DOMOV

OBSAH

28. ROZVRH

Přijetí odlidňování jako odpovědi na růst lidstva bylo umožněno tím, že v oblasti západní civilizace byl všeobecně přijat světový názor, založený na pěti na sebe navazujících axiomech:

1. Skutečnost lidských pospolitostí spočívá v psychofyzických bytostech, z kterých jsou pospolitosti tvořeny , t.j. v jedincích, kteří jsou jejich částmi; jen jednotlivci jsou reální.

2. Jednotlivec je totožný s funkcemi svého těla, t.j. s tělesnými procesy, které jeho tělo udržují při životě, resp. které jsou jeho život. Některé z těchto procesů jeho nervový systém zachycuje jako prožitky (senzace) příjemné (dobré - požitky), jiné jako prožitky nepříjemné (zlé - bolesti).

3. Jak příjemné tak nepříjemné senzace lze záměrně navodit působením na nervový systém. Požitky lze vystupňovat do prudkých a pronikavých výbuchů rozkoše fyzicky využitím lidských pudů (zejména sexu) nebo chemickými prostředky (omamné jedy), obdobně lze stupňovat nebo mírnit bolesti.

4. Jednotlivec má přirozené právo na prostředí a prostředky k výběru a vystupňování požitků a zmírnění a ukončení bolestí. Na rozdíl od ostatních živých bytostí mu toto právo náleží jako příslušníkovi lidského plemene, je neodvislé od jiných, vnějších činitelů a je proto nezadatelné. Lze je souhrně pojmenovat "právo na štěstí".

5. Z práva na štěstí plyne právo odstranit překážky, které omezují jednotlivce ve svobodě volit druh a stupeň požitků a druh a stupeň bolestí a volbu uskutečnit

Individualismus jako ideologie tak vytváří svůj vlastní mravní normativní soubor; na jehož hierarchii hodnot nejvýše stojí sebeurčení, sebenaplnění, sebeuplatnění a sebevědomí. Obsahy těchto hodnot se stávají součástí (podúčely, které skládají svou věcnou solidaritou nejvyšší účel) subjektivní spokojenosti jednotlivců a generálními prostředky k jejich uskutečnění jsou blahobyt a politická i mimopolitická moc. Sledování těchto hodnot (normových a chtěných myšlenkových obsahů) vnáší do společnosti dynamiku rozrůznění a výběru ve formě soutěže a staví jednotlivce do rozporu s dosud převládajícími hodnotami, institucemi a silami, které představují prvek integrační a tak svobodu jednotlivce omezují. Ideologie individualismu dostředivé hodnoty nejprve zpochybňuje, pak popírá a nakonec potírá. Mezi jeho terči jsou pocity méněcennosti, sebekritiky a viny. Vytváří kulturu bezostyšnosti: není nic, zač by se jednotlivec styděl. Stud je známkou vnitřní nejistoty, nevyzrálosti, psychologický defekt. Všechny zábrany musí padnout; není nic, co by bylo intimní, soukromé, nic nesmí být odsouzeno jako úchylnost nebo zvrácenost podle zásady, že to, co člověku dělá dobře, nemůže být zlé. Pocit viny, pocit méněcennosti, pochybnosti o vlastní hodnotě a důstojnosti jsou považovány za kořen nesociálního chování, případně zločinnosti. Sebevědomí je lékem problémů společnosti: až ženy nebudou trpět méněcenností vůči mužům, černoši vůči bělochům, homosexuálové vůči ostatním, neúspěšní studenti vůči úspěšným, alkoholici vůči střízlivým, narkomani vůči těm, kdo narkotika nepožívají, bude společnost zdravá. Vina za její nedostatky spočívá na těch, kdo "odlišný životní styl" jiných odsuzují, kdo neúspěch nebo zločinnost přičítají jednotlivcům místo společnosti a okolnostem. Proto se oblast svobody jednotlivce projevuje jako permisivnost, nevázanost, a stále roste; jednotlivec se za své jednání, ať je jakékoliv, nestydí; naopak si v něm libuje a nutí ostatní, aby jej přijímali "takového, jaký je". V tomtéž smyslu jde snaha odstranit známkování ve školách; nižší známky budí u neúspěšných studentů pocit méněcennosti, ačkoliv za svůj neúspěch nemohou: odpovědnost připadá společenskému uspořádání (chudoba, diskriminace) nebo podvědomí (počínání rodičů).

Jednotlivec si osvojuje právo na prosazení svého já proti všem ostatním. Nejen je demokratické právo většiny na rozhodování zpochybněno, ale i právo společenských celků žít svým vlastním způsobem je považováno za útlak. (Příloha č. 8.) Výsledkem je odmítání objektivních norem jednání; snahy o hájení, vytvoření nebo uplatnění takových norem jsou přeloženy do mluvy individualismu jako pokus vnucovat své názory jiným. Každý má právo rozvinout své vlohy ve vlastnosti bez ohledu na to, jaké tyto vlastnosti jsou, protože jejich hodnocení, zejména odmítání, je zasahováním do jednotlivcova práva na vyjádření svého já.

Jednotlivcova vůle po sebeuplatnění nakonec vede k principielnímu zamítnutí poznatelnosti skutečnosti, a tudíž pravdy. Relativismus se stává doktrinou, která je mimo pochybnost: každý má svou pravdu, co je pravda pro jednoho, není pravda pro druhého, absolutní pravda neexistuje s výjimkou pravdy, že absolutní pravda neexistuje. Takové zásadní odmítnutí obecně platných měřítek činí z debaty nesmysl, v relativismu není ničeho, podle čeho by bylo možné rozhodnout mezi různými názory: všechny jsou stejně platné nebo neplatné, stejně pravdivé nebo mylné. Absolutní hodnotou je relativizace hodnot, která vede k tomu, že určitým pochodům je připisována kladná hodnota bez ohledu na jejich výsledky. Místo pravdy jako dominující normy zaujímá volba jako projev svobody, zejména je-li spojena se sebevyjádřením, které je upřímné a bezohledné ("autentické"). Krajní výsledky se projevují zejména v umění, kde autentičnost ospravedlňuje i nejradikálnější provokace vůči náboženským a zvykovým (tradičním) normám chování a jednání do té míry, že provokativnost umělcova projevu je zaměňována za umění samotné. (Viz přílohu č.14, poslední část.) Svobodě volby a sebevyjádření v hledání nejintenzivnějších požitků je obětován nejen pojem obecně platné pravdy, ale racionalismus sám: některé formy rozkoše jsou přístupné nebo přímo spočívají v potlačení racionality a vyvolání rozkoše pomocí zvuků, světel, pohybů, léků a narkotik, která aktivizují tělesné automatismy irracionální povahy. V rozhodujících letech prosazování doktrinárního relativizmu (šedesátá leta - roky tzv. sexuální revoluce a odporu proti válce ve Vietnamu) bylo v Americe projevem protestu mládeže proti stávajícímu řádu veřejné vystavování nahoty při manifestacích, ve veřejných vodotryscích nebo při probíhání veřejných místností, přednostně policejních stanic (tzv. streaking). Relativismus jako zamítnutí obecně platných hodnotících soudů mění i řeč. (Viz kapitolu č. 14.)

Součástí takové životní filozofie je požadavek naprosté tolerance, prosazování multikulturalismu, ochrana životních stylů odchylných a úchylných. Z tolerance jsou vyloučeny pouze osoby a myšlenkové směry, které tento stupeň osobní autonomie odsuzují a noetický i morální relativismus potírají. Proti nim se postupuje důsledně, jejich názory jsou odsuzovány jako zpátečnické, autoritářské, extremismus, fundamentalismus, vnucování vlastního názoru společnosti; s tím jde ruku v ruce diskriminace společenská i existenční (zaměstnání, postup, přístup ke sdělovacím prostředkům, kritika). Ve jménu lidských práv je proti nim zaměřována i donucovací moc státu (ochrana a zvýhodňování rozličných menšin a životních stylů proti většině).

Pro politiku nejdůležitějším vyjádřením individualismu a výslovně nebo mlčky přijatým základem státovědy v oblasti západní civilizace se stala teorie společenské smlouvy ("contrat social"). Podle této teorie jedinec ve svém původním, přírodním stavu byl naprosto svobodný; naprostá svoboda vedla k boji všech proti všem, což bylo všem škodlivé, a proto jednotlivci uzavřeli mezi sebou smlouvu, kterou se vzdali některých svých svobod ve prospěch instituce, jež by dodržování takového omezení vynucovala; touto institucí je stát. Existence a rozsah moci státu jsou tudíž odvozeny od souhlasu jednotlivců; do určitých oblastí stát nesmí zasahovat za žádných okolností - oblast přirozených lidských práv a základních občanských svobod - a do jiných oblastí jen se souhlasem svých subjektů. Mezí, kterou státní moc nesmí překročit, je zajistit, aby žádný jednotlivec nemohl při sledování svého "blaha" (ve známé formulaci americké ústavy "pursuit of happiness") omezovat jiné jednotlivce ve sledování jejich individuálního blaha.

Převratné změny, které do společnosti vnesla a vnáší ideologie individualismu, vyžadují zakotvení v právním řádu, aby byly prosazovány nebo aspoň chráněny státní mocí. Pomyslná nebo filozoficky odvozovaná "práva" jednotlivců byla proměňována ve vynutitelné povinnosti všech členů společnosti nebránit jednotlivci ve volbě a její realizaci. Takovou ochranu jednotlivcových svobod volby a sebevyjádření zajistily právní řády různých států formou práv, a to práv svrchovaných, nedotknutelných a nezadatelných, to znamená norem zakotvených v ústavách nebo norem, které jsou nadřízeny i ústavě. Tyto normy zajišťují, že stát nebude do tzv. přirozených práv jednotlivce zasahovat a že nadto obstará i prostředky, které jejich výkon usnadní nebo zajistí. Soubor takových právních norem nese obecně přijímané označení "lidských práv". Obsah a rozsah těchto norem je různě formulován; hlavní jsou formulace francouská, americká a mezinárodní. Z nich nejdůležitější je formulace americká, protože ve Spojených státech mají nejdelší nepřetržitou platnost, jsou nejpraktičtější a protože moc Spojených států přiměla ostatní státy, aby jejich zásady přijaly formou mezinárodních smluv, které z nich učinily platné mezinárodní závazky .

Vzhledem k tomu, že hlavním zdrojem rozšíření koncepce lidských práv byla americká ústava, následuje překlad tak zvaných prvních deseti dodatků k ústavě, které definují nezadatelná lidská práva takto (V tomto překladu je anglický výraz "people" překládán jako "občanstvo" místo "lid", protože tento překlad je přiléhavější pro pochopení smyslu americké ústavy.)

I. Kongres nevydá žádný zákon, týkající se ustavení náboženství nebo který by zakazoval jeho svobodný výkon; nebo zakazoval svobodu slova nebo tisku nebo právo občanstva se mírumilovně shromažďovat, a podávat petice Kongresu o nápravy stížností.

II. Nebude omezována dobře řízená milice jako nutná pro bezpečnost svobodného státu, ani právo občanstva mít a nosit zbraně.

III. V době míru nebude ubytován bez souhlasu majitele v žádném domě žádný voják, ani v době války, vyjma způsobem, jak předpisuje zákon.

IV. Právo občanstva být bezpečen proti nepřiměřeným prohlídkám a zabavení, pokud jde o vlastní osoby, domy, písemnosti a předměty, nebude porušováno, a nebude vydán žádný zatykač vyjma podložený pravděpodobným důkazem potvrzeným přísahou nebo prohlášením a přesně popisující místo, které má být prohledáno, a osoby nebo věci, které mají být vzaty do vazby.

V. Nikdo nebude zadržen, aby se zodpovídal za zločin proti životu nebo jinou hanebnost vyjma na základě předložení nebo obvinění porotou, s výjimkou případů vzniknuvších v armádě nebo námořnictvu nebo v milici během trvání služby v době války nebo veřejného nebezpečí; aniž bude kdokoliv dvakrát postaven do nebezpečí života nebo zdraví, a nebude nucen v kriminálních případech vydat svědectví proti sobě nebo zbaven života, svobody nebo majetku bez řádného zákonného postupu; aniž bude soukromý majetek vyvlastněn pro veřejné používání bez spravedlivé náhrady.

VI. Ve všech kriminálních žalobách, žalovaný má právo na rychlé a veřejné líčení před nestrannou porotou státu a okresu, ve kterém byl zločin spáchán; tento okres bude předtím zjištěn podle zákona, a na to být informován o povaze a důvodu žaloby; na to, aby byl konfrontován se svědky proti sobě; mít vynutitelný způsob pro předvolání svědků v jeho prospěch, a mít právní zastoupení pro obhajobu.

VII. V civilních sporech, v nichž sporná hodnota přesahuje dvacet dolarů, bude zachováno právo na soud porotou, a žádný případ rozsouzený porotou nebude přezkoumáván kterýmkoliv soudem Spojených států leč podle předpisů obecného práva.

VIII. Nebude ukládána přehnaná záruka ani ukládány přehnané pokuty, ani prováděny kruté a neobvyklé tresty.

IX.Vypočtení práv zajištěných v Ústavě nebude vysvětlováno tak, jako by popírala nebo zpochybňovala jiná práva, které si občanstvo vyhradilo.

X. Pravomoci nepostoupené Spojeným státům ústavou nebo jim zakázané členskými státy, jsou vyhraženy jednotlivým státům nebo občanstvu.

Z uvedeného znění je jasné, že šlo o praktická opatření proti zneužití veřejné moci vůči jednotlivcům. Z tohoto velmi rozumného základu vyrostla a rozvětvila se velmi jednostranná struktura práva, občana a státu. Původní přirozená práva byla pojímána jako práva, která náleží každému člověku. Jejich přijetí a uznání mělo za následek, že i různé partikulární lidské celky formou nátlakových skupin začaly prosazovat své dílčí zájmy pod označením přirozených, základních nebo neporušitelných lidských práv. Tento pochod proběhl nejprve v jednotlivých státech. Tak svou interpretací objevil ve shora vypočtených ústavních normách americký Nejvyšší soud ještě právo na soukromí jakožto odraz jejich vyzařování ("enumbras of emanations"). Další práva následovala: právo na potrat, právo na sebevraždu, právo na usmrcení, právo na prostituci.. Posléze se nalézání, definování a kodifikování nových nezadatelných práv ujaly mezinárodní organizace, zejména Spojené národy. (O tom pojednává podrobně kapitola 34. "Mezinárodní předpoklady odlidňování".)

Celonárodní důsledky měla kampaň, kterou po řadu let vedla bojovná ateistka Mrs.Madelyn Murry O'Haire proti modlitbě ve školách. Podle americké tradice se vyučování ve školách zahajovalo všeobecnou modlitbou, ve které žáci děkovali Bohu za svobodu a požehnání, kterého požívali ve Spojených státech, a končilo prosbou za vlast, za prezidenta, za učitele a za studenty. Protože škoství nespadá pod federální pravomoc Spojených států, ale podléhá jednotlivým státům, Mrs. O'Haire se stěhovala od jednoho státu, ve kterém byla modlitba zavedena, do druhého, zapsala svého syna do školy, a pak podala žalobu na školu, že je utlačováním jeho přesvědčení, když musí být přítomen modlitbě k Bohu, ve kterého nevěří, a že modlitba ve škole je protiústavním směšováním státu a náboženství (viz shora I. dodatek k americké ústavě), a když spor ve státním soudnictví prohrála, hnala jej až k federálnímu Nejvyššímu soudu, který donutil stát modlitbu zakázat. Pak se přestěhovala do dalšího státu, kde celou věc opakovala. Ačkoliv některé státy uzákonily, že žáci se nemusí na modlitbě účastnit a jiné uzákonily "minutu ticha" místo modlitby na začátku vyučování, a že tyto normy byly potvrzeny státním plebiscitem, obojí bylo Nejvyšším soudem uznáno za porušení náboženské svobody a modlitba by mohla být obnovena jenom změnou federální ústavy. Po tomto výsledku se Mrs. O'Haire pokusila zakázat (soukromým) rozhlasovým stanicím a televizím vysílání koled nebo jiné náboženské hudby, ale v tomto sporu neměla úspěch. (Paradoxní dohrou její kampaně bylo, že její syn, jehož prostřednictvím vedla svůj úporný boj proti náboženství, po dosažení dospělosti vstoupil do katolické církve.)

Obdobný byl postup dvou feministek při přeměně státních vojenských akademií Virginia Military Institute v Lexingtonu a Mills College.. Tyto akademie podle stoleté tradice byly jen pro muže; ale byly donuceny přijmout ženy a upravit kasárna, požadavky a předpisy, aby aplikantkám bylo vyhověno. V obou případech žena, která změnu vynutila, po krátké době vojenskou službu opustila. a připustila, že jí šlo "o princip" a ne o zájem o vojenský výcvik.

Celonárodní ohlas měla i krátká aféra na Univerzitě státu Utah, jejíž pěvecký sbor pořádal pravidelně před vánocemi koncert vánočních koled. Roku 1996 však vznesla protest proti koncertu jedna studentka židovského vyznání, protože bylo proti jejímu přesvědčení opěvovat narození Ježíše, který podle jejího náboženství byl rouhačem. Nabídku, že tedy je od účasti na koncertu osvobozena, odmítla s odůvodněním, že jako studentka má právo ve sboru zpívat, že na uplatnění tohoto práva trvá, že má náboženské námitky proti programu a že proto sbor nemůže zpívat písně, které jsou proti jejímu přesvědčení. Koncert byl zrušen.

V předměstích Chicaga jistý Mr. Sherman, ateistický aktivista, se ohradil proti tomu, že ve znaku obce Palatine je zobrazen kříž, a zahájil soudní proces za jeho odstranění. Když mu soud dal zapravdu, stěhoval se postupně do dalších obcí, které měly kříž ve znaku, a vynutil si jeho odstranění. Soud zamítnul námitku, že jde o historickou památku a ne náboženský úkon, a tak jedna osoba vnutila svůj názor celým komunitám.

Město Talahassee mělo na vodárně kříž. Jeden příslušník židovského vyznání trval na jeho odstranění s odůvodněním, že při cestě do zaměstnání se musí na kříž dívat, a to se příčí jeho náboženskému cítění. Kříž musel pryč.

(Pramen: V. Chalupa, An A-B-C-D of Politics, podle tiskových zpráv.)

Francouzská Declaration des Droits de l'Homme popisuje lidská práva takto (přeložil Mojmír Povolný):

I. Lidé jsou zrozeni a zůstávají rovni ve svých právech. Společenské rozdíly mohou být založeny pouze na společném prospěchu.

II. Účelem všech politických sdružení je zachovati přirozená a nezadatelná práva člověka. Tato práva jsou svoboda, vlastnictví, bezpečnost a odpor proti útlaku.

III. Zásada vší suverenity spočívá podstatně v národě. Žádné těleso a žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která výslovně nepramení z národa.

IV. Svoboda spočívá ve schopnosti dělat cokoliv, co neškodí druhému; proto výkon přirozených práv člověka nemá hranic kromě těch, které zaručují ostatním členům společnosti požívání stejných práv.

V. Zákon může pravoplatně zakázat jen takové činy, které jsou na újmu společnosti. Žádná překážka nesmí být postavena v cestu ničemu, co není zakázáno zákonem, a nikdo nemůže být nucen dělat, co zákon nepřikazuje.

VI. Zákon je výrazem obecné vůle. Všichni občané mají právo, osobně nebo prostřednictvím svých představitelů, zúčastnit se na jeho tvorbě. Zákon musí být stejný pro všechny, ať už chrání nebo trestá. Všichni občané jsou si před ním rovni a proto mají rovný přístup ke všem veřejným hodnostem, úřadům a zaměstnáním, podle své výkonnosti, a s žádným jiným rozdílem než podle svých ctností a talentů.

VII. Nikdo nemůže být obžalován, zatčen a držen ve vazbě leč v případech stanovených zákonem a v souhlase se způsobem, který zákon předepsal. Ti, kdo podnítí, usnadní, vykonají nebo zapříčiní výkon arbitrtárních příkazů, budou potrestáni; avšak každý občan, povolaný nebo zadržený podle zákona, musí se podrobiti okamžitě a stane se viným svým odporem.

VIII. Pouze přísně nezbytné tresty mohou být ustaveny zákonem a nikdo nemůže být trestán leč podle zákona přijatého a vyhlášeného před časem trestného činu a zákonně uvedeného v platnost.

IX. Každý člověk je pokládán za neviného, dokud není shledán viným, jestliže je souzeno držet jej ve vazbě, veškerá síla, který není nezbytná k zajištění jeho osoby, je přísně zakázána zákonem.

X. Nikdo nemůže být rušen ve svých názorech, ani v náboženství, za předpokladu, že jejich výraz neruší veřejný pořádek ustavený xákonem.

XI. Svobodná výměna myšlenek a názorů je jedním z nejcennějších práv člověka. Každý občan může proto mluvit, psát a tisknout svobodně na vlastní zodpovědnost za zneužití této svobody v případech určených zákonem.

XII. Ochrana práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci. Tato moc je ustavena ve prospěch všech, nikoliv k soukromému prospěchu těch, jimž byla svěřena.

XIII. K udržení veřejné moci a k úhradě výdajů veřejné správy je nezbytné obecné zdanění. Toto zdanění musí být rozděleno rovně na všechny občany podle jejich schopnosti platit.

XIV. Všichni občané mají právo, sami nebo prostřednictvím svých zástupců, aby jim byla prokázána nezbytnost veřejných daní, dávat k nim souhlas svobodně, sledovat jejich použití a určovat podíly k placení, prostředky k jejich ukládání a sbírání a jejich trvání.

XV. Společnost má právo volat k odpovědnosti každého činovníka veřejné správy.

XVI. Každá společnost, ve které práva člověka a občana nejsou zaručena nebo ve které dělení mocí není vymezeno, je společností bez ústavy.

XVII. Vlastnictví je nedotknutelné a svaté právo, nikdo ho nemůže být zbaven leč v případě samozřejmého požadavku veřejné nezbytnosti, potvrzené zákonem, a pak jen za podmínky spravedlivé úhrady předem.

přijatá Generálním shromážděním Spojených národů 10. prosince 1948 zní takto:

Ježto uznání vrozené důstojnosti a rovných a nezadatelných práv všech členů rodiny lidstva je základnou svobody, spravedlnosti a míru ve světě,

ježto neuznávání a pohrdání lidskými právy vyústilo v barbarských činech, které rozhořčily svědomí lidstva, a příchod světa, ve kterém lidské bytosti se budou těšit svobodě slova a přesvědčení a svobodě od strachu a bídy, byl prohlášen jako nejvyšší usilování prostého lidu,

ježto je podstatné, nemá-li člověk být nucen sáhnout k vzbouření proti tyranii a útlaku jako nejzazšího prostředku, aby lidská práva byla chráněna vládou zákona,

ježto národy Spojených národů potvrdily v Chartě svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osoby a v rovná práva mužů a žen a rozhodly se podporovat sociální pokrok a lepší úroveň života v širší svobodě,

ježto členské státy se zavázaly dosáhnout, ve spolupráci se Spojenými národy, podporovat všeobecné uznávání a dodržování lidských práv a základních svobod,

ježto společné chápání těchto práv a svobod je nejvýš důležité pro plné uskutečnění tohoto závazku,

Prohlašuje pro všechen lid a všechny národy tuto Univerzální deklaraci lidských práv za společné měřítko pokroku s cílem, že každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto Deklaraci ustavičně na mysli, bude usilovat výchovou a vzděláním, aby prosazoval respekt vůči těmto právům a svobodám a aby postupnými opatřeními, národními a mezinárodními, zajistil jejich všeobecné a účinné uznání a dodržování jak mezi členskými národy samými jakož i mezi národy teritorií pod jejich pravomocí.

Článek l. Všechny lidské bytosti se rodí svobodné a rovné v důstojnosti a právech. Jsou nadány rozumem a svědomím a měly by si počínat navzájem v duchu bratrství.

Článek 2. Každý má nárok na všechny práva a svobody dále určené v této Deklaraci, bez rozdílu jakéhokoliv druhu, jako jsou rasa, barva, pohlaví, jazyk, náboženství, politické nebo jiné názory, vlastnictví, narození nebo jiné postavení.

Nadto, žádný rozdíl nebude činěn na základě politického, právního nebo mezinárodního postavení země nebo teroritoria, ke kterému jako osoba patří, ať je nezávislé, pod svěřeneckou správou, nesamosprávné nebo podrobeno nějakému jinému omezení svrchovanosti.

Článek 3. Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.

Článek 4. Nikdo nemá být držen v otroctví nebo poddanství; otroctví a obchod otroky v každé formě budou zakázány.

Článek 5. Nikdo nebude podroben mučení nebo krutému, nelidskému nebo ponižujícímu nakládání nebo trestu.

Článek 6. Každý má právo na to, aby byl před zákonem uznáván jako osoba.

Článek 7. Všichni jsou rovni před zákonem a mají nárok rna rovnou ochranu zákonem bez jakékoliv diskriminace. Všichni mají nárok na rovnou ochranu proti jakékoliv diskriminaci porušující tuto Deklaraci a proti jakémukoliv vybízení k takové diskriminaci.

Článek 8. Každý má nárok na účinné zadostiučinění příslušným národním soudem za jednání, která porušují základní práva vyhražená mu ústavou nebo zákonem.

Článek 9. Nikdo nebude podroben svévolnému zatčení, věznění nebo exilu.

Článek 10. Každý má nárok mít jako zcela rovný nepředpojaté a veřejné slyšení před nezávislým a nestranným tribunálem v určování svých práv a povinností a při každém obvinění ze zločinu.

Článek 11. (1) Každý obviněný z trestného činu má právo na předpoklad neviny až do doby, kdy je nalezen viným podle zákona ve veřejném řízení, během kterého má všechny záruky nutné pro svou obranu.

(2) Nikdo nebude považován za viného za jakýkoliv trestný čin nebo nedbalost, které nebyly trestným činem podle národního nebo mezinárodního práva v době, kdy byl spáchán. Aniž mu bude uložen těžší trest než ten, který byl platný v době, kdy trestný čin byl spáchán.

Článek 12. Nikdo nebude podroben svévolným zásahům do svého soukromí, rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.

Článek 13. (1) Každý má svobodu pohybu a pobytu v hranicích každého státu.

(2) Každý má právo opustit kteroukoliv zemi včetně své vlastní, a vrátit se do své země.

Článek 14. (1) Každý má právo hledat a využít asyl před pronásledováním.

(2) Na toto právo nelze se odvolat v případě žaloby, která pravdivě vychází z nepolitických zločinů nebo z jednání v protikladu k cílům a zásadám Spojených národů.

Článek 15. (1) Každý má právo na národnost. (V angličtině slovo "nationality" může znamenat národnost v etnickém slova smyslu anebo státní příslušnost.)

(2) Nikdo nebude svévolně zbaven své národnosti ani mu nebude upřeno právo změnit svou národnost.

Článek 16. (1) Dospělí muži a ženy, bez omezení na základě rasy, národnosti nebo náboženství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu. Mají nárok na rovná práva, pokud jde o manželství, během manželství a při jeho rozpuštění.

(2) Manželství bude uzavřeno jenom na základě svobodného a plného souhlasu těch, kdo je zamýšlejí.

(3) Rodina je přirozená a základní skupinová jednotka společnosti a má nárok na ochranu společností a státem.

Článek 17. (1) Každý má právo vlastnit majetek sám jakož i ve společenství s jinými.

(2) Nikdo nebude svévolně zbaven svého majetku.

Článek 18. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje právo změnit své náboženství nebo víru, a svobodu vyjadřovat sám nebo ve společenství jiných, veřejně nebo soukromě, projevovat své náboženství nebo víru učením, jednáním, bohoslužbou a dodržováním.

Článek 19. Každý má právo na svobodu názoru a projevu; toto právo zahrnuje právo ma svobodu mít názory bez vnějších zásahů a vyhledávat, dostávat a sdělovat informace a ideje prostřednictvím jakýchkoliv prostředků a bez ohledu na hranice.

Článek 20. (1) Každý má právo na svobodu mírumilovného shromažďování a sdružování.

(2) Nikdo nemůže být donucen, aby přináležel k nějakému sdružení.

Článek 21.(1) Každý má právo mít účast na vládě své země, přímo nebo prostřednictvím svobodně zvolených představitelů.

(2) Každý má právo na rovný přístup k veřejné službě ve své zemi.

(3) Vůle lidu bude základem autority vlády; tato vůle bude vyjádřena pravidelnými a opravdovými volbami, které budou prováděny obecným a rovným hlasovacím právem a budou prováděny tajným hlasováním nebo podle rovných svobodně hlasovacích směrnic.

Článek 22. Jako člen společnosti každý má právo na sociální bezpečnost a má nárok na uskutečnění sociálních a kulturních práv nutných pro jeho důstojnost a svobodný rozvoj jeho osobnosti, prostřednictvím národního úsilí a mezinárodní spolupráce a v souladu s organizací a zdroji každého státu.

Článek 23. (1) Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a příznivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti.

(2) Každý, bez jakékoliv diskriminace, má právo na stejnou mzdu za stejnou práci.

(3) Každý, kdo pracuje, má právo na spravedlivou a příznivou odměnu zajišťující jemu a jeho rodině existenci hodnou lidské důstojnosti, a v případě nutnosti doplněnou jinými prostředky sociální ochrany.

(4) Každý má právo na vytvoření a členství v odborech pro ochranu svých zájmů.

Článek 24. Každý má právo na odpočinek a zotavení včetně rozumného omezení pracovních hodin a pravidelných placených svátků.

Článek 25. (1) Každý má právo na životní úroveň přiměřenou zdraví a slušnému živobytí jeho samého a jeho rodiny včetně jídla, oblečení, ubytování a lékařské péče a nutných sociálních služeb, a právo na zajištění pro případ nezaměstnanosti, nemoci, zmrzačení, ovdovění, stáří nebo jiného životního nedostatku za okolností mimo jeho kontrolu.

(2) Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a podporu. Všechny děti narozené v manželství nebo mimo manželství budou mít stejnou sociální ochranu.

Článek 26. (1) Každý má právo na vzdělání. Vzdělání bude bezplatné, při nejmenším v počátečních a základních stupních. Základní vzdělání bude povinné. Technické a odborné vzdělání bude všeobecně zpřístupněno a vyšší vzdělání bude stejně přístupné všem na základě prospěchu.

(2) Vzdělání bude zaměřeno na plné rozvinutí lidské osobnosti a na posílení úcty vůči lidským právům a základním svobodám. Bude posilovat porozumění, snášenlivost a přátelství mezi všemi národy, rasovými a náboženskými skupinami a bude podporovat činnost Spojených národů pro zachování míru.

(3) Rodiče mají přednostní právo zvolit druh vzdělání poskytovaného jejich dětem.

Článek 27. (1) Každý má právo zúčastnit se svobodně v kulturním životě pospolitosti, těšit se z umění a podílet se na vědním pokroku a jeho blahodárných výsledcích.

(2) Každý má právo na ochranu mravních a hmotných zájmů plynoucích z jakékoliv vědecké, literární nebo umělecké produkce, jejímž je autorem.

Článek 28. Každý má právo na sociální a mezinárodní řád, ve kterém mohou být plně uskutečněna práva a svobody vyjádřené v této Deklaraci.

Článek 29. (1)Každý má povinnosti vůči pospolitosti, v níž jedině je možné svobodné a plné rozzvinutí jeho osobnosti.

(2) Ve výkonu svých práv a svobod každý bude podřízen jen takovým omezením, jaká jsou určena zákonem výhradně za účelem zajištění povinného uznání a respektování práv a svobod jiných a k dodržování spravedlivých požadavků mravnosti, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.

(3) Tato práva a svobody nesmějí být v žádném případě prováděny způsobem protichůdným vůči účelům a zásadám Spojených národů.

Článek 30. Nic v této Deklaraci nesmí být vykládáno jako naznačující, že kterýkoliv stát, skupina nebo osoba má právo k činnosti nebo k provedení jakéhokoliv činu zaměřeného k zničení kteréhokoliv práva nebo svobody zde vypsané.

DOMOV

OBSAH

30. KULTURNÍ PŘEDPOKLADY ODLIDŇOVÁNÍ