Západní intelektuálové již dlouho byli nespokojeni s chaotickou, živelnou, neplánovanou povahou vývoje lidstva, z které plynou vojenská střetnutí, revoluce, občanské války, převraty, hladomory a posléze - ve formě jaderných zbraní - nebezpečí zániku života na zemi. Odtud jejich masový kladný postoj, od nadšení po toleranci, vůči dialektickému a historickému materialismu a jeho vtělení Sovětskému svazu, které slibovaly uvést řád do vývojového chaosu, odstranit jeho živelnost, vědeckými metodami jej usměrnit, řídit a plánovat, a tak přivodit věk míru a blahobytu, byť za cenu diktatury a dočasných ukrutností.

Když se ukázalo, že jejich očekávání se nesplní, hledali jiné cesty, jak zachránit lidstvo před sebezničením, a prostředky k tomu našli v objevech vědy, která zaznamenala největší pokrok koncem století, v biologii a biotice. Biologický materialismus vyplnil mezeru, kterou zanechal pád historického materialismu. Tam, kde historický materialismus redukoval člověka na důsledky hospodářských podmínek, podstatou biologického materialismu je ztotožnění člověka s jeho tělesnými pochody, ztotožnění těchto časově-prostorových pochodů s následky, jejichž příčinou jsou vlohy (geny) a prostředí, a jistota, že změnou prostředí a genů bude vypěstěno lidstvo, skládající se z dokonalých jedinců žijících ve zdraví, míru a blahu.

Redukce člověka na chemicko-elektrické pochody jeho těla způsobila, že jeho zdraví a společnosti škodlivé činy byly přeřazeny z kategorie jednání, za která je člověk odpověden a která může ovlivnit svým rozumem a vůlí, do kategorie tělesných procesů, za které není odpovědný: za takové činy nelze člověka vinit, nepatří se jej trestat, ale má být podroben léčení prostředky, které mění jeho chemické reakce a elektrické pochody jeho nervové soustavy;. Zdraví a společnosti škodlivá jednání jsou přeřazena do kategorie nemocí. Mezi nemoce byl zařazen alkoholismus, kouření, obtloustlost, násilnosti (na příklad atentát na prezidenta Reagana a jiné případy vražd), dislexie (pomalost ve čtení). Po serii surových vražd rodičů a spolužáků, které spáchali nezletilí výrostci, psychologové objevili novou mentální chorobu: "conduct disorder" (neuspořádanost v chování). S tím souvisí také medikalizace v přírodě a kultuře zakořeněných "výčitek svědomí" mnoha žen, které podstoupily potrat. Obdrževše nové jméno, tj. "postpotratový syndrom" (viz str. 27, kategorie A-b), výčitky svědomí jsou léčeny psychologickými a psychiatrickými metodami, které zahrnují jít nakupovat, koupit si zmrzlinu, účastnit se kroužků vzájemné podpory i jejich rituálů včetně modlitby díkůvzdání za svobodu rozhodnout se pro potrat, politování, že okolnosti donutily nastávající matku usmrtit svůj plod, a díky za to, že Bohyně-Matka jí dala sílu rozhodnout se pro potrat jako nejmravnější krok podle vlastního svědomí, zapalování svící pro utracený plod, vytvoření jeho pomníčků nebo pamětních desek, ke kterým "matky" ukládají dary, atd. (Tyto metody mají dlouholetou tradici v Japonsku a jsou jako součást medikalizace lítosti nad provedeným potratem přenášeny do oblasti západní kultury. Návod k nim je shrnut v brožurce "Nejstesama", vydané Katolíky pro svobodnou volbu.) V popsaných případech léčení je prováděno individuálně.

V jiných okolnostech jsou přípravky, které ovlivňují chemické složení těla, podávány hromadně. V německých koncentračních táborech byly přidávány do jídla nebo do pitné vody sloučeniny, které oslabovaly pohlavní pud a utišovaly hněv a vzpurnost ("trankvilizéry"). Ke stejné metodě se uchylují americké školy: nezvládnutelní žáci, kteří porušují vyučování, napadají spolužáky nebo učitele, jsou léčeni preparáty, které působí jako uklidňující. Rovněž trestanci, dočasně nebo podmíněně propuštění na svobodu, obdrží toto privilegium za předpokladu, že se zavážou pravidelně požívat určité preparáty, které snižují jejich libido (u těch, kdo byli odsouzeni za sexuální zločiny jako znásilnění, sadismus, obtěžování nebo zneužívání nezletilců) nebo snižují náklonnost k výbuchům hněvu (opětované vraždy, přepadení, loupeže). Kontrola, že svoje závazky dodržují, je prováděna elektronicky: jsou povinni nosit přístroje, které sledují složení krve nebo krevní tlak a tep; výsledky jsou vysílány krátkovlnými vysílači příslušným bezpečnostním orgánům a vyvolají automaticky varování, když ukazují, že jejich nositel přikázané léčení přerušil nebo se z přiděleného okruhu vzdálil. Jsou prováděny pokusy ovlivnit "pacienta" rovněž elektronicky tím, že dostane elektrický šok.

Medikalizace problémů, zejména politických a hospodářských problémů, v sobě skrývá možnosti značného omezení lidské svobody. Trvalo staletí, než byly vytvořeny hranice moci státní vůči občanům; právní řád má jasné předpisy, jaké postupy a jaké materielní předpoklady musí být splněny, než může stát občanu uložit trest, tj. újmu na života, zdraví, svobodě a majetku. Medikalizace obchází tato omezení a přesunuje rozhodování do rukou soukromníků zatím hlavně ve věci nejzávažnější - odepření života. V případě potratů spočívá rozhodnutí v rukou lékaře a matky; v případě lidí přestárlých, nevyléčitelně chorých nebo jinak neschopných smysluplného života je rozhodnutí v rukou lékaře, příbuzných, bioetických komisí nebo zdravotního pojištění. Někteří psychologové a bioeticisté (Daly, Wilson, Pinker, Tooly a jejich žáci) doporučují, aby právní definice "osoby" byla odepřena dětem až do tří měsíců po narození; teprve pak projevují děti "případy myšlení" ("thought-episodes") a nabudou status osobnosti a tím i "právo na život" . Do té doby mohly by být odstraněny podle rozhodnutí rodičů a s lékařskou pomocí pod nově vymyšleným jménem "neonaticida" . Případy nekončícího "léčení" politických odpůrců psychiatry v sovětském režimu jsou ještě v dobré paměti. V žádném z uvedených příkladů nemá osoba, které hrozí újma a která je v právnické terminologii "obžalovaným" a v medikální terminologii "pacient", ochranu precedurální ani materiální, které poskytuje právní řád obžalovaným (dokonce i usvědčeným zločincům).

Ve spojení s překotným pokrokem výzkumu dědičných vloh (lidského genomu) dává zdokonalení elektrotechnických kontrol výhled na nebývalé možnosti jak usměrnit a zjednodušit rozmanitosti dědičnosti lidského plemene. Tak jak genetický výzkum zpřesní umístění vloh, jejichž rozvinutí ve vlastnosti může vést k jedincům nadaným nežádoucími rysy (prchlivost, schopnost přetvářky, sklon k násilnosti, tělesné nedostatky, sklony k mentálním chorobám), jejich chemická kontrola spojená s elektrotechnickým pozorováním počínání a vývoje pomocí voperovaných přístrojů podle vzoru kardiomaskulárních monitorů a jejich počítačovým sledováním dává do rukou mocenských středisek nebývalou možnost společenské kontroly. Nelze přehlížet, že pokusy v tomto směru financované miliony dolarů velkých průmyslových podniků jsou už v chodu. Nejodvážnějším případem medikalizace společenských a hospodářských problémů je pokus řešit je kontrolou populace (viz Přílohu č. 4), kterému je věnována tato kapitola.

Součástí odlidňovacího projektu je naproti tomu zúžení medikalizace v případě homosexuálů. Tradičně AMA (American Medical Association - Americké lékařské sdružení) v seznamu chorob mělo homosexualitu; před několika málo lety byla Sdružením homosexualita uznána za normální alternativní životní styl a vypuštěna ze seznamu úchylek, vyžadujících léčení.

V dvacátých letech předpovídal anglický filosof Gilbert Keith Chesterton, že "příští velká herese bude prostě útok na mravnost, a zejména na pohlavní mravnost. Šílenství zítřka neleží v Moskvě, ale daleko více v Manhattanu."

V roce 1963 autor tisícistránkových dějin světa W. H. McNeill uzavřel svou knihu The Rise of the West (Vzestup Západu) úvahou, že příští krok ve zdokonalení kontroly společnosti nad stupeň zavedený v SSSR bude zasahování do lidské genetiky a manipulace lidských zárodečných buněk za účelem vyrobení vhodně specializovaných podlidských a nadlidských biologických druhů. Tím zvýšená výkonnost a společenská souhra dá byrokracii netušené možnosti koncentrace moci. Racionalizace a zrychlení lidského vývoje v zájmu větší produktivity a sociálního klidu přivodí převratné změny, po kterých "budoucí lidé se budou lišit od dnešních lidí tak radikálně, jako se moderní dobytek liší od svých divokých předků"; člověk bude "zkrocen" a "tak vzniknuvší populace post-člověčího typu by se mohla stát tak specializovanou ve svých funkcích a tak rozlišenou ve svých typech jako jsou dnes společenské druhy hmyzu".

Vlivem biologie a biotechniky se lidstvo značně pohnulo jím naznačeným směrem :

V roce 1970, úvodník California Medicine, směr udávající oficielní publikace Lékařského sdružení státu Kalifornie, žádal opuštění dosavadní "křesťanské" etiky připisující absolutní hodnotu každému lidskému životu a její nahražení novou pragmatickou etikou relativní hodnoty "takových věcí jako lidské životy". Podle této etiky by společnost, a v první řadě lékaři, rozhodovali o tom, kolik peněz a úsilí vynaložit na léčení, "co má být zachováno a co ne", koho živit, ubytovat, podporovat, vychovávat a udržovat při zdraví a koho ne, až "kontrola porodnosti a výběr porodů budou rozšířeny i na výběr a kontrolu umírání". Lékaři se hlásí k roli veterinářů lidského pokolení. (Viz přílohu č.4)

V 80. letech došlo k prvnímu spojení lidských genů s geny zvířat a k výrobě lidských zárodků umělým oplodňováním a ve zkumavkách i k pokusům na ještě žijících potratech.

V témže roce byla nalezena cesta k bezpohlavnímu množení lidského zárodku dělením obdobně, jak se množí měňavky a jiné primitivní organismy - až na to, že dělení je uměle vyvoláno. Tento objev vyvolal dočasně obecné vzrušení, proti kterému odborníci pravdivě argumentovali, že nejde o žádný zlom, nýbrž jen další stupeň na nastoupené a už zavedené cestě umělého oplodňování, které spočívá v tom, že se obdrží co největší počet ženských zárodečných buněk a ty se ve zkumavce oplodní mužskými zárodečnými buňkami. Takto vzniklé zárodky nového člověka jsou uměle živeny, takže dělením rostou; z nich se ty, které vykazují vady, zejména dědičné vady, buď léčí, zahodí nebo použijí pro experimentaci. V tomto stadiu lze také eliminovat jedince nežádoucího pohlaví nebo jiných nežádoucích vlastností, jejichž řada roste tak, jak stoupá znalost dědičných vloh. Jakmile vybrané zárodky dostoupí určitého vývojového stadia, jsou zakotveny do ženského těla a dále se pozorují; nejzdravější se nechá dorůst, ostatní se vyjmou a zničí.

Objev klónování spočívá v tom, že se zárodek rozpůlí, jakmile se ze zárodečné buňky vytvoří buňky dvě, a každá takto osamostatněná buňka se přivede k samostatnému vývoji, až doroste do stadia, kdy je voperována do dělohy. Teoreticky je možné každou půlku zase rozpůlit, jakmile se rozdělí ve dvě, a tak se z jednoho pro svou dokonalost vybraného zárodku mohou vytvořit dva nebo i čtyři, a s dalším pokrokem této techniky, i více jedinců.

Důsledky kombinace umělého oplodňování, možnosti manipulace s geny a dělení dokonalých zárodků jsou nedozírné. Proto se ozývají hlasy, že další výzkum a jeho využití musí být podrobeno zákonodárství, ale stejně hlasitě se ozývají ti, kteří zpochybňují schopnost zákonodárců rozhodovat o věcech, kterým nerozumí, a že další vývoj této sféry biologie má být ponechán výlučně odborníkům a soukromým podnikatelům. - Stane se skutečností, o čem se bavily dvě zákaznice v americkém jednotkovém obchodě K-Mart: že si manželé, kteří budou chtít mít děti, vyberou v K-Mart zárodek podle pohlaví, barvy pleti, vlasů a očí, velikosti, povahy a inteligence, se zárukou, že dostanou peníze zpět a mohou "zboží" vrátit, jestli nesplní zákazníkovo očekávání?

Už od roku 1992 bylo známo, že se zbytky vyhnaných plodů používají při výrobě kosmetických prostředků a lékařských přípravků a v roce 1995 bylo zjištěno, že jsou používány jako strava (viz přílohu č.15.) pod označením "děložní materiál"" ("uterine material"), "produkt potratu" ("product of abortion"), "fetální tkáň" ("fetal tissue") a jinými eufemismy.

Biomaterialismus vychází z toho, že člověk je živočich, jehož vlastnosti se stupněm, nikoliv jakostí liší od zvířat. Z toho plyne, že je možné zušlechtit člověka stejnými postupy, jaké byly úspěšně použity při zušlechťování zvířat nebo i rostlin. Soubor názorů, argumentů a teorií, které jsou hnací silou tohoto vývoje, tvoří ideologii biologického materialismu. Prostředky k dosažení tohoto účelu jsou regulace lidí co do množství, jakosti a prostředí.

Za dané situace ztotožňuje biomaterialismus početní regulaci (kontrolu) počtu lidí se zastavením růstu nebo se snížením populace. Je to politika založená na axiomu, že lidstvo roste geometrickou řadou, zatímco výroba potravin roste pouze aritmetickou řadou (malthuzianismus). Intelektuální elity zejména v USA doplnily tento axiom dalším: nejen počet lidí roste, ale také jejich životní úroveň roste a všichni očekávají, že i nadále ustavičně poroste (neomathuzianismus - závěry Rockefellerovy komise o rodině). Nejde tedy už jen o nedostatek potravin, nýbrž také o vyčerpávání nenahraditelných přírodních zdrojů nebo jejich kontaminaci lidským počínáním, zejména průmyslem, kterým lidé své zvýšené požadavky hledí uskutečnit, ale pouhé masové životní projevy člověka jako bydlení, vyměšování nebo i dýchání mají obdobné následky.

Pokud je regulace spotřeby nechána svobodnému hospodářství (trhu), při jeho nepřetržitém vzbuzování nových pocitů nespokojenosti a nových potřeb za účelem zisku, vyvolává to zrychlující se růst spotřeby. Proto se biomaterialismus soustřeďuje na druhou část svého axiomu: na počet lidí. Jako prostředek, kterým má být napravena (předpokládaná) nerovnováha mezi lidskou spotřebou a přírodními zdroji, zůstává pak jen zmenšování počtu lidí. (Pro rozbor těchto předpokladů viz dále.)

Čtvrtý krok je poskytnout obyvatelstvu, které je terčem odlidňování, motivaci pro používání nabízené techniky k dosažení neplodnosti, která je přirozeným sklonem lidstva považována za těžké ublížení na těle a porušením přirozené morálky a náboženských norem většiny lidstva. Aby bylo dosaženo účelu překazit plození dětí, je třeba psychologicky vyvolat epidemii neplodnosti: neplodnost musí nabýt vlastností epidemie, která se samočinně udržuje a šíří. Motivace spočívá v tom, že neplodnost je líčena jako lidské právo, jako prostředek rozšíření svobody dosáhnout štěstí a mít možnost volby. Tím, že odstraní hospodářská i osobní omezení, která jsou následkem zrození a výchovy děti, uvolňuje neplodnost prostředky a čas pro jiné účely, hlavně požitky a pohodlí, a oddělení plodnosti od sexuálního aktu otevírá dveře k životu, soustředněnému kolem nekončící serie orgasmů svobodně uskutečňovaných kdykoliv, jakkoliv a s kýmkoliv. Vzniká nový druh kultury, ve které reklama, písemnictví, hudba a drama nepřetržitě eroticky vydražďují veřejnost.

Motivace lákadly je účinně doprovázena motivací hrozbou a nátlakem. Lidské celky, které odporují nové kultuře, jsou podrobeny hospodářskému i politickému tlaku, až jejich vlády se poddají a jako podmínku hospodářské pomoci nebo politických výhod připustí nebo zavedou odlidňování jako zdánlivě jednoduchý, laciný a snadný způsob, jak vyřešit potíže spojené s bídou velké části jejich obyvatelstva.

Uvedení řádu do dosavadního chaosu a vypěstování lidstva podle požadavků (ideálů) jeho pěstitelů, resp zušlechťování lidského plemene děje se dvěma způsoby: pročišťováním genetického dědictví lidstva (eugenika) a odstraňováním jeho méněcenných jedinců (eutanázie).O futuristických možnostech zlepšování lidského plemene pojednal předcházející odstavec o medikalizaci problémů.

Pročišťování genetické rozmanitosti lidstva spočívá v tom, že nositelům nežádoucích vloh se znemožní, aby je předávali svým potomkům. Jako u rostlin a zvířat určité vlohy musí být eliminovány, jiné pěstovány. Jako první a nejzřejmější krok tímto směrem je eliminace viditelně invalidních lidských plodů. Zatím se to děje hlavně velmi primitivním způsobem: u nenarozených nebo nově narozených dětí, které vykazují nežádoucí rozpoznatelné znaky jako chybějící mozek, spina bifida nebo mongolismus, se připustí nebo přivodí smrt. S pokrokem biotiky doba usmrcení se posunuje stále více k okamžiku početí tak, jak nové metody umožňují stále dříve ve vývoji zárodku zjistit vlohy, které naznačují sklon k vývoji nežádoucích vlastností dnes zejména tělesného rázu: rakovině, souchotinám, mrtvici, vysokému krevnímu tlaku, leukemii a pod., ale i sklony k určitým povahovým vlastnostem nebo intelektuálním schopnostem, resp. jejich nedostatek. Počet úchylnost působících vloh poroste tak, jak metody jejich identifikace budou zpřesňovány výzkumem lidského genomu.

K eugenickým zásahům přináleží i opatření, která mají od plození dětí odradit dospělé osoby, u kterých je předpoklad, že mají nežádoucí vlohy. V některých státech USA se žadatelé o povolení k sňatku musí podrobit zdravotní prohlídce, během které se zkoumá i pathologie jejich předků. Zjistí-li se výskyt dědičných chorob, jsou žadatelé varováni, že tyto choroby se mohou objevit i u jejich dětí, a je jim doporučeno používání antikoncepčních prostředků a sterilizace. Eugenické pozadí mohou mít i návrhy, které se vyskytly ve Spojených státech, aby nucené sterilizaci byli podrobeni zločinci, kteří se opakovaně dopouští znásilnění, několikanásobní vrahové, kteří své oběti sexuálně týrají, a neprovdané matky početných dětí, které žijí výhradně z veřejných sociálních podpor. Zhruba eugenický dopad mají také administrativní zásahy, které ekonomickým nátlakem navodí nebo donutí k používání antikoncepčních prostředků nebo sterilizaci příslušníky tzv. nejnižších vrstev, to znamená prakticky nejchudobnější členy společnosti.

Tento pojem v širším smyslu zahrnuje všechny metody zvyšující jakost života společnosti odstraněním jednotlivců, kteří pozbyli žádoucí vlastnosti ("nemají schopnost smysluplného života"). Buď se nechají zemřít odnětím lékařské péče (pasivní eutanázie) anebo jsou usmrceni (aktivní eutanázie, eutanázie v užším slova smyslu). Obě metody jsou propagovány jako rozšíření základních lidských práv o další právo - právo na (důstojnou) smrt.

Ve Spojených státech je zatím nejrozšířenější zákonem uznaná pasivní eutanázie prováděná na základě formálního a právně závazného prohlášení, že podpisovatel si nepřeje, aby jeho život byl uměle prodlužován v případě nevyléčitelné nemoci anebo nesnesitelného utrpení (t.zv. živoucí závěť - "living will"). Soudy dosud nerozhodly s konečnou platností o přípustnosti aktivní eutanázie, kdy lékař zabije pacienta na jeho žádost buď tím, že mu předepíše usmrcující jed anebo zabití provede sám (smrtelnou injekcí nebo inhalací kysličníku uhelnatého). Průkopníkem, propagátorem a provaděčem těchto zákroků je dr.Kavorkian.

V obou případech ukončení života se zakládá na rozhodnutí usmrcovaného, je dobrovolné aspoň teoreticky. V praxi "právo na smrt" přechází v povinnost zemřít. Předně existuje morální a institucionální nátlak na podepsání živoucí závěti; odmítnutí tak udělat je známkou sobecké spotřeby omezených zdrojů, nátlak, kterému osoby těžce nemocné a na druhé odkázané jen těžko odolávají. Některé nemocnice text živoucí závěti předkládají těžce nemocným nebo zraněným pacientům k podpisu s jinými formuláři, které je nutno při připuštění do nemocnice vyplnit, jiné pacienty bez živoucí závěti nepřijímají. Je-li pacient v bezvědomí nebo nesvéprávný, o odnětí léčení rozhodují rodinní příslušníci, soudy nebo bioetické komise nemocnice.

Propaganda pro zevšeobecnění eutanázie je založena na využívání a zneužívání jednotlivých zvláště dojímavých případů k manipulaci veřejného mínění. Hlavní podpora pro tuto oblast biomaterialismu přichází odjinud. Je zde předně přeorientování lékařství na ziskový podnik. Lékařské požadavky ve složitých případech jsou astronomické. Na jaře 1996 přinesly noviny zprávu o zvlášť obtížné transplantaci ledvin provedené na malém dítěti. Lékař účtoval za operaci 100,000 (později se této odměny vzdal), nemocnice 200,000 dolarů. Je obecně známo, že lékaři často předpisují operace nebo zákroky, které jsou nákladné a nejsou nutné; volání po "právu na smrt" se zakládalo na skutečnosti, že život nevyléčitelných pacientů byl prodlužován uměle za cenu jejich utrpení - a neúnosnou cenu léčení. Jiný propagací velmi využitý příklad byl případ devadesátiletého pacienta, jehož transplantance srdce stála desetitisíce dolarů. Operace se zdařila, ale vyléčený pacient zemřel stářím po půl roce. Druhým podpůrným vlivem je přesun odpovědnosti a pravomoci od rodiny na veřejné instituce - pojišťovny a stát, pro které je rychlé uskutečnění "práva na smrt" finančně mnohem výhodnější než prodlužované léčení. Potrat mongoloidního plodu je mnohem méně nákladný než jeho celoživotní ošetřování. Vidina dokonalého lidstva sestávajícího z omezeného počtu zdravých jedinců nepřežívajících dobu své produktivity není jen otázkou světového názoru, ale i ku prospěchu konkretních mocných zájmů hospodářských. Třetím podpůrným vlivem je lidský sklon k lakomství: příbuzní nemocných osob, zejména takových, které vyžadují protáhlou a nákladnou péči i když ne pro nemoc, tedy pro chátraní těla způsobené stářím, mají sklon "v zájmu pacienta samého" zprostit jej břemene života, a tím zprostit sebe břemene finančního nebo zachránit pro sebe hospodářské zdroje, které patří pacientovi a které by při jeho úmrtí připadly jim, ale které by dlouhodobá péče o "společensky neproduktivního" příbuzného spotřebovala. Tyto soukromé zájmy se v politice projevují snahami o zákony zastavující lékařskou péči osobám, které překročily určitý věk; souběžně probíhá přesvědčování "přestárlých" (kdo stanoví hranici, dělící stáří od přestárnutí?), že spotřebovávat i jimi vlastněné prostředky je "nemravné", protože sobecké.

Vývoj eutanázie je teprve ve svých začátcích a předmětem debaty mezi stoupenci eutannázie a některými bioeticisty. Shora uvedený Dr.Kavorkian v knize Prescription: Medicide: The Goodness of Planned Death (Recept: Medicida: Dobro plánované smrti) potvrzuje své interview s časopisem Time v roce 1993, že "medicida" má být předepsána a provedena pro osoby nevyléčitelně choré, zmrzačené, v psychologických mukách, nenarozené i narozené děti, malé děti a všichni, kdo nejsou schopni vědomého souhlasu, a že rozhodnutí předepsat medicidu patří výlučně lékaři, protože je druhem léčení, do kterého nemůže zasahovat ani pacient ani jeho rodina (Michael Betzold, TheSelling of Doctor Death, The New Republic 25. května 1997). Dr. Kavorkian i jiní lékaři jsou toho názoru, že pasivní eutanázie (odnětí vody, jídla nebo umělého dýchání) je barbarství; i nevědomý pacient cítí bolest, a umírání postupným vyhladověním, žízní nebo zadušením může trvat až dva týdny. Proto má být pasivní eutanázie nahražena aktivním lékařským zásahem - medicidou.

Jiná myšlenková škola, kterou představuje William Gaylin, bývalý předseda Hastings Institutu a profesor psychiatrie a práva na Columbia University má opačný názor. Lidé živí a bezvědomí, ale prohlášeni legálně za mrtvé, mají být udržování při životě ve zvláštních skladištích (bioemporiích), aby tito "neomrtvoly" (nový výraz pro komatózní osoby: "neomorts") byly stálým pramenem krve, kterou by bylo možno odebírat pravidelně, podobně kůže, morek a orgány pro transplantace, které vyžadují dodání živých orgánů. Na neomrtvolách by také mohly být prováděny pokusy s nakažlivými nemocemi a experimentálními léky místo na pacientech nebo dobrovolnících. Tento myšlenkový směr spoléhá na to, že Nejvyšší soud, který upřel status osoby dětem před narozením, a tak legalizoval jejich usmrcování, použije tuto argumentaci jako precedent na to, aby byl status osoby upřen i osobám senilním, přestárlým, i duševně zaostalým dětem. (Protože legalizace potratů začala podobnými úvahami mezi elitami v medicině, bioetice a demografii, je nutno přiznat i těmto úvahám možnost, že budou jejich doporučení a požadavky legalizovány.)

Vzhledem k důležitosti, kterou nová kultura přičítá sexu, rozkvetlo odvětví vědy pod názvem sexuologie. Jméno vystihuje její předmět: pohlavní orgány a jejich fungování bez ohledu na to, že jsou součástí širší životní funkce, t.j. reprodukce a jejích orgánů; pokud se sexuologie tímto spojením zabývá, pak hlavně z hlediska toho, jak spojení přerušit.

Biomaterialismus má svou logiku, její závěry jsou správně odvozovány z jeho shora uvedených premis. Jejich provádění je většinou odmítáno, když je podrobeno hodnocení pod normami převládající etiky, ať tradiční nebo křesťanské. Jak bylo správně předvídáno (viz přílohu č.4), používání jeho prostředků žádá vytvoření nové etiky, která by je činila obhajitelnými. Tohoto úkolu se ujalo nové odvětví filozofie, které se považuje za vědu - bioetika.

Bioetika je nová věda soustředěná v "elitních akademických střediscích". Jejím oborem je rozhodování o mravnosti v lékařském výzkumu a praxi. Je to pole velmi široké; některé z otázek, které chce řešit, jsou:

Je mravné vyrábět lidské zárodky ve zkumavce proto, aby mohly být nakaženy těžkými chorobami a aby na nich mohly být prováděny pokusy?

Je mravné, když provozovatel kliniky pro plodnost oplodňuje manželky sterilních mužů vlastním semenem a tak je biologickým otcem dětí tuctů svých pacientek (skutečný případ)?

Je mravné používat tkáně nebo orgánů vyhnaných plodů k výrobě léků? Je mravné používat jejich zbytků k výrobě kosmetických prostředků?

Je mravné usmrtit pacienta v bezvědomí na žádost jeho rodiny? Je mravné usmrtit pacienta, jehož ošetřování by bylo příliš nákladné, takže by spotřebovalo neúměrné množství veřejných prostředků?

Je mravné způsobit smrt nevyléčitelného pacienta vyhladověním a dehydrací (odepřením vody)? Je mravné předepisovat rodičům, jestli a kolik mají mít dětí?

Je mravné usmrtit podnormální novorozeňata?

Je mravné odepřít podporu svobodným matkám žijícím z veřejné podpory, které odmítnou dát se sterilizovat?

Je mravné klonování lidských zárodků?

Je mravné oplodňování do zásoby ve zkumavkách a implantace vybraných zárodků do matky s tím, že nepoužité živoucí zárodky jsou použity k pokusům nebo zničeny?

Je mravné uchovávat zárodky ve zkumavce zmražené a postupně je používat i po smrti jejich "rodičů"?

Je mravné takto oplodněný zárodek implantovat ženě, která je ochotná jej odchovat ve svém těle (za peněžní odměnu) až do zrození?

Je mravné implantovat takové zárodky (zatím jen pokusně) do dělohy zvířat?

Těmito a podobnými otázkami se zabýval první sjezd bioeticistů počátkem října 1994, na kterém se účastníci více méně oficielně prohlásili za elitu ve svém oboru. Jejich většina dala kladnou odpověď na všechny. Sjezd se pak zabýval otázkou, na jakém základě tak činí a od jaké mravní normy svůj soud odvozují. Odůvodnění kladných odpovědí spadala do do čtyř skupin: (1) Jednání pomáhá výzkumu, a proto prospívá celému lidstvu. (2) Není naděje na uzdravení. (3) Pacient trpí bolesti. (4) Léčení je příliš nákladné pro rodinu, pojišťovnu nebo veřejné prostředky a pacient nestojí za to, aby byl na životě udržován (postrádá společenské užitečnosti nebo schopnosti ke "smysluplnému" životu). Pokud jde o nějaké všeobecné měřítko, představitelé bioetické vědy souhlasili s tím, že obecně platné morny neexistují a že je nutné řešit případ od případu, ale všichni se shodli na jedné vrcholné normě: že odmítají brát v úvahu tradiční a zejména náboženské mravní zásady při rozhodování .

Protože etika je normový soubor par excellence, t.j. soustava norem, odvozujících svou platnost od nejvyšší normy, není divu, že celý projekt bioetiky byl zpochybněn a bioeticisté byli popsáni jako odborníci na vynalézání mravního odůvodnění pro činy, které dosavadní mravnost zakazovala jako nepřípustné nebo nezákonné, jako odborníci na vymýšlení důvodů, proč pacient, lékař nebo výzkumník má nebo může udělat to, o čem ví, že to nemá udělat. Chce trpící pacient sebevraždu, ale nemá k ní odvahy? Bioeticista odůvodní lékařskou asistenci. Chce výzkumník provádět vivisekci na lidských zárodcích nebo vyhnaných plodech? Bioeticista najde mravní ospravedlnění. Chce farmaceutický a kosmetický průmysl využít tkáně a orgány potratů pro své výrobky? Bioeticista dokáže, že je to mravnější než nechat je neužitečně zničit. A tak dále. Odchovanci nové vědy nalézají uplatnění zejména v nemocnicích, kde zasedají na bioetických komisích, případně přesvědčují zdráhající se pacienty, jejich rodiny, lékaře a ošetřovatelky o mravnosti počinů, které se příčí obecně přijímaným mravním názorům, ale vyplývají logicky z ideologie biomaterialismu.

Ještě závažnější jsou případy, kdy bioeticista odůvodňuje zákroky nebo odepření léčby proti vůli zúčastněných stran, t.j. pacientů nebo jejich rodiny. Na veřejnost se dostaly nejméně dva soudní případy, kdy nemocnice odmítly léčit osoby, které byly podle mínění nemocnicí zaměstnaných bioeticistů neschopné smysluplného života, i když pacient sám nebo jeho rodina o takové léčení žádali a úhrada ze soukromých nebo veřejných prostředků byla zaručena. Neexistují statistiky, které by zachycovaly počet případů, kdy se pacient nebo jeho rodina proti své vůli podrobili rozhodnutí bioetické komise - zejména tam, kde jde o osoby chudé, nevzdělané a odkázané na veřejnou podporu.

Není proto divu také, že bioeticisté nehodlají své názory předložit veřejnosti k demokratickému rozhodování s typickým odůvodněním, že obyčejný občan není schopen o věci rozumně rozhodovat. Naopak, pokusy vlády do těchto otázek zasahovat se setkávají s rozhořčeným odporem jako porušování soukromí a lékařského povolání. V literatuře bioeticistů je "life- or death-giving care" (léčebná nebo usmrcující péče) postavena na stejnou úroveň. Hlavní řečník na zmíněném sjezdu bioeticistů A. Kaplan narýsoval pro posluchače jiný postup než přesvědčit veřejnost: infiltrovat panely, komise a poradní sbory, ve kterých se o otázkách bioetiky rozhoduje, a jejich prostřednictvím prosazovat své osvícené a odborné názory.

Ve velmi řídkých případech používají bioeticisté své vědy k obhajobě práva na život a prosazování tradiční mravnosti. V tom směru je třeba uvést zcela výjimečný postoj slovenské bioetické školy, která od samého počátku šla opačným směrem než bioetika západní a zejména americká (viz shora odstavec o sjezdu bioeticistů v roce 1994): slovenská bioetika od začátku vetkala tradiční zásady západní civilizace včetně křesťanských a katolických mravních norem do zásad bioetiky. Hlavní oporou tohoto směru bioetiky je Ústav medicínskej etiky a bioetiky Lékarskej fakulty univerzity Komenského a Inštitút pre ďalšie vzdelávanie zdravotníckych pracovníkov v Bratislavě, založený roku 1992 na bázi Katedry medicínskej etiky existující od roku 1991. Kolem něho sdružení bioeticisté po navázání mezinárodních styků dali popud řadě sjezdů a konferencí, na kterých uplatňovali svůj postoj .(Příloha č. 17.) Slovenští bioeticisté se aktivně účastnili klíčových jednání Mezinárodní konference o populaci a rozvoji (OSN, Káhira 1994), kde úspěšně hájili požiadavky plného respektování důstojnosti, integrity a přirozených práv člověka, jakož i přípravných jednání mezinárodní konference OSN o ženách (Peking, 1995).

Pokrok ve zdravotnictví a technologii zlepšil za poslední dvě století zdraví a život lidského plemene tak, že jeho úspěch vyvolal nebývalý růst lidstva měrou, která vytvořila nové podmínky existence pro lidi, pro jiné organismy a pro planetu. I nejzákladnější projevy života jako dýchání, jídlo, trávení, vyměšování a spaní mají znatelný vliv, jsou-li vykonávany šesti miliardami jedinců. Vytváření a udržování prostředků, které lidský život v těchto rozměrech umožňují a udržují, vliv těchto úkonů znásobuje. Vyvolané změny jsou nejdramatičtější tam, kde se masy lidí soustřeďují na velmi omezeném území (vznikající megaměsta příštího století). Ekologie jako věda o prostředí se zabývá těmito změnami na třech úrovních: vyčerpání přírodních zdrojů, zánik přírodního prostředí a vymírání určitých životních forem.

Přírodní prostředí je poškozováno nebo ohrožováno hlavně růstem průmyslu, způsobeným požadavky na výrobu statků k ukojení lidských potřeb, které rostou jak kvantitativně tak kvalitativně. Technologie, která vynalezla síly poškozující půdu, vodu, vzduch, ozonový obal zeměkoule, je nepochybně schopna najít cesty, jak napravit a zastavit škody působené lidskou činností; tyto škody jsou obvykle jen zlomkem škod, které vznikají přírodními silami: sopečné výbuchy, lesní požáry, záplavy, meteory, fluktuace slunečního záření. Heslem ekologů v tomto směru je udržitelný nebo obnovitelný ekosystem ve kterém je lidstvo omezeno na svůj ekologický kout tak, aby svým množením nepoškodilo rovnováhu mezi sebou a různými druhy živočichů a rostlin ani přírodní pochody, které zaručují rovnováhu počasí, čistotu vody a vzduchu a ochranu země od mimoplanetárních záření.

Ekologie připisuje zvlášní cenu ohroženým druhům, tj. organismům, jejichž přetrvání nebo životní styl jsou ohroženy šířením civilizace; lidské aktivity jim škodlivé jsou omezovány nebo zakázány, těmto druhům jsou vymezována chráněná území nebo jsou přemisťovány do míst, kde se mohou množit. Spojené národy vypracovaly v roce 1995 návrh na globální biodiverzitu na ochranu druhů, kterým hrozí vymření. Tato opatření nemají své kořeny v přírodě; příroda je vůči svým obyvatelům nemilosrdná a krutá; ve skutečnosti jsou spíše vytvářením rozsáhlých zoologických zahrad, ve kterých je biologická rovnováha uměle definována, tvořena a udržována a kde člověk svými zásahy určuje, které druhy rostlin nebo zvířat mají vyšší nebo nižší hodnotu. S tím souvisí také program tvoření biosférických rezervací: vybraná území přejdou ze svrchovanosti jednotlivých států pod svrchovanost Spojených národů, jejichž orgány tato území budou spravovat a udržovat v přírodním (tj. před člověkem chráněném) stavu.

Vedle těchto tří hlavních zájmů ekologie zahrnuje další požadavky různých ochránců prostředí: citlivé zacházení se zvířaty, zejména s pěstovanými pro hospodářské cíle (zabíjená pro výrobu potravin nebo výrobu kožešin, používaná pro svou sílu jako tažná zvířata nebo pro zábavu jako hony, koňské nebo psí závody nebo v cirkusech a arénách) nebo pro vědecké pokusy, zejména vivisekci nebo výzkum nemocí a jejich léčení; do chráněného prostředí se zahrnuje i udržení obrysů nebo jedinečných útvarů neživé přírody; ochrana historických památek nebo zemědělského používání půdy ohrožené růstem měst nebo rozsáhlými technologickými projekty (přehrady, jaderná energetika). S ekologií souvisí i následky používání chemických prostředků na zdravotní jakost potravin.

Ekologické zásady biomaterialismu byly shrnuty v 18 bodech dokladu, nazvaného Charta Země a přijatého pro schválení 18. března 1997. Hlavní body jsou:

Hlavní jsou body 10. a 11.:

"Potvrdit, že rovnost pohlaví je předpokladem udržitelného rozvoje."

"Zajistit právo na sexuální a reproduktivní zdraví se zvláštním ohledem na ženy a dívky." (Ve slovníku OSN požadavek sexuálního a reproduktivního zdraví osob ženského pohlaví vždyky znamená nebo zahrnuje práv na potrat.)

Při řešení otázky prostředí vychází biomaterialismus ze dvou zásad:

"Pojídání tělíček potracených miminek jako 'zdraví prospěšné jídlo' bylo reportováno dvěma známými deníky z Hong Kongu, ověřeno United Press International a zveřejněno. Podle těchto novinových zpráv mnozí čínští lékaři doporučují pojídání potracených miminek jako zdraví prospěšné. Lékařka na velké klinice v provinci Šenzen konstatovala: 'Budete z nich mít hladší pokožku, silnější tělo a jsou dobré pro ledviny.' Lékaři doporučují vařit tělíčka potratů v polívce nebo guláši.

Dr. Zou Quin z Luo Hu kliniky připustila, že snědla víc než 100 tělíček za posledních šest měsíců. 'Když je nesníme, přijdou nazmar', řekla věcně. Také sdělila, že dává přednost plodům mladých žen, zejména je-li to jejich první dítě.

Dodávka těliček je velká díky čínské vládní politice nucených potratů pro kontrolu populace, která zabíjí kolem 10.5 milionů jednotlivců ročně. Ceny se pohybují mezi $1.28 a $38 za kus v některých klinikách." (Human Life International Special Report z ledna 1996.)

"Praha se stává evropskou továrnou na dětskou homosexuální pornografii. ... Před sebou mám štos časopisů. Kvalitní papír, skvělý tisk, téměř sto barevných stran. Porno. Dětské, chlapecké, nestoudné. Z obrázků se na mě vyzývavě dívají rozvášněné a roztoužené klucičí obličeje. Penis vedle penisu, hlava na hlavě, zadek na zadku. Detailní záběry sotva ochlupených mladíků v akci. Blonďáci, bruneti a kudrnáči mezi sebou souloží jako o život." (Pavel Traub, "Pornokluci z Čech dobývají svět!", Mladý svět č.35/1995.) Stejný článek konstatuje: "Praha se pomalu a jistě stává evropskou Mekkou tohoto 'zábavního' průmyslu." K obdobnému závěru došel londýnský Daily Telegraph. V článcích na jaře roku 1998 pojmenoval Prahu "Bangkok nad Vltavou" jako obdobu asijského střediska sexu na prodej: jako místo 300 nevěstinců a 15,000 prostitutek. - Shromaždištěm prostitutek je také tzv. pohraniční prostituce: "trasy" kolem dálnic vedoucích do České republiky. Státem placené kojenecké ústavy jsou tam shromaždištěm nemluvňat, za které nemá odpovědnost ani matka-prostitutka ani otec, její zákazník. Podrobný rozbor situace kolem pohraničního úseku dálnice E 55 vyslovuje tento úsudek: "Hned za hranicemi se musí každý turista připadat jako ve státě, který si neumí poradit s elementárními záležitostmi. Není divu, že na nás pak i v jiných oblastech nahlížejí jako na bytosti právě slezlé se stromů. Připadá jim, že u nás je možné všechno, když si neumíme zajistit základní věci: slušnost a pořádek." (Jutta Kučerová, "Exkurze kolem E 55", Zítřek č.7/97).

(na příklad učebnice pohlavní výchovy The Great Orgasm Robbery [Uloupený organism] používaný Plánovaným rodičovstvím v Kolumbii proklamuje tuto zásadu: Sex je rozkošná zábava. Existuje ve všech stylech, a všechny jsou dobré. Provozujte a žádejte to, co vám působí požitek. Neodříkejte se rozkoše na kvůli zaostalým ideám o tom, co je dobré nebo normální. Prostě radujte se." Jiná používaná kniha Creatividad (Vynalézavost) vyjadřuje tytéž myšlenky poněkud jinou formou: "Tradiční a běžná mravnost jsou obvykle hlavní překážkou vynalézavosti v intimním vztahu dvou lidí. Všech sexuální variace, které jsou volně přijatelné dvojici dospělých lidí v hledání vzájemné rozkoše a naplnění jsou normální." Jiné učební pomůcky doporučující homosexualitu jsou přippravovány ve Spojených státech (organizací SIECUS) a dodávány všude po Jižní Americe. ("Battling the Culture of Death in Latin America," Pavel Marx, oběžník čtenářům Human Life Report z června 1999.)

Během předvolební kampaně roku 1988 vysílaly televizní stanice PBS během programu pro děti rozhovor svých dětských reportérů s oponentem potratů senátorem Don Quaylem. Desetiletá žákyně položila mu otázku: jestli by jí zabránil v obdržení potratu, kdyby ji otěhotnil její otec, až jí bude 12 let. Otázka osvětlila myšlenkový svět, ve kterém děti žijí: když otec políbí nebo obejme své dítě, desetileté děvčátko přemýšlí, jestli nemá v úmyslu ji znásilnit, je-li to syn, byl ve škole varován, že otec může být pederast. Je to jeden z následků druhu sexuální výchovy ve veřejných školách, která začíná ve věku sedmi let a pak pokračuje až do ukončení střední školy.

Ošetřovatelka Brendy Pratt Shafer v prosinci 1995 podala před výborem amerického kongresu svědectví o nové metodě kontroly přelidnění tzv. přerušením těhotěnství v pokročilém stupni (přes 20 týdnů), kdy lékař kleštěmi obrátí plod tak, že jej vytáhne z dělohy za nohy celý s výjimkou posledních centimetrů hlavy a pak jej zabije.

Stejnou ranou do týla stříleli komunité a nacisté své oběti. Tento způsob potratů sestávající ze čtyř pětin porodu a jedné pětiny zabití a nazvaný "částečný porod" (jeho obhájci jej nazývají "potrat v pokročilém stavu těhotenství") byl dvakrát postaven mimo zákon usnesením amerického kongresu (s výjimkou případů, kdy nebylo možno jinak zachránit život "matky"), ale byl dvakrát vetován prezidentem Clintonem. Podle výzkumů veřejného mínění je obyvatelstvo ze 70% pro uzákonění zákazu - a současně ze dvou třetin schvaluje vládnutí prezidenta Clintona. "Částečné porody" pokračují. Výzvu k neústupnosti feministů uveřejnil velmi vlivný deník "Washington Post" 21. března 1998; redaktorka Carolyn Hax varovala stoupence neomezeného práva na potrat, aby nepřijímali jeho sebemenší omezení, protože pouze neústupností bude těhotným ženám zaručen nejen jejich život, ale i jejich životní styl, volný sex, jejich "pohodlí" i "luxus", a aby se neostýchaly to přiznat sobě i veřejnosti.

Medzinárodný kongres o humanizácii modernej medicínskej starostlivosti (Bratislava, duben 1991, 2500 účastníků); Regionálne česko-slovensko-maďarsko-pol«ské sympózium o súčasných problémoch medicínskej etiky v Bratislavě r.1992, Svetový kongres pro-life, Bratislava, 1992, Medzinárodné sympózium o medicínskej etike, Bratislava 1992, Medzinárodný kurz a konferencia bioetiky 'Etika zdravia rodiny a starostlivosti o rodinu', Bratislava, 1994, Medzinárodná konferencia 'Vzťah pacienta a zdravotníckeho pracovníka', Bratislava 1995, Medzinárodný kurz a konferencia bioetiky 'Zdravotníctvo v ťažkostiach: Zachovanie integrity v situácii nedostatku', Bratislava 1996., Medzinárodný kurz a konferencia bioetiky 'Hospice: súčasnosť a perspektívy', Bratislava, 1997.

Znova prehlasujeme, že i v tejto dobe krízy základných hodnôt náš pohl«ad na človeka zah(r)ňa pochopenie života i zdravia ako daru.

»Ludský život sa musí rozhodným spôsobom chrániť od okamihu počatia až do prirodzenej smrti. Deti majú právo na optimálne podmienky života v rodine a tiež na najvyššie dosiahnutel«nú úroveň zdravia.

Život zostáva darom i vtedy, ak príde k ochoreniu človeka alebo k invalidite. Úlohou spoločnosti a medicíny je zmiernovať utrpenie, pričom je však potrebné brať do úvahy jedinečnosť a práva každej l«udskej osoby. Posvätnosť života rešpektujeme vo všetkých situáciách. Chorý má právo na primeranú lékarskú, psychologickú, sociálnu a duchovnú starostlivosť o zdravie. Všetci l«udia majú rovnaké právo na zdravotnickú starostlivosť, základná zdravotnícka starostlivosť musí byť zaistená všetkým l«uďom vo všetkých krajinách.

Terminálne chorý má právo na optimálnu paliatívnu starostlivosť, primeraná starostlivosť sa musí poskytovať aj rodine chorého. Je nevyhnutné rešpektovať náboženské cítenie chorého, i všetkých, ktorí sa o neho starajú. Na žiadosť chorého môže lekár odmietnuť alebo prerušiť neprimeranú liečbu. Lekár je však povinný zmiernovať utrpenie terminálne chorých, a to dokonca i vtedy, ak by malo hroziť skrátenie života ako nezamýšl«aný vedl«ajší účinok liečby. Ak sa chorým poskytuje optimálna starostlivosť, niet žiadneho dôvodu pre eutanáziu, čiže pro úmyselné život ukončujúce konanie lekára na žiadosť chorého.

DOMOV

OBSAH

33. SPOLEČENSKÉ PŘEDPOKLADY ODLIDŇOVÁNÍ: ELITISMUS