DOMOV

OBSAH

26. VÝBĚR PROSTŘEDKŮ

Mezi volbou prostředku (prostředků) a jeho (jejich ) použití je stadium jejich ovĕřování, zkoumání, zda užitečnost, kterou zvolenému prostředku jednající subjekt připisuje, odpovídá skutečnosti, jestli příčinný řetĕzec, který jednající subjekt hodlá započít, k chtĕnému obsahu v jestvujícím svĕtĕ také vede.

Hlavním mĕřítkem, používaným k hodnocení volby, jsou vĕdní poznatky; volba prostředků, které podle vĕdních poznatků k žádanému cíli nevedou, je považována za špatnou.

Vĕda je přednostním způsobem, kterým človĕk vyhledává a ovĕřuje příčinné řetĕzce a jejich následky. Autorita vĕdy se odvozuje od toho, že v oblasti přírodních vĕd se ukázala být nástrojem spolehlivým a plodným. To proto, že při zkoumání přírody jsou příčinné řetĕzce od sebe oddĕlitelné a pomĕrnĕ jednoduché.

Jinak tomu je, když vĕda zkoumá činnost človĕka a vývoj společností, kde příčinné řetĕzce jsou tak složité a propletené, že k vysvĕtlení je třeba se uchylovat k pojmu "svobody", tj. činnosti, která není vysvĕtlitelná příčinami vůbec nebo aspoň ne beze zbytku. Nekritické spoléhání na vĕdu v této oblasti zatím skončilo v mnoha případech neuspokojivĕ: společnosti postavené na základĕ vĕdních poznatků (nacismus na základĕ antropologie, marxismus na základĕ ekonomiky) se po vynaložení nevídaného úsilí a násilí zhroutily. Další příklady velkého selhání vĕdy použité k transformaci společnosti jsou liturgická reforma v katolické církvi (přestože vedla k masovému opouštĕní liturgie i církve, její autoři dosud tvrdí, že byla správná a že je pouze třeba převychovat vĕřící, aby se její správnost projevila), veřejné bydlení ve Spojených státech (nahražení zchátralých čtvrtí moderními mrakodrapy pro chudé členy společnosti - tato sidlištĕ se stala semeništĕm zločinnosti, pro své obyvatele životu a zdraví nebezpečná a po vydání miliard dolarů k jejich vybudování jsou teď bourána; zde alespoň autoři tohoto gigantického pokusu uznali jeho pochybenost), a projekt dosáhnout rasové integrace školství převážením dĕtí z jejich prostředí do škol v prostředí jiné rasy (po dvaceti letech nuceného převážení se ukázalo, že vztahy mezi rasami ve školách se zhoršily, ne zlepšily).

Selhání vĕdy jako výlučného kriteria užitečnosti zvolených prostředků je způsobeno nĕkolika okolnostmi.

Přednĕ vĕda je myšlenková soustava otevřená; mezi jejími předpoklady je, že její poznatky nejsou uzavřené, nejsou konečné, že budou opraveny, doplnĕny nebo i vyvráceny výsledky dalšího výzkumu a badání. Proto jednání mĕnĕné vždy tak, aby bylo v souladu s posledními objevy vĕdy, bude nevyhnutelnĕ podrobeno pomĕrnĕ rychlým opravám, které v uspořádání společnosti nejsou proveditelné bez značných ztrát na hodnotách hmotných i kulturních. Skutečnost, že politické a společenské zmĕny zaostávají za technickým pokrokem, je obecnĕ uznávána..

Za druhé: Rozsah vĕdĕní a poznávání je takový, že výzkum a badání musí být specializováno. Specializace nutnĕ vede k profesionální deformaci myšlení: přecenĕní vlastního oboru při použití jeho výsledků k řešení otázek společnosti. Každý specialista považuje za chybné takové rozdĕlení prostředků, které nevĕnuje jím doporučovanému řešení všechny prostředky k jeho plnému a neomezenému ukutečnĕní; bude proto včlenĕní jím doporučovaného podúčelu do vĕcné solidarity s jinými podúčely považovat za chybné. K omylům dochází, když dílčí pravda je přijata jako pravda všeobecnĕ platná.

Za třetí: Vĕda je soustava teorií abstrahovaných ze zkušenosti. Jejich pravdivosti závisí od toho, jestli do abstrakce byly pojaty všechny pertinentní jevy. Platnost teorií se ovĕřuje zkušeností: pokud všechny pozorované, resp. zpozorované jevy s teorií souhlasí, platí za pravdivou. Když se objeví, že nĕkterý jev dané teorii (vysvĕtlení) neodpovídá, dokazuje to neplatnost, resp. nepravdivost teorie. Jeden takový zjev stačí k důkazu její neplatnosti. Pravdĕpodobnost objevu takového jevu se zmenšuje tou mĕrou, jakou daná teorie souvisí a vzájemnĕ se podporuje s teoriemi širšího obsahu. Ani takový souhlas není naprostou zárukou pravdivosti teorie, protože nelze s naprostou jistotou vyloučit, že nový jev nebo objev nenastane v budoucnosti. To platí především o oblasti lidské činnosti; např. objev fuze atomů, který by znamenal prakticky výrobu neomezeného množství energie témĕž zdarma, by přivodil převrat celé civilizace a vyvrátil i politické a národohospodářské teorie od ní odvozené. To neplatí jen o oblasti lidského jednání. i když tam se nevídané a nepředvídané nové jevy mohou objevit nejčastĕji. Platí to i o zákonech fyziky, které podle zdání odborníků neplatí v dobĕ vzniku vesmíru ani v dobĕ jeho zániku.

Ve vĕdĕ neexistuje naprostá jednomyslnost; za pravdivé se považují názory, které přijímá vĕtšina uznávaných vĕdců nebo myšlenkových škol a proudů anebo, v poslední dobĕ, vĕtšina sdĕlovacích prostředků a intelektuálních elit. S nepopiratelnou pravdĕpodobností se ukazuje, že opomíjený nebo menšinový názor mĕl při nejmenším část pravdy. Pro vĕdce a jejich skupiny ke splnĕní účelu subjektivní spokojenosti není poznání jediným prostředkem, ale pod zorným úhlem subjektivní spokojenosti upravují své poznatky tak, aby podporovaly jejich politické nebo filozofické názory, anebo při nejmenším zamlčují pochybnosti o svých závĕrech. Takové byly na příklad postoje vĕdců k následkům jaderné války, k vlivu průmyslové civilizace na počasí, k ohrožení ekologie růstem populace. K tomu přistupuje tzv. poplatná vĕda: vĕda poplatná určitému režimu (rasové teorie v Nĕmecku, Lysenkovy teorie v SSSR, výzkum odkázaný na finanční podporu zájmových skupin: korporací, průmyslových podniků, obchodních konglomerátů).

Korektivy

Jestliže výsledky vĕdy je tedy třeba přijímat kriticky, podle jakých mĕřítek mají být posuzovány?

Je zde přednĕ úsudek průmĕrného človĕka, jehož život není soustředĕn na teoretický výzkum úzkého výseku poznávání, které je výsadou pomĕrnĕ malé skupiny lidí; ostatní se musí v životĕ vyrovnávat s řadou nejrozmanitĕjších situací, a tak získají šíři zkušenosti, jaká chybí specialistovi. Mnohostrannost "obyčejného človĕka", jeho "zdravý rozum" nebo "selský rozum" jednostrannost specialistů vyvažuje. V tom je síla i opodstatnĕní demokracie. Úsudek "zdravého rozumu" je spolehlivĕjší než spoléhat na doktrinární ideologie.

Je zde dále síť zvyků a tradic. Tradice nejsou tím, co bylo, ale tím, co se v minulosti osvĕdčilo. Tam, kde závĕry vĕdní vyžadují roztrhání nebo opuštĕní této sítĕ zvyků, hodnot a tradic, lze je právem podezřívat z omylu nebo při nejmenším z jednostrannosti Vznik zvyklostí a tradic lze nezřídka vystopovat do prehistorie a vidĕt jejich obdobu v chování jiných společenských ("stádových") živočichů: dĕlba funkcí mezi pohlavími a generacemi, nadřazenost života a zájmu celku životům a zájmům jeho členů, zásady "přirozené mravnosti" a "slušnosti". (Příloha č. 9.)

Tyto tři korektivy jsou právĕ jen tím, čím jsou: tj. korektivy. Nemohou zastoupit vĕdu v její funkci poznávání jsoucna a uplatňování jejích poznatků. Ale tam, kde takové uplatňování vede k politice, která jde proti zdravému rozumu, vyvrací tradiční instituce a normy a příčí se křesťanské etice, lze důvodnĕ předpokládat, že buďto vykládá vĕdní poznatky mylným způsobem nebo že generalizuje poznatky s dílčí platností za hranice jejich oprávnĕnosti. Takové ideologie je dobře se vyvarovat.

Na cestĕ z práce v Chicagu našel jsem vedle chodníku mezi smetím zkomírající holoubĕ. Vzal jsem je domů a vyvinul se z neho překvapivĕ civilizovaný tvor, který bylo možno volnĕ vypustit, ale vracel se na zavolání nebo zaklepání na okno, bral žrádlo z ruky, nechal se chytnout, hladit a pokoušet. Když pozdĕji stejným způsobem k nĕmu přibyla holubice, postavili v budce hnizdo a mĕli rodinu. Holubovo počínání se ani pak nezmĕnilo s jednou výjimkou: přístup k hnízdu bránil všemi svými patetickými silami, zobal, mlátil křídly, odstrkoval tĕlem. Jednou ráno byl nalezen roztrhán, ale holubice a holoubĕ sedĕli nedotknutí na střeše. K hnízdu se dostala kočka a holub bránil rodinu.do roztrhání. Ten holub byl chlap. Ale nemĕl na vybranou: jeho pud jej donutil jednat, jak jednal. Podobnĕ je tomu u všech zvířat: pud jim přikazuje především zajistit pokračování rodu. Příklad (prožitek) objasní rozdíl lépe než teoretická úvaha: Vstoupí li človĕk na louku, kde se pase stádo dobytka, uvidí nejprve, že při jeho přibližování býk odhání telata a krávy do odlehlejší části louky; při dalším přiblížení postaví se vetřelci do cesty a případnĕ jej napadne. Počínání všech členů stáda je nutné, protože je řízeno pudem. Kdyby bylo možné přičítat jim rozum a vůli, bylo by možné popsat jejich jednání tak, že býk mĕl povinnost stádo hájit, mĕl právo jeho ostatní členy zahnat tam, kam uznal za vhodné, a že ostatní členové stáda mĕli povinnost jej poslechnout.

Podstatná zmĕna nastává, objeví-li se u jedince svobodná vůle v tom smyslu, že může pudem předepsané jednání odmítnout. Človĕk mohl při ohrožení své rodiny utéct a nechat ji na pospas, tak zachránit vlastní život. Obecné mínĕní lidstva by však jeho jednání neschválilo, spíše odsoudilo. Lidská pospolitost by považovala za hrdinku matku, která obĕtovala život, aby zachránila před utopením dítĕ. Neobdivovala by jednání matky, která nechala utopit dítĕ, aby zachránila tak život svůj. Lidský konsensus se sklání před nápisem v Thermopylách: "Poutníče, zvĕstuj Lakedaimonským, my že tady mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám." Nápis připomíná boj, ve kterém obránci průsmyku zabránili perským vojskům proniknout do Řecka. Obránci padli, zachránili tak řeckou civilizaci a její počátky demokracie, a zmĕnili chod evropských a svĕtových dĕji. S menší úctou by lidský koncensus schvaloval nápis: "Poutníče, zvĕstuj Lakedaimonským, že jsme odsud včas utekli a tak do jednoho zachránili svůj život". Z tĕchto hluboko do lidské přirozenosti vkořenĕných soudů vyrostly zvyky a tradice, a ty proto lidské přirozenosti odpovídají, vyjadřují cesty k přežití celku a jsou ukazatelem pro jednání jednotlivce. Je třeba značné indoktrinace, aby byly opuštĕny, a i když vedou k přežití jednotlivce, jejich opuštĕní je ke škodĕ společenství, ke kterému patří. - To končí v paradoxu, že americký prezident, který před vojenskou službou ve válce utekl, se sklání s úctou a chválou nad hroby tĕch, kteří tak neučinili, místo aby je odsoudil jako pošetilé a své jednání jako osvícené.

DOMOV

OBSAH

ČÁST ČTVRTÁ: QUO VADIS, HOMO? EVOLUCE NEBO ENTROPIE: ROZVRH