetencí, svěřených každé komoře. Nejčastějším uspořádáním je, že k platnosti zákona je třeba souhlasného schválení obou komor; jestliže některá z obou komor neschválí návrh zákona nebo jiného opatření (nedůvěra vládě, volba hlavy státu), návrh se nestane zákonem nebo při nejmenším jeho platnost je odložena a podrobena dalším procedurálním krokům.

Konečně lze stálost státu posílit opatřeními, která dávají hlavě státu právo zasahovat do zákonodárného procesu odkládacím nebo absolutním právem vetovat zákony jakož i právem rozpustit zákonodárné shromáždění za určitých, v ústavě vyjmenovaných okolností.

Hlavním oprávněním jednokomorového systému je zásada, že zákonodárný sbor má odpovídat co nejvíce mínění voličstva, protože se jinak odcizuje těm, jejichž vůli zastupuje a vyjadřuje. Tento argument má platnost zejména v tom případě, kdy by jedna komora byla pouhou kopií komory druhé. Stálost státní politiky v jednokomorovém systému lze zvýšit tím, že se všichni jeho členové nevolí najednou; volí se na příklad vždy jen jedna třetina nebo polovina. Výkyvy státní vůle jsou tak mírněny a je dána možnost zjistit příštími volbami, jestli případné změny v názorech voličstva byly přechodné nebo trvalé.

Moc zákonodárná tvoří obsahově státní vůli, zatímco moc výkonná ji uskutečňuje; tím je dána pojmová nadřazenost moci zákonodárné nad mocí výkonnou. Podle toho, zda tato pojmová nadřazenost je také promítnuta do organizačního uspořádání státu nebo ne, je demokracie buď parlamentní nebo prezidentská.

Podstatou parlamentní demokracie je organizační odvislost nejvyššího orgánu výkonné moci - vlády - od parlamentu jakožto nositele moci zákonodárné; je uplatněna zásadou, že vláda nesmí být v rozporu s parlamentem. Jakmile je takový rozpor (ústavně předepsaným způsobem, obvykle ztrátou většiny v parlamentě) zjištěn, musí vláda odstoupit a být nahražena jinou, která má podporu předepsané parlamentní většiny. V některých státech je shoda mezi parlamentem a vládou obnovována odvoláním k občanstvu, tj. novými volbami. Nově zvolený parlament je vládě stejně nadřízen jako parlament rozpuštěný. Potvrzování nebo přímá volba vlády parlamentem a jeho rozhodující vliv i na její personální obsazení jsou důsledkem tohoto poměru. V parlamentních demokraciích parlament obvykle volí i představitele (hlavu) státu.

Podstatou prezidentské demokracie je, že moc výkonná v čele s prezidentem, obvykle přímo voleným občany, je postavena na roveň moci zákonodárné. Musí vykonávat státní vůli tak, jak je vyjádřena zákony, ale její složení ani trvání není odvislé od souhlasu zákonodárného sboru. Rozhodování o tom, zda při výkonu své funkce parlament nebo vlá da neporušila zákony nebo ústavu, připadá moci soudní, která je neodvislá od moci zákonodárné i výkonné.

Vzhledem k důležitosti toho, kým a jak je prováděno zjištění, zda trestný čin byl spáchán a jaký trest je proň určen, je od demokracie neodlučitelné také určité uspořádání moci soudní, protože jen jí je vyhraženo poslední slovo, zda a jak lze proti občanu uvést státní aparát v chod. Soudní moc je v demokracii vykonávána podle sedmi zásad:

1. Zásada soudcovské nezávislosti

Soudce je při výkonu své funkce vázán zněním zákona, ale vázán jen zněním zákona. Určování, zda soudce při výkonu své funkce porušil zákon, přísluší zvláštním orgánům, složeným ze soudců (disciplinární komisi). Jestliže soud špatně vyloží zákon, má poškozený možnost uplatnit opravné prostředky. Určování, zda soud špatně vyložil zákon, je vyhraženo vyšším orgánům moci soudní (odvolací soud, nejvyšší soud). Tato ochrana platí jen pro výkon soudní moci; jestliže soudce jinak poruší zákony, jest stíhán jako každý jiný občan. Nezávislost zejména nejvyšších orgánů moci soudní je i materielně zaručena tím, že moc zákonodárná ani vládní nemůže snižovat nebo zastavit jejich platy.

2. Zásada soudní příslušnosti

Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, tj. nikdo nesmí být souzen jinými soudci než těmi, pod jejichž pravomoc podle běžných zákonů patří. Stát nesmí postavit nevinného před takový soud, který jej odsoudí, ani zločince před takový soud, který jej osvobodí, nýbrž musí jej postavit před toho neodvislého soudce, který je podle platných zákonů příslušný. Tato zásada v sobě zahrnuje zákaz vytvoření mimořádných soudů, které by mohly být použity k omezení občanských svobod, i zákaz přenášení moci soudní na jiné orgány, zejména orgány moci výkonné. Výkonná moc nesmí použít své pravomoci k samovolnému věznění a trestání politických odpůrců.

3. Zásada obžalovací (akuzační)

Je opakem zásady inkviziční. Kde není žalobce, není soudce; bez obžaloby nesmí být nikdo ani souzen ani trestán; žalobce nesmí být současně soudcem. To nevylučuje, aby určité části moci výkonné nebyla uložena právní povinnost stíhat jisté trestní činy, tj. podat u soudu žalobu.

4. Zásada oficiálnosti a rovnosti před zákonem

Po podání žaloby je soud povinen věc vyřídit a při vyšetřování a souzení aplikovat zákon na všechny občany stejně. Každý zločin, ať je spáchán kýmkoliv, musí být z úřední povinnosti stíhán.

5. Zásada pravdy materiálné

Soud smí odsoudit nebo osvobodit jen tenkrát, jestliže vinu nebo nevinu sám při svém vlastním řízení skutečně zjistil. Nesmí brát za dokázané výsledky šetření jiných státních orgánů. Ani doznání obžalovaného nezbavuje soud povinnosti zjišťovat pravdu, tj. také, zda doznání je pravdivé a zejména, že není vynucené. (Zásada pravdy materiálné je opakem zásady pravdy formální, kdy soud rozhoduje na základě porušení formálních předpisů některou ze sporných stran.)

6. Zásada ústnosti a přímosti

Soud smí rozhodovat jen na základě zkušeností, které sám při soudním líčení získal: přímého výslechu svědků, obžaloby a obhajoby; obviněnému je dána plná možnost hájit se osobně i prostřednictvím obhájce. (Tato zásada zakazuje rozhodování na základě spisů.) Soud musí rozhodovat po osobním vyslechnutí obžalovaného, aby mu byla dána možnost se obhájit a aby jeho obrana byla vzata v úvahu. Jinak by soud rozhodoval na základě šetření třeba politicky předpojaté policie a odsuzoval by i nevinné.

7. Zásada veřejnosti

Soud musí zásadně provádět přelíčení i vyhlašovat rozsudky veřejně, aby občané mohli jeho činnost kontrolovat a porušení zákonů vytýkat. To znamená zákaz kabinetní justice, tj. vynášení rozsudků tajně a s nedbáním pravidel, která chrání práva obžalovaného.

Rozhodování soudů spočívá v tom, že soud přetváří abstraktní normy zákonů, nařízení a výnosů ve formy konkretní, to jest určuje v daných případech, co přesně určený povinnostní subjekt musí konkretně učinit. Soudu svěřená pravomoc zahrnuje také právo uložit státním orgánům provést nad někým trest. Je tedy výkon soudcovské moci částí normotvorného řetězu; od zákonodárné moci se liší tím, že vynáší svá rozhodnutí a rozsudky nikoliv podle toho, co si soud představuje, že má býti, ale podle toho, co zákonodárce určil, že má býti.

Mezi těmito dvěma představami může být a v praxi bývá rozdíl a vzniká napětí, které může vést k tomu, že soud sice dbá vnější formy rozhodování v rámci zákona, ale v konkretních rozsudcích nebo výnosech nahražuje vlastním názorem účel, sledovaný normotvůrcem. Tím může soudní moc strhnout na sebe rozhodování, které přísluší moci zákonodárné nebo výkonné. Tato možnost je zesilována třemi činiteli:. Je zde předně zásada soudcovské neodvislosti; ta zaručuje, že změnit soudní rozhodnutí mohou zase jen orgány moci soudní, které je mohou prohlásit za zmatečné. Pokud tyto vyšší orgány soudní sledují jinou představu spravedlnosti než zákonodárci, je velmi obtížné zabránit takové invazi soudní moci do oblasti moci zákonodárné nebo výkonné. Za druhé je soudní moci zpravidla svěřena rozhodování o ústavnosti právních norem; to znamená, že soud může rozhodnout o kterékoliv právní normě, včetně zákonů, že není v souladě s ústavou, a tudíž není právně závazná. O správnosti takového usnesení rozhoduje zase jen vyšší soudní instance, a jestliže je potvrdí nejvyšší soudní instance (Nejvyšší soud nebo Ústavní soud), není od takového rozhodnutí jiného odvolání než změna ústavy, i kdyby rozhodnutí moci soudní bylo v očividném rozporu s literou existující ústavy nebo v liteře ústavy nemělo oporu. V takovém případě platí známá zásada amerického Nejvyššího soudu, že ústava je to, co Nejvyšší soud řekne, že ústava je. Protože změna ústavy zákonodárnou cestou je v zájmu stálosti právního řádu a státu obvykle velmi obtížná, soudní moc může transformovat obsah právního řádu a vynutit tak dalekosáhlou transformaci celé společnosti bez souhlasu moci zákonodárné. Za třetí zvyšuje vliv moci soudní zásada precedenční - to jest zásada, že soudy, které rozsuzují stejný druh případů, musí je rozhodovat v souladu s předchozími soudními nálezy. Moc soudní se tak vymaňuje z omezení rozhodovat jednotlivé případy a určovat konkretní povinnosti a získává možnost vydávat normy, které jsou svou povahou abstraktní a které mají pravomoc nejen zákona, ale ústavy samé.

Tento postup se na poli teorie opírá o právní školu, která učí, že úkolem moci soudní není aplikovat na živou skutečnost "mrtvou literu" ústavy, nýbrž že je na moci soudní, aby prosazovala spravedlnost zejména tam, kde moc zákonodárná tak nečiní. Protože "spravedlnost" znamená prosazování určitého ideálu společnosti a protože ideál společnosti je totožný s obsahem "zlepšení stavu" společnosti, tento výklad pravomoci soudů ve skutečnosti přenáší na soudy moc zákonodárnou i ústavodárnou a čini z neodvolatelných a od kontroly veřejností nezávislých soudců zákonodárce a tvůrce ústavy, kteří jsou nadřízeni voleným orgánům a kteří svou interpretací mohou i základní práva občanská dle svého uznání rozšiřovat, zužovat, měnit nebo rušit.

Aby předešly rozpínavosti moci soudní na úkor zákonodárných orgánů, ústavní předpisy zahrnují různá její omezení. Mezi ně patří hlavně, že soudci jsou voleni občany stejně jako zákonodárci, že jsou voleni na omezená období, nikoliv na doživotí, a že zákonodárné sbory je mohou za určitých okolností odvolat nebo že mohou určité záležitosti z pravomoci soudních orgánů vyjmout a vyhradit je orgá nům zákonodárným ústředním nebo samosprávným.

Výkonnost a kontrolovatelnost vlády (v širším slova smyslu) v demokracii záleží na tom, zda předpisy o tvorbě státní vůle zaručují či aspoň podporují dosažení většiny potřebné k formování státní vůle. Rozhodující vliv mezi těmito předpisy mají volební řády nepřímým vlivem, který vykonávají na počet politických stran.

Dosažení absolutní většiny v zákonodárném sboru při soustavě poměrného zastoupení je prakticky nemožné; většinový volební řád naproti tomu k takovému výsledku obvykle vede. Politické strany ve státě s většinovým zastoupením musí v zájmu volebního vítězství vyhovovat celé škále politických hnutí, protože střed politického spektra rozhoduje o jejích kandidátech. Proto debata o vládním programu se děje uvnitř politické strany a předchází volby; do volebního boje jde strana s obecným ideovým zaměřením a konkretními návrhy na řešení aktuálních otázek veřejného života. Dosáhne-li nadpoloviční většinu zákonodárného sboru, je její odpovědnost za provádění (nebo neprovádění) volebního programu jasná. Úspěchy se přičítají jen jí; za neúspěchy je jen ona odpovědná. Tendence většinového systému dát relativní většině voličů absolutní většinu zá stupců v zákonodárných sborech spojená s konkretní a odpovědností programu znamená, že nejbližší volby rozhodnou beprostředně o tom, co bude státní vůlí v příštím zákonodárném období. A nejen to: většinový systém dává voličům bezprostřední rozhodnutí o tom, kdo ji bude tvořit: vedení soupeřících stran jsou známa a volič se i podle nich rozhoduje. Možnost zákulisního jednání mezi politickými stranami a zájmovými skupinami je proto většinovým volebním řádem omezena; nejsou zpravidla ani nutná ani možná jednání o zákonodárném programu nebo o sestavení vlády; výsledek voleb je přímo určí.

V parlamentární demokracii je odpovědnost vůči voličům ještě zdůrazněna tím, že osobní složení a politika vlády jsou určovány zákonodárným sborem, takže střet mezi mocí zákonodárnou a výkonnou je vyloučen. Jinak je tomu u presidentské demokracie, jestliže hlava moci výkonné (prezident) zvolená přímo občanstvem patří k politické straně jiné než ke straně většinové. V takovém případě je výsledek převážně takový, že ani jedna ani druhá strana nemůže svůj program uskutečnit a činnost státu ustrne na mrtvém bodě.

Koaliční vláda se stává nutností tam, kde žádná politická strana nemá v zákonodárném sboru většinu potřebnou k sestavení vlády (v parlamentární demokracii) a k uskutečňování svého programu. Taková situace je výjimkou ve státech s většinovým zastoupením a pravidlem ve státě s poměrným zastoupením. Program i složení vlády musí pak být kompromisem mezi několika názory a požadavky. Zápas mezi zájmovými skupinami, který se při většinovém zastoupení odehrává uvnitř politických stran, se při poměrném zastoupení odehrává na půdě zákonodárného sboru a stává se krizí státu. Vzhledem k tomu, že poměrné zastoupení favorizuje politické strany, jejichž programem je růst moci a blahobytu určité hmotnými zájmy definované skupiny občanů, jsou nezbytné koalice tvořeny hlavně na základě vzájemného poskytování hmotných výhod. Vzhledem k tomu, že každá strana sleduje jiný program, lze většiny dosáhnout jen na základě vzájemnosti: politické strany navzájem obětují část svého programu za podporu, kterou od jiných získávají pro splnění jiné jeho části.

Celek politických stran sdruživších se za účelem zajistění předpokladů k prosazení shodných nebo doplňujících se částí svých programů v zákonodárných sborech a ve vládě, je označován jako koalice. Koalované strany vytvářejí kompromisem společný program jako složitý účel, jehož jednota je dána vzájemnou (věcnou) solidaritou jeho podúčelů představovaných částmi programů sdružených stran. Poměr, ve kterém se jejich programy uskutečňují, tj. jejich věcná solidarita, je určen mocenskými relacemi koalovaných stran a ovlivněn mocenskými poměry mezi skupinami zastoupenými koalovanými stranami na jedné straně a skupinami zastoupenými opozicí na druhé straně, přičemž mocenská váha státního aparátu je převážně k dobru politickým stranám, které tvoří většinu. Demokracie teoreticky vylučuje z rozhodování jiného mocenského činitele než početnost, ale ve skutečnosti jiné okolnosti také vykonávají vliv: "politické strany hájící zájmy skupin dobře organizovaných a schopných použít násilí jakož i politické strany představující zájmy skupin s velkou mocí hospodářskou mají na řízení veřejných záležitostí větší vliv než jak jim podle počtu voličů a zákonodárců přísluší" (viz shora "Cesta od vůle občana k vůli státu").

Nutnost najít většinu pro sestavení a program vlády zkresluje tvorbu státní vůle také tím, že malým stranám potřebným k dosažení většiny dává na tvoření vlády a jejího programu vliv, který přesahuje jejich početní sílu mezi voličstvem, a dává každé straně, která svým odchodem z vládní koalice změní vládní většinu v menšinu, právo veta nad politikou vlády. Tak se stává, že strany malé mohou mít velký vliv a diktovat stranám daleko silnějším, protože drží v rukou klíč k tvoření vlád a stabilitě celého státu. Vlády států s poměrným zastoupením jsou tak paralyzovány ve svých programech i ve svém jednání, neschopné soustavného řešení problémů společnosti a nestálé, protože vládní většina se rozpadá, kdykoliv kterákoliv z vládních stran dojde k závěru, že jí odchod z vlády prospěje mezi voličstvem nebo že přesunem k opozičním stranám jim umožní získat v zákonodárném sboru většinu, vytvořit tak novou koalici a za to prosadit větší uplatnění svého programu než v koalici předchozí.

Labilita koalicí je ještě zvětšována skutečností, že v poměrném zastoupení každý hlas platí a proto před volbami každá strana bojuje na vlastní pěst; tento rozpor mezi předvolebním bojem a nutností povolební koalice způsobuje neupřímnost spolupráce, obtížnost tvorby koalicí a jejich nestálost. Hlídání koaličních partnerů a opouštění koalice z propagačních důvodů jsou důsledky tohoto rozporu. Po stránce programové se každá strana soustřeďuje víc než na uskutečnění vlastního programu na to, aby druhým zabránila uskutečnit části jejich programu. Tuto politiku může provádět velmi účinně, pokud její odchod z koalice znamená i pro ostatní koalované strany ztrátu či ohrožení potřebné většiny, kterou vytvoření koalice zajišťovalo. Výsledek je, že státy s koaliční praxí bývají nezpůsobilé provést hlubší změny společenské organizace. Demokracie tak ztrácí schopnost vyřešit velké problémy, zejména problémy sociální nebo takové, které vyžadují od občanů značné oběti, a je v nevýhodě proti nedemokratickým politickým směrům vnitřním nebo útoku zvenku, protože značná část občanů ztrácí zájem na státu, který se trvale ukazuje neschopným, ježto každá z koalovaných stran střeží ostatní, aby nedobyly většího úspěchu v uskutečnění svéího programu.

K tomu přistupuje okolnost, že v soustavě koaliční vlády není voličům dobře možné rozpoznat, která z koalovaných stran je za úspěchy či neúspěchy státní politiky vlastně zodpovědná. Každá z koalovaných stran vysvětluje své neúspěchy odporem ostatních stran v koalici, svou účast v koalici obhajuje tím, že jen tak bylo možno zabránit věcem ještě horším. Vzhledem k tomu, že stát stojí na místě, voliči se nemohou přesvědčit zda ten či onen program je správný a uskutečnitelný, zůstávají věrní své straně a připisují i její neschopnost působení druhých stran, poněvadž jedině provedení programu může veřejnosti ukázat, zda program té či oné politické strany přispívá ku zlepšení stavu společnosti. Nemá-li však politická strana této možnosti, nemá ani občan možnost kontrolovat kvalitu jejího programu ani schopnost jejích představitelů. Koaliční systém tak podporuje nezodpovědnost ve vládě i v opozici: protože žádná strana nemůže plně prosadit svůj program a tudíž zaň být zodpovědná, jsou programy stran nevěcné a licitační, neboť je předem dáno, že se budou moci uskutečnit jen částečně. Na tvoření nebo bourání koaličních spojenectví nemají voliči přímý ani větší nepřímý vliv a výsledky voleb ovlivňují je jen tím, že určují početní zastoupení v zákonodárném sboru, kterým mohou vedení stran při zákulisních jednáních manipulovat.

Zodpovědnost vlády zákonodárným sborům, tj. představitelům politických stran, je prostředek, který jim umožňuj značné faktické ovlivnění personální skladby soudního a výkonného aparátu. V parlamentární demokracii se tento vliv projevuje už ve složení vlády, jež se většinou nebo zcela sestavuje z členů politických stran podle dohody, jíž byla utvořena koalice - podle politického klíče. Stejným způsobem je pak obměňován celý státní aparát - každá strana obsazuje jí svěřený úsek státní správy svými členy. Poněvadž při obsazování státního aparátu a postupu v něm má velký vliv příslušnost k politické straně nebo hnutí na úkor odborné kvalifikace, klesá zdatnost státního aparátu; to přispívá k jeho nevýkonnosti, růstu a nákladnosti.

Protože státní zaměstnanci jsou za své jmenování do určité funkce a setrvání v ní zavázáni určité politické straně, sledují při výkonu své funkce víceméně dobrovolně její účel místo účelu státního. Tím se fakticky ruší rovnost občanů, neboť stranicky obsazené státní orgány poskytují příslušníkům vlastní politické strany výhody oproti občanům, kteří členy strany nejsou. Jednotlivé úseky veřejné správy se tak stávají doménou jedné politické strany, zejména jsou-li toutéž stranou ovládány dlouhou dobu, a tím se rozkládá jednota (věcná solidarita) státního účelového souboru. Vůle státu se stává nejednotnou; jednání jeho orgánů nelze odvodit z vrchního účelu státem sledovaného, neboť se kříží a odporují si navzájem i vůli státní vyjádřené právním řádem. Dochází k rozkladu státu, jenž se jeví v tom, že z činnosti jeho orgánů nelze již soudit na jednotný účelový soubor, poněvadž by bylo nutno předpokládat, že určitý myšlenkový obsah je státem zároveň chtěn i nechtěn.

DOMOV

OBSAH

11. VLÁDCI A PODDANÍ