DOMOV

OBSAH

15. HOSPODÁŘSTVÍ

Vztahy mezi státy upravuje jejich zahraniční politika.

V zahraniční politice vystupuje stát jako jednající subjekt nadaný rozumem a vůlí a racionelně sledující cíl zlepšení stavu společnosti, která je jeho předmětem péče. K dosažení tohoto účelu stát vytváří účelový soubor opatřování a používání prostředků. Ve vztahu k jiným státům se řídí úžitkovou úvahou .

Pokud statky potřebné státem k uskutečnění účelu zlepšení stavu jeho předmětu péče (přírodní zdroje, území, populace) jsou v rukou jiného státu, snaží se stát je opatřit jedním ze dvou možných způsobů: výměnou nebo donucením.

Předpokladem výměny jsou vzájemně se doplňující zájmy, tj. jeden jednající subjekt připisuje statku, který má, nižší užitkovou hodnotu než statku, který má druhý jednající subjekt, a naopak. V tomto případě dojde k výměně, tj. obchodu, a oba jednající subjekty tím zvětšují svůj užitek.

K donucení dochází, jestli jeden jednající subjekt (stát) potřebuje statek v držení jiného státu, kterému nemůže výměnou nabídnout nic proň užitečnějšího. V tom případě musí jej přinutit k předání žádoucího statku tím, že mu způsobí škodu větší než jakou představuje vzdání se daného statku. Přitom musí uvážit také náklady vynucení. Předmětem diplomacie státu je obdržet žádaný statek hrozbou donucení, aniž by čin donucení bylo nutno provést. Předpoklad úspěchu diplomacie je přiravit takové okolnosti, ve kterých hrozba je věryhodná a rozsah hrozící škody takový, že ustoupit hrozbě vyvažuje riziko, že nátlak vyvíjející stát svou hrozbu uskuteční. Stupně diplomatického nátlaku jsou nota, protest, ultimatum nebo stížnost u vhodné mezinárodní organizace, zejména u organizací globálních.

Není-li možné dosáhnout chtěného statku diplomacií, přechází stát k činu donucení. To může mít dvojí formu: boj přímý nebo boj nepřímý. Boj nepřímý spočívá v odepírání druhému státu prostředky, které potřebuje; boj přímý znamená násilí - útok na osoby nebo statky oponujícího státu. Tento útok může mít dvě formy: válku nebo terorismus. Příkladem donucení formou přímého boje byla I. a II. světová válka; příkladem donucení nepřímým bojem byla studená válka.

Vývoj válečné technologie je takový, že v případě rozsáhlých konfliktů je válka ve svých důsledcích škodlivá oběma stranám, vítězné i poražené, případně i třetím, ve střetu přímo nezúČastněným státům. Přesto zůstává alternativou, pokud jedna strana je ochotna raději podstoupit ztráty v naději, že jimi donutí protistranu vzdát se žádaného statku. Válka tak nadále zůstává ultima ratio regum, jak ukazují konflikty v Libanonu, Bosně, Somálsku a jinde. Z hlediska poměru vynaložených prostředků ke škodě způsobené protistraně se stává stále důležitějším prostředkem donucování terorismus, zejména je-li veden skupinami, které nelze (legálně) identifikovat s žádným státem. Vzhledem ke své nepostižitelnosti i malá teroristická organizace může s malým vynaložením prostředků působit citlivé škody státům, s nimiž se mocensky nemůže rovnat. Touto metodou dosáhly svrchovanosti mnohé bývalé kolonie; v poslední době snad dosáhnou úspěchu Palestinci vůči Izraeli.

Boj nepřímý je veden na úrovni hospodářské a ideologické; často jsou obě spojovány. Spočívá v tom, že se protistraně odpírá možnost získat nutně potřebné statky obchodem (bojkot, blokáda) a že tím vzniklé škody jeho předmětu péče jsou připisovány jeho neústupnosti tak, aby jeho členové ztratili vůli k odporu a donutili stát k ústupu. Touto metodou byla donucena JAR k vnitřním reformám.

Na svém území je stát výlučným zákonodárcem, tj. jeho vůle je tam nadřazená ostatním volním subjektům. V tom spočívá jeho svrchovanost.

Udržet tuto svrchovanost, tj. chránit své příslušníky před ukládáním povinností jiným státem, a případně ji rozšířit, je přednostním úkolem státu; to představuje jejich samostatnost; druhotným, odvozeným jeho úkolem je prosazovat zájmy svého předmětu péče i na úkor států jiných. Proto cílem zahraniční politiky každého státu je omezení svrchovanosti států jiných. Toto omezení může být obranné nebo výbojné. Obranné omezení svrchovanosti jiných států se spokojuje tím, že znemožňuje jiným státům rozšířit oblast jejich svrchovanosti na území bránícího se státu. Výbojné omezování svrchovanosti jiných států směřuje k omezení jejich svrchovanosti na jejich vlastním území. Toto omezení může nabýt formy obsahové nebo rozsahové.

Obsahové omezení cizí svrchovanosti spočívá v tom, že jiný stát je nucen k tomu, aby buď se zdržel činnosti, která je v prospěchu jeho předmětu péče, anebo aby jednal tak, jak by v prospěchu svého předmětu péče nejednal, kdyby jeho svrchovanost nebyla omezena. Obsahem takového omezení bývá závazek, aby cizí stát neuzavíral smlouvy s jinými státy, zaměřené proti zájmům vlastního státu, aby omezil své zbrojení, aby nepodporoval vnitřní opozici a pod. Obsahem přinucení může být i opak: aby stát vstoupil do spojeneckých vztahů, resp. stal se členem společenství států, když se mu to nejeví prospěšné; aby se zúčastnil společných vojenských akcí; aby se zavázal k hospodářským opatřením, které jsou pro něj nevýhodné, případně aby cizímu státu povolil nebo vyhradil urČité druhy hospodářské činnosti na svém území. Vyvrcholem přinucení je, když stát musí změnit svou státní formu podle vůle jiného státu, resp. států.

Rozsahové omezení svrchovanosti spočívá v přenesení svrchovanosti části vlastního území pod svrchovanost jiného státu. Nejčastější formou je odstoupení území; k němu dochází, aby část národnostního nebo náboženského celku, která žije pod svrchovaností jiného státu, byla připojena k mateřskému státu, nebo aby území, které skýtá vojenskou strategickou výhodu jednomu státu vůči druhému, mu byla odňata. Druhou nejčastější formou je odstoupení, resp. pronajmutí části území jinému státu pro účely vojenské, tj. vytvoření vojenských základen, nebo hospodářské, tj. koncese pro využití přírodních zdrojů nebo obchodování.

Novou formou omezování státní svrchovanosti je nucené dodržování mezinárodních dohod nebo přenesení části státní svrchovanosti na mezinárodní organizace, které jsou ovládány nebo rozhodně ovlivňovány státy, jejichž politika poškozuje nuceného člena. K tomu vedou obvykle geopolitické vlivy: přírodou (moře, hory, řeky) ohraničené celky vedou k pokusům organizovat je v převážný prospěch jednoho ze států, které se v nich nacházejí. Geopolitické tendence jsou málo intenzivní, ale trvalé a v počínání států dlouhodobě převažují. Typickými geopolitickými celky jsou severoevropská rovina od Rýna po Urál, severoamerická pevnina od panamského průplavu po severní pól, podunajská kotlina, poloostrov Indie; všechny vykazují dlouhodobé tendence k tomu, aby byly organizovány pod vedením, tj. ve prospěch, jednoho státního celku.

Geopolitickým čČinitelem lze nazvat i skutečnost, že velmi často mají dva státy, sousedící se státem třetím, společné zájmy na úkor tohoto třetího státu. Proto jsou často smlouvy a vojenská spojenectví uzavírána "na přeskáčku" - mezi sousedy téhož státu proti státu, který leží mezi nimi a který naopak hledá spojenectví se sousedy států, s kterými má společné hranice.

Hájení zájmu svého předmětu péče proti jiným státům je podúČelem vrchního účelu státní politiky - zlepšení stavu lidského celku, který je jeho předmětem péče. V tomto smyslu je zahraniční politika státu nástrojem jeho vnitřní politiky a vyjadřuje její cíle tvořené její kulturou. Tento vzájemný vztah představuje vlastnost všech živých organismů a jejich uskupení rozšířit své vlastnosti na prostředí neživé i živé. Podle své kultury vyjádřené domácí politikou státy usilují rozšířit nebo při nejmenším ubránit své kulturní hodnoty: náboženské, filozofické, ideologické, tak jak je formulují jejich vládnoucí politická hnutí a jimi představované politické organizace.

Protože i ostatní státy postupují stejně, dochází mezi nimi ke střetnutí zájmů, ve kterém úspěch závisí na moci soutěžících států. Moc státu je odvislá od činitelů hmotných i duchovních.

Z hmotných činitelů nejdůležitější jsou početnost, bohatství a brannost. Z duševních činitelů jsou nejdůležitější jednota a obětavost (vůle k boji) obyvatelstva.

Vojenské obsazení a udržování vlády nad početně silnými státy je nad možnosti i moderních prostředků společenské kontroly; vyčerpává okupující stát a, pokud tento stát splynul se státem okupovaným a byl početně slabší, početně silnější obyvatelstvo postupně převede tvorbu státní vůle do svých rukou z rukou okupační mocnosti. To neplatí pro hospodářské využívání bezprostřední, platí dlouhodobě: hospodářské využívání lze trvale udržet jen vojenskými prostředky.

Vyhlídky toho kterého státu v případném válečném konfliktu jsou odhadovány pomocí tlakového koeficientu. Tlakový koeficient je poměr počtu obyvatelstva určitého státu k součtu obyvatelstva všech sousedních států (neboť právě s těmi vznikají konflikty, které se mohou změnit ve válečné střetnutí). Čím více obyvatelstvo sousedních států převažuje početně obyvatelstvo dotyčného státu, tím vyšší číslo vychází a tím nejistější je jeho mezinárodní situace. Početní slabost státu probouzí žádostivost mocnějších sousedů a povzbuzuje je ke koalicím, jejichž účelem je rozdělení snadné kořisti. A přirozeně tím horší jsou vyhlídky malého státu v případném válečném konfliktu.

Pro hospodářskou moc má obyvatelstvo význam nejen svou početností, ale i svým složením, zejména poměrem mezi starými a novými generacemi. Všeobecně lze říci, že stát, jehož obyvatelstvo vykazuje menší počet příslušníků mladých (produktivních) generací oproti generacím starším (neproduktivním), směřuje k hospodářskému úpadku. Krátkodobě při populačním poklesu nastává přetížení starobního zaopatření (pense, starobní pojištění atd.). Zaopatřovací platy těch, kteří byli vyřazeni pro stáří nebo jinou pracovní neschopnost z pracovního procesu, jsou hrazeny pensijními a jim podobnými příspěvky pracujících, tj. oněch generací, právě v pracovním procesu se nacházejících. A jestliže generace, jsoucí na odpočinku, početně převyšuje generaci pracujících, nastává nepoměr mezi pracujícími a pensisty, neboť příspěvky na odpočivné platy nedostačují. Z toho plyne: Nejen že pensistům nejsou zvyšovány pense úměrně se stoupáním cen životních potřeb, nýbrž také pracující jsou nuceni odvádět vyšší příspěvky, což snižuje jejich životní míru a působí přirozeně také k tomu, že omezují v důsledku finančních těžkostí počet dětí, takže příští generace hrozí být ještě menší, a právě popsané účČinky se opakují. Dlouhodobé důsledky jsou ještě závažnější: přinášejí nezaměstnanost, opětovné hospodářské krize, způsobené opětovaným přizpůsobováním hospodářství menšící se kupní síle obyvatel, pokles produktivity a vynalézavosti.

Jednota a obětavost obyvatelstva odvisí od míry, do jaké obsah účelu spokojenosti vládnoucí politické organizace je shodný s obsahem účelu spokojenosti obyvatel státu. Tento soulad může stát posilovat prostředky negativními i pozitivními. Negativní opatření jsou bezprostřední: užití státní moci proti odstředivým hnutím. Jsou účinná jen tehdy, jestli se odstředivá hnutí zcela odstraní; jsou-li pouze potlačena, vynoří se znova právě v době mezinárodních krizí, kdy je stát oslaben, a mohou způsobit jeho zánik. Pro stát představují nejvážnější ohrožení hnutí, patřící k politickým, národním nebo náboženským směrům, které ovládly sousedící stát, pracují pro jeho prospěch a jsou jím podporovány; tato hnutí nelze potlačit bez současného snížení moci státu, který je živí.

Pozitivní prostředky k posílení, resp. vytvoření jednoty a obětavosti obyvatelstva jsou pomalejší a nepřímé, protože směřují k ovlivnění kultury a směrových hodnot obyvatelstva tak, aby byly všemi jeho složkami přijaty. To vyžaduje formulování státní ideje, státního poslání, které bude natolik přitažlivé, že je všichni státní příslušníci pojmou do svého účelu subjektivní spokojenosti v míře, která v jejich hodnocení převáží naplňování podúčelů jiných. Ve státě rozděleném národnostně a sociálně, ale jednotném nábožensky, jednotícím ideálem může být služba společnému náboženství; ve státě, rozděleném nábožensky a sociálně, ale homogenním národnostně, jednotícím ideálem může být prospěch národa; ve státě, rozděleném nábožensky, sociálně i národnostně, společný ideál musí být všelidské hodnoty, které všechny složky nadřadí svým zájmům partikulárním.

Pozitivní i negativní zásahy státu za účelem zlepšení duševních složek jeho moci se mohou doplňovat.

Prostředky, jimiž je svrchovanost státu omezována, lze rozdělit na prostředky nepřímého boje a prostředky přímého boje.

V přírodě spočívá nepřímý boj o život v tom, že živé prostředí odnímá organismu živiny, které podmiňují rozvinutí jeho vloh ve vlastnosti: světlo, vláhu, půdu, vzduch, potraviny. Ve svých důsledcích může být nepřímý boj stejně smrtelný jako boj přímý. V mezinárodním, přesněji řečeno: mezistátním styku je hlavním prostředkem nepřímého boje síla hospodářská: od ztížení vzájemného obchodu ukládáním cel nebo omezováním dovozu a vývozu přes odříznutí od trhů surovin a výrobků po mezinárodně organizovaný hospodářský bojkot. Zvláštním druhem hospodářského soutěžení jsou tzv. závody ve zbrojení; soutěžící státy usilují o vybudování vojenské moci, která by buď zajistila vítězství nebo aspoň znemožnila vítěství druhé strany. Hospodářsky silnější strana může tak hospodářsky vysílit slabší stranu.

Formou nepřímého boje je i zápas idejí, který nabývá formy propagavního boje. Účelem je oslabit duševní složky moci soupeřícího státu: rozložit jednotu a oslabit vůli k boji jeho obyvatelstva. Rozhodujícím vítězstvím v tomto zápase je, podaří-li se jednomu státu ztotožnit obsah vůle jiného státu a jeho obyvatelstva s vůlí vlastní. Tento zápas není omezen jen na přípravu případného konfliktu, nýbrž pokračuje i po jeho ukončení, neboť podlehnuvší stát, resp. jeho spoleČnost (je-li státní samostatnost v zápasu zniČena) bude usilovat o zvrácení výsledku konfliktu, dokud její kultura nepřevezme hodnoty zvítězivšího státu. V moderní době je tento zápas tím důležitější, čím doionalejší a silnější jsou masmedia soutěžících států; podaří-li se myšlenkovému hnutí, kterému slouží masmedia jednoho státu, ve prospěch jejich hodnot zmanipulovat veřejné mínění jiného státu tak, že je ovládnou, dosáhla klíčového vítězství: zmanipulované obyvatelstvo se pod jejich vlivem vzdalo své samostatnosti.

Klasickou formou přímého boje je válka, pokus vnutit svou vůli soutěžícímu státu skutečnou nebo nadcházející vojenskou okupací části nebo celého jeho území. Válka je střetnutí vojenských sil dvou nebo více států za tím účelem, aby jeden stát (nebo skupina státu) vnutila jinému státu (nebo skupině států) své požadavky proti jeho (jejich) vůli. Prostředkem k tomu je takové oslabení vojenských sil jednoho ze soupeřů, že vítězný protivník je s to si přijetí svých podmínek vynutit.

Válka je výbojná, pokud je jejím cílem prosadit nové požadavky proti jinému státu, nebo obranná, pokud je jejím účelem zabránit agresorovi tento cíl uskutečnit.; obranná válka se ve svém průběhu může změnit ve válku výbojnou a naopak.

Válčící stát má na vybranou jednu ze dvou strategií: bleskový útok nebo vyčerpání protivníka. Bleskový útok má za účel přivodit příznivé rozhodnutí, než protivník zmobilizuje své síly; je proto používán státem vojensky silnějším, ale hospodářsky i jinak slabším. Vyčerpání protivníka má za úkol prodloužením války a odepřením rozhodnutí zvětšovat vlastní síly a trvalým tlakem využít protivníkovy slabiny, až do jeho podlehnutí. Toto je strategie hospodářsky silných států, a zkušenosti ukazuje, že to je strategie vítězná. Je to také strategie dlouhodobá, který zahrnuje ničení hospodářského a výrobního potenciálu protivníka, ničení jeho spojů a rozšiřuje se i na civilní obyvatelstvo, zatímco bleskové války se odehrávají hlavně mezi armádami.

S výjimkou jaderných zbraní výsledek války je rozhodován pozemními silami; ostatní zbraně, jakkoliv důležité, mají hlavně podpůrnou úlohu. Hlavní dva typy taktiky v pozemní válce jsou průlom nebo obchvat. Průlom spočívá v proniknutí protivníkovy sestavy do jeho zázemí, přerušení jeho spojů, obklíčení izolovaných celků a jejich zničení. Obchvat spočívá v proražení protivníkovy sestavy na křídlech, přerušení jeho spojů se zázemím, jeho obklíčení a zničení. Strategie obchvatu může být úČinná zejména tam, kde protivník použil strategii průlomu a ve svém postupu se příliš vzdálil svého zázemí, takže přerušení jeho spojů a jeho odříznutí je usnadněno.

Složitost moderního válečnictví vede k tomu, že se střetnutí neomezuje na vojska, ale vtahuje do přípravy i vedení válek celé obyvatelstvo státu - vojenskou povinností, válečnou výrobou, pomocnými silami, a tak přeměňuje konflikt v totální válku. K této přeměně dochází obvykle u států výbojných před zahájením války, u států napadených teprve v jejím průběhu, zejména kde se válka proměnila ve válku vyčerpávající (attrition). Za určitých okolností se státy, které očekávají válku, na ni připravují předem tak, aby si zajistily potřebné prostředky k porážce protivníka - dochází k tzv. závodům ve zbrojení, které mohou výbojný stát od války odstrašit nebo jednu stranu přípravami na válku tak vyčerpat, že přijme požadavky silnějšího i bez války, kterou předem považuje za prohranou (tak bylo přemoženo Československo v roce 1938 a SSSR koncem 80. let).

Ve válce, která sleduje zabrání území ve prospěch předmětu péče výbojného státu, válčící strany mohou anticipovat konečné rozhodnutí tím, že ničí obyvatelstvo protivníka - dochází k vyhlazovací válce, kde se válčící státy na sporném území zbavují menšin patřících k protivníkovi nebo prostě ničí jeho obyvatelstvo, aby jej oslabili v konečné fázi války nebo v možném budoucím střetnutí. Vývoj válčení vedl k nedbáníní dohod o vedení války armádami bojujících států, které se týkaly jednak nakládání se zajatci, jednak respektování civilního, tj. neválčícího obyvatelstva., a vyhlazovací válka porušování těchto dohod záměrně sleduje.

Moderní formou přímého boje je infiltrace bojujícími jednotkami, které nejsou přiznanými orgány bojujícího státu, ale ve skutečnosti jsou jím cvičeny, vydržovány materiálně, mají základny na území pod jeho svrchovaností a řídí se jeho rozkazy. Prostředníkem mezi infiltrovanými jednotkami a sponsorujícím státem jsou jeho tajné služby. Infiltrace má dvojí účel: buď slouží jako provokace, která dá záminku k vojenskému zásahu, nebo dává podporu domácímu protiprávnímu úsilí o změnu státní vůle a je přípravou k občanské válce. V tomto druhém případě je násilí zaměřeno v první řadě ke zničení struktury státní moci: proti místním orgánům státní moci všech druhů a stupňů i proti hmotné struktuře státu: komunikačním prostředkům, zdrojům energie a výživě obyvatelstva. Cílem je získat území, na kterém je státní vůle nahrazena vůlí opoziční organizace, vybudovat je jako základnu pro další postup a působit státní moci takové škody, až bude donucena k ústupkům. Při jakékoliv dohodě však opozice nevydá svou základnu; nemůže tak učinit už proto, protože je řízena ze zahraniční; této základny, svých výkonných orgánů a svého podílu na státní moci pak využije k dalšímu oslabování napadeného státu, až jej zničí nebo ovládne.

V takové situaci napadený stát hledá rovněž pomoc v zahraničí, čímž se stává na ní materiálně odvislým a jeho svrchovanost je zmenšena, poněvadž taková pomoc je podmíněna prospěchem, který přinese státu pomoc poskytujícímu. Tato odvislost vede k tomu, že napadený stát může být nucen podniknout kroky, které jsou mu škodlivé, ale jsou prospěšné jeho spojenci. Takové kroky mohou vést k zostření konfliktu nebo jeho urovnání; vyvrcholením tohoto vývoje je, že státy, sponsorující zápasící strany, vyjednají výsledek konfliktu mezi sebou a vedení napadeného státu i vedení revoluce se této dohodě musí podřídit.

Občanská válka je střetnutí ozbrojených složek dvou nebo více skupin obyvatel státu mezi sebou nebo ozbrojených členů určité skupiny obyvatel s ozbrojenými silami státu. Občanská válka má zpravidla mezinárodní rozměr: bojující skupina usiluje o to, aby byla uznána jinými státy za vládu ve státě, ve kterém občanská válka probíhá. Předpokladem k tomu je vytvoření dvojvládí - vytvoření oblasti, nad kterou bojující skupina má faktickou trvalou kontrolu. Obdobou tohoto postupu je, jestliže se cíl povstavších obyvatel spokojuje s dosažením samostatnosti nad omezeným územím, které odtrhne od svrchovanosti protivníka a na kterém ustaví svrchovanost svou nebo přijme svrchovanost jiného státu.

Revoluční teorie vypracovala dva hlavní způsoby, jak dosáhnout vítězství v občanské válce. Jedna z nich se soustřeďuje na dobytí moci v hlavním městě a hlavních střediscích státu - tak dobyli moci bolševici v Rusku a disidenti v Československu. Předpokladem je, že povstalci mají v hlavním městě dostatečnou místní převahu - v Petrohradě to byli dělníci a revoltující složky armády, v Praze to byli studenti, ke kterým se přidali občané. Tento způsob lze přirovanat ke strategii rozražení protivníkova středu. Není-li předpoklad místní převahy splněn, nastupuje druhý způsob: získání kontroly nad venkovem a postupná izolace hospodářských a politických center života tak, až vládě zůstane kontrola pouze nad hlavním městem, které nakonec padne. To byla metoda Čínských komunistů a povstalců proti vládě Mobutu v Kongu Tento postup je zdlouhavější a obtížnější, kontrola nad spornými územími kolísá - vládní síly mají převahu ve dne, povstalecké síly v noci; vládní síly mají převahu, pokud jsou v místě, ztrácejí ji, jakmile musí úsek vyklidit, protože jich je zapotřebí jinde.

Součástí nebo přípravným stadiem této strategie je ničení vládní (nebo protivníkovy) infrastruktury lidské i fyzické - záškodnická válka. Jsou zabíjeni političtí představitelé vlády, vedoucí činitelé samosprávy, intelektuální elita (právníci, učitelé, lékaři atd.), ničeny cesty, energetika, dopravní prostředky. Ruku v ruce jde zastrašování protivníka veřejnými ukrutnostmi: nejen veřejné popravy, ale veřejné mučení - utínání okončetin, kastrace, vyříznutí jazyka, které vyvolává obdobné zásahy u protivníka, ukrutnosti, které "civilizované" vedení války armádami dávno odstranilo, a nejen odstranilo, nýbrž i trestalo. Tak bylo vedeno komunistické povstání proti vládě ve Vietnamu a radikální revoluce podporované Kubou v Jižní Americe. Tento postup není vyhražen povstalcům, ale může se stát součástí preventivních opatření vlády, která zahájení záškodnické nebo občanské války očekává. Sestává z vražd skutečných nebo podezřívaných vůdců chystaného povstání nebo vyhlasování skupin obyvatel, jejichž podpora povstání je očekáván. Takové jednání vlád je veřejným míněním obecně zatracováno; vrcholným bodem tohoto postoje byl norimberský soud, který porušení dohod o vedení válka při nakládání se zajatci a obyvatelstvem potrestal jako zločiny proti lidskosti, ale v poslední době světová veřejnost od stejného postupu vůči pachatelům stejných či horších zvěrstev ustoupila.

Zatažení civilního obyvatelstva do války představuje (dobrovolná, ale často i vynucená) jeho podpora neregulérních ozbrojených skupin, které bojují proti držiteli svrchovanosti nad určitým územím - partyzánská válka. Je často spojena s totální válkou a podobá se záškodnické válce až na to, že partyzánské skupiny jsou složkou odboje proti nepřátelské, často okupační vládě a jako takové jsou vedle sabotáží a pasivní resistence součástí vojenských operací válčících států, které odboj z vlastních zdrojů podporují nebo dokonce svými zástupci přejímají přímé vedení partyzánských oddílů. To byla metoda použitá během II. světové války Sověty na východní frontě a západními spojenci zejména před invazí ve Francii. Je nejen součástí vedení války, ale součástí zahraniční koncepce, protože při zhroucení kontroly protivníka nad sporným územím přechází kontrola do rukou ozbrojených, tj. partyzánských, skupin a jejich politické zaměření je pro budoucí vývoj mezinárodních vztahů důležité.

Od skončení II. světové války se klasická válka konala jen výjimečně. Všeobecně lze od zkušeností, získaných s různými typy ozbrojených střetnutí, vyvodit závěr, že tam, kde se střetnou armády s neregulérními skupinami v otevřeném boji, pravidelně vítězí armády; na druhé straně se dosud nepodařilo najít způsob, jak regulérní vojsko zvítězí v občanské, záškodnické nebo partyzánské válce, zejména jsou-li neregulérní síly podporovány ze zahraničí, kam regulérní armáda nesmí vstoupit. (Za výjimku se v mezinárodním právu považuje tzv."live pursuit", tj. bojové pronásledování ustupujících vzbouřenců nebo teroristů přes hranice na bezprostřední okraj cizího území za předpokladu okamžitého stažení pronásledujících vojsk po ukončení akce.)

Při propojení zájmů a vztahů mezi státy má každé použití přímého boje v sobě nebezpečí rozšíření konfliktu a ozbrojeného střetnutí; proto mezinárodní společenství přijímá zásadu neuznat výhody použitím ozbrojeného násilí získané a soustavným použitím metod nepřímého boje nutí vítěznou stranu, aby se takto získaných úspěchů vzdala.

Pokrok technologie, předvídaný ke konci studené války jak sovětskými tak americkými stratégy, vede k tomu, že velká soustředění lidí a zbraní (tanků, letadel) nebude možné ochránit. Válka bude v první řadě vybojován výměnou dalekonosných inteligentních nebo řiditelných taket s náložemi o ničivé síle rovné jaderným zbraním. Tyto rakety dirigované počítači z meziplanetárních nebo mimoplanetárních (měsíc) pozorovacích stanic lze naprogramovat tak, že podle fotografie zasáhnou přesně i malý pozorovatelný cíl.

Konečné rozhodnutí připadne pozemním silám, rozděleným v početně omezené skupiny vysoce školených profesionálnů (podle některých futuristických spekulací klónovaných z biologicky nejlépe přizpůsobených jednotlivců) vybavených novou generací zbraní včetně laserů a jiných druhů vibračních zbraní působících na nervový systém. Tto jednotky budou soběstačné, vybavené vlastními letadly, vrtulníky a pozemními vozidly a budou schopné v případě nutnosti přivolat podporu dalekonosných raket.

Vytvořit a vydržovat armády tohoto druhu mohou jen státy s velkým hospodářským a průmyslovým potenciálem, případně mezinárodní instituce, proti kterým ostatní strany budou vojensky bezmocné; armády bez této technologie nemohou mít naději na úspěch. (Zárodkovou ukázkou takového střetnutí byla válka s Irakem, ve které technická převaha spojeneckých armád iráckou armádu prostě rozdrtila.)

Jakkoliv vojensky nepřemožitelné, tyto armády nejsou s to vymýtit nekonvenční metody přímého boje, t.j. partyzánskou válku, sabotáže, teroristické akce podpořené případně biologickými zbraněmi (vytvoření a šíření epidemií, vpašování jaderných zbraní do nepřátelského území, zejména do velkoměst). I obsazení a držení nepřátelského území technicky vrcholně vybaveným okupantem může být fanatickým obyvatelstvem (nebo jeho sympatií požívající menšinou) prakticky znemožněno. Jediná cesta, jak tyto druhy odporu vykořenit, je úplné vylidnění, případně zbraněmi masové destrukce, rozsáhlých území. (Zpracováno s částečným použitím studie "Defense and Technology" z National Revue, 31. Července, str. 25-46.)

Všechny tradiční metody přímého boje se mohou stát překonanými pokrokem ve výrobě biologických zbraní, které může snadno vyrobit i malý stát, dokonce i poměrně malá teroristická organizace, je možné je lehce přepravit na cílové území, kde malé dávky mohou způsobit rozsáhlé škody obyvatelstvu, protože se šíří samočinně a jejich omezení nebo zneškodnění je nejvýš obtížné. Hlavním účinným obranným prostředkem proti biologckým zbraním je obava, že by vyvolané epidemie mohly zasáhnout svého šiřitele, tak, jak byly z použití prakticky vyřazeny jedovaté plyny a jaderné zbraně. Takové odstrašení by bylo účinné, pokud jde o obyvatelstva soupeřících států; nemusí být účinné proti fanatickým vládcům nebo teroristickým skupinám. Mohou ale vyrovnat mocenské rozdíly mezi státy tím, že vojenská moc tradičního typu se stane nevýznamnou. Za takové rovnosti nástrojů přímého boje se hlavním prostředkem konfliktu mezi státy nebo skupinami stanou prostředky nepřímého boje, zejména hospodářství a ideologická korupce.

DOMOV

OBSAH

17. MEZINÁRODNÍ ŘÁD