DOMOV

OBSAH

14. SDÌLOVACÍ PROSTØEDKY

Člověk je veden snahou co nejplněji rozvinout své vlohy, uplatnit své schopnosti, uskutečnit svá přání, tj. snahou o dosažení spokojenosti, jejíž obsah a jejíž předpoklady jsou u různých lidí - v důsledku jejich různých vloh - různé. K dosažení tohoto cíle je mu třeba prostředků, statků, kterých není dostatečné množství, už z toho důvodu, že je v povaze člověka, aby s dosaženým nikdy nebyl spokojen a žádal další. Záměrná lidská činnost, směřující k opatřování a upotřebení prostředků, je hospodaření; hospodaření plyne z účelů, které člověk sleduje; tedy účel je prius a hospodářství a hospodaření jako opatřování a upotřebení prostředků je účelový soubor od vrchního účelu odvozený.

Materiální svobodu, tj. možnost žít skutečně podle vlastní vůle, zajišťuje člověku stav, ve kterém má dostatek prostředků k ukojení svých nutných potřeb a ve kterém těchto prostředků může podle své vůle použít a s nimi nakládat; tento stav nazývá se vlastnictví. U jednotlivce je vlastnictví výraz svobody člověka, že určitými prostředky může uskutečňovat svůj účel subjektivní spokojenosti bez vnějších zásahů; kdo nemá prostředků k ukojení aspoň nejnutnějších potřeb, není svoboden, i kdyby měl zaručena rozsáhlá práva politická. U bodů přičitatelnosti objektivních účelových souborů zajišťuje vlastnictví nerušené sledování jejich účelů.

Základní hospodářská soustava jest soustava individualistcká. Je vybudována na teoretické zásadě, že se každý stará sám o sebe, tj. opatřuje i spotřebovává prostředky podle účelu, který sleduje: jednotlivci podle účelu subjektvní spokojenosti a volní subjekty, sledující objektivně sdělitelné, tj. technické účely, pod zorným úhlem svého účelu. Každý tvoří samostatné hospodářství, hospodařící jednotku, dbající jen svého prospěchu, jen své spokojenosti. (Tato konstrukce zjednodušuje skutečnost: ve skutečnosti lidé tvoří prvotní jednotky, ve kterých se tato zásada neuplatňuje, tj. rodiny, ve kterých se silnější členové starají o slabší členy. O vnitřním pořádku takové hospodářské jednotky se pojednává níže.) Z této zásady plyne již také, jak budou rozděleny dosažitelné statky: stará-li se každý sám o sebe, připadne naň tolik statků, kolik jich dovede sám získat. Zásada hospodárnosti (dosažení maxima užitku minimem nákladů) vede k dělbě práce a ke směně: hospodařící subjekt vyměňuje svoje prostředky, které mu jsou méně užitečné, za prostředky v držení jiných subjektů, které jim jsou méně a jemu více užitečné. Směna probíhá tam, kde se zájmy hospodařících subjektů vzájemně doplňují, a přestává, když by směna další prostředkové jednotky jedné ze stran způsobila jí větší škodu než prospěch pod zorným úhlem jejího účelu.

Síť takto probíhajících směn tvoří trh; proto je tato soustava také nazývána hospodářstvím tržním. Tržní hospodářství vychází z předpokladu, že občané se dovedou starat o své záležitosti lépe nežli stát. Hlavním rysem tržního hospodářství je jeho výkonnost. Spotřebitelé sdělují své zájmy rozdělovacím útvarům, tj. maloobchodu a velkoobchodu. Rozdělovací útvary pak na základě poptávky spotřebitelů dávají zakázky výrobním útvarům. Ústředním zájmem soukromého podnikání se stává sloužit zájmům spotřebitelů, protože podnikatelova odměna je tím větší, čím lépe jsou tyto zájmy obslouženy.

Směna je podstatně usnadněna existencí statku, který je všem subjektům přijatelný jako společný jmenovatel, jímž mohou vyjádřit stupeň prospěchu, který vidí ve směnovaných statcích; tento statek, původně mající vlastní hodnotu, tj. vzácný kov, byl postupně nahražen fiktivním poukazem na část celkového množství statků společnosti - papírovými penězi. Z hospodářství směnného se vyvinulo hospodářství peněžní. Na trhu hospodařící subjekty nabízejí své statky, které jiné hospodařící subjekty potřebují, výměnou za určité množství společného směnného prostředku (peněz), tj. prodávají je za určitou cenu; jiné hospodařící subjekty, které nabízené statky potřebují, za ně nabízejí odlišné (nebo shodné) množství peněz na základě svého vlastního hodnocení, tj. kupují. Kupující podle zásady hospodárnosti napřed volí statky, za které musí zaplatit nejnižší cenu, prodávající snižují své ceny po hranici užitečnosti, aby své statky prodali; na druhé straně kupující, je-li žádaných statků nedostatek, nabízejí vyšší cenu, až se na trhu vytvoří rovnováha na podkladě nabídky a poptávky. Převažuje-li poptávka, cena stoupá a prodávající vyrábějí více zboží, po kterém je poptávka, resp. další hospodařící subjekty vstupují na trh s nabídkou žádaného zboží. Převažuje-li nabídka, prodávající snižují ceny, aby více kupujících shledalo koupi pro sebe výhodnou, zmenšují dodávku, resp. výrobu tohoto zboží, až poptávka zase zvýší jeho cenu. Kupující soutěží mezi sebou a prodávající soutěží mezi sebou. Soutěž není pouze v cenách, ale také v jakosti a výběru nabízeného zboží, a vyřazuje z trhu ty, kdo prodávají nad tržní cenou nebo nabízejí zboží, po kterém není poptávka nebo které je horší jakosti než zboží jiné; soutěž také vyřazuje ty, kdo nakoupili příliš draho nebo zboží špatné jakosti. Soutěž je hnací silou tržního hospodářství: svými důsledky snižuje ceny a zvyšuje výběr a jakost.

Aby plnila svou funkci společného jmenovatele rozličných statků, měna musí být stálá, peněžní jednotka musí mít stejnou hodnotu v čase, musí nakoupit stejné množství zboží nebo jeho ekvivalent i v budoucnosti. Kolísání kupní síly měnové jednotky nejen ztěžuje plánování a zpochybňuje investice, ale zvýhodňuje jedny a zatěžuje jiné hospodařící subjekty. Jestliže kupní hodnota peněžní jednotky stoupne (deflace), dlužníci musí vynaložit větší než očekávané množství statků k zaplacení stejné částky dluhu. Jestliže kupní síla peněžní jednotky klesne (inflace), věřitelé mohou za nominální zaplacení dluhu nakoupit méně zboží než mohli obdržet za půjčenou částku v době půjčky. Deflace zvýhodňuje věřitele, inflace zvýhodňuje dlužníky. Tím se zkresluje a porušuje rovnováha, vytvářená trhem, a tím podvrací a rozvrací soukromopodnikatelskou soustavu.

Tržní hospodářství se pohybuje mezi hospodářským vzestupem a poklesem. Za hospodářského vzestupu příjmy spotřebitelů vzrůstají a umožňují jim vyšší nákupy. Aby výrobci uspokojili jejich poptávku, rozšiřují výrobu. Zvýšený zájem o výrobky a služby ze strany spotřebitelů a výrobců způsobuje tlak a zvyšuje ceny zboží, práce a peněz. Když ceny, zejména úroková míra, tj. cena peněz, dosáhnou určitého bodu, spotřebitelé a výrobci shledávají ceny neúnosné a přestávají kupovat. Hospodářský vzestup se takto mění v hospodářský pokles. Důsledkem snížené poptávky podniky, přetížené úvěrem nebo vyrábějící zboží, které nejde na odbyt, musí zastavit výrobu a propouštět zaměstnance. Jestliže propuštění zaměstnanci jsou také přetíženi úvěrem, nejsou schopni udržovat splátky na domy, vozy atd. a musí se jich vzdát se ztrátou. S poklesem cen výrobci a spotřebitelé, kteří se uvarovali výstřelků předchozího hospodářského vzestupu, začínají opět kupovat zboží. Podniky se otvírají, nezaměstnaní se opět zařazují do hospodářské činnosti a hospodářský pokles se mění ve vzestup. (Délka vzestupu a poklesu se různí. Německo a Japonsko byly tak těžce postiženy válkou, že poválečná poptávka po zboží všeho druhu zajistila dlouholetý nepřerušený vzestup.)

Protože individualistická soustava spočívá na zásadě, že každý se stará o sebe, znamená to, že každý má jen to, čeho sám dosáhne, tj. že silnější vítězí. Síla zde nespočívá jen ve vlastnostech tělesných, nýbrž stále víc a více ve vlastnostech duševních. Statky se tvoří prací. Prací tvoří člověk hodnoty, potřebné pro druhé, pro "společnost", která mu výměnou za ně dává hodnoty, potřebné pro něho a jeho rodinu. Každý pracující jednotlivec se uživí; čím více pracuje a čím dokonalejší je jeho práce, tím větší je blahobyt společnosti a tím větší je i blahobyt každého jejího člena. Ale práce sama nestačí. K výrobě je třeba nástrojů, je třeba výrobních prostředků. Jak se však opatřování statků - výroba - zdokonaluje a výrobní prostředky komplikují, stává se rozhodujícím činitelem nahromadění prostředků, kapitál, představující disposici s určitou částí statků hospodářského společenství směnného. Nejsilnější již není ten, kdo má vhodné vlastnosti tělesné a duševní, nýbrž ten, kdo vládne největším množstvím kapitálu, po němž celá tato soustava dostává jméno soustavy kapitalistické. Vlastníci peněžního kapitálu jej proměňují ve výrobní prostředky, pokud k obsluze těchto prostředků nestačí sami, najímají jiné, kdo vyžadovanou práci konají za odměnu, povětšině peněžní (mzdu nebo plat), jejíž výše je určována na trhu práce obdobně, jak je cena statků určována poptávkou a nabídkou na trhu statků. Použití výrobních prostředků a práce vyžaduje hospodárného uspořádání, tj. organizace. Tuto organizační práci vykonávají majitelé výrobních prostředků sami nebo ji svěřují odborníkům za peněžitou a jinou odměnu. Vzniká podnik jako od svých částí odlišný celek s vlastním technickým, objektivně sdělitelným účelem, jehož obsahem je maximum převahy užitku nad náklady, tj., co největší zisk. Podnik je v této soustavě organizace kapitálu a práce za účelem zisku. Protože výrobní prostředky jsou podrobeny rozhodování svých vlastníků a protože vlastníci jsou soukromé osoby fyzické nebo logické, dostává tento hospodářský systém také jméno soukromopodnikatelský.

Důležitost vlády nad výrobními prostředky je proto veliká, protože hospodářské výkyvy postihují nejprve ty, kdo je nemají, tj. kdo jsou pro opatřování svých prostředků odkázáni na trh práce. Individualistická hospodářská soustava vede k rozštěpení společnost na dva dílčí celky: zdrojem sounáležitosti jednoho je, že jeho příslušníci mají výrobní prostředky, zdrojem sounáležitosti druhého celku je, že jeho příslušníci těchto prostředků nemají . Na základě svých společných zájmů se obě skupiny organisují jednak hospodářsky, jednak politicky. Hlavním střetným bodem je rozdělení výsledků společné hospodářské jednotky, tj. podnikového zisku, kde podíl, daný jedné složce podniku - kapitálu, organizaci (manažerům) nebo práci nevyhnutelně zmenšuje podíl ostatních složek. Práce se pro jednání s druhými složkami organizuje v odbory, které vytvářejí druh monopolu na trhu práce, aby dosáhla zvýšení svého podílu. Politicky jde o dosažení vlivu státní moci na rozdělení zisku uzákoněním minimálních mezd, pensijních fondů, pracovních hodin, pracovního prostředí, podílu na zisku a spolurozhodování o použití kapitálu (výrobních prostředků) nebo o změnu celé hospodářské soustavy v jinou.

Vlastníci peněžního kapitálu mohou považovat za výhodnější než podnikání zapůjčit svůj kapitál jiným hospodařícím subjektům za určitou odměnu, za úrok. Z nabídky a poptávky kapitálu a jeho různých druhů (krátkodobý, dlouhodobý, zajištěný, nezajištěný) se tvoří trh kapitálu stejně jako trh statků a trh práce. Tyto tři trhy jsou propojeny a vykonávají na sebe vzájemný vliv. Poptávka po zboží vytváří poptávku po kapitálu a práci, takže stoupá úroková míra i mzdy; nižší úroková míra umožňuje snížení cen, a tak zvýšení poptávky, a podobně pokles ceny práce, tj. mezd a platů. Jejich vzájemná souvislost dále zvyšuje výkonnost této hospodářské soustavy. Trh zboží prostřednictvím cen tlumí některé druhy výroby a jiné podporuje. Změněný zájem o zboží musí doprovázet odpovídající poptávka po pracovních silách a pohyb mezd. Přesuny pracovníků nelze provádět pouze administrativně. Trh zboží je v tržním hospodářství nerozlučně spjat s trhem práce; oba pak jsou ovlivňovány a ovlivňují trh kapitálu. V této soustavě každý jedinec-podnikatel nese zodpovědnost za své podnikání; případné ztráty nese sám, a proto se snaží zorganisovat podnik a stupňovat výkonnost zaměstnanců tak, aby vydělával. Nadto je soutěží nucen k dobré a úsporné výrobě. V soukromém podnikání je podnikatelův zájem na zisku a soutěž trvalou zárukou produktvity.

Tržní hospodářství nejen vyrovnává poptávku a nabídku, ale současně poptávku uměle vyvolává. Základem vyvolávání poptávky je vzbuzení nespokojenost možných zákazníků s jejich stavem, nespokojenost, kterou lze odstranit jen koupí určitých statků nebo služeb. K vyvolání této nespokojenost používají podnikatelé, resp. jimi najatí specialisté (také podnikatelé) všech moderních prostředků společenské kontroly od průzkumu veřejného mínění (výzkumu trhu) po působení na psychologii i podvědomí. Spojování příjemných dojmů (líbivé hudby, obrazů, zejména sličných dívek a statných mužů) s nabídkou zboží je střídáno s pokusy vzbudit u možných zákazníků pocit méněcennost nad tím, že nabízené zboží nebo statky nemá, že jejich nedostatek jej činí v očích jiných, zejména příslušníků opačného pohlaví, nepřijatelným, odporným. Častým prostředkem těchto kampaní je vypodobit koupi propagovaného zboží nebo služby jako povinnost vůči sobě ("you owe it to yourself") nebo jiným (ochrana rodiny uzavřením pojistky, zajištění výchovy dětí založením spořitelního účtu) nebo jako ochranu vlastního či jejich zdraví (tělocvičné nářadí, diety, léky a dezinfekční prostředky, prázdninové zájezdy a pod.). Vystupňováním tohoto přístupu je soustavné vzbuzování strachu o bezpečnost, zdraví nebo život: to slouží prodeji bezpečnostních zařízení, různých dietních programů, tělocvičného nářadí, lékařských prohlídek a zásahů, zbytečných chirurgických a léčebných zákroků, obav ze záření, chemických přimíšenin v potravě, stavebním materiálu, barvách, ve vzduchu, ve vodě.

Dlouhodobé působení těchto prostředků má vliv na duševní rovnováhu zasahovaného obyvatelstva - na jedné straně stále vzbuzovaný pocit nespokojenosti, méněcennosti, úzkosti o zdraví, strachu o život, na druhé straně nepřetržité úsilí získat další prostředky (peníze) k zakoupení statků nebo služeb, které negativní pocity odstraní. S títmo vlivem jde vliv na celkovou kulturu; protože se propaganda obrací na co nejširší vrstvy, apeluje na nejširší, všem lidem společné, tj. pudové motivace a snižuje úroveň vkusu a citlivost společnosti. Neustálé hledání nových druhů zboží vede ke zdůrazňování i nedůležitých zlepšení a vedou veřejnost ke kupování nových statků, i když předchozí statky jsou stále ještě použitelné a upotřebitelné. Umělé vyvolávání poptávky tak vede ke zvýšenému dynamismu tržního hospodářství: stálé pokusnictví, stálé zlepšování, stálá vynalézavost, stále vyšší materiální životní úroveň; jevy, popisované jako konsumerism a "instant gratification": vedou ke kultuře, ve které je každý přesvědčen, že má právo na všechno, a to ihned, a současně žije ve stavu úzkosti, nespokojenosti a napětí. Rychlý vzestup životní úroveň je provázen zvýšenou spotřebou energie a surovin a růstem zadlužení soukromého i veřejného.

Soutěž vede postupně ke koncentraci podniků a kapitálu tak, jak méně výkonné podniky jsou z trhu vytlačovány a rozsáhlé zdroje kapitálu umožňují nákladné inovace a racionalizace, které jsou mimo možnost podniků menších. Stejným směrem působí byrokratizace veřejné správy - plnění předpisů a požadavků zatěžuje malé podniky poměrně daleko více než podniky velké. Velké podniky ve snaze o dosažení největšího zisku nahražují soutěž dohodou a vytváří syndikáty, kartely a trusty, které výrobu určitého statku monopolizují a řídí tak, aby dosáhly co největšího peněžního výnosu. Toto řízení není jednoduché, neboť jejich cenová a výrobní politka musí být dělána se zřetelem na stav celého národního hospodářství a vyžaduje dalekosáhlého plánování. Soutěž mezi podniky se mění v boje mezi syndikáty, v nichž se vytváří určitá rovnováha a posléze dohoda na základě maximálního zisku monopolů. Syndikátní rovnováha nese s sebou umělé zužování výroby i spotřeby při vyšších cenách. Odstraněním soutěže zeslabuje vliv trhu a zmenšuje dynamismus této hospodářské soustavy.

Jinou metodou, kterou velké podniky zpomalují technický pokrok, je skupování vynálezů nebo nových a menších podniků, které přivádí na trh novinky, jež by znehodnotily rozsáhlé investice do zavedených metod nebo produktů. V tomto směru je velkoprůmysl podporován odbory, které v technologických změnách vidí ohrožení zaměstnání nebo úrovně mezd svých členů. Nová technologie pak zůstává nevyužita vůbec nebo aspoň tak dlouho, až se investice do starých metod nebo produktů se ziskem vrátily.

Dalším jevem, spojeným s existencí mohutných kapitalistických podniků, kterému je teprve v poslední době věnována náležitá pozornost (ačkoliv naň upozornil již před půl stoletím James Burnham ve své průkopnické knize "The Managerial Society" ) je vliv třetí složky podniků, tj. profesionálních organizátorů - manažerů. Je-li třída konstituována svým poměrem k výrobním prostředkům, jsou manažeři celkem, jehož zdrojem sounáležitosti je vláda nad výrobními prostředky, které nevlastní. Zájem manažerů byl často ztotožňován se zájmy kapitalistů, tj. majitelů výrobních prostředků, protože jejich odměna byla určována majiteli podniku udánlivě podle výkonu. Toto pojetí se ukázalo mylným. Protože podíl na výnosu podniku je rozdělován mezi práci, představovanou zaměstnanci, kapitál, představovaný vlastníky, a organizaci, představovanou manažery a jim podléhající byrokracii, není zájem manažerů shodný ani se zájmem pracovní ani se zájmem vlastnické složky podniku. Ve velkých podnicích, kde zpravidla rozhodují manažeři, řídí podnik ve svůj prospěch i za cenu jeho poškození, případně zhroucení: zvyšují své platy a odměny bez ohledu na hospodářské výsledky podniku, a z podniku odcházejí, když je zřejmé, že jeho budoucnost není dobrá. Vzhledem k poptávce po dobrých organizátorech jsou na osudu podniku, který řídí, závislí daleko méně než jeho majitelé i jeho zaměstnanci. Školení příslušníků této třídy tuto tendenci posiluje: tzv. plánování kariéry přímo předpokládá a doporučuje, aby specialista ve vedení podniku plánoval, že za své kariéry několikrát změní zaměstnavatele. Jeho zájem je vykázat co nejrychlejší úspěchy v co nejkratší době, obdržet za to co největší odměnu, a přejít do jiného podniku, než se nepříznivé dlouhodobé důsledky jeho řízení projeví. Až se tak stane, je už zaměstnán v jiném podniku a jeho problémy "zdědí" nový manažer, který si za jejich řešení vyžádá ještě vyšší odměnu a řeší je stejným způsobem jako jeho předchůdce: krátkodobými opatřeními, jejichž dlouhodobé důsledky nesou nakonec vlastníci podniku a jeho zaměstnanci. (Tento druh organizace a řízení práce převládá v amerických podnicích a japonské analyzy jej identfikují jako hlavní příčinu relatvního úpadku amerického hospodářství.)

Na straně majitelů výrobních prostředků (kapitalistů) vede snaha po zvýšení zisků k rozdělování na technicky nebo hospodářsky samostatné složky, k odprodání ziskových složek za vysoké ceny a za předlužení složek méně výnosných nebo ztrátových, které slouží jako záruka za půjčky; takto "vytunelované" podniky pak vyhlásí bankrot a přejdou do vlastnictví věřitelů, tj. bank, které (tj. jejich majitelí a vkladatelé) utrpí ztrátu. Někteří majitelí kapitálu se specializují na nakupování vhodných podniků výhradně za tímto účelem; ne k rozšíření nebo zlepšení výroby, ale k odprodeji výnosných a předlužení méně výnosných složek podniků. Pro tento způsob investování a fluktuace kapitálu se vžil název "supí kapitalismus ("vulture capitalismus").

Slabinou hospodářského individualismu je záměna prospěchu sobeckých jednotlivců s prospěchem společnosti jako celku a pokud vzniknou potíže, "neviditelná ruka trhu" je vyřeší. Předpoklad, že ze zápasu jednotlivců o co největší podíl omezených zdrojů vzejde automaticky prospěch společnosti jako celku, je základní logická chyba systému. Nehledě k tomu, že vedle "neviditelné ruky trhu" zasahují do hospodářství tisíce neviditelných ručiček, které tunelují, berou a dávají úplatky a kradou, soutěž o omezené zdroje nevyhnutelně vyústí ve vítězství silnějších nad slabšími a, jak se ukazuje, ve vytváření toho, čemu Američané říkají "hourglass society", tj. společnost tvaru přesýpacích hodin, na jejichž vrcholu je kolem 10% držitelů 80% národního bohatství a dole 90% těch, kdo se dělí o zbytek a kdo jsou s vrškem společnosti spojeni úzkým hrdlem mizícího středního stavu. Tento pochod je vlivem globalizace hospodářství v mezinárodních rozměrech ještě viditelnější než uvnitř jednotlivých států.

Stát, jehož předmětem péče je určitý lidský celek, hodnotí kapitalismus podle toho, jak přibližuje společnost jeho představě o tom, v čem spočívá zlepšení stavu společnosti. Pokud státní účel zahrnuje zvýšení národního blahobytu, stát hodnotí na jedné straně zvýšení národního produktu a na druhé straně jeho rozdělení. Národní produkt je souhrn statků, které společnost - "národ" - vyrobí. Národní blahobyt se zvyšováním výroby stoupá. Na druhé straně záleží na rozdělení národního produktu; národ prospívá nejvíce, pokud je národní produkt rozdělován tak, aby se celek vyvíjel k politicky utvořenému ideálu života, zdraví a kultury společnosti, to znamená, aby národní produkt byl rozdělován podle objektivní potřeby.

Vzrůst produktu, to jest konec konců statků, určených k rozdělení, je k tomuto dělení podle objektvní potřeby a z něho plynoucímu rovnoměrnému vývoji v obráceném poměru; to znamená, že nejvyššího národního produktu se nedosáhne při rozdělení statků podle potřeby. V tom směru jeví kapitalismus nejhorší rozdělení statků a nejnerovnoměrnější vývoj společnosti, ale maximum výrobnosti a technického pokroku spolu s největší kapitálovou tvorbou, jež je nutná pro rozšiřování a zdokonalování výrobních prostředků nezbytných k vzrůstu produktvity. Princip svézodpovědnost a z něho plynoucí princip ziskový je zde ženoucí silou. Naproti tomu stát má zájem na tom, aby rozdělil důchody tak, že důchod nejvyšší a nejnižší není od sebe vzdálen tak, jak k tomu dochází v soustavě soukromopodnikatelské, a aby dosáhl tak rovnoměrnějšího vývoje společnost i rychlejšího uskutečnění společenského ideálu. Sleduje tedy rovnoměrnější rozdělení důchodů. S rovnoměrnějším rozdělením důchodů však klesá produktivita, a rovnoměrnost se musí zastavit tam, kde by v důsledku zmenšení rozpětí mezi důchodem nejvyšším a nejnižším se výrobnost snížila natolik, že nejnižší důchod bude menší než by byl při větší nerovnoměrnosti důchodů. Pak by se vývoj společnost sice dál rovnoměrněji, ale pomaleji, takže celkově by vznikala újma na zdraví, životě a kultuře národa. Tato mez je hranicí státní intervence. Jinak řečeno: kapitalistická soustava jako hra volných sil přibližuje společnost do jisté míry a v jistém směru v důsledku své produktvity a rychlosti svého technického pokroku politickému ideálu národa rychleji než opatření státu, která ji omezují.

Pokud má stát zájem na růstu národního produktu, zasahuje normativně tam, kde by sledování maxima zisku podniky vedlo k omezení výroby a zpomalení technologického pokroku. Sem patří zákony pro udržení soutěže, proti tvoření monopolů a syndikátů, proti dohodám o tvoření cen. K zachování zdraví a života obyvatelstva zasahuje stát do živelnosti tržního hospodářství předpisy o jakosti zboží, předpisy o zveřejnění jeho složení (zejména u potravin), státní kontrolou kvality zboží v podnicích, předpisy o ochraně prostředí, o státním schvalování léků, zákony o povinném ručení za bezpečnost výrobků a - jako zvláštní skupina zákonodárství - o ochraně pracujících.

Skladbu národního produktu ovlivňuje stát daněmi na ty druhy zboží, které považuje za škodlivé jeho ideálu společnosti, případně zákazy určitých druhů výroby, a podporou výroby, kterou považuje za společnosti prospěšnou, buď daňovým zvýhodněním nebo přímo subvencemi. V určitých oborech přebírá stát výrobu nebo služby vlastními podniky, které pak nesledují účel maxima zisku, nýbrž co nejlepší technické jakosti výrobků při nejmenším nákladu.

Hlavním prostředkem, kterým stát ovlivňuje rozdělení národního důchodu, jsou progresivní daně, které postihují vysoké příjmy nebo velké majetky a převádějí je ve prospěch skupin obyvatelstva, které stát ze svého hlediska považuje za potřebné. Druhem těchto daní je tzv. daň z přepychu.

Pokud jsou tyto a další způsoby ovlivňování rozsahu, skladby a rozdělení národního produktu uplatňovány a kombinovány, aby výsledky národního hospodářství nebyly určovány dynamikou tržního hospodářství a soukromého podnikání, nýbrž státem vymezeným cílem, jde o řízené hospodářství. Nejčastějším cílem řízeného hospodářství je zvýšení brannost státu.

Působení trhu (trhů - statků, práce a peněz) neustále hledá a vytváří rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou. Shora zmíněné prostředky mohou být nedostačující, jestliže individualistická hospodářská soustava vytvoří rovnováhu, při které je z hospodářského dění vyřazena skupina osob nevlastnících výrobní prostředky, jejichž práci společnost prostě nepotřebuje - hospodářství se ustálí při existenci trvalé nezaměstnanosti, kterou automatismus kapitalismu ke svému fungování nepotřebuje odstranit anebo by odstranil jen velmi pomalu. Nezaměstnaní v takové situaci představují skupinu, vyloučenou ze společnosti, která by po hospodářské stránce jakoby byla vysazena na pustý ostrov. Ke své obživě potřebuje na tomto ostrově vytvořit hospodářství, a k tomu potřebuje nářadí, nástroje, suroviny - obecně řečeno: kapitál. Má-li nezaměstnanost určité rozměry, potřebný kapitál nelze opatřit zdaněním; velikost zdanění by musela být taková, že podlomí celý systém. Za takových okolností může stát opatřit potřebný kapitál pro ty, které hospodářský systém jakoby vyhostil, měnovou manipulací - inflací. Metoda: stát vytvoří schodkový rozpočet k úhradě trhem nežádané, ale společensky prospěšné výroby: program veřejných prací, zbrojení, dotace a subvence pro vzdělání, výzkum, umění atd. Výsledek je, jakoby rozmnožením oběživa dal vyhostěným na ostrově kapitál k vytvoření vlastního hospodářství, v praxi propojeného do celkového národního hospodářství. Poruší tak existující tržní rovnováhu, která nezaměstnané vylučuje, a umožní jim zapojit se zase do celkového hospodářství, které zatím hledá rovnováhu novou, ve které nezaměstnaní jsou zahrnuti (Keynesovské řešení hospodářské stagnace).

Stát může dojít (a historicky vzato v určitých případech došel) k závěru, že k dosažení jeho ideálu společnosti nestačí ovlivňovat kapitalistické hospodářství a že je třeba, aby stát výsledky národního hospodářství naplánoval a splnění plánu zaručil převzetím vlády nad výrobními prostředky. Převzetí vlády nad výrobními prostředky je možné dvojí cestou: jednak přímým vlastnictvím státu (dosaženého státními investicemi nebo vyvlastněním za náhradu či bez náhrady) nebo tím, že je ponechá formálně ve vlastnictví kapitalistů, ale odejme jim právo jimi disponovat a nahradí je povinností vykonávat příkazy státního plánu.

Stát tak hledí nahradit živelnost trhu racionálně vypracovaným plánem, uskutečňovaným výrobními prostředky soustředěnými ve formálním nebo faktickém vlastnictví státu. Tyto dva znaky charakterizují socialismus. Tím, že je výroba soustředěna v rukou státu, mění se celá její struktura od základů, protože mizí ziskový motiv; úspěch se měří nikoliv peněžním výnosem, nýbrž přiblížením společnosti státnímu ideálu. Skutečná soutěž mizí, na její místo nastupuje plán. Socialismus je nemyslitelný bez plánování. Pro formu socialismu je však rozhodující, podle jakých hledisek jest plán sděláván, a podle toho se socialismus dělí na dvě možné formy, kooperativu a solidarismus. Lze je odvodit od dvou vzájemně rozporných mravních norem: požadavku spravedlnosti a požadavku rovnosti.

Hospodářská soustava, postavená na požadavku spravedlnosti je soustava kooperativní; hospodářství je organizováno na zásadě mzdy podle zásluhy. Je to v podstatě soustava technokratická, která předpokládá existenci kvantitativního měřítka, společného jmenovatele, kterým lze měřit všechny druhy práce.

V kooperatvě sestavuje stát výrobní plán podle toho, co si členové společnost přejí, tj. podle poptávky. Stát neomezuje občana v tom, co chce kupovat, tj. nepřiděluje zboží, nýbrž naopak, řídí se přáním občanů a vyrábí to, co si přejí, a od každého druhu tolik, kolik si přejí. To předpokládá ústřední řízení výroby, stálé zjišťování toho, po čem je poptávka, rozšiřování výroby, stoupá-li poptávka v určitém oboru, a její zužování, klesá-li. A podle toho, jak se kde výroba rozšiřuje nebo zužuje, musí se také převádět pracovníci z jednoho oboru do druhého. V tomto systému maji lidé právo na práci a musí pracovat tam, kam jsou podle ústředního plánu přikázáni. Práce je vázána; cena statků i odměna za práci je úměrná množství vykonané práce.

Tento systém naráží na několikeré zásadní potíže. Předně technické měřítko práce, její společný jmenovatel, neexistuje. Proto ústřední zásada kooperatvy je omezena na měření výkonu stejného druhu práce: stejná mzda za stejnou práci; jejím praktickým vyjádřením je úkolová mzda, náleží k ní odstupňované mzdové tabulky, odměny a prémie za technické vynálezy, za zlepšení podnikové organisace, za zjednodušení výroby, podíl zaměstnanců na zisku, donucovací pracovny a tresty za špatný výkon.

Jakmile je zásada mzdy podle zásluhy aplikována na různé druhy práce, stává se hodnocení do velké míry libovolným a odvislým od účelu sledovaného hodnotícím orgánem. Ve státech autokratických se dostává nejvyššího hodnocení bezpečnostním orgánům, ale libovolnost se projevuje i jinde. Existují různé systémy bodování, kdy body představují chybějící objektivní kvantitativní jednotku měření práce, a počet přidělených bodů je určován a měněn podle zájmu bodujících i bodovaných. Podnik, který potřebuje zaměstnance s odborným školením, dává teoretickému vzdělání vyšší počet bodů než délce praxe; podnik, který hledá zkušené zaměstnance, boduje zkušenost výše než teoretické vzdělání. Podobně je tomu ze strany bodovaných: ošetřovatelky žádají, aby velký počet bodů byl přiřčen za odpovědnost za lidský život nebo lidské zdraví; horníci žádají, aby vyšší počet bodů byl přiřčen práci, která je těžká a nebezpečná. Výsledek je, že pracovníci různých oborů srovnávají své hodnocení s pracovníky jiných oborů, shledávají svou práci podhodnocenou a podceněnou, a trvají na úpravě. Tak vzniká stálý tlak na odměňování práce, neprovázený odpovídajícím růstem výrobnosti

Druhá potíž leží v plánování výroby. Protože skladba výroby je v této soustavě určována poptávkou na základě účelů subjektivní spokojenosti občanů, je v ustavičném pohybu. Nebyla nalezena a asi neexistuje technika, která by stačila tyto změny běžně zachycovat a přeměňovat v odpovídající přizpůsobení plánu. Skladba výroby se stále opožďuje za skladbou poptávky, nabídka stále pokulhává za poptávkou, a rozpornost mezi tím, co občané žádají (poptávkou), a tím, co jim stát je s to nabízet (nabídkou), roste.

Třetí potíž leží v přidělování do práce. Je pravda, že v žádném hospodářském systému nemohou všichni lidé pracovat tak a tam, jak by chtěli, ale je stejně pravda, že se o to snaží. V soustavě, kde se přesuny pracovníků musí provádět podle změn plánu administrativně, nutně vzniká otázka, který z pracovníků bude přeřazen a kam, a každý z pracovníků se toto rozhodnutí snaží ovlivnit v souladu se svým účelem subjektivní spokojenosti a nikoliv v souladu s účelem státu. To znamená uplatňování známostí, vlivu, úplatky a jiné druhy korupce, úskoky, výmluvy a odvolání nespokojených, což všechno zpomaluje a scvrkává potřebné přesuny pracovních sil, a když k nim konečně dojde, poptávka se zase změnila a celý proces se opakuje.

Čtvrtá potíž leží v nutném zbyrokratizování hospodářství. Výkonná moc státu se rozroste tak, že pohltí celý hospodářský život. Její uplatňování se musí řídit normami, které konkretizují státní účel. Jsou-li normy rámcové, každý byrokrat přesune rozhodnutí na svého nadřízeného, protože místo pružnosti a rizika se od něho vyžaduje přesné dodržování předpisů. Přestože úkolem byrokracie je jednat podle zájmů státu, zájmy byrokratů jako stavu se se zájmy státu nekryjí. Postavení byrokrata v hierarchii závisí od rozsahu jeho pravomoci, konkretně od počtu podřízených. Nařídí-li stát, aby tento počet byl zmenšen, jedná proti byrokratovu zájmu; tento zájem ve spojení se zájmem pracovníků, kteří nechtějí být přemístění, je velmi účinnou brzdou provedení státních příkazů. Na stejný odpor naráží zavádění nových pracovních metod, nových vynálezů a nové organizace práce, které vyžaduje vynaložit nové úsilí při osvojení nových metod, změny předpisů, zavedených porstupů, změny v plánu, přísunu materiálu, změny v odbytu, propouštění nebo přeřazení pracovníků a administrativní práci (účetnictví, výkazy, formuláře).

Z těchto důvodů vykazuje hospodářství, vybudované na kooperatvní soustavě, stálý tlak na mzdy bez odpovídajícího růstu výroby, tj. má vbudovánu inflační tendenci, není s to uspokojit poptávku, není s to přizpůsobit složení pracovních sil poptávce, kladené na výrobu, a s růstem byrokracie ztrácí na výkonnosti.

Pokud je udržován v chodu autokratickým, resp. diktátorským režimem a izolován od států jiných, může se tento druh hospodářství ustálit, přesněji řečeno ustrnout, na nižší životní úrovni; jakmile je však vystaven soutěži se státem, jehož hospodářství je výkonnější a pružnější, nemůže obstát, protože není s to vyrobit dostatek statků pro udržení minimálních pochodů společnost a udržování vojenských sil, které potřebuje, aby soutěž s jinými státy vydržel nebo odstranil.

Hospodářský systém, založený na zásadě rovnosti, je zabsolutněním principu solidarity, který odedávna existoval v rodině: že totiž nejslabším členům rodiny se věnuje nejvíce péče, kterou jim na úkor svého účelu subjektvní spokojenosti poskytují jedinci nejsilnější; členové rodiny jsou solidární. Podle tohoto principu je nazýván solidarismem.

Stát v solidarismu netvoří plán podle poptávky občanů, nýbrž tak, aby řízením výroby i spotřeby přivedl společnost jako celek k ideálu, jehož konkrétní obsah je určován politicky. Občan zde přestává být subjektem, který o sebe pečuje, a stává se objektem státní péče. Stát spojuje silné se slabými tak, že silní musí pomáhat slabým, kteří jsou od ideálního stavu vzdáleni nejvíce; opatřování i upotřebení prostředků se děje pod tímto státním účelem podle zásad osobní solidarity. Občan státu má nejenom právo, nýbrž povinnost pracovat tam, kam ho stát přikáže, jak podle svých schopností nejlépe dovede. Silnější musí pracovat nejvíce, slabší jen tolik, kolik mohou. Odměna za práci není však poskytována podle množství vykonané práce jako v kooperatvě, nýbrž podle toho, kolik a co potřebují jednotlivci ke svému životu a zdárnému vývoji k ideálu, jejž stát sleduje. A jelikož slabí a nemocní potřebují nejvíce pomoci, dostává se jim jí také nejvíce, přestože pracují méně.

V solidarismu má každý zajištěnu existenci, tj. stravu, šatstvo, byt, vzdělání atd., ale i povinnost pracovat tam, kam ho stát určí, a tolik, kolik mu určí. Nemůže si vybírat, co by chtěl, nýbrž stát sám mu přiděluje statky v množství i druzích, které jsou nutny k tomu, aby se celá společnost přiblížila státnímu ideálu. Lístkové hospodářství je výplodem a výrazem solidarismu, kdy se lidem nejpotřebnějším - těžce pracujícím, nemocným, dětem - přiděluje více a jiných statků než ostatním. Úplný solidaristický hospodářský systém, který činí každého člověka předmětem své péče, jest zdánlivě ideálním systémem, poněvadž se zdá být zárukou, že se společnost jako celek bude vyvíjet co nejlépe a nejzdárněji a že stát nedopustí, aby se někomu nedostávalo nutných prostředků.

Solidarismus vychází z předpokladu, že stát ví lépe, jak se starat o své občany, než občané sami. Hlavním problémem solidaristického hospodářství je skutečnost, že stát se prostě nedovede starat o potřeby každého jednotlivce, takže účely státu a jeho občanů se často rozcházejí. Protože účely státu se postupně podřídí zájmům držitelů moci, konečným výsledkem těchto poměrů je křížení státních a občanských zájmů na každém kroku, což vede k nevýkonnost a eventuálně zhroucení ústředně plánovaného hospodářství: potraviny hnijí ve skladištích, velkorysé podniky jsou započaty a nedokončeny, zboží lze získat jen přes známosti. To, co platí o roli byrokracie v kooperativě, platí stejnou měrou o její roli v solidarismu.

Jakožto způsob rozdělování národního produktu je solidarismus takřka v opačném poměru k podílu jednotlivců na jeho tvorbě - zcela podlamuje produktivitu, již musí udržovat policejním systémem, a mění zejména u silných jedinců, kteří nesou v první řadě náklady života společnost, svou stěžejní zásadu 'dávej, jak můžeš, dostávej, jak potřebuješ' v zásadu 'dávej co nejméně a dostávej co nejvíce', neboť ideál, ke kterému stát jednotlivce utváří, není ideálem těchto jednotlivců, nýbrž ideálem státu.

To, co bylo řečeno o životnosti státu s kooperativním hospodářstvím, platí ve zvýšené míře o solidarismu.

Postupně se vynořuje filozofická základna i praktické uplatňování nového systému, který má obdobný cíl jako solidarismus, to jest společnost lidí tělesně i duševně zdravých, obdařených všemi prostředky potřebnými k plnému rozvinutí jejich vloh, jejich schopností. Tohoto cíle ale dosahuje opačným pochodem: tam, kde solidarismus chce dosáhnout ideálu společnost tím, že podporuje slabé na úkor silných, tento nový směr chce dosáhnout ideálu společnost tím, že soustředí prostředky společnosti ve prospěch silných a odejme je slabým.

.Jeho znázorněním může být srovnání péče, které se v solidarismu dostává malomocným a které by se jim dostalo v obráceném solidarismu. V dosavadních hospodářských soustavách se na pomoc malomocným věnují značné výdaje jak z prostředků veřejných tak z dobrovolně darovaných prostředků soukromých. Jsou ubytováni, živeni a ošetřováni, přestože není naděje na jejich vyléčení. Z hlediska nové hospodářské soustavy jsou tyto zdroje neproduktivně promarněny. Bylo by jich "lépe" (s hlediska sledovaného účelu) využito na rozvinutí schopností lidí nadaných a produktvních; malomocní by na tom byli "lépe", kdyby byli euthanazií ušetřeni neplodného, obtížného a bolestného života.

Lze identfikovat dva principy tohoto hospodářského systému. V ideální společnost nemá nikdo být hospodářsky závislý na jiném, jinými slovy: každý má na sebe vydělat. Jsou jedinci, kteří toho nejsou schopni, ať jde o jednotlivce nedospělé, podnormální, nemocné, přestárlé nebo jinak neschopné. O ty se musí postarat stát. Soukromopodnikatelská hospodářská soustava tomuto vývoji napomáhá inherentním tlakem na zvyšování životní úrovně. Snaha zvyšovanou úroveň dosáhnout a udržet nutí všechny dospělé členy rodiny, zejména manžely, aby byli výdělečně zaměstnáni a odsunuli nevýdělečné členy rodiny do institucí, které jsou zcela nebo částečně financovány z veřejných prostředků: dětí do jeslí, školek nebo školských internátů, nemocné do nemocnic a staré do starobinců a ošetřoven.

Druhý princip vyplývá nevyhnutelně z prvního. Společnost, konkretně stát, má jen omezené množství prostředků, a musí proto rozhodnout, jak je nejlépe vynaložit, a "nejlepší" vynaložení je na ty, kdo mohou být nějak prospěšní pod zorným úhlem ideálu společnosti, kterou stát sleduje. Vynaložit omezené prostředky na jedince, kteří toho schopni nejsou, je neospravedlnitelné mrhání omezenými zdroji. Veřejné nemocniční pojištění neprovádí nákladná léčení osob nad určitý věk, osobám přes normální věk (73 let) mají být poskytovány jen prostředky k zamezení bolesti, ale nikoliv léčba. Někteří zastánci tohoto směru doporučují nejen, aby stát na péči o tyto jedince nevykládal žádné prostředky, ale aby je jako neschopné smysluplného života bezbolestně eliminoval a omezené prostředky tak ušetřil ve prospěch těch, kdo a pokud smysluplného života jsou schopni. Pro osoby dospělé nebo přestárlé je nabízena euthanazie, pro osoby ještě nenarozené potrat, pro osoby sotva narozené eugenický zákrok.. Dalším krokem v tomto směru je eugenika - odejmout nebo upřít právo na děti osobám, které by mohly mít podprůměrné potomstvo. Do důsledků dovedený obrácený solidarismus využívá těl vyřazených lidí pro průmyslové účely , někteří jeho myslitelé doporučují udržovat komatozní osoby při životě a skladovat je jako zdroj krve nebo tělesných součástek, které se úmrtím stávají pro transplantance nepoužitelnými. ( ) Elementy obráceného solidarismu vyrůstají ze tří kořenů. Jedním je pokrok lékařské vědy, která prodloužila dramaticky průměrný věk člověka a která dovede život dlouho udržovat použitím vysoce nákladného léčení. Druhým je populační vývoj v průmyslově vyvinutých zemích. Náklady léčení musí tak či onak hradit produktivní generace. Poměr členů produktivní generace k odcházející generaci se v důsledku nízké reprodukce stále zmenšuje; v Německu, které je jedním z nejpokročilejších případů, bude počátkem příštího století 5:1. Připočte-li se k břemeni péče pro "přestárlé" břemeno péče pro neproduktivní dorůstající, je produktivní generace zřejmě přetížena. Třetím je přesunutí péče o neproduktivní členy společnosti od rodiny na stát; to znamená, že prostředky, které lidé během života pro své stáří dali stranou, mají stále menší vliv na rozsah a jakost péče, jaká se jim dostane.

Z těchto důvodů se obrysy nového hospodářského systému projevily nejprve v oblasti zdravotnictví; až se vžijí, není důvodu, aby nebyly rozšířeny i na jiné oblasti, v první řadě na výchovu, starobní pojištění a postupně všude tam, kde je jednotlivec odkázán na stále rostoucí pravomoc státu.

Obrácený solidarismus je inherentně nepřátelský rodině; počet společenských činitelů redukuje na jednotlivce a stát, jehož role a pravomoc je zde radikálně rozšířena. Po zřejmém selhání socialismu rodící se obrácený solidarismus je naroubován na hospodářství individualistické s tím, že na poli, které je pro dosažení jeho vrchního účelu rozhodující, usiluje o vytvoření monopolu na opatřování a vynakládání prostředků. K vytvoření takového monopolu je třeba použít státní moci; když je takový monopol zajištěn, je použití prostředků odděleno od kontroly zákonodárství tím, že je svěřeno "neodvislým" výborům, které nejsou zákonodárcům ani veřejnosti odpovědny. Takto vytvořená tělesa pak přidělují monopolně jim svěřené prostředky podle principů lístkového hospodářství, jenže v obráceném smyslu - ti, kdo jsou ideálu společnosti tělesně zdatných, vysoce inteligentních a produktivních lidí nejblíže, dostanou největší podíl prostředků, ti, kdo mu jsou nejvzdálenější, jsou tak či onak vyřazeni.

Hospodářské systémy ovlivňují systémy politické a naopak.

Kapitalistický systém ponechává občanům největší rozsah osobní svobody. V něm je teoreticky pracovní svoboda dána každému; i ten, kdo se jí vzdá a vstoupí do námezdního poměru, ponechává si možnost kdykoliv využít svého majetku k podnikání a svých možností a schopností způsobem pro něj nejvýhodnějším. Ve skutečnost je možnost využít svobody omezena materiálními okolnostmi. Již Proudhon komentoval, že majestát práva zakazuje boháči stejně jako žebrákovi, aby v zimě spal pod mostem. Je to soustava, v níž každý hledá obživu, jak dovede, a trpí nouzí, nenajde-li práci. Směna a volná soutěž tvoří na trhu cenu kapitálu, práce i statků hospodářskou rovnováhu, jejíž změna postihuje nejvíce nejslabší členy hospodářského společenství. Nejvíce kritizovaným jeho bodem je odloučení práce od vlastnictví výrobních prostředků, které činí ze zaměstnanců složku vůči výkyvům ekonomiky nejzranitelnější. Jsou-li vyřazeni z pracovního procesu a hospodářská rovnováha se obnoví na úrovni, kde jich není třeba, jsou hospodářským systémem odsouzeni k bídě bez naděje, že vlastním úsilím mohou svou situaci zlepšit.

To je důvod, proč v určitých společnostech je pro část obyvatelstva přitažlivý systém, který jim dává hospodářské zabezpečení výměnou za část jejich svobody, tj. systém kooperativní. Základním jeho pilířem je soustředění výrobních prostředků v rukou státu a plán výroby na podkladě poptávky. Nezbytným důsledkem plánu je odstranění pracovní svobody a začleňování pracovních sil tam, kde jich stát podle svého plánu potřebuje. Možnost volby zaměstnání přestává, poněvadž jediným podnikatelem, soustřeďujícím celou výrobu a přidělujícím práci, je stát. Z hlediska demokracie jako soustavy osobní svobody je nedostatkem úplné kooperatvy, že odnímá lidem svobodu výrobní i pracovní, tj. možnost využití osobních mimořádných schopností, a staví lidi před volbu pracovat na přikázaném místě nebo zemřít hladem. Kooperatva odstraňuje existenční výrobní nejistotu všech, kdo jsou zaměstnáni nebo schopni zaměstnání, nepečuje však o ty, kdo pracovat nemohou, a nemá místa pro ty, kdo pracovat nechtějí vůbec nebo ne tam, kde jich je potřebí.. Zaručuje spravedlivou odměnu těm, kdo pracují, ale neříká nic o těch, kdo nejsou práce schopni.

Hospodářská soustava solidaristická, i kdyby mohla po stránce hospodářské počítat s úplným zdarem, zbavuje jedince osobní svobody do všech důsledků. Důsledný solidarismus je s myšlenkou demokracie zcela neslučitelný, poněvadž činí člověka předmětem státního účelu, i kdyby byl dostatečně živený. Avšak život člověka se nevyčerpává jen hledáním prostředků k obživě a nekončí u nich; vidí v nich jen nepostradatelnou podmínku existence, po jejímž splnění teprve začíná vlastní rozvíjení osobních vloh a schopností. Solidarismus může považovat za uspokojující ten, kdo hledá soustavu, zajišťující jen materiální život společnost.

Ve skutečnosti ryzí hospodářské soustavy neexistují; všechny ekonomiky jsou smíšené a charakterizuje je jen větší či menší převaha té či oné soustavy. Po zkušenostech s tzv. reálným socialismem i po zkušenostech s demokratckými státy se silnými prvky socialismu existuje konsensus, že pružnost a produktvita tržního hospodářství s převahou soukromého vlastnictví výrobních prostředků je nejlepším prostředkem dosažení demokraticky tvořeného ideálu společnosti. Pod vlivem zhroucení plánovaného hospodářství se přehlížejí existující nedostatky kapitalismu tak, jak se stinné stránky socialismu přehlížely po II. světové válce. Aby byl schopen přežít v systému demokracie, tj. v systému volné soutěže ideologií a svobodných voleb, musí kapitalismus přejímat silné prvky socialistických systémů. Tam, kde jeho automatičnost nevede ke společnost silné, zdravé a vzdělané, jest doplňován soustavou solidaristickou. Zásadně zůstává zachována výrobní i spotřební svoboda jednotlivce i výrobní soustava soukromopodnikatelská, ale každý, jednotlivec i podnik, je povinen přispívat částí svých důchodů, resp. výnosů na zařízení, která stát uznává za potřebná k tomu, aby se společnost vyvíjela k jeho ideálu; těmito zařízeními jsou školy, nemocnice, tělovýchovné ústavy, kasárny a výzbroj, v první řadě pak národní pojištění. Na tato zařízení se přispívá podle zásady solidaristické: každý na ně dává dle svých sil, dle velikosti důchodu, a užívá jich, když jich potřebuje - vzdělání, nemoc, rekreace, a pod. Podle okolností, schopností a náklonností obyvatelstva, jeho povahy a obsahu státního ideálu pak smíšené hospodářství obsahuje i prvky kooperatvní ve státním vlastnictví a provozu určitých klíčových výrob i služeb, jako spojů, masových sdělovacích prostředků, pojišťovnictví, peněžnictví, výroby zbraní, vědeckého výzkumu aj. V postmoderní době vystupují do popředí prvky obráceného solidarismu a vedle prvků solidarismu jtále rostoucí měrou jsou uplatňovány prvky zlepšování společnosti eliminací slabých jejích členů.

DOMOV

OBSAH

16. ZAHRANIČNÍ POLITIKA