DOMOV

OBSAH

10. OBČAN - ZDROJ MOCI: DEMOKRACIE

To neznamená, že poddaní nemají vliv na ústavu. Vykonávají ji svou pouhou existencí, protože i zde platí, že ústava je konec konců výsledkem mocenských pomĕrů ve společnosti, a i autokracie musí dbát toho, aby nevyvolala u poddaných takový odpor, který by její mocenské prostředky nemohly překonat nebo který by ji ve vztahu k jiným státům tak oslabil, že by státní samostatnost byla ztracena.

Každý autokratický státní útvar je založen na zásadĕ, že moc přísluší tĕm, kdo se vyznačují určitými kauzálními vlastnostmi, které jiní nemají. Formy autokracie jsou popisovány tím, které skupinĕ ve společnosti je zákonodárná moc vyhražena: panovníkovi (autokracie), šlechtĕ (aristokracie), držitelům bohatství (plutokracie) nebo moci (oligarchie), knĕžím (theokracie), odborníkům (technokracie).

Právní řád je sice prostředkem, kterým stát, ukládaje svým povinnostním subjektům povinnosti, uskutečňuje svou vůli, ale - pokud je právním státem - na druhé stranĕ tím, že jim vymezuje povinnosti, vymezuje jim i určitou sféru, ve které po splnĕní, resp. dodržování povinností jsou svobodni a mohou uskutečňovat svůj vlastní účel subjektivní spokojenosti. (Pojem "svoboda" v této souvislosti znamená "neexistence právní povinnosti", např. "svoboda náboženská" znamená, že stát svým příslušníkům v oblasti náboženství neukládá žádná omezení, žádné povinnosti.) Autokratický stát určitou míru svobody povoluje buď proto, protože očekává, že ve svobodné oblasti budou poddaní sledováním svého účelu subjektivní spokojenosti plnit i jeho účel, jinými slovy, že jejich účelové soubory a účelový soubor státu jsou do určité míry soubĕžné, nebo proto, že náklady na vybudování a udržování donucovacích prostředků, potřebných k likvidaci té či oné oblasti svobody, by přinesly z jeho hlediska více škody než užitku. V autokratickém právním státu mohou poddaní své byť omezené sféry svobody používat způsobem, který stát hodnotí jako škodlivý, případnĕ přímo k tomu, aby usilovali o vliv na zákonodárství, čili pro účely politické.

Název "neprávní stát" si vlastnĕ protiřečí, je contradictio in adiectu, protože stát je bodem přičitatelnosti právního řádu, a tudíž stát nemůže existovat tam, kde neexistuje právní řád. Pojem"neprávní stát" je zde používán k označení takového uspořádání společnosti, ve které sice právní řád existuje (a tudíž existuje i stát), ale neplatí pro všechny. Existuje v nĕm politická organizace, která stojí nad právním řádem, tedy i nad státem. Stát není svrchovaný, svrchovanou je pouze vládnoucí politická organizace: tím, že vůle státu vyjádřená zákony je soustavnĕ porušována vůlí jinou, ztrácí stát na svém území svou svrchovanost a udržuje ji jen navenek, v pomĕru ke státům jiným.

Znakem neprávního státu je opuštĕní principu typičnosti právního řádu, vágní formulace právních norem. Stát používá při stanovení povinností, tj. ve formulaci zákonů, výrazů umožňujících různý výklad, aby tím zúžil sféru občanské svobody co nejvíce. Pro neprávní stát je příznačné, že jeho výkonná moc netrestá jen porušení zákonů, nýbrž i pouhé porušení včetnĕ ohrožení zájmů vládnoucích, při čemž oni sami určují, kdo a jak tento zájem porušil, chce porušit nebo by případnĕ porušil, a kdy se porušení zákona netrestá, kdyby se jeho zachování dotklo zájmu vládnoucí politické organizace nebo nĕkterého jejího člena. Trestnost "protistátního smýšlení", "nepřátelského postoje vůči státu" bez bližšího vymezení, co se tím rozumí, je příkladem takového právního ustanovení, kterému se pro jeho pružnost a roztažitelnost nĕkdy říká "gumový paragraf".

S vágností právní formulace úzce souvisí úprava moci soudní. Státního účelu by nebylo dosaženo, kdyby soudy jakožto orgány povolané k stanovení toho, zda to či ono jednání je či není ve shodĕ s právním řádem, aplikovaly právo způsobem, který sice odpovídá liteře zákona, ale vykládá ji způsobem, který zachovává sféru svobody poddaného tak, jak ji zákony určují, i když je to proti vůli vládnoucí politické organizace. Bezprávní stát dává přednost orgánům výkonným, které jednají podle zájmů zákonodárce a nikoliv tak, že by zjišťovaly, zda určité jednání odpovídá či nikoliv právním normám. Soudy se mĕní v orgány moci výkonné nebo jsou jimi nahražovány. Ve zvlášť důležitých případech vyhražuje zákonodárce výkon soudní moci sám pro sebe nebo ji přenáší na zvlášť tvořené soudní orgány, jejichž poslušností jest si jist (stanné soudy, vojenské soudy, zvláštní soudy). Soudní řízení je zpravidla vyšetřovací (inkvisiční), to jest není oddĕlena funkce žalobce a soudce: tentýž orgán vĕc vyšetří a vynese rozsudek, případnĕ i bez vyslechnutí obvinĕného; nĕkdy dokonce i provede výkon trestu. Jiným prostředkem, kterým si autokratický stát zajišťuje jemu vyhovující výklad práva při soudním řízení, je tzv. kabinentní justice: soudní řízení je tajné, o průbĕhu ani o výsledku není kromĕ zúčastnĕných nikdo zpraven. Zatímco v právním státĕ je dovoleno všechno, co není zakázáno, v bezprávním státĕ je zakázáno všechno, co není výslovnĕ dovoleno, a i to může být trestáno, jde-li proti vůli vládnoucí politické organizace.

Protože vůle vládnoucí politické organizace je silnĕjší než vůle státní, nezáleží na státní formĕ: neprávní stát může být podle své ústavy demokratický, konstituční nebo autokratický, může ústavnĕ zaručovat lidská práva a občanské svobody; kdykoliv se ústavní ustanovení střetnou s vůlí vládnoucí politické organizace, nejsou uplatňována.

Formy neprávního státu jsou absolutismus, diktatura, manažerský stát, totalita, zralá totalita a decentralizovaná totalita.

Představitelem neprávního autokratického státu byl v minulosti absolutismus - autokratický stát, ve kterém moc zákonodárná, výkonná i soudní byla soustředĕna ve funkci panovníka - jeho moc byla v tom smyslu absolutní. Povahu absolutismu vyjádřil nejlépe francouzský král Ludvík XIV. vĕtou: "Etat - c'est moi" (stát jsem já).

Tato státní forma zašla na rozpor mezi svým stavem normativním - soustředĕní moci v rukou panovníka - a stavem existentním - ve skutečnosti panovníkova moc nebyla absolutní, protože preventivní i represivní prostředky, které mĕl k dispozici, nebyly schopny zabránit tvoření neodvislých myšlenkových hnutí a odpovídajících politických hnutí ani zabránit tomu, aby z nich vznikající politické organizace si opatřily prostředky dostatečné k tomu, aby si podíl na řízení veřejných záležitostí vynutily. Pokus zabránit rozrůznĕní a soutĕži musel selhat, protože je v rozporu s vývojem, jehož jsou neodlučnou součástí.

Zdokonalením tohoto systému v nové dobĕ je diktatura. Nepřekonanou definici diktatury podal Lenin, když ji označil za přímé, ničím, ani zákony, neomezované násilí. Diktatura znamená podrobení státu vůli vládnoucí politické organizace. Právní řád státu se stává podpůrným prostředkem uskutečňování vůle vládnoucí organizace, zatím co jejím prostředkem hlavním je její přímá moc, násilí. Za tohoto stavu státní forma, tj. způsob tvorby státní vůle, se stává irrelevantní, protože zákony včetnĕ ústavy i když právnĕ platné, jsou vymáhány jen, svolí-li k tomu vládnoucí politická organizace.

Přestože diktatura je faktický stav, nikoliv právní, politická organizace uplatňuje pro své účely i právní řád. Protože má v rukou moc zákonodárnou stejnĕ jako moc výkonnou a soudní, vládnoucí politická organizace toho využívá k vytváření právních norem, které ukládají určitý pořádek tĕm oblastem života společnosti, které jsou z hlediska politického neutrální, jako dopravní řád, smluvní předpisy, jednak přesunují na stát a jeho orgány povinnost chránit politické zájmy proti typickým porušováním a tím zbavují vládnoucí politickou organizaci nutnosti zasahovat v každém případĕ vlastními prostředky. Tam, kde je to potřebí, jsou trestné skutkové podstaty definovány neurčitĕ pojmy tak širokými, že na jejich základĕ orgány moci soudní a výkonné mohou jednat libovolnĕ a trestat cokoliv; zákony se stávají sbírkou hesel, jejichž výklad je delegován nejnižším složkám moci výkonné, které jednají podle příkazů vládnoucí politické organizace.

Násilí je vykonáváno buď částí výkonné moci státu, obvykle zvláštními tajnými orgány vojska nebo policie, které vládnoucí organizaci podléhají přímo, anebo jejími vlastními orgány - údernými oddíly, dĕlnickými milicemi, mobilizovaným davem, proti kterému státní orgány předmĕt útoku nechrání. Vzhledem k tomu, že právní řád v diktatuře přestává být vynutitelným, pozbývá na významu stav právní a rozhodující vliv připadá stavu faktickému, tj. mocenské situaci. Při tom není rozhodující jen pomĕr moci mezi vládnoucí politickou organizací a ovládanou společností, ale také mezi vládnoucí politickou organizací a státním aparátem, resp. jeho složkami. Nemá-li politická organizace dostatek vlastní, od státního aparátu nezávislé moci, kterou by si poslušnost své vůli vynucovala, přesune se vláda nad státem a společností k té části státního aparátu, která je nejsilnĕjší: k policii nebo armádĕ, resp. nĕkteré její složce.

Manažerský stát

Vyvrcholením procesu manažerizace moderní společnosti je manažerský stát: diktatura vnitřnĕ nedemokratické politické organizace, uskutečňovaná pomocí ideologické korupce mas a vĕdeckými prostředky společenské kontroly.

Předpoklady pro vytvoření manažerského státu jsou:

V této situaci dřímají síly, které uvedeny v chod zámĕrnĕ z jediného centra a pod účelem dobytí a udržení moci mají neobyčejnou průraznost. A co je hlavní: k jejich rozpoutání a využití stačí pomĕrnĕ malá skupina autokraticky organizovaná - manažerská politická strana.

Cílem manažerské politické strany je především nabytí moci. Udržení jednoty v tvorbĕ vůle, jejím provádĕní a prosazování je nutné k uskutečnĕní jejího programu a hlavní zásadou její organizace. Manažerská strana musí být prostoupena jednou vůlí, frakce nejsou možné a vzniknou-li rozdíly v názorech, musí se podlehnuvší část zcela podřídit nejen v jednání, ale i v myšlení, anebo být vyloučena ze strany. Prostředky, jimiž ústřední manažerská skupina jednotu strany zaručuje, jsou výbĕrový princip při přijímání členů, vertikalizace komunikačních pochodů a naprostá podřízenost složek nižších složkám hierarchicky vyšším. V takové stranĕ může existovat jen jedno centrum, v nĕmž zmĕny mohou být uskutečňovány jen zevnitř; členstvo na nĕ nemá vliv. Tím dosažená a udržovaná centralizace se opírá o byrokratický aparát jako výkonnou složku normotvorné skupiny a zaručuje jednotu a výkonnost.

K takto učlenĕné manažerské politické stranĕ se připíná propagační aparát, provádĕjící politickou propagandu přímo, tj. jménem strany, nebo nepřímo šířením myšlenkového hnutí, v kterém je manažerská politická strana zakořenĕna, formou názorů a požadavků odborných, vĕdeckých, mravních, filozofických, náboženských atd. podle smĕrnic manažerského centra. K propagandĕ patří aparát masových řečníků, individuálních agitátorů, a kde je to vhodné, mohutných schůzí a průvodů. Tón tĕchto propagačních prostředků je jistivý, nepřipouštĕjící pochybnosti o správnosti a pravdivosti přednášených tvrzení. O vlastním hnutí a jeho cílech se mluví s nejvĕtším nadšením, opačný tábor všemožnĕ snižuje a diskredituje. Další částí manažerské politické strany je zpravodajský aparát, který sbírá informace jak o vlastním hnutí (čísla, nálada) tak o protivnících a vĕnuje pozornost důležitým jednotlivcům, což je mimo jiné už v této dobĕ účinný druh individuálního teroru; nasbírané informace jsou plnĕ využity hlavnĕ po ovládnutí státu; sledování hospodářských pozic a konexí (což je účinný způsob odmĕn), osobních poklesků protivníků (což je velmi účinný prostředek diskreditování), a výzkum veřejného mínĕní.

V údobí, kdy nemá přístup k řízení veřejných záležitostí, je cílem manažerské politické strany soustředit tolik moci, aby si povolnost státních orgánů mohla vynutit. Nejde jí o nabytí předpokladů k právní normotvorbĕ, nýbrž ke zmĕnĕ mocenských pomĕrů. Za tím účelem buduje vlastní mocenskou sféru, ve které neplatí vůle státní, nýbrž vůle manažerské centrály, a pokud jsou zákony zachovávány, tedy jen z oportunismu. Tato mocenská sféra je rozšiřována tak dlouho, až je dost silná, aby mohla podstoupit boj se státem. Trocký tento postup popisuje jako budování dvojvládí.

Nutným předpokladem k tomu je rozdĕlení společnosti na dvĕ proti sobĕ stojící části, přičemž část bojovnĕjší a odhodlanĕjší ("progresivní síly") je na stranĕ manažerské centrály. Rozštĕpení společnosti je uskutečnitelné za situace, jaká byla shora vylíčena. V ní manažerská strana prohlubuje rozpor mezi vládnoucími a ovládanými tím, že ovládané ustavičnĕ rozjitřuje vyzdvihováním, zveličováním a rozpitváváním nedostatků, jimiž ovládaní trpí. Vrstvám takto otřeseným a rozvášnĕným předloži jednoduchý (tj. všem srozumitelný) a svůdný (tj. po čem všichni touží) program odvozovaný od základní zápalné ideje, který je jeho ideologickým odůvodnĕním. Část společnosti takto zpracovaná přejde definitivnĕ na její stranu; náprava situace demokratickými politickými stranami v tomto stadiu už může být marná; jejich činy jsou manažerskou centrálou popsány jako vynucené ústupky, které by byly odvolány, kdyby "lid nepřevzal moc". Protože manažerská politická strana předkládá "lidu" svůj program ne proto, aby jeho požadavky byly uskutečnĕny, ale proto aby z "lidu" učinila dav a z davu svůj nástroj k uchopení státní moci, je tento postup nazýván ideologickou korupcí mas.

Protĕjškem zápalné ideje je idea protivného tábora, idea kontradiktorní, na niž jsou svádĕny všechny nezdary vlastního hnutí a všechny trampoty v životĕ. Nemá-li protivný tábor takovou ideu, tím hůře pro nĕj, neboť pak mu manažeři imputují, co se jim hodí.

Kontradiktorní idea má důležitou funkci pro budoucí politiku manažerů: demonizace protivníků a znelidštĕní vlastního hnutí. Přebudování společnosti manažerskou centrálou po převzetí moci vyžaduje tolik krutosti, že by bylo neproveditelné, kdyby už v dobĕ, v níž je manažerské politické hnutí potlačováno, nebylo v jeho přivržencích vyvoláno chladné a nemilosrdné přesvĕdčení (nejen nenávist, neboť i nenávist je pro potřeby manažerů příliš lidský pocit) o nutnosti potření odpůrců bez ohledu na jejich osobní vinu či nevinu. Soubĕžnĕ s odlištĕním členů manažerské politické organizace jde zdiskreditování demokracie. Přirozené či jedinečné vady demokratických institucí slouží k tomu, aby byl vznesen buď otevřenĕ požadavek odstranĕní demokracie anebo navrhovány takové reformy kritizovaných institucí, které znamenají jejich likvidaci jako součásti demokratické struktury státu. Polarizace obyvatelstva je urychlována a upevňována zámĕrným vyvoláváním srážek (stavek, násilných demonstrací, útoky na výkonnou moc státu nebo zabíjením jeho představitelů), které si vynucují odplatné zásahy státní moci; ty zase vyvolávají další násilnosti a rozdĕlení společnosti na dva nesmiřitelné tábory postupuje. Součástí této taktiky je vyvolávání akcí, které ve svých důsledcích zvyšují nespokojenost mas, podle zásady "čím hůře, tím lépe": stávky, které citelnĕ snižují životní úroveň (stávky v uhelných dolech, dopravĕ, výrobĕ energie), provokace nebo atentáty, které zapřičiňují policejní teror atd.

Získané stoupence organizuje manažerská politická strana v pomocných organizacích (její "páky a převody"), podle účelů, jimiž je získala (odbory, mládež, bojovníci minulých válek, tĕlocvičné organizace, hnutí za mír a jiné aktuální a populární požadavky - odzbrojení, zničení apartheidu, hospodářský bojkot nepřátelských diktatur apod.). Přitom dbá, aby vedení tĕchto organizací bylo co možná pevnĕ v rukou jejích členů, kteří jsou stranickou kázní vázáni k tomu, aby v nich uskutečňovali nikoliv vůli členstva, nýbrž vůli manažerského ústředí politické strany. Zaručujíc si tak rozhodný vliv na tyto přičlenĕné organizace izoluje se manažerská politická strana současnĕ od jejich vlivu; jsou pod jejím vedením, ale nemají možnost je ovlivňovat.

Zvláštní péči vĕnuje manažerská centrála "progresivním silám" společnosti: tomu lidskému celku, který má ve státĕ nejvĕtší mocenský potenciál: početnost, soustředĕní a bojovnost. V moderním průmyslovém státĕ je to dĕlnictvo: je dennĕ soustředĕno ve velkém počtu v klíčových mĕstech státu, je hierarchickou organizací podniků přivyknuto kázni, je dobře zorganizovatelné a může pouhým zastavením práce ochromit život celé společnosti. Zejména pro tuto poslední vlastnost je dĕlnictvo mocensky rovnocenné státnímu aparátu, a sjednotí-li je manažerská politická strana pod svým vedením, je hlavní předpoklad k ovládnutí společnosti uskutečnĕn. Ve vyvinutých státech stojí na druhém místĕ mocenského žebříku studentstvo; co mu chybí na ukáznĕnosti a vlivu na hospodářský život, nahražuje vĕtší ochotou riskovat a dlouhodobým vlivem. Nespokojené a bojovné menšiny jsou dalším vítaným nástrojem. V zemích s počínajícím zprůmyslovĕním se k dĕlnictvu přiřazují masy zbídačného obyvatelstva nahromadĕné v sousedství velkých mĕst, zejména hlavního mĕsta. Ve státech neprůmyslových jsou rozhodujícím mocenským činitelem zemĕdĕlci počtem a vlivem na hospodářský vývoj; svou rozptýleností jsou nevhodným materiálem pro organizováni, ale zato vhodným objektem teroru, nedovede-li je stát před ním ochránit.

Na základĕ svého mocenského postavení si manažerská strana může vynutit podíl na vládĕ, a tento úspĕch sám o sobĕ znamená otřes státu.

Svého podílu na vládĕ používá manažerská strana k dalšímu zeslabování protivníků a vtĕlování úseků státní správy do své mocenské sféry. O oslabení tábora protivníků usiluje především rozdĕlením ostatních politických stran na dvĕ skupiny, z nichž slabší nejen zdiskredituje a vyloučí z podílu na státní moci, ale jako organizovaná tĕlesa zničí, zpravidla mimořádnými zákony na ochranu státní bezpečnosti.. Zničení opozice je důležité proto, že definitivnĕ dává manažerské stranĕ převahu nad jejími dočasnými spojenci: až se rozhodne odstranit i je, nebudou mít oporu, kterou by jim existující opozice poskytovala. V rámci zůstavší skupiny stran vytváří manažerská strana užší blok za stejným účelem a v každém utvářeném bloku je vůdčí silou, aby mu vnutila svůj program a uskutečnila se zdarem svou eliminační taktiku. Postupuje tak, až zůstane sama u moci a ostatní politické strany, pokud jejich existence je připuštĕna, jsou zbaveny samostatnosti a vlivu na tvorbu státní vůle.

Její metoda je navenek obvyklá metoda vzájemného dohadování politických stran při sestavování koaliční vlády, jenže zatímco manažerská politická strana poskytuje ostatním koaličním stranám ochotnĕ výhody osobního nebo stranického prospĕchu a hospodářského rázu, vynucuje si výmĕnou ústupky státnĕ-politického rázu, kterými dostává do rukou části státního aparátu, zejména ozbrojené složky (policie, vojsko) a instituce, které kontrolují vytváření veřejného mínĕní (rozhlas, televize, tisk). Vzhledem k tomu, že "svých" částí státního aparátu používá k uskutečnĕní své vůle, nikoliv vůle státní, jak je tvořena zákonodárnými orgány nebo vládou, dojde dříve či pozdĕji ke střetnutí mezi manažerskou politickou stranou a jejími koaličními partnery, a to zpravidla v dobĕ, kterou určí manažerská centrála sama tím, že postupuje způsobem, který znamená likvidaci autonomie ostatních stran.

Pro úspĕch tohoto postupu je nutné zabránit konsolidaci situace dříve, než dosáhne úplné vlády nad státem; proto udržuje politický proces ve varu, společnost v nejistotĕ a své protivníky i spojence v defenzivĕ. Její výhoda spočívá v tom, že její mocenské postavení nespočívá na účasti na řízení veřejných záležitostí, ale na její vlastní mocenské sféře, která nakonec pohltí i stát. Protože k tomuto převzetí moci používá manažerská centrála úseky jí svĕřené státní moci, provádí svůj převrat formou puče, ne revolucí.

I po začlenĕní státu do své mocenské sféry zůstává manažerská centrála ve společnosti stále ještĕ cizím tĕlesem. Proto používá spojené moci vlastní a státního aparátu k tomu, aby do své mocenské sféry pohltila celou společnost. Jejím konečným cílem je stát se jediným zdrojem vůle, a to nejen státní, organizací a skupin, nýbrž i všech občanů.

Hlavním prostředkem k dosažení tohoto cíle je stupňovaná ideologická korupce mas, postavená na protikladu vlastní zápalné (korupční) ideje a ideje kontradiktorní. Formulování zápalné ideje odpovídá nĕjakému silnému pudu či citu človĕka (závist, šovinismus, xenofobie, hlad, sex) a je vypočítána tak, aby jednak ztížila kritičnost v myšlení, jednak aby představa subjektivní spokojenosti, která bude provázet její uskutečnĕní, přimĕla k mimořádnému vypĕtí sil za účelem jejího prosazení a potření tĕch, kdo budou představeni jako její odpůrci. Proto manažerská centrála klade před každého ustavičnĕ intenzivní vidinu blahého stavu, až bude dosaženo uskutečnĕní jejího programu; ukládání stále nových úkolů pod účelem této ideje probouzí soutĕživost (která uspokojuje osobní ctižádost uplatnit se a dosáhnout v dané společnosti osobních i vĕcných cílů i zvyšuje kvalitu a kvantitu práce, již manažeři pochopitelnĕ potřebují); zprávy o příznivých výsledcích v plnĕní stanovených úkolů ukazují, že jejich úsilí není marné, že manažery stanovený program není utopický, protože se postupnĕ realizuje, a materiální výhody, poskytované stoupencům, jsou jim i jiným líčeny jako částečné uskutečnĕní programu, jehož se postupnĕ stanou všichni účastníky.

V ovládané společnosti se tak vytváří ovzduší obleženého tábora, ve kterém je vlastní stranĕ přičítáno všechno dobré, protivník je nositelem všeho zla, a proto musí být zničen zejména ve vlastních řadách. Jemu přičítaná podlost ospravedlňuje krutost a bezohlednost, které je používáno, zejména proti frakcím v manažerském centru, které ve vnitřních jeho rozporech podlehnou.

Hlavním problémem autokratických režimů je, že jejich účel se nezbytnĕ rozchází s účely subjektivní spokojenosti poddaných. Manažerský stát dovede zabránit tomu, aby se nespokojenost organizovala, ale snaží se ji také kanalizovat a ventilovat pomocí kontradiktorní ideje, která tak nabývá nové funkce: již slouží nejen k soustředĕní nespokojenosti na odpůrce, ale také k odvrácení nespokojenosti od vládnoucích. Vnĕjší forma zůstává táž: všechny nesnáze života jsou svádĕny na kontradiktorní ideu. Takový abstraktní důkaz by ovšem nestačil: manažeři musí ukázat nespokojenému lidu konkrétní osoby, nositele a uskutečňovatele kontradiktorní ideje, a tyto osoby nemilosrdnĕ zničit. Tak se stává existence nepřítele nezbytností a stálou institucí manažerského státu; neexistuje-li, je třeba jej vytvořit. Při tom musí být nepřítel svou početností a významem úmĕrný velikosti existující nespokojenosti. Aby toho bylo dosaženo, jest za hlavního nositele kontradiktorní ideje prohlašován cizí stát nebo skupina států; teror vůči potenciálnĕ nepřátelským skupinám občanů jest spojován s čistkami stranického aparátu a likvidací podlehnuvších frakcí manažerského ústředí, a takto umĕle vytvořená jednotná fronta nepřítele jest formou monstrprocesů představována jako nástroj zahraničních nositelů kontradiktorní ideje.

Ponĕvadž v tomto stadiu vývoje manažerského státu účinnost ideologické korupce mas je základem vlády manažerů, je společnost organizována tak, aby tvorba, provádĕní i prosazování politické vůle, tj. formulování, hlásání i provádĕní politického programu zůstalo vyhraženo manažerské centrále. Aby překonala odpor občanů, používá manažerská centrála současnĕ dvou cest:

Vzhledem k tomu, že přetvoření získaných vlastností u osob s vyhranĕným názorem je obtížné, soustřeďuje manažerská centrála své korupční úsilí na ty, jejichž názor a vůle se pro nedostatek vĕdomostí teprve tvoří: mládež, zejména dĕti, a vrstvy s menším vzdĕláním, zejména dĕlnictvo, zatím co ty, jejichž získání považuje za nemožné, obtížné nebo nepravdĕpodobné, odstrašuje a potlačuje masovĕ, nezdržujíc se zjišťováním individuálních vlastností.

Tento postup by byl podlamován tím, kdyby jej vedle manažerské centrály provádĕl ještĕ nĕkdo jiný. Proto k dosažení svého cíle nejen musí shora uvedená opatření provádĕt, ale musí je také provádĕt sama a výlučnĕ, monopolnĕ. Tím vzniká soustava monopolů, která ji udržuje u moci a slouží jako prostředek ovlivňování společnosti:

Udržení tĕchto monopolů vyžaduje obsazení všech, i ménĕ významných klíčových pozic stoupenci manažerského centra. Jejich organizací je právĕ Strana; tvorba její vůle je soustředĕna v manažerském centru. Strana je organizací pro její uskutečňování a současnĕ organizací pro kontrolu a ovládání členů centrem.

Vliv členstva politické organizace na rozhodování centra je vyloučen, aby se nĕkteré její složky nestaly mluvčími názorů a požadavků obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že všechny mocensky významné pozice jsou obsazeny členy vládnoucí politické organizace, mohou jedinĕ její členové vážnĕ ohrozit postavení manažerského ústředí nebo nĕkteré jeho frakce. Z toho důvodu jsou na nĕ kladeny nejvĕtší požadavky, jsou nejvíc hlídáni a kontrolováni a nejkrutĕji trestáni, projeví-li neposlušnost. Preventivním opatřením proti vytvořením konkurenčního centra je přemisťování nebo odstraňování osob, které nejsou členy existujícího mocenského centra a držely delší dobu důležité funkce ve společnosti. Manažerská centrála drží v šachu státní aparát pomocí vládnoucí politické organizace a používá státního aparátu, zejména jeho zpravodajských sítí, ke kontrole této politické organizace.

Po dosažení takové situace je naprostá jednota vůle manažerské ústředny podmínkou existence manažerské společnosti. Vzhledem ke ztotožnĕní osob s programem a ideologií stávají se rozdíly v názorech na výklad programu a ideologie a na řešení konkrétních otázek osobními spory mezi členy manažerského centra a osobní spory se stávají rozpory programovými a ideologickými. Narušená jednota vůle je obnovována likvidací jedné z frakcí; tato likvidace bývá zhusta likvidace fyzická.

Když organizace společnosti dosáhne tohoto stadia, není mocenským centrem už jen ovládána, ale její život je jím přímo určován a vytvářen po všech stránkách: diktatura se zmĕnila v totalitu. Neustálý tlak totalitní mašinerie izoluje a ničí odpůrce, zbavuje je nadĕje a odvahy: nevĕdí jeden o druhém, nevĕdí o faktorech, působících v jejich prospĕch, jsou každý sám proti celé koncentrované moci totalitního státu. Monopol veřejných sdĕlovacích prostředků je rozšířen na veškeré sdĕlovací prostředky i na neformální horizontální bĕh informací; horizontální komunikace jsou znesnadnĕny až znemožnĕny; z monopolu sdĕlovacích prostředků se stává monopol informační. Monopol intelektuálního vůdcovství přetváří nebo vytváří názory mládeže a dosud ideologicky amorfních částí obyvatelstva, a i když se mu nepodaří obyvatelstvo získat, stačí na to, aby zničil soustavné myšlenkové systémy jiné.

Soubĕžnĕ se projevují další důsledky přebudování společnosti v hierarchickou pyramidu, jejímž završením je manažerská centrála.. Nejrychleji se projevuje nedostatek kontroly vládnoucích ovládanými. Absolutní moc vede nutnĕ k zneužívání prostĕ proto, že její držitel nemá objektivní pohled na své jednání a chybí mu kontakt s tĕmi, jež jeho rozhodnutí postihují. To vede k odcizení vládnoucích a ovládaných - přezírání na stranĕ vládců a nedůvĕře ovládaných. Manažerská centrála se nedoví přesnĕ, co se dĕje ve společnosti, a ztrácí tak možnost vést veřejné mínĕní. Nevĕdomost o pravém stavu veřejného mínĕní a nutnost udržovat obyvatelstvo v nadšení vede k přepínání oficiálního optimismu mĕrou, která jej dementuje: jeho zřejmý rozpor se skutečností vzbuzuje nedůvĕru. Neznalost pravého mínĕní poddaných a stálý tlak na nĕ vykonávaný vede k nutnosti udržovat rozsáhlý policejní aparát a armádu, které spotřebovávají omezené hospodářské zdroje

Dalším důsledkem nedostatku kontroly je vĕtší množství chybných rozhodnutí vládnoucích a libovůle, vedoucí ke korupci, protekcionářství a kořistnictví na úkor státu s tím následkem, že u ovládaných klesá zájem na práci i výkonnost. Centralismus nutný, protože manažerská ústředna nedopouští vytvoření konkurenčního mocenského centra, přes všechny prostředky, které technika dává k disposici pro rychlou komunikaci s celým územím státu, vyvolává tĕžkopádnost, nepřehlednost a nevýkonnost aparátu stranického i státního. Projevují se důsledky byrokratizace: početní růst byrokracie a snižování její úrovnĕ. Nesvoboda vyvolává úpadek tvůrčích sil; kde bezpodmínečná, doslova bezmyšlenkovitá konformita s vedením spojená s podezřívavostí a bezohledností vůči všemu nekonformnímu je požadována od každého občana, dochází ke stagnaci společenského a technického pokroku, která se obráží především v aparatuře totalitního státu. Členové manažerské centrály i další držitelé významných funkcí ve státĕ se odvrací od podpory manažerského centra k zvyšování osobní moci a blahobytu. Výsledkem toho jsou čistky, které odstraňují z aparátu potenciální i skutečné odpůrce, vytvořivší se mocenská centra a nevýkonné části jako nositele kontradiktorní ideje.

Tato opatření nedovedou odstranit hlavní slabost režimu: skutečnost, že jeho účel se nezbytnĕ rozchází s účely subjektivní spokojenosti poddaných; čím je centralizovanĕjší, tím je tento rozpor vĕtší. Totalita, která je vrcholem centralizace, se ve svém účelu rozchází s účely subjektivní spokojenosti poddaných nejvíc. Soustavou mocenských monopolů dovede Strana zabránit tomu, aby se nespokojenost organizovala, ale monstrprocesy se svou plánovanou scenérií doznání, pokání a ukrutných trestů se stává rituálem, který ztrácí svou účinnost; nikdo mu nevĕří. Nahromadĕná frustrace občanů, která se z mocenských důvodů nemůže vybít na svém zdroji, tj. režimu, se obrací na druhotné objekty, tj. bezprostřední okolí. Vyvolává nedůvĕru, popudlivost, nesnášenlivost, závist a udavačství.

Po určité dobĕ působení soustavy mocenských monopolů na ovládané společenské tĕleso je totalitní stát vnitřnĕ zabezpečen. Nedůvĕra poddaných a rozpor s jejich účely subjektivní spokojenosti trvá, ale difuzní nespokojenost mu není nebezpečná, protože horizontální komunikační pochody, zejména pokud se týkají řízení veřejných záležitostí, jsou témĕř přerušeny. Proto není možné, aby se ve společnosti rozšířilo poznání pravých příčin nespokojenost budícího stavu, tj. manažerské struktury státu, a aby se promĕnilo v politické hnutí politickým programem, který odpoovídá současnému stavu a řeší jeho problémy. Dynamika se odehrává pouze ve vládnoucí politické organizaci, a i tam je nemožná bez rozporů v manažerském centru. Jakkoliv ztrouchnivĕlý uvnitř, manažerský stát je pak ohrožen jen zvenku - prolomením jeho monopolů, ale právĕ tam je pro svou vnitřní slabost výsostnĕ zranitelný.

Zralá totalita

Hlavní prostředky, kterými je tento stav udržován, jsou odstranĕní soukromí, výchovný systém, společenská degradace a administrativní obtĕžování.

Odstranĕní soukromí je nutným předpokladem úspĕchu pototalitní soustavy: dokud režim neví, na koho zamĕřit hospodářské a administrativní sankce, nemůže fungovat. Terčem jsou jednotlivci, kteří se nĕjak výraznĕ odlišují od vĕtšiny, protože u tĕch je pravdĕpodobnost nekonformnosti nejvĕtší. Může se projevovat názory (náboženské úkony, vtipy nebo politicky nesprávné názory na domácí či zahraniční události či osoby), zálibami (např. hudbou, výtvarnictvím, literární tvorbou), vládnoucí garniturou neschváleným zájmem o společenské problémy (jaderná energie, životní prostředí, postavení rodiny, svoboda projevu), zvyky (soukromé kluby nebo uzavřené kroužky pro výlety do přírody, pro provozování hudby, vzájemné návštĕvy pro hry v šachy či karty), odlišnou životní úrovní (nápadné auto, nový nábytek), konfliktem s představiteli vládnoucí politické struktury nebo ideologie. Nekonformnost se projevuje nejen tím, co jednotlivec dĕlá, ale také tím, co nedĕlá: nevyvĕšuje očekávané množství nebo druh praporů, neúčastní se politicky správných manifestací, nepodepisuje politicky správné petice, nepřispívá politicky správným projektům, není členem správných organizací atd.

Nekonformnost (odchylky od toho, co je "politicky správné") je zjišťována především soustavou záznamů (v komunismu "kádrových posudků") vedených státními orgány (zpravidla tajnou policií), které se opírají o oficielní zdroje dat. Mnohem důležitĕjší jsou polooficielní zdroje informací - od tzv. důvĕrníků, ale zejména od spolupracovníků, osobních známostí, sousedů, které zachycují data oficielním zdrojům obvykle nepřístupná (zakoupení nového nábytku, dovoz a dodávka cementových bloků, zásoby paliv, pohonných látek nebo jiného nedostatkového zboží závodními nákladními auty, neobyčejný počet návštĕv, pravidelné schůzky stejného okruhu osob v bytĕ, výzdoba oken při oficielních svátcích, druh oblékání a ovšem milostné aféry, rodinné hádky nebo potíže a rozpor mezi oficielními příjmy a životním stylem).

Takto obdržené informace mohou být použity buď k vyšetřování činnosti pozorovaného jednotlivce nebo k vydírání, tj. k vymáhání úkonů, ke kterým občan není povinen nebo které není ochoten dobrovolnĕ vykonávat (např. lékař musí hlásit pohlavní nemoci pacientů). Mezi tyto činnosti nejčastĕji patří donášení na osoby, které byly jako politicky podezřelé nebo nespolehlivé zjištĕny, a hlášení projevů nekonformnosti v okolí.

Výchovný systém plní neformální diskriminační funkci vedle indoktrinační úlohy, kterou má jako součást monopolu intelektuálního vůdcovství. Na příklad v komunistickém systému byl používán k zjištĕní nekonformity rodičů i dĕtí již od narození - zda dítĕ bylo pokřtĕno nebo ne, u vyšších funkcionářů se očekávalo, že výchovu dĕti svĕří veřejným mateřským školkám a nikoliv rodinĕ, zejména ne prarodičům. Od obecné školy až po univerzitu učitelé a profesoři nejen sdílejí s žáky vĕdomosti, ale zkoumají také jejich názory v rozpravách o veřejných záležitostech a důležitých událostech. Žáci brzy zjistí, že určité názory mají za následek horší známky, že jsou opomíjeni v přístupu k vyšším stupňům vzdĕlání, případnĕ před spolužáky zesmĕšňováni nebo okřikování. Také zjistí, že se tak dĕje často, když vyjadřují názory, které si osvojili doma. Od malička jsou proto zatlačováni do schizofrenie - na jedné stranĕ je "politicky správná" kultura, formální veřejný život, hodnoty vyučované školskou soustavou a šířené veřejnými sdĕlovacími prostředky, jejichž vyznávání přináší prospĕch, na druhé stranĕ soukromá nebo rodinná kultura, jejíž projevy přinášejí škodu a tudíž je lépe se jim vyvarovat. Toto poznání neovlivňuje jen dĕti, nýbrž i rodiče, kteří se vyhýbají kritickým nebo pochybovačným hovorům o veřejných záležitostech před dĕtmi i jinde, aby dĕtem ve škole neuškodili.

V dobĕ dospívání a vzniku samostatného myšlení u mládeže systém činí opatření, aby volného času k formování a realizaci nekonformních kulturních prvků mĕla mládež co nejménĕ času. Vyžaduje se členství v uskupeních, která tvoří součást organizačního monopolu vládnoucí politické organizace, a plná účast na jejich podnicích vzdĕlávacích nebo zábavních; členové jsou pozorováni a výsledky dohledu se stávají součástí osobních záznamů všech, kdo se odlišují názory nebo nadprůmĕrnou či podprůmĕrnou aktivitou. Žákům a studentům je oficielnĕ dáno na vĕdomí, že jejich prospĕch i připuštĕní k vyššímu vzdĕlání i výhodnĕjšímu povolání odvisí od intensity a druhu účasti na činnosti tĕchto služebných organizací.

Tlak výchovného systému k "politicky správnému" myšlení a vyjadřování působí i na vychovatele a vedoucí organizací, jejichž členství je školou vyžadováno. Jejich nekonformní i nedostatečnĕ konformní výroky a činy, jsou-li vyzrazeny, mají pro nĕ ještĕ škodlivĕjší následky než pro jejich chovance.

Společenská degradace je nejrozšířenĕjším a nejúčinnĕjším prostředkem, kterým je obyvatelstvo odstrašováno od nekonformního počínání, protože se ztrátou společenského postavení je spojena trojí škoda. Přednĕ je postižený zbaven možnosti vykonávat povolání, které jej zajímá, pro které je kvalifikován svými schopnostmi nebo vzdĕláním. Za druhé je se ztrátou postavení spojená finanční ztráta. Za třetí degradace zbavuje postiženého možností prokazovat jiným výhody, za které může žádat protislužby (propuštĕný byrokrat ztrácí možnost poskytovat protekci, propuštĕný dĕlník ztrácí možnost opatřit sobĕ a druhým jinak nedostupný materiál z podniku, kde pracuje, propuštĕný prodavač ztrácí úplatky za to, že nedostatkové zboží schovává pro určité zákazníky, lékař bez povolení provozovat lékařství je připraven o zvláštní poskytnutí nebo protislužby za osobnĕ zamĕřenou lékařskou péči). Být vyloučen ze sítĕ vzájemných služeb a protislužeb, které v byrokraticky řízeném nebo ovlivňovaném hospodářství vykonávají tutéž úlohu jako kupní síla v tržním hospodářství, je velmi tĕžká ztráta pro postiženého i jeho rodinu, zejména je-li spojena - jak tomu obvykle bývá - s jeho zařazením na formální nebo neformální černou listinu. Takové vyloučení ze společnosti nese s sebou nemožnost dosáhnout přimĕřené postavení nebo zamĕstnání a nutí občana přijmout nejménĕ placené a nejménĕ kvalifikované práce.

Citlivost na degradaci je vystupňována v nedostatkovém hospodářství, kde hranice mezi snesitelnou životní úrovní a mizerií je velmi malá a i nevelká ztráta příjmu může znamenat pád pod životní minimum. To platí mutatis mutandis i pro složky společnosti s pomĕrnĕ vysokou životní úrovní, kde je ztráta společenské prestyže a finančního postavení psychologicky pociťována ještĕ silnĕji, a proto má ještĕ vĕtší odstrašující sílu.

Tam, kde je nutné nebo obvyklé zajišťovat životní úroveň porušováním právních nařízení, přistupuje k hrozbĕ společenské degradace ještĕ hrozba trestních sankcí. Protože v nedostatkovém hospodářství není možné vyžít bez účasti na "paralelním hospodářství", není nikoho, kdo by se přestupků proti hospodářským předpisům nedopouštĕl. Vyžít je možné jen potud, pokud porušování předpisů státní moc připouští a dopouští. Občan, který se proti "politicky správnému" myšlení a jednání proviní, se ipso facto vystavuje i trestnímu stíhání, protože jeho nevyhnutelné hospodářské přestupky jsou vždy zjistitelné.

Administrativní obtĕžování je používáno proti jedincům, kteří se nedopouští dokazatelných trestních činů, ale počínají si "politicky nesprávnĕ". Aniž by použil represivních prostředků jako společenské degradace nebo uvĕznĕní nebo soubĕžnĕ s nimi stát používá administrativního obtĕžování, aby nekonformnímu občanu působil nepříjemnosti i finančnĕ jej poškozoval.

Hlavním nástrojem tĕchto opatření je policie, která používá své pravomoci v rámci zákona. Typické případy obtĕžování jsou denní nebo noční domovní prohlídky provádĕné na základĕ skutečných nebo vymyšlených udání, předvolávání na policii pro kontrolu dokladů nebo svĕdecké výslechy, spojené s dlouhým čekáním na "příslušného referenta" bez jídla a pití, v nepohodlném prostředí. Každá taková prohlídka nebo výslech znamená nepřítomnost v zamĕstnání nebo povolání a s tím spojené potíže s představenými a finanční újmy. Jiným způsobem obtĕžování je ostentativní sledování policejními orgány, zjišťování návštĕvníků a výslechy přátel, revize daňových přiznání, nutnost doložit původ penĕz vydaných na vĕtší nákupy nebo dokázat, že nákupy byly učinĕny na legálním trhu.

Pro zatvrzelé nekonformisty jsou zde ostřejší opatření: při prohlídkách bytu nebo nákupní tašky policie "najde" trestnĕ postižitelné předmĕty jako drogy, zbraň, zakázanou literaturu. "Disidenti" jsou přepadeni a zbiti "neznámými pachateli", které policie "nemůže" najít, a obĕť je upozornĕna, že svým postojem vzbuzuje hnĕv a odpor řádných občanů, proti jejichž projevům nejsou bezpečnostní orgány schopny jejich terč chránit. Ne výjimečnĕ použitou metodou je zatčení, po kterém je zatčený odvezen v noci nebo za nepohody na odlehlé místo a tam vysazen.

Nejvážnĕjší hrozbou administrativního obtĕžování je podrobit nekonformní osoby psychiatrickému "ošetření" pro neschopnost přizpůsobit se prostředí, hádavost vůči úřadům, kverulantství, fixní představy pronásledování, paranoiu a další duševní poruchy. Tito pacienti jsou podrobeni "léčení", které mĕní jejich mentalitu a zbavuje je jako oficielnĕ uznané "blázny" schopnosti nežádoucím způsobem ovlivňovat okolí.

Informace o všech příslušnících státu pro jejich početnost nemůže být úplná nebo obdržení a udržování úplných informací je příliš nákladné. Neúplnost informací vyvažuje vládnoucí politická organizace terorem. Pro úspĕch neviditelného útisku je důležité, aby jeho zásahy nebyly uplatňovány pouze na osoby, které se viditelnĕ projevily jako "politicky nesprávnĕ" myslící nebo jednající. Zcela namátkovĕ jsou jimi postiženi i občané, kteří k nim nedali žádnou zvláštní příčinu - vládnoucí politická organizace jim i jejich okolí tak už předem dokazuje, jaké následky by otevřená, byť i oprávnĕná obrana proti arbitrárním požadavkům "moci" přivodila.

Občan si tak uvĕdomuje svou bezmocnost a už předem přizůsobuje své jednání požadavkům "politicky správného" jednání, přestože o jeho nesmyslnosti a škodlivosti zůstává přesvĕdčen. Výsledkem je společnost prostoupená cynismem, přetvářkou a nedůvĕrou, jejíž členové vybíjejí ustavičné nervové napĕtí, v kterém žijí a kterému nemohou uniknout, vzájemnou nevraživostí, popudlivostí, závistí vůči spoluobčanům. Pro režim, který je takto duševnĕ znásilňuje a křiví, mají opovržení a podvracejí jej nezájmem a nečinností, protože jim jiné, i legálnĕ přípustné cesty projevu nesouhlasu jsou uzavřeny.

Takto uspořádaná společnost znemožňuje jak rozrůznĕní tak výbĕr a proto se nevyvíjí, stagnuje. Zabrzdit přirozený vývoj vyžaduje udržování rozsáhlého preventivního i represivního aparátu a rostoucí podíl zdrojů jejího i tak nevýkonného hospodářství. V důsledku toho zaostává v soutĕži se společnostmi vývojovĕ lépe uspořádanými a její manažerské centrum je postaveno před neřešitelné dilema: buď ovládaný stát nebo státy od ostatního svĕta zcela izolovat anebo ostatní svĕt ovládnout. Zvolí-li první možnost, je zranitelná technickým pokrokem svobodného svĕta: rozhlas, televize, počítače podlamují její monopoly informací a intelektuálního vůdcovství; zvolí-li druhou možnost, zjistí, že její zaostávající hospodářství nestačí vytvořit potřebné zdroje nutné k vítĕzství tak značného rozsahu.

Bezvýslednost této situace vede manažerské centrum k pokusu oživit tvůrčí síly společností kontrolovaným obnovením rozrůznĕní a výbĕru. Takovým pokusem podlamuje manažerské centrum samu podstatu společností pod zralou totalitou, protože její struktura je natolik křehká, že při uvolnĕní mocenských monopolů není možné udržet vývojové prvky v mezích, které by ji potřebnou mĕrou oživily a přitom ji nerozvrátily.

Pro život moderní společnosti specializace je nezbytná; odborná znalost jeho různých úseků je nutná pro hospodárné (maximum užitku při minimu nákladů) uskutečňování technických účelů, které ve společnosti vývojem vznikají. Nepostradatelní nositelé tĕchto znalostí mohou dojít a velmi často dojdou přesvĕdčení, že vĕdí lépe než ostatní členové společnosti, jak má být společnost z hlediska jejich oboru uspořádána, a snaží se tyto své závĕry prosadit, jinými slovy stávají se z nich nátlakové skupiny sledující maximální technický účel: pedagogové mají neomezené požadavky na zlepšení výchovného systému (včetnĕ a zejména zavádĕní nových výchovných metod), ekologové žádají zastavení průmyslového rozvoje, co nejvĕtší přídĕl prostředků a volnou ruku v jejich použití v zájmu uchování mimo-lidské přírody, eugenikové kontrolu nad plozením dĕtí a tak dále. Tam, kde se skupina nebo skupiny odborníků pokouší společnosti své závĕry vnutit, činí tak buď manipulací (manažerismus) nebo nátlakem (byrokraticky) na újmu demokracie. Logickým podkladem jejich nesnášenlivosti je úsudek, že výsledky vĕdního bádání jsou jisté a pravdivé, a proto nemohou podléhat hlasování neodborníků.

Objevy vĕdeckého bádání, z kterých je takový program odvozen, se stávají ideologií myšlenkového hnutí jeho stoupenců a přetrvávají, i když jsou po vĕdecké stránce sporné nebo pozdĕji vyvráceny. Tato ideová hnutí se stávají autokratickými, jestliže jejich stoupenci jsou o správnosti své představy "zlepšení stavu " společnosti, lidstva nebo svĕta natolik přesvĕdčeni, že prosazují jeho uskutečnĕní bez ohledu na vůli tĕch, kdo budou prosazovanými zmĕnami postiženi, i když navrhované a prosazované zmĕny velmi často znamenají nahražení existujících mravů a institucí společnosti zcela novými vztahy a nejsou proveditelné bez donucení a násilí Svou autoritu tak činit neodvozují od souhlasu společnosti, ale od svých objektivních kvalit - své odbornosti, která je povyšuje nad ty, kdo stejné znalosti nemají (v terminologii prezidenta Havla "raciocentrismus").

Jestliže tuto ideologii internalizuje převážná část vĕdomostní třídy, jejíž příslušníci díky tomu, že vlastní v novodobé společnosti nejvýznamnĕjší "výrobní prostředky", tj. odborné znalosti, dĕlají ve společnosti důležitá rozhodnutí a nejsou ve svém oboru prakticky společnosti odpovĕdní, odvolatelní nebo nahraditelní.

Od svých novodobých předchůdců se decentralizovaná totalita odlišuje hlavnĕ ve třech smĕrech:

Přednĕ: její podstatou není manažerská centrála ani politická organizace; opírá se o ideové hnutí, jehož členové reagují v podstatĕ stejnĕ na události, aniž by jejich reakce byly řízeny z jednoho střediska. V polemické literatuře si proto vysloužili názvy jako "stádo nezáviských myslitelů" ("herd of independent minds") nebo "roj" ("the hive"), které chtĕjí vystihnout spontánní uniformitu tĕchto předbojovníků společenské zmĕny. Hnutí není organizováno jako takové, ale má svá formální i neformální jádra ve zřízeních, která jsou obsazena nebo ovládnuta jeho členy: jsou to univerzitní fakulty, učené společnosti, mocensky důležité zájmové organizace jako odbory, organizace průmyslníků a kluby finančních kruhů, společenské organizace, soukromé kroužky a pravidelné společenské styky). Ve společnosti, kde jsou stoupenci elitistického hnutí dostatečnĕ početní a důležití, spontánní uniformita tĕchto předbojovníků lepšího lidstva představuje účinnou obdobu monopolu organizačního (skoro-monopol organizační ).

Preferovanou organizační formou tĕchto hnutí je tvoření od sebe neodvislých kroužků a organizací, propojených stejnými osobami na vedoucích místech (budování sítí - "networking"). Tato uskupení sledují cíle, které jsou navenek různé, ale v rámci celkového hnutí se navzájem doplňují a podporují (v USA např. organizace na obranu potratů, ve prospĕch euthanazie, homosexuálů, feministek, radikálních obránců prostředí, pro prosazení žen jako knĕží v katolické církvi, pro preference menšin pravidelnĕ vystupují společnĕ). Uskupení napojená na elitistické hnutí se účastní politického procesu jako nátlakové organizace uvnitř politických organizací i použitím moci: civilní neposlušností, demonstracemi, bouřemi a násilím, při nichž mohou počítat s blahovolností svých stoupenců usazených v moci výkonné, soudní a zákonodárné a sympatiemi masmédií.

Od centralizované totality se tento systém liší také tím, že se nesnaží své odpůrce zcela zničit; spokojují se tím, že je zatlačí do bezmocnosti. V tom ohledu se blíží metodám vyzrálého totalitního státu, který také už nepovažuje za nutné zničit každý nekonformní leták, potrestat každý nekonformní čin, popravit nebo uvĕznit každého disidenta - protože mu už nejsou nebezpeční.

Za druhé: Při prosazování svých cílů se autoritativní ideové hnutí spoléhá především na manažerismus prostupující společnost: na držení klíčových mocenských uzlů ve všech oborech života společnosti, zejména v hospodářství a masmediích, a vyhýbá se jejich uskutečňování právní cestou, t.j. cestou zákonodárství. Státní moc, zejména moc ozbrojených složek, je používána v případech naprosté nutnosti.

Součástí tohoto postupu je je ideologická korupce mas, založená na antitezi zápalné ideje (na příklad vidina dokonalého lidstva, jehož pečlivĕ vybraní a početnĕ kontrolovaní jednotlivci žijí ve středu neposkvrnĕné přírody v blahobytu a bez utrpení) a ideje kontradiktorní (odpady zničená příroda, ve které mezi sebou bojují natlačené masy bezdomovců umírajících hladem, strádajících žízní a trpících neduhy, které by milosrdné usmrcení mohlo ukončit). Předpokladem k provádĕní této strategie je získání skoro-monopolů masových sdĕlovacích prostředků a intelektuálního vůdcovství, který odpůrce a pochybovače nejprve vypodobní jako nevĕdecké, zaostalé obhájce kontradiktorní ideje a pak jim dovolí příležitostnĕ své názory obhajovat. Skoro-monopol intelektuálního vůdcovství zahrnuje (a) rozhodování o obsahu vyučování na obecných a středních školách, které je odňato rodičům a pod titulem odbornosti převedeno do rukou stoupenců autoritativního hnutí a jejich organizací, (b) lektorství mamutích nakladatelství, která nevydají "politicky nesprávné" knihy, (c) rozhodování o výbĕru knih nejvĕtších knihkupeckých sítí, které nepřijmou do distribuce knihy vydané drobnými nakladateli nebo soukromé tisky s obsahem "proti proudu", a (d) redaktorství smĕr udávajících odborných časopisů a nejrozšířenĕjších novin a populárních publikací.

"Zpráva "A" z ledna 1949, připravená odbojovou organizací Čs.strana práce, popsala komunistický systém manipulace veřejného mínĕní takto:

Dosadí-li se na místo marxismu právĕ časová derivace nĕkterého vĕdeckého objevu, která je vedoucí ideou autokratického myšlenkového hnutí, i zde zvaná "politická správnost", shora vylíčený obraz komunistického systému v hlavních rysech připomíná kampanĕ, blížící se monopolu sdĕlovacích prostředků a intelektuálního vůdcovství v diktatuře, jimiž je přímo formována kultura společnosti ovládané decentralizovanou totalitou. Výsledek je převaha "politicky správného" vyjadřování, myšlení postoje a jednání - vytvoření nového "civilního náboženství". (24)

Pro úspĕch takového plánu je zejména důležité mít obsazeny klíčové pozice v masmédiích. Sdĕlovací prostředky: televize, videa, internet, noviny, časopisy, knihy, rozhlas a film, jsou jednak hlavním zdrojem zpráv, jednak důležitými aktéry i politického života. Stále častĕji určují pořadí, obsah i meze politických diskusí, čili zúčastní se utváření a formování veřejného mínĕní aspoň do té míry, do které o nĕm přinášejí nebo nepřinášejí své zprávy. Přitom jsou mezi nĕkolika málo institucemi, které jsou chránĕny mezinárodními smlouvami, kde svoboda tisku znamená svobodu všech sdĕlovacích prostředků a je jednou z nejdůležitĕjších svobod. To zaručuje, že sdĕlovací prostředky budou existovat bez státní kontroly a mohou uplatňovat stále zdokonalované techniky ovlivňování lidské motivace na pudové i podvĕdomé úrovni.

Schema takového postupu je zdokonalenou obdobou postupu manažerského centra při budování jeho mocenské sféry:

(1) Vytvořit pro diskuzi o novém myšlenkovém smĕru nové názvosloví, obvykle s použitím vĕdecké terminologie, která má dvojí úkol: (a) zamlžit a zakrýt protiklad mezi novými požadavky a stávajícími hodnotami společnosti, (b) zpředmĕtit a odlidštit obĕti opatření, která z nového myšlenkového smĕru vyplývají.

(2) Vybrat nebo vyvolat názorný, byť ojedinĕlý případ, kdy doporučovaná opatření odporující hodnotám společnosti jsou odůvodnĕna, resp. se dají odůvodňovat poukazem na jiné hodnoty, společností přijímané (na př. odepření výživy a lékařské péče mongoloidnímu novorozenĕti soustředĕním pozornosti na utrpení rodičů a ústrky, kterým by mongoloidní jedinec byl v životĕ vystaven). Nejvĕtší nebezpečí pro demokracii nehrozí tam, kde je porušována pro cíle špatné a mravnĕ odpuzující, ale tam, kde je porušována pro uskutečnĕní cílů, které jsou mravnĕ lákavé a dobré.

(3) Pomocí názorného případu učinit dosud nepřijatelné názory nebo jednání předmĕtem veřejné debaty jakožto čin pionýrský, projev intelektuální odvahy a integrity, lámající zakořenĕná tabu, a pod., debatu o nĕm udržovat tak dlouho, až dojde k přesunu terminologie podle tohoto schematu: nejprve nový názor je označován jako objevitelský, pak jako kontroverzní, pak vĕtšinový názor je označován jako kontroverzní, pak vĕtšinový názor je označován jako zpátečnický, utlačující a necitelný (outdated, oppressive, insensitive). Pozornost je odvrácena od tĕch, kdo trpí újmu novým opatřením, a soustředĕna na "bolestné zpytování svĕdomí" a "tĕžké rozhodování" (hard and painful choice, difficult decision) tĕch, kdo ji činí; zastánci dosavadních hodnot jsou, s odhlédnutím od obĕtí nového systému hodnot, označování za necitelné ("lacking compassion").

(4) Zastánce tradičních názorů a hodnot nepřipustit do prestyžních pozic ve společnosti, které má autoritativní hnutí obsazeno (univerzit, veřejných sdĕlovacích prostředků), o jejich názorech a argumentech mlčet nebo se zmiňovat jen kriticky, při zveřejňovaných (vysílaných) diskusích vybrat ménĕ početné a ménĕ inteligentní zastánce tradičních hodnot a vést diskusi tak, aby vždycky byli v obranĕ.

(5) Převést celou debatu z pole intelektuálního na pole citové vydáváním románů a videokazet, předvádĕním filmů a vysíláním televizních her (viz Přílohu č.5), ve kterých zastánci tradičních hodnot jsou představováni jako lidé špatní (hrabivý velkopodnikatel, podvodný evangelický kazatel, cynický člen CIA) a bojovníci za nové hodnoty jako lidé obĕtaví, odvážní a inteligentní - a vždy vítĕzní. Velký význam v tomto pochodu zmĕn mají "pokrokové" písnĕ a hudba zamĕřené na mládež.

(6) Vytvořit překrývající se okruhy organizací stejného zásadního zamĕření, i když různého zacílení, které se vzájemnĕ podporují a jejichž vystoupení dostávají publicitu, takže mají na veřejné mínĕní a na veřejné orgány vliv neúmĕrný jejich skutečnému počtu.

(7) Vyvíjet tlak a omezovat činnost veřejných orgánů, pokud jsou ve službách převládajícího veřejného mínĕní, nenásilnými i násilnými prostředky: občanskou neposlušností, přerušováním dopravy, znemožňováním produkce atomové energie nebo zbraní, tvořením lidských barikád proti kácení stromů nebo budování nových čtvrtí a pod. Tyto metody jsou účinné a nejsou trestány, resp. jsou trestány velmi mírnĕ, protože a pokud mají podporu smĕr udávajících kruhů společnosti; pokusy použít stejných metod v zájmu hodnot, které jdou proti hodnotnímu systému elity, jsou trestány daleko přísnĕji a nemají nadĕji na úspĕch.

Druhou částí budování vlastní mocenské sféry je uskutečňovat části svého programu bez ohledu na zákony. K tomu mají stoupenci převažující vĕdecké ideologie jednak svou vlastní značnou moc jako znalci a manažeři ve svém oboru, jednak své stoupence v tĕch státních orgánech, které nemají zákonodárnou povahu: v orgánech moci výkonné a soudní. Je to zejména soustava veřejného školství, která zmĕnou učebních osnov, a moc soudní, která redefinováním ústavních ustanovení a tu rozšířením, tu zúžením výkladu základních občanských práv, napomáhají přetvořit tu část kultury, jež tvoří tzv. civilní náboženství té či oné společnosti - hodnoty a pojmy, které byly povýšeny nad kritiku a považovány za nedotknutelné, samozřejmé.

Závĕry a hodnoty nového myšlenkového hnutí nejsou prosazovány demokratickou cestou, t.j. šířením příslušného myšlenkového hnutí a včlenĕním jeho požadavků do politických programů a uzákonĕní příslušnými normotvornými orgány; příslušníci autoritativního myšlenkového hnutí nejsou ochotni se demokratickému procesu podřídit a prosazují a uskutečňují své požadavky bez vĕdomí nebo i proti vůli občanstva. Možné cesty, často kombinované, jsou:

(2) Civilní neposlušnost, vylíčená shora pod bodem B (7), je současnĕ cestou nátlaku k prosazení vůle menšiny proti vĕtšinĕ. Jejím vystupňováním v Americe bylo obsazování budov (zejména na vysokých učilištích), v Anglii, Australii a Kanadĕ maření vojenských manévrů nebo pokusů zámĕrným vniknutím do oblastí, v nichž je nebezpečí zranĕní nebo zabití. Nástrojem nátlaku je podávání frivolních žalob, odvolání a opravných prostředků, které zastavují, oddalují a zdražují uskutečnĕní nežádoucích projektů (příklady: zbrojní výroba, atomické elektrárny, tĕžba nafty v severní divočinĕ nebo v moři, kácení lesů ve státních parcích, stavba přehrad).

(3) Využití složek státní moci, které nepodléhají přímo demokratickému dohledu a které jsou obsazeny osobami naklonĕnými autoritativnímu myšlenkovému hnutí. V byrokracii vhodnou formulací provádĕcích nařízení odhlasovaných zákonů se dosáhne výsledků zákonem nezamýšlených nebo dokonce zakázaných (zavedení rasových kvot v USA).

Vývoj k neúplné decentralizované totalitĕ lze považovat za ukončený, když se hlavní normou jednání občanů stal "správný politický postoj" ("political correctness") nebo "správný kulturní postoj" ("cultural correctness"), jehož porušení má v zápĕtí mimoprávní trest, t.j. újmu na jinak chránĕných hodnotách. Obsah této normy není nikde definován, tím ménĕ uzákonĕn; přesto každý ví, co "správný politický/kulturní postoj" znamená. Každý je si také vĕdom, že odchýlení se od tohoto postoje nebo jeho porušení má za následek sankci, i když právní řád odchylné jednání netrestá nebo i chrání. Stejnĕ tak sankce není nikde definována, ale je předvidatelná: podle povahy odchylky u studenta může znamenat vyloučení nebo odklad zkoušek, u profesora zamítnutí definitivy, u úředníka zaražení postupu, u zamĕstnance propuštĕní, u důstojníka přeložení, u každého odepření finanční nebo jiné všeobecnĕ poskytované, ale ne povinné podpory státní, u novináře, známého sportovce nebo rozhlasového komentátora ztrátu zamĕstnání.

Metody decentralizované totality jsou podobné represivním metodám vyzrálého totalitního státu - spočívají hlavnĕ v hospodářském a společenském tlaku, jehož rozsah není viditelný, ale všudepřítomný. Zatímco zákon chrání svobodu projevu, projevy prohlášené za politicky nebo kulturnĕ nesprávné mají nepříjemné následky. Kniha, která nepoužívá kulturnĕ správné terminologie, má potíže najít nakladatele, a jestli vyjde, velká knihkupectví ji neprodávají. Články psané nesprávným stylem otisknou jenom pokoutní noviny nebo tiskoviny. Decentralizovaná totalita opravuje i minulost. Nová vydání starých autorů i překlady jsou upravovány podle vládnoucí ideologie; i v pohádkách jsou provádĕny zmĕny. Mĕní se mluva, oblečení i společenské zvyklosti. Decentralizovaná totalita dovede získat nad společenskými zvyklostmi, mluvou a myšlením míru kontroly, o jaké se totalitnímu režimu ani nezdálo. (Viz i příl. č. 7.)

Nad jinými formami autorativních neprávních režimů má decentralizovaná totalita nĕkolik výhod.

Její uchopení moci není poznamenáno žádným datem, žádnou viditelnou událostí, revolucí nebo převratem; je proto vĕtšinĕ obyvatel neviditelné a protestující skupiny nemají při skoromonopolu sdĕlovacích prostředků příležitost nespokojenost vyvolat, rozšířit a soustředit. Jejich patetické pokusy vydávání polosamizdatů a udržování drobných místních vysílaček jsou masmédii ignorovány nebo zesmĕšnĕny. Skutečnost, že vládnoucí politický smĕr nemá viditelné ústřední organizace, má za následek, že nesouhlas a nespokojenost nemají viditelný a postižitelný terč. Anonymita chrání ty, kdo jsou za vytváření a vynucování požadavků vládnoucího hnutí odpovĕdni; kdo zná a zajímá se o jména členů různých odborných komisí, jejichž doporučení jsou mimoprávnĕ uskutečňována, ať je stát schválil nebo zamítl?

Rozhodnutí neničit své odpůrce znamená pro decentralizovanou autoritu značnou úsporu energie. I v tomto smĕru platí zákony relativního užitku a relativního nákladu a o jejich spádu: poslední vynaložené prostředky k dosažení účelu přinášejí nejmenší užitek a vyžadují nejvyšší náklady. Škoda, kterou by vrchnímu účelu autoritativního hnutí způsobil pokus vymýtit veškerý nesouhlas, by byla vĕtší než škoda, kterou mu může způsobit činnost bezmocné opozice. Neexistence drastických represivních i preventivních prostředků účinnĕ maskuje autokratickou strukturu společnosti.

Tam, kde jsou lidé nuceni se podřizovat rozhodnutím, činĕným samozvanými skupinami, které si právo rozhodovat osvojují na základĕ jiném než volby (na př. vzdĕlání), vítĕzí autokracie nad demokracii. Nelze nedbat možností, které se vyskytují pro vytvoření nové, lepší totality, dokonalejší v tom, že na lidech nechce obĕti, ale předstírá, že jim dává "práva" na požitky.

Tradiční etika Západu vždy kladla velký důraz na inherentní cenu a stejnou hodnotu každého lidského života bez ohledu na jeho vývojový stupeň nebo stav. Tato etika mĕla požehnání židovsko-křesťanského odkazu a byla základem vĕtšiny našich zákonů a mnohého v našich sociálních opatřeních. Úcta ke každičkému lidskému životu byla také úhelným kamenem západního lékařství a tato etika zapříčinila, že lékaři se snažili zachovat, chránit, spravit, prodloužit a zvelebit každý lidský život, který spadá pod jejich dohled. Tato tradiční etika jasnĕ ještĕ převládá, ale mnohé naznačuje, že její jádro je vyhlodáváno a že by mohla být nakonec i opuštĕna. To ovšem vyvolá hluboké zmĕny v západním lékařství a v západní společnosti.

Existují určité nové skutečnosti a sociální danosti, které jsou postupnĕ uznávány, jsou široce diskutovány v západní společnosti a vypadají, že jistotnĕ podkopou a přemĕní tuto tradiční etiku. Vznikly a staly se středem pozornosti jako sociální důsledky bezpříkladného technologického pokroku a úspĕchu. Zvlášt důležité jsou, přednĕ, demografická data lidské populační expanse, která má tendenci probíhat nekontrolovanĕ a geometrickou řadou; za druhé, stále rostoucí ekologická disparita mezi počty lidí a disponibilními zdroji potřebnými k uspokojení tĕchto množství na úrovni, na kterou si zvykli nebo by si rádi zvykli; a za třetí, a snad hlavnĕ, zcela nový sociální důraz na nĕco, čemu se začíná říkat "jakost života", nĕco, co se stává poprvé v lidských dĕjinách dosažitelným díky vĕdeckému a technologickém rozvoji. Rostoucí výsek veřejnosti se dívá na tyto skutečnosti jako na skutečnosti, jejichž kontrola je v moci lidské rasy, a je zde zřejmĕ rostoucí odhodlanost tak činit.

Avšak ještĕ není dost jasnĕ chápáno, že pro provádĕní takové kontroly bude nutno přikročit k tvrdým rozhodnutím o tom, co má být uchováno a posíleno a co ne, a že to nezbytnĕ bude porušovat a nakonec zničí tradiční západní etiku se vším, co to znamená. Bude nutné and přijatelné připisovat relativní spíše než absolutní hodnotu vĕcem jako lidský život, využití omezených zdrojů a rozličných prvků, které mají skládat jakost života nebo žití, o které má být usilováno. To je očividnĕ v rozporu se židovsko-křesťanskou etikou a nese s sebou závažné filosofické, sociální, hospodářské a politické důsledky pro západní společnost a snad pro svĕtovou pospolitost.

Proces nahlodávání staré etiky a jejího nahražování novou etikou už začal. Je nejzřetelnĕji vidĕt v mĕnícím se postoji vůči lidským potratům. Navzdory dlouhodobé západní etice o inherentní a stejné hodnotĕ každého lidského života bez ohledu na jeho vývojový stupeň, okolnosti nebo stav, potrat se stává společnosti přijatelným jako mravný, správný a dokonce nutný. Stojí za zmínku, že tento posun ve veřejném postoji ovlivnil církve, zákony, a státní politiku, a ne naopak. Protože stará etika nebyla ještĕ úplnĕ odstranĕna, bylo dosud nutné oddĕlit pojem potratu od pojmu zabíjení, které zůstává společensky odpuzující. Výsledek bylo zajímavé odhlédání od vĕdeckého faktu, který ve skutečnosti každý zná, že lidský život počíná početím a je nepřetržitý až do smrti ať uvnitř dĕlohy nebo mimo ni. Tyto velmi značné semantické kolotoče nutné, aby byl potrat racionalizován jako cokoliv jiného než odnĕtí lidského života, by byly smĕšné nebýt toho, že jsou často pronášeny pod ochranou společenských autorit. Zdá se, že tento druh schizofrenického úskoku je nutný, protože stará etika ještĕ nebyla zamítnuta, zatímco nová začíná být přijímána.

Lze předpovĕdĕt s jistotou, že nové demografické, ekologické a sociální skutečnosti a aspirace jsou tak mocné, že nová etika relativity hodnot nakonec zvítĕzí tak, jak človĕk bude vykonávat stále pevnĕjší a účinnĕjší kontrolu svého množství a bude využívat svých vždy pomĕrnĕ omezených prostředků, aby zaopatřil výživu, bydlení, hospodářskou podporu, vzdĕlání a zdravotní péči k dosažení žádoucí jakosti života a žití. Základ, na kterém tyto relativní hodnoty budou muset být založeny, bude záležet významnĕ na tom, jaký koncept jakosti života nebo žití je vytvořen. Lze očekávat, že to bude obrážet míru, do které jakost života bude považována za funkcí osobního sebenaplnĕní; jednotlivcovy zodpovĕdnosti za obecné blaho, ochrany prostředí, zdokonalování rasy; a jestli, nebo do jaké míry tyto zodpovĕdnosti budou či nebudou vykonávány na základĕ donucení nebo ne.

Role, kterou lékařská vĕda bude mít, zatímco toto všechno se vyvíjí, není ještĕ zcela jasné. Je jisté, že bude hluboce zasahovat. Role, kterou mĕlo lékařství v promĕnĕ postojů k potratům, může zcela dobře být prototypem toho, k čemu má dojít. Jiný precedent lze nalézt v podílu lékařů na rozhodování, komu má a komu nemá být poskytnuta nákladná dlouhodobá dialyze ledvin. To jistĕ vyžadovalo přisoudit relativní hodnotu lidským životům a dopad lékaře na tento rozhodovací pochod byl značný. Lze předvídat další rozvoj tĕchto rolí tak, jak problémy kontroly porodů a výbĕr porodů budou nevyhnutelnĕ rozšířeny na výbĕr smrti a kontrolu smrti ať již jednotlivcem nebo společností, jak veřejnost a odborníci budou stále vĕtší mĕrou rozhodovat, kdy vynaložit nebo nevynaložit omezené zdroje.

Protože problémy, které kladou nové demografické, ekologické a sociální reality jsou v podstatĕ biologické a ekologické povahy a týkají se přežití a blaha lidských bytostí, účast lékařů a lékařské vĕdy bude klíčová v plánování a tvorbĕ rozhodnutí na mnoha rovinách. Žádný jiný obor nemá tu znalost lidské povahy, lidského chování, zdraví a nemoci, a oč jde při stavu tĕlesného a mentálního uspokojení, kterého bude zapotřebí. Není předčasné, aby náš obor prozkoumal tuto novou etiku, rozpoznal její povahu a co bude znamenat pro lidskou společnost, a byl připraven ji aplikovat při racionálním vývoji pro naplnĕní a zlepšení lidstva v tom, co bude témĕř jistĕ biologicky orientovaná globální společnost.

(Článek vyšel v California Medicine, oficiálním časopisu California Medical Association, září 1970, svazek. 113, č. 3, a byl nĕkolikrát přetištĕn, v češtinĕ v Budování státu, Brno, MPÚ.

Hra o jednom jednání a třech osobách.

Osoby: Otec (po celé jednání za scénou), Anička, jeho dcera, Jarek, její muž, a lékař.

Středostavovský pokoj. Vpravo jsou otevřené dveře, Jarek sedí na pohovce, čte noviny. Anička má hlavu ve dveřích, mluví k Otci.

Už v samých počátcích feministického hnutí ve Spojených státech jeho vedení (Bella Abzug, Gloria Steinem, Betty Friedan a další vysoce inteligentní, vzdĕlané a hospodářsky výbornĕ postavené ženy) došly k názoru, že mít dĕti je překážkou jejich sebenaplnĕní v umĕleckém, vĕdeckém, profesionálním, společenském nebo sexuálním životĕ a že umĕle přivodĕný potrat je cestou, jak tuto překážku odstranit. Ale demokratické uspořádání Spojených států to nedovolovalo.

Podle americké ústavy patří jednotlivým státům veškerá pravomoc, která není ústavou vyhražena federálním orgánům. Ústava se o právu na potrat nezmiňuje, proto tuto otázku rozhodovaly jedntlivé státy v rámci svého zákonodárství; rozhodovaly ji tak, že ve velké vĕtšinĕ byl potrat zakázán, v ostatních podroben tu vĕtším, tu menším omezením. Získat vĕtšinu pro neomezené právo na potrat bylo politicky naprosto vyloučené. Jeho zastánkynĕ proto hledaly, jak demokratické zřízení obejít. Zjistily, že mezi členy Nejvyššího soudu vĕtšinu přivrženci svĕtového názoru, ve kterém je právo na potrat obsaženo. Bylo tudíž třeba dostat před Nejvyšší soud případ, ve kterém by tato vĕc byla předmĕtem sporu. K tomu došlo, když mladá brilantní právnička jménem Sarah Weddington objevila opuštĕné dĕvče v zoufalé situaci. Norma McCorvey, příležitostná prostitutka, propadlá drogám, s jedním nemanželským dítĕtem na krku, znovu otĕhotnĕla a hledala ilegální potrat. Sarah ji ujistila, že jí pomůže, a jejím jménem podala žalobu na stát. Spor byl pojmenován podle jmen soudících se stran: Roe (pseudonym žalobce, t.j. Miss McCorvey) vs. Wade (představitel žalovaného státu).

Podstatou sporu bylo, že státní zákony zakazující potrat omezují základní občanská práva "Roe" a všech žen, protože otĕhotnĕní bylo přivodĕno znásilnĕním. Za značných výdajů, které hradily feministické organizace, případ se dostal až před Nejvyšší soud, který vĕtšinou hlasů rozpoznal, že ústava se sice o právu na potrat nezmiňuje, že sice obsahuje právo na život, ale že lidská práva ústavou chránĕná "vyzařují" právo na soukromí, že právo na soukromí v sobĕ zahrnuje právo rozhodnout o tom, zda být či nebýt matkou, a toto právo zahrnuje i právo zbavit se nedonošeného plodu, který až do narození není "osobou" a proto nemá právo na život zaručené ústavou. Tímto právním trikem byla pravomoc rozhodovat o životĕ nenarozených dĕtí odňata státům, zákony všech padesáti států týkající se potratů se staly protiústavními a právo na potrat se dostalo pod jurisdikci Nejvyššího soudu, který od té doby prohlásil za neústavní nebo podstatnĕ zúžil všechny četné pokusy je nĕjak omezit (na př. zákony, že u nezletilých musí lékař provádĕjící potrat obdržet svolení rodičů nebo aspoň provedení potratu jim oznámit). K tomu, aby výnos Nejvyššího soudu byl zvrácen, je třeba zmĕnit ústavu, a to je pochod tak obtížný, že se ukázal prakticky neuskutečnitelný.

Bĕhem procesu, který se táhl dva roky, se žalobkyni narodilo dĕvčátko, ale její "ochránkynĕ" ji opustily, když se po vítĕzném ukončení sporu jako nástroj jejich politiky ukázala už nepotřebnou. Norma McCorvey se ocitla znova v bídĕ. Nakonec popsala celý případ v knize, kde také zveřejnila, že nebyla znásilnĕna a že otcem byl muž, s kterým tehdy žila. Ani to nepomohlo; Nejvyšší soud prohlásil, že tento precedent nelze zvrátit, a trestní stíhání proti žalobkyni pro křivou přísahu (ve Spojených státech zločin trestný až 20 lety vĕzení) nebylo nikdy zahájeno. Miss McCorvey se stala aktivní členkou hnutí pro život a vystupuje proti vyhnání plodu, ale rozhodnutí o právu na potrat jako součástí práva na soukromí "vyzařujícího" z jiných ustanovení ústavy trvá. Počet potratů podle oficielních údajů poklesl z 1,600,00 v roce 1974 na přibližnĕ 1,200.000 v roce 1997.

(Shrnuto z časopisů Catholic World Report, Human Life Review, National Revue, Newsweek, Readers Digest, U.S. News and World Report, a denního tisku).

Kniha, která nepoužívá kulturnĕ správné terminologie prosazované feminismem, má potíže najít nakladatele, a jestli vyjde, velká knihkupectví ji neprodávají. Články psané tradičním stylem otisknou jenom pokoutní noviny nebo tiskoviny. V pohádkách je termín "čarodĕjnice" proskribován a nahražen slovy "stará žena". Ženská jména, dávaná tradičnĕ hurikánům, musela být z poloviny nahražena jmény mužskými. I katolická církev v USA přepisuje liturgii a předĕlává překlad bible, aby byl s hlediska feminismu nezávadný - kde bible píše "bratři", knĕz čte "bratři a sestry"; označení Boha, která lze považovat za výhradnĕ mužská, jsou nahražována výrazy obojetnými; zájmeno "on" ve vztahu k Bohu se vypouští a slovo "Bůh" se musí opakovat. Označení Boha jako "Lord" (Pán) a termín "Kingdom of God" (království Boží) je nahraženo, protože Pán i král jsou podstatná jména označující muže. Učebnice, ve kterých se vyskytuje slovo "Bůh", jsou ve veřejných školách nepřijatelné.

Studentům, kteří se vyjádří kriticky o rasových menšinách, hrozí vyloučení, odepření graduace nebo při nejmenším ztráta semestru (kritika mužů-bĕlochů i bílé rasy, jakkoliv hrubá, je chránĕná svobodou projevu). Nĕkteré univerzity vydaly seznamy slov, kterých studenti nesmí užívat - nejde o slova sprostá,. ta jsou chránĕna svobodou projevu, ale o slova "politicky nesprávná". (Podobný seznam vydal biskup v Buffalo pro používání v bohoslužbĕ.) Ministr, který ve společnosti udĕlal nejapný vtip na účet menšin, musel proto odstoupit. Ze stejného důvodu populární sportovní komentátor ztratil své zamĕstnání. Univerzitní výzkum o vztahu mezi dĕdičností a stupnĕm inteligence musel být přerušen, jeho profesor byl pokárán. Tyto a podobné zásahy do občanských svobod jsou umožnĕny tím, že jim v masmédiích není vĕnována témĕř žádná pozornost, pokud jsou ve prospĕch nĕkteré z částí elitistického programu.

Podobnou kontrolu získala ideologie biologického materialismu nad společenskými mravy. Obhajovat růst populace, oponovat legalizaci potratů, kritizovat pornografii nebo homosexualitu je společensky prostĕ nepřijatelné stejnĕ tak jako mlaskat při jídle nebo si utírat nos rukávem. Společnost tato omezení přijala, protože byla vyvážena nevídaným rozšířením svobody v jiných oblastech. Dosavadní normy oblékání, mluvy a chování, respektu k představeným a k národním symbolům byly opuštĕny, povinnosti vůči státu (důležité zejména bĕhem válečných konfliktů) byly zbaveny společenské chvály a - což bylo nejdůležitĕjší a přineslo převratné sociální zmĕny - normy sexuální mravnosti byly zrušeny.

Decentralizovaná totalita získala v Americe nad společenskými zvyklostmi, mluvou a myšlením míru kontroly, o jaké se totalitnímu režimu ani nezdálo. Jejím bezprostředním cílem se zdá být rozšířit, soustředit a ovládnout plnĕ státní moc, protože její dalekosáhlé plány bez použití moci nejsou uskutečnitelné. V USA je jí už používáno proti náboženským projevům, např. umístĕní jeslí na veřejných prostorách, dobrovolné modlitbĕ nebo i minutĕ ticha při zahájení vyučování ve veřejných školách; vyšly první návrhy, aby rodinám s vĕtším počtem dĕtí byly ukládány vyšší danĕ a odepřeny sociální podpory (to se již místy dĕje - na tĕhotné příjemkynĕ sociálních podpor je činĕn nátlak, aby se dobrovolnĕ podrobily potratům nebo sterilizaci). V mezinárodním mĕřítku vnutily americké elity část svého programu témĕř celému svĕtu tím, jak prosadily omezování populace bez schválení vlastním občanstvem a bez schválení občany států jiných. Zejména tento případ ukazuje, jak velký potenciál tento typ neprávního státu má; a jeho vývoj je ještĕ v začátcích.

DOMOV

OBSAH

12. PLURALISMUS