Elita je skupina, jejíž příslušníci vynikají nad ostatní členy společnosti ve svém oboru. Tak existují elity sportovní, náboženské (církevní), politické, umělecké, intelektuální, hospodářsko-finanční a odborně-vědecké.

Elity se částečně překrývají a mají celou řadu společných znaků. K nim patří především privilegované postavení jejich činnosti v demokracii. Činnost vědní a odborná je chráněna svobodou vědeckého badání a šíření jejich výsledků je chráněno svobodou projevu. Činnost hospodářská je chráněna svobodou majetkovou, svobodou podnikání a svobodou trhu. Umění a zábava jsou chráněny svobodou projevu a soukromí. Jejich vzájemná propojenost znásobuje jejich výhradní postavení a umožňuje mimopolitickou koncentraci odolnou vůči zásahům státu a politickým procesům; naopak hospodářské a odborné elity určují povahu kultury ve světovém měřítku a tak různou měrou ovládají i politické procesy.

Myšlenkový svět intelektuálních elit je svět abstrakcí a symbolů. Lidi a jejich osudy zjednodušují v typy a statistiky, statistiky v rovnice, rovnice v modely, a z modelů vytvářejí symboly, symboly matematické, vědecké i umělecké, a z nich odvozují spekulativně další vzorce a modely. Jsou odborníky v tvorbě a využití abstraktních konceptů a modelů, ať jde o matematické modely pro spekulace na trhu nebo řízení oběživa, vyvolávání nových potřeb pro prodej zboží; filmy, videji a televizními hrami tvoří vizuální modely jak žít, a připravují sociologické klasifikace pro zákonodárství a vládnutí, zahraniční politiku a vedení války. Tak jak se oblasti jejich vlivu překrývají, rozšiřují se. Filmové hvězdy zasahují do politiky a získávají politické pozice (srv. prezident Reagan nebo Jane Fonda), televizní komentátoři a žurnalisté prosazují názory na reformu společnosti, právního řádu nebo zahraniční politiky, vynikající sportovci přebírají úlohu kritiků společnosti.

Stejně významným a stejně příznačným zdrojem sounáležitosti elit je soustředění na systém soukromého podnikání a na příležitosti, které jim skytá k rychlému a mimořádnému zbohatnutí. Jejich "výrobní prostředky" jsou vynikající vzdělání a znalost jak využít dostupná data, ne investovaný kapitál. Své rychle rostoucí příjmy neodvozují od vlastnictví, ale od manipulace informací a vybroušené odborností, kterou vlastníci kapitálu vysoce honorují. S jejich majetkem obchodují odborníci na burze cenných papírů, plodin, kovů a valut, pro ně kupují a prodávají nemovitosti, provozují poradenství v marketingu, vedou vývoj cybernetiky, řídí filmová studia, spravují muzea a umělecké galerie, určují a tvoří programy pro masové sdělovací prostředky; patří k nim universitní profesoři, vědci, umělci. spisovatelé. (Elitu všech elit v tomto směru představuje Bill Gates, který se během několika let dopracoval majetku odhadovaného na čtyřicet miliard dolarů, které do roku 1999 více než zdvojnásobil; daleko za ním, ale tak jako tak daleko před ostatním obyvatelstvem jsou na příklad elity populárních sportů, mezi nimiž "hvězdy" pobírají roční platy mezi pěti a pětadvaceti miliony dolarů)

Rostoucí izolace elit má za následek, že politické ideologie neřeší potíže obyčejných občanů, protože ideologické diskuse formulované abstrakcemi a symboly se konají mezi příslušníky intelektuálních elit a jsou průměrnému člověku jednak nedostupné, jednak nesrozumitelné. Politická debata je omezena na ty, kterým se říká "umluvená" nebo "breptající" třída politických komentátorů nebo jimi proslavených znalců, a stává se opakováním zkornatělých hesel, která aktivizují ustálené reflexní reakce, posílené osobními útoky na jednotlivé politiky. Cílem je získat na svou stranu diváky, posluchače nebo čtenáře, ne vypořádat se věcně s argumenty opačné strany; to platí i o pravidelně předváděných debatách soutěžících politiků.

Tento stav je petrifikován nedostatkem institucí, kde by se prolínaly a stýkaly elity s ostatním obyvatelstvem na základě rovnosti, ať jde o příležitosti společenské (kluby, koupaliště, divadla, restaurace, hřiště nebo školy) nebo politické; jde o neexistenci nebo slabost politických organizací, zejména politrických stran, v jejichž základních složkách by se politické názory setkávaly a probíraly. (Příloha č. 19.)

K izolaci - a povýšenosti - příslušníků elit přispívá jejich mobilita; prostor jejich možností není ohraničen loyalitou k místu pobytu, vlasti nebo národu, prostor jejich možností je celý svět. Jdou tam, kde najdou největší uznání nebo nejlepší finanční podmínky, ať jde o univerzity, sportovní kluby nebo mezinárodní korporace; často mění zaměstnavatele a stěhování z jednoho státu do druhého nebo z jednoho kontinentu do jiného je běžnou součástí jejich života, protože pole jejich působnosti, "trh" pro jejich schopnosti je mezinárodní. Jejich osudy jsou spjaty s nadstátními korporacemi, které se rozprostírají přes hranice států; elitám jde proto o to, aby zajistily jejich běh jako celku; při tom nelze brát zřetel na národy, z kterých pocházejí. Domov je tam, kde je zaměstnání a příležitost k zábavě, jejich zásada je "work hard and play hard": usilovně pracovat a usilovně se bavit; domovem jsou nadnárodní a mezinárodní organizace a sdružení, založená na odbornosti v ezoterických oborech, jejichž členové navzájem soutěží, aby nad ostatní ve svém oboru vynikli expertízou a akademickou nebo publikační kariérou. Mají víc společného se svými protějšky v Americe, Hongkongu nebo Bruselu než s lidem, mezi kterým žijí. Vázat se na jedno místo jako trvalé sídliště, kde mít a vychovat rodinu, je překážkou na cestě k vyniknutí a úspěchu. Mezinárodní intelektuální elity tvoří globální pospolitost zvláštního druhu lidí se zvláštními zájmy a zaměřením: zdokonalování světa symbolů a upevňování kontroly nad ostatní společností vytváří mezi nimi jedinečné společné zájmy, mezinárodní solidaritu vysoko nadřazenou jiným poutům, ať jde o rodinu, obec, národ nebo stát.

K mezinárodní soudržnosti elit přispívá, že jsou většinou odchovanci hrstky nejlepších učilišť na světě, zejména univerzit ve Spojených státech (Harvard, Princeton a Stanford, MIT a UCLA.), jejichž požadavky jsou tak vysoké, že jen skutečně briliantní studenti v nich mohou obstát; majetek, styky, politické pozice mají na postup malý nebo žádný vliv. Tam se scházejí nejlepší mozky nejen ze Spojených států, ale stále větší měrou z celého světa, zejména z Japonska, Číny a Korei.. Styk s velkým počtem jinonárodních studentů a z něho plynoucí kosmopolitní prostředí přispívá k tomu, že "přerůstají provinciální zájmy" svého národa, náboženství, historie a kultury, a vytváří zvláštní typ pospolitosti spojené vzájemným respektem, osobním stykem, přátelstvím a do velké míry i očekáváním prospěchu, který plyne ze vzájemného poskytování pomoci a výhod.

Důležitost elit stoupá úměrně k selhání politických procesů při řešení potíží ve společnosti; neschopnost vlád vede k požadavku odbornosti a nestranickosti; to otevřelo přímý kanál mezi státní mocí a odborníky a vyloučilo občana z rozhodování, ke kterým dochází v debatách odborníků a znalců. Není třeba veřejné diskuse (ani hlasování), protože odborníci věc rozhodnou.

Nerovnost příležitostí. Součásti demokracie je také vědomí, že přes rozdíly majetku a postavení mají všichni v podstatě stejnou příležitost vyniknout a vypracovat se na vyšší životní úroveň bez společenských omezení. Tento předpoklad v přítomnosti elit neplatí. Děti jejich příslušníků, pokud nějaké mají, mají ve vzdělání takové výhody, že jejich náskok je téměř nepřekonatelný. Chodí do vybraných středních škol ve svých předměstích, kde pro ty, kdo mají nadání, existují zvláštní třídy nebo kursy pro pokročilé. Jejich školy jsou vybaveny laboratořemi a interaktivními počítači, video systémy, rozsáhlými knihovnami s posledními publikacemi z oboru vysoké technologie; třídy jsou poměrně malé, takže učitelé a profesoři se žákům mohou věnovat; rodiče jim umožňují návštěvy muzeí, koncertů, divadel, cesty do zahraničí; doma mají mikroskopy, teleskopy, miniaturní laboratoře a osobní počítače s posledními programy. Odtamtud je vede cesta přímo do elitních univerzit, po jejichž absolvování mají výběr zaměstnání, kde jejich počáteční plat přesahuje průměrný roční příjem obyvatel. Vědomosti jsou nejdůležitějším výrobním prostředkem vysoce industrializované společnosti, a na tom poli mají děti elit nedostižné výhody nad ostatními. Protože od svých rodičů přejímají přehlíživý pohled na lidi méně schopné, výsady vědomostí a vzdělání polarizaci společnosti zvyšují.

Přes své výhradní postavení nepředstavují elity novou vládnoucí třídu, protože a pokud patří k různým filozofickým, náboženským nebo ideologickým směrům, mají rozličné politické názory a postrádají organizační centrum, které by jejich jednání řídilo. V malých státech, jejichž mocenský přínos je bezvýznamný, globální elity neexistují, protože tam pro ně není živná půda, a proto tam jejich vliv a životní styl není viditelný a veřejnosti uniká. Globální elity jsou soustředěny v hospodářsky a vojensky mocných demokratických státech a stále rostoucí měrou vve výkonných orgánech nadstátních a světových organizací.

Demokracie v tomto století přemohla tři velké odpůrce: monarchistické teokracie (I. světovou válkou), nacionalistické diktatury (II. světovou válkou) a komunistickou totalitu (studenou válkou). Její nové ohrožení vzniká zevnitř. Jedním je skupina, která vidí v demokracii překážku na cestě k dalšímu soustřeďování vlády nad materielními zdroji světa. Druhým je skupina, která je přesvědčena, že na základě svých vynikajících vlastností ví lépe, co je dobré a správné pro společnost, dokonce pro celé lidstvo, než "prostý občan". Demokracii nebezpečné se stávají, když jejich příslušníci jsou tak přesvědčeni o své intelektuální nadřazenosti občanům a o neomylnosti svých názorů nebo oprávněnosti svých zájmů, že se považují za oprávněny, povolány nebo povinny prosadit je i proti vůli veřejnosti, pokud jejich poznatky a požadavky nejsou přijaty v běžných demokratických pochodech nebo nejsou přijaty a státní mocí prosazovány tak rychle a v takových rozměrech, jak to příslušníci dané elity považují za potřebné nebo nutné, když se snaží společnost svým spekulativním modelům a zájmům přizpůsobit bez jejího souhlasu, jestliže se některý názor stane dogmatem, ideologií, která je nesnášenlivé vůči názorům předchozím i novým tak, že je potlačuje nikoliv argumenty nebo experimenty, ale mocenskými prostředky: členům elity, kteří nesouhlasí s převládající teorií, je ztěžována nebo znemožňována publikační činnost, jsou poškozování existenčně - nemohou přednášet a učit, jsou vyloučeni z odborných schůzek a z poradních komisí pro vládu i z kruhů vysoké soukromé společnosti i jinak umlčováni.

To vede ke zpochybnění demokracie a k obcházení demokratických normotvorných orgánů, resp. orgánů tvořících státní vůli, a k prosazování demokratickým procesem nepřijatých požadavků využíváním klíčových pozic, které příslušníci elit zaujímají, a vyžaduje to prosazování demokratickým procesem nepřijatých požadavků manažerismem nebo byrokracií nebo - obvykle - obojím. Jestliže určitou elitistickou ideologii internalizuje převážná část vědomostní třídy, její příslušníci díky tomu, že vlastní v novodobé společnosti nejvýznamnější "výrobní prostředky", tj. odborné znalosti, dělají v jejím duchu důležitá rozhodnutí a nejsou ve svém oboru prakticky společnosti odpovědní, odvolatelní nebo nahraditelní. To jsou začátky decentralizované totality .(Viz přílohu č. 18.)

V moderní společnosti je funkce intelektuální elity nezastupitelná ve dvou směrech. Předně usnadňují uskutečňování veřejných i soukromých technických účelů objevováním nejužitečnějších prostředků, tj. prostředků, které daného účelu dosáhnou s co nejmenším nákladem a největším výnosem. Za druhé jsou zdrojem rozrůznění, a tudíž vývojově kladným činitelem právě v demokracii, kde přináší do kulturního dění nové prvky, které se mohou proměnit a často proměňují v politická hnutí a politické organizace.

Jejich činnost stává se elitismem, problémem, když překračují svou společenskou funkci. Přetváření dílčí funkce ve funkcí řídící a vládnoucí je z hlediska společnosti jako celku škodlivé a mění rozrůznění v rozklad. (Viz přílohu č.20.)Věda jako celek a tudíž i každá specializace je systémem otevřeným, tj. systémem, jehož hlavním předpokladem je, že dosažené poznatky nejsou konečné a budou dalším výzkumem měněny nebo doplněny; proto překotná proměna současných poznatků v normy a jejich integrální a neomezené uplatňování bez demokratické kontroly přinese společnosti více škody než užitku. Elitism podkopává demokracii tím, že staví hráz mezi vědomosti nabyté vzděláním a teorií a praktické poznatky, že podceňuje ten druh moudrosti, který je výsledkem životní zkušenosti. Tím vytváří ve společnosti předpoklad, že jen odborníci mají mít slovo, protože jen odborníci mohou platně přispět k rozhodování, a obyčejní lidé je mají poslouchat, i když se soustředí na pomyslná řešení problémů, které existují v jejich teoriích, ale ne ve skutečnosti.

Vzhledem k protikladu mezi názory americké elity a ostatního obyvatelstva (příloha č. 19) nebyla naděje, že se požadavky nastupujícího nového světového názoru uskuteční demokratickou cestou. Proto skupiny a hnutí sdružující stoupence nového civilního náboženství nastoupily cestu prosazení svých cílů prostřednictvím svých klíčových mocenských center ve společnosti. Konflikt mezi dosavadní protestantsko-křesťanskou kulturou, ke které se stále hlásí většina obyvatelstva, a novým vědecko-atheistickým relativismem se stal ústředním konfliktem amerického veřejného života a nabyl globálních rozměrů (viz kapitolu č.34.)

Největší vliv mají nikoliv elity intelektuální, ale elity hospodářské, které ovládají většinu výrobních prostředků na světě, to znamená tzv. nadnárodní, ve skutečnosti nadstátní megakorporace. V roce 1995 sedm nejvíce zprůmyslověných zemí kontrolovalo 18 trilionů dolarů z 25 trilionů globálního HDP, zbývajících 7 trilionů připadalo na 231 národů z celkového počtu 238 (viz i "neomalený vývoj" na str. 279). Protože řešení této nerovnoměrnosti by vyžadovalo převratné změny hospodářské struktury světa, finanční a ekonomické elity uvítaly ideologii intelektuálních elit vyhovující jejich zájmu a díky mezinárodní mimopolitické koncentraci ekonomiky a zejména masových sdělovacích prostředků jsou finanční a hospodářské elity hlavním činitelem šíření elitistické ideologie ve světě.

Ideologie, kterou elitisté vytvořili, kterou se řídí a kterou prosazují, má tři složky, individualismus, ekonomický materialismus a biologický materialismus. Její individualismus (viz kapitolu 29) je svrchovaný, spojený s relativismem noetickým i morálním. Absolutní pravda není poznatelná nebo neexistuje. Absolutní mravní normy jsou nepřijatelným tlakem z vnějška; morálku tvoří elity tak, aby jim vyhovovala. Protože jednotlivec je v individualismu jedinou realitou, žijí v přítomnosti a budoucnosti, a to dává ráz jejich kultuře, zábavě a životnímu stylu. Ekonomický materialismus (viz kapitolu 31) se ztotožňuje s globalizací hospodářství a svobodného podnikání. Biologický materialismus (viz kapitolu 32) je kombinace neomalthuzianismu, eugeniky a sexuální svobody s ekologií.

Síla elitismu nespočívá jen v mechanismu, struktuře jeho činnosti. Odvisí od náplně, kterou dává zápalné ideji. Jejím základem je objevit, co lidé chtějí, pak je přesvědčit, že toho mohou dosáhnout, během tohoto procesu je odcizit dosavadním normám mravním a zvyklostním, a tak redefinovat pojmy dobra (to, co se mi chce) a zla (to, co mi stojí v cestě). Nejsilnější hnací silou živých bytostí jsou sebezáchova, hlad a pohlavní pud. Komunismus odvozoval svou přitažlivost od prvních dvou - z nejistoty existenční a z fyzické bídy. Ve společnosti, kde sociální síť zajišťuje existenci i ukojení hladu (ve smyslu dlouhodobého nedostatku potravin), se dostává do popředí nutnost ukojit pohlavní pud, jehož ukojení - na rozdíl od existenční nejistoty a hladu - představuje účel maximální: co nejvíc, a jako takový představuje dostatečně trvalou náplň života. Proto ve vyvinutých společnostech se sex stává osou života i kultury, požitek se stává dobrem a zábrany zlem. Být sám sebou je absolutní normou, ostatní jsou relativní; mravnost se stává normou autonomní - každý určuje obsah vlastního mravního systému. Poprvé v dějinách lidské kultury bylo sebeomezování a plnění povinností prohlášeno za nežádoucí a egocentrismus, sebenaplnění a mravní autonomie jedince prohlášeny za ctnost a hodnotu, která ruší ostatní závazky a povinnosti. Cílem ideologie elitismu je zlepšení lidské rasy tím, že bude ustálena na omezeném počtu lidí prvotřídních vlastností žijících v blahobytu uprostřed staticky udržované přírody. Početní a jakostní regulování populace je ústředním prostředkem této ideologie, který elitismu plně vyhovuje, protože odpovídá jeho mravnímu relativismu a ekonomickému materialismu.

Profesor Ehrlich došel ve svém výzkumu k teoretickému závěru, že lidstvo stojí před bezprostřední katastrofou, způsobenou neslučitelností neomezeného růstu počtu lidí s omezenými prostředky této planety a dokonce i dosažitelných planet jiných. V praxi si správnost svého závěru osvědčil při návštěvě Indie (viz přílohu č. 20). Zahájil pak propagandu svých názorů, o jejichž pravdivosti a osudové naléhavosti byl přesvědčen: svět stál před katastrofou a intelektuální elity měly povinnost jej zachránit. Během pěti let svého úsilí zjistil prof. Ehrlich, že není sám; že mnohé osoby na významných místech si dělají stejné starosti a jsou přístupny jeho argumentům; lidé, kteří otázku přelidnění a jeho důsledky popularizovali a veřejnost s ní seznamovali, byly zejména elity v rozhlase a televizi, lidé, kteří se "zcela mimořádnou ochotu" jeho názory šířili. Pro svou chystanou knihu získal Dr.Ehrlich spolupráci řady svých kolegů, kteří se rozhovory, schůzkami a debatami podíleli na její konečné formulaci (jejich jména jsou uveřejněna v jeho "Poděkování" ). Desítky univerzitních profesorů, kteří se sepsání a vydání knihy zúčastnili, vesměs ve vysokém postavení na své škole a v různých vědeckých institucích a sdruženích, produkují rok za rokem tisícovky studentů, kteří vědomosti i předsudky svých profesorů přijali a předávají.

Kniha také podává velmi důmyslné instrukce, jak toto myšlenkové hnutí budovat, šířit a používat. Doporučuje tvořit místní skupiny aktivistů, kteří se budou týdně scházet na "party", aby tam psali bdopisy mediím a důležitým osobnostem a plánovali, jak soustavně podporovat osoby stejného smýšlení a zesměšňovat a znemožňovat odpůrce. V závěru jsou příklady dopisů, které mají být psány představitelům církví, politikům a jiným osobám, které mají vliv na tvorbu veřejného mínění; dopisy jsou zřejmě dílem odborníků v marketingu a propagandě. Kniha doporučuje, aby tyto skupiny "vyvolaly skandál" proti tomu, kdo se postaví proti tvrzením biomaterialismu; odpůrci budou tak odstrašeni od veřejného vystupování. Je to důmyslný návod a příklad, jak vyvolat ideologické hnutí s cílem dosáhnout skoro-monopolu intelektuálního vůdcovství. (Doporučuje se také, aby aktivisté posílali své děti do školy s antikoncepčními prostředky pro ukazování spolužákům s vysvětlením, co a nač jsou, k lámání středostavovských "tabu".) Prestyžní a společensky módní celoamerická organizace The Sierra Club, představující se veřejnosti jako ochránce přírody, se postarala o nové vydání Ehrlichovy knihy o populační explozi a její propagaci ve veřejnosti, zejména ve vlivných kruzích; kniha je ve veřejných a školních knhovnách, mnohde je součástí povinné četby, a tak přesvědčuje mládež. Nikde se nedoporučuje budování rozsáhlé organizace a tím méně vytvoření politické organizace, která by elitistický program obhajovala a předložila občanstvu k hlasování.; nikde není ústředí, které by činnost aktivistů sledovalo a řídilo.

Ehrlich je jedinečný v tom, jak podrobně popisuje metody elitistů, ale zdaleka není osamocen v jejich uplatňování. Z pozic doktrinárního relativizmu a doktriny podmíněné (relativní) hodnoty lidského života se k jeho formulaci biomaterialismu přidali elitisté z jiných oborů: stejný postup šíření biomaterialismu, na příklad, doporučuje A. Kaplan na sjezdu bioeticistů (viz kapitolu č. 32, část o bioetice), nebo lékaři v článku o "Tradiční etice" (viz přílohu č. 4).

Značnou posilou intelektuálního vlivu elitistů bylo jmenování profesora Petra Singra na stolici bioetiky Centra pro lidské hodnoty při Princeton Univerzity. Před tímto jmenováním se dr. Singer proslavil vydáním knihy Animal Liberation (Osvobození zvířat) a citátem z knihy Practical Ethics (Praktická etika): "Zabít hlemýždě nebo den staré miminko neničí jejich touhy po budoucnosti, protože hlemýždi a nově narozené děti nejsou schopny mít takové touhy." Singrova "praktická etika" je postavena na dvou zásadách: (1) Aby se člověk stal osobou, musí být schopen rozumově uvažovat a být si vědom svého bytí. Novorozeňata, senilní osoby a určité druhy nemocných a handikapovaných osob tyto vlastnosti nemají, proto nejsou osoby, a ne-osoby nemají právo na život. (2) Při rozhodování o "ukončení života" někoho hlavní roli má kalkulace, jestli zadostiučinění, které něčí zabití vyvolá, převáží bolest, které jeho smrt způsobí (pocity ne-osob se do této kalkulace nezapočítávají, ale započítává se újma, kterou trpí společnost vynaložením omezených prostředků na udržení života ne-osoby).

Význam jmenování prof.Singra na důležitou profesuru slavné univerzity pro "obyčejného člověka" spočívá v tom, že se teorie vymyšlené univerzitními profesory postupně stávají součástí právního řádu. Stalo se tak s teorií profesora Ehrlicha o populační explozi, a profesor Singer jasně očekává totéž pro teorii svoji. Prohlásil, že jeho "praktická etika" bude znamenat pro obor etiky stejný převrat jako Einsteinova teorie relativity vyvolala ve fyzice. Článek "Academia's "Doctor Death?" v Human Life Review, podzim 1998, který napsal David S. Oderberg, popisuje vliv profesora Singra: má moc doporučit nebo zlomit kariéry ve svém oboru, může podpořit nebo překazit publikaci knih a článků svých podpůrců nebo odpůrců, umožnit svům žákům projev na televizi, má přístup k soudcům, právníkům, politikům a do institucí, které vychovávají lékaře a ošetřovatelky. Jinými slovy: na vyšší úrovni uplatňuje taktiku, kterou v začátích hnutí pro kontrolu populace používal profesor Ehrlich a kterou později mluvčí téhož hnutí pojmenovala jako "sametové spiknutí" (viz kapitolu č. 35).

V roce 1980 zahájili dva univerzitní profesoři, Rothman a Lichter, výzkum. do jaké míry se názory americké intelektuální elity liší od názorů obyvatelstva. Začali s 240 nejvlivnějšími novináři a komentátory v televizi jakož i s těmi, kdo řídí televizní zpravodajství.

Proti republikánským prezidentům, kteří byli zvoleni drtivou většinou, žurnalisté a televizní osobnosti hlasovali takto: 81% v roce 1972 a (podle dodatečného výzkumu) 66% v roce 1984.

Světové názory obyvatelstva jsou rozděleny takto: V Boha věří 91%, z toho katolíků je 22% a židů 2 1/2%. Bohoslužby navštěvouje pravidelně asi 50% katolíků a asi 70% příslušníků evangelických sekt a církví. Mezi žurnalistickou a televizní elitou jsou čísla tato: 50% atheistů, bohoslužby navštěvuje 8%.

Zveřejněný výzkum z let 1984 a 1985 vykazoval tento nepoměr mezi názory veřejnosti a názory elity: Proti pomoci demokratickému odboji v Nikaragui: veřejnost 44%, žurnalisté 76%; pro trest smrti: veřejnost 75%, žurnalisté 25%; pro povolení modlitby ve školách: veřejnost 74%, žurnalisté 25%; pro hospodářské sankce Jižní Afriky: veřejnost 31%, žurnalisté 62%; pro neomezené právo na potrat: veřejnost 49%, žurnalisté 82%.

Rothman a Lichter pak provedli výzkum spisovatelů, ředitelů a producentů 50 nejúspěšnějších filmů v letech 1962 až 1982. Výsledky, které je třeba porovnat s údaji o celkovém obyvatelstvu uvedenými shora jsou: Proti zvoleným prezidentům: v roce 1962 76%, v roce 1972 82%, v roce 1980 71%. Atheistů je 55%. Bohoslužy navštěvují 4%. Katolické vychování mělo 12%, židovské vychování 23%. Ve prospěch neomezených potratů bylo 96%.

Výzkum se dále zaostřil na ty, které nazval "smetánkou televizních tvořivých umělců". V této skupině našel 93% atheistů, katolická vychování mělo 12% a židovské vychování 59%.

Výzkum politické příslušnosti přednášejících humanistické vědy v jedné z vedoucích devíti amerických univerzit, Stanford University, přinesl roku 1989 tyto výsledky: 80% demokratická strana, 10% Republikánská strana a 10% nestraníků.

Pro úplnost a porozumění vztahu elity k názorům obyvatelstva buďtež uvedeny názory na ožehavé otázky rodiny a mravnosti: přijatelnost cizoložství: novináři 54%, televizní pracovníci 60%. pro přijatelnost homosexuality: novináři 75%, televizní pracovníci 72%.

Střední stav představuje hodnoty, o jejichž překonání elity usilují: rodina, národ, vlast, náboženství, místní samospráva oproti hodnotám elit: kosmopolitismus, feminismus, byrokracie, sexuální nevázanost ("svoboda"), neomezené právo na vyhnání plodu. Názory "lidu" jsou celkem jednoduché: děti jsou na tom lépe, když jejich rodiče žijí pohromadě; soukromé počínání a soukromá mravnost mají důsledky ve společnosti a veřejném životě; práce má být odměňována a pracujícím má zůstat výnos jejich práce; z veřejných prostředků se má pomáhat těm, a jen těm, kdo pomoc potřebují a sami si pomoct nemohou; náboženství je společnosti prospěšné; provinění proti zákonům a zločiny mají být rychle a přísně potrestány.

Kniha The Population Bomb je také vykrystalizovanou ukázkou postoje elit, resp. elitistů, k lidstvu vůbec a k demokracii. Na první stránce textu poopisuje autor situaci, jakou viděl, když se autem vracel do svého hotelu přes chudé čtvrti města Delhi. Všude plno lidí, stěžuje si, kteří jedí, umývají se, spí, navštěvují se, hádají se, křičí, žebrají a jsou v cestě jeho automobilu, takže z nich měl strach. Ne soucit, ne snahu pomoci, ne vůli pro ně něco udělat: strach, ošklivost a skálopevné rozhodnutí je hubit jako odporný hmyz. Tento postoj prostupuje celou knihu (i její ilustrace) a vrcholí v poslední kapitole nadepsané "Co když se mýlím?" - Co když země uživí víc lidí než předpokládám nebo lidé se rozhodnou, že snesou víc než jen dvě miliardy obyvatel? Žádný problém, praví autor: lidé mohou být vyrobeni ve velkých množstvích neškolenými pracovníky, kteří mají potěšení ze své práce, protože se mohou množit jako králíci. Těm třem miliardám lidí, kteří v důsledku jeho "omylu" byli ponecháni smrti hladem nebo zbaveni práva se narodit, není věnováno ani slovo soucitu nebo lítosti. Konec konců - i vědec se může mýlit. Je v souladu s logikou tohoto pojetí, že kniha zavrhuje možnost ponechat kontrolu porodnosti na vůli lidem; mohli by se rozhodnout mít více dětí, než jim biologická věda a biologové povolují. Je proto třeba lidstvo donutit, aby se jejich závěry řídilo. (Mezi spolupracovníky knihy se uvažovalo i o tom dávat do pitné vody sloučeniny, které sterilizují muže, ale to bylo zavrženo jako nepraktické - str.122). Takový postoj a takový režim je s demokracií naprosto neslučitelný; vyžadoval by politický systém daleko přísnější, než kterákoliv autokracie v dějinách.

Je vážné, že návrhy tak nebezpečné svobodě a demokracii prosazuje proslulý profesor jedné z nejlepších univerzit na světě. Je daleko vážnější, že se proti nim neozvala bouře odporu a odmítnutí mezi západními intelektuály, naopak, že jeho návrhy zejména americké elity - přesněji: elitisté - nejen přijali za své, ale prosadili jako směrnice americké a světové politiky.

Viz také poznámku č. 90.

Ideologické hnutí elitistů zaznamenalo celou řadu mimořádných úspěchů. Velkým průlomem bylo převzetí jejich ideologie komisí pro rodinu, kterou ustavil prezident Nixon a které předsedal guvernér Rockefeller. Zprávu, kterou komise podala, zamítl prezident i kongres; přesto během několika let, se její axiomy staly pevnou součástí nového amerického "civilního nábořenství", to jest hodnotami, které jsou přijímány bez dalšího odůvodnění, nemohou být zpochybněny a jejichž popírání je prohřešek proti slušnému chování.

Třetím příkladem je úspěšná feminizace řeči. Zcela mimo politický proces se objevila vynutitelná povinnost používat zájmena "on/ona" místo prostého "on", a žádný autor, který se tomuto novému přikázání nepodrobil, neměl naději na vydání svých knih některým z módních nakladatelství, provedení své hry na jevišti nebo zařazení na program televize. Ani mrtví autoři, ani bible, neunikli, byli přepsáni s normální angličtiny do feministické řeči. I Bůh tomu byl podroben a byl přejmenován. Věty jako "Ježíš pravila.." se objevily v liturgii a náboženské literatuře. To všechno bylo vynuceno bez jakéhokoliv zákona, bez hlasování, přes nechuť veřejnosti.

Mezi další úspěchy patří přípustnost pornografie, mimomanželský pohlavní styk, homosexuální manželství, kvoty pro menšiny, financování nevdaných matek, sexuální výchova ve školách, antikoncepční prostředky a potraty pro nezletilé, vymýcení modlitby ze škol, zákaz náboženských symbolů na veřejném vlastnictví, přepisování amerických dějin, a tak dále.