DOMOV

OBSAH

33. SPOLEČENSKÉ PŘEDPOKLADY ODLIDŇOVÁNÍ: ELITISMUS

Po půl století od ukončení II. světové války se ukazuje, že snad jejím nejtrvalejším důsledkem nebylo rozdrcení evropských diktatur a totalit, ale rozklad kolonialismu. Za cenu ochrany tradičních společenských a politických struktur včetně jejich nespravedlností a nerovností a za cenu udržování primitivních hospodářských systému s jejich bídou a nouzí kolonialismus znemožňoval krvavé národnostní, občanské a kmenové války (s jejich miliony mrtvých a zmrzačených a desítimiliony uprchlíků a vyhnanců) a zničení chudobných, ale fungujících hospodářských řádů, s katastrofálními následky (holé přežívání nahraženo hladomory). Zánik kolonialismu otevřel Třetí svět soutěži dvou odrůd evropské kultury: demokracii a komunismu.

Během svého soutěžení tyto dva směry zničily domorodé kultury a civilizace, a tak dosáhla evropská civilizace v tomto smyslu úplné globální vítězství, i když nakonec jejíž východní odrůda se zhroutila a západní směr demokracie a svobodného hospodářství převládl. Spojené státy zůstaly jedinou světovou velmocí (s výjimkou Číny, která zůstala mimo oblast jejich vlivu) schopnou vytvořit nový světový řád prostřednictvím mezinárodních institucí.

Postoje a ideje racionalismu a scientismu, které byly kořeny komunismu, neztratily svůj vliv na západě, zejména mezi profesory a studenty vedoucích světových učilišť, z jejichž kruhů pocházeli odpůrci protikomunismu a stoupenci morální ekvivalence mezi USA a SSSR, zastavení jaderného zbrojení, hlasatelé přátelského soutěžení a mírové koexistence mezi oběma velmocemi. Když se zhroutil sovětský systém, v jehož vědecké povaze a řízeném hospodářství viděli racionelně a vědecky vedenou budoucnost lidstva, brilantní myslitelé mezi nimi vytvořili postupně nový souvislý ideologický systém individualismu, ekonomického a biologického materialismu a krok za krokem pokusy, omyly a úspěchy objevili cestu, jak obejít méně vzdělané masy a vytvořit kostru lepšího, protože decentralizovaného totalitního systému. Ruku v ruce s procesem mimopolitické hospodářské koncentrace získali dostatečný vliv k tomu, aby určovali běh světové politiky (viz předchozí kapitoly) a určitým druhem zpětného působení nabyli rozhodující postavení i v domácí politice jednotlivých států.

Ke globálnímu uskutečnění cílů hnutí nestačí mezinárodní pseudoprávní řád, založený na smlouvách mezi svrchovanými státy; je třeba skutečného právního řádu, který by měl orgány normotvorné i soudní členským státům nadřazené, i výkonnou moc schopnou jejich rozhodnutí vynucovat. K vytvoření takového mezinárodního právního řádu je nejvhodnější doba, pokud jsou Spojené státy jedinou supervelmocí a uskutečňování společných cílů biomaterialismu a globálního hospodářského systému jsou základem jejich zahraniční politiky. K tomu přistupuje okolnost, že Čína, jediný současný mocenský rival Spojených států, odlidňovací politiku sama provádí a podporuje a tvorbě globálního hospodářství rozhodný odpor neklade, spíše se snaží do něho proniknout. Nadto jsou nadstátní organizace v podstatě nedemokratické, a to v trojím smyslu: při tvorbě jejich vůle existuje nerovnost členských států a ještě větší nerovnost jejich jednotlivých občanů: občané jako takoví nemají účast na tvorbě mezinárodních norem a pokud existují instituce tvořené volenými zástupci občanů členských států, mají pravomoc poradní čili žádnou.

Při tvorbě Organizace Spojených národů se střetly dvě koncepce. Západní koncepce se opírala o zásadu státní svrchovanosti omezenou uznáním lidských práv, sovětská koncepce se opírala o tzv. Brežněvovu doktrinu nadřazenosti komunistického centra moci nad všemi státy sovětského bloku, s výhledem na postupné rozšíření této sféry na země tzv. Třetího světa s konečným nabytím většiny v orgánech OSN. V konfliktu západního a sovětského konceptu mezinárodního řádu v posledních letech nakonec převládl původní zápzdní koncept Charty, ale její usnesení a rozhodnutí nemají povahu nadřízené normy ze tří důvodů. Předně není jisto, zda pět stálých členů Bezpečnostní rady spolu s většinou členů Valného shromáždění je ochotno vynaložit dostatečné mocenské prostředky, aby násilí používající donutily k poslušnosti státy a skupiny, vzpírající se usnesením Spojených národů. Za druhé, i kdyby se tak stalo, nejednotnost mezi pěti stálými členy (právo veta) vytvoří situaci, ve které Bezpečnostní rada nemůže vynést závazné usnesení, a proti rozhodnému odporu i malých států (Izraele) i malých skupin obyvatelstva (Srbové v Bosně, Albánci v Jugoslávii) rozhodnutí Valného shromáždění nejsou vynutitelná ani kombinací moci ostatních členů Rady bezpečnosti a většiny Valného shromáždění, pokud rozhodnutí Bezpečnostní rady nejsou jednomyslná. Za třetí jeden (Francie) nebo dva (Francie a Velká Britanie) stálí členové Rady bezpečnosti se ztrátou svých koloniálních říší stali druhořadými mocnostmi a byly předstiženy Japonskem a Německem, takže formální uspořádání Spojených národů neodpovídá skutečnému rozložení sil. Těžištěm OSN se stala mohutně vybudovaná byrokracie, která se snaží získat účinnou výkonnou moc ukládáním hospodářských bojkotů a formou různých vojenských útvarů, které jsou tvořeny případ od případu z vojenských složek členských států (UNPROFOR, UNOSOM atd.).

Podklady: NSSM 200 je založeno na projekcích růstu obyvatel ve světě. Jako hlavní jeho rysy uvádí: (1) Dramatický růst počtu lidí, způsobený úspěchy lékařské vědy, zejména snížením úmrtnosti a prodloužením průměrného věku na dvojnásobek, dosáhl téměř 2% ročně, což je dvojnásobek průměrného růstu let 1750-1900. To má za následek zdvojnásobení počtu lidí každých 35 let místo předchozího trvání 100 let: roční přírůstek je téměř 80 milionů osob oproti 10 milionům v roce 1900. (2) V roce 2075 počet lidí na zeměkouli dosáhne 12 miliard. (3) Růst populace je nerovnoměrný - v "bohatých" zemích je 0 až 1.5%, v "chudých" zemích 2 až 3.5%. Do roka 2075 se obyvatelstvo jižní a jihovýchodní Asie jakož i Jižní Ameriky zpětinásobí, obyvatelstvo Afriky zesedminásobí, ve východní Asii zdvojnásobí a v tzv. vyspělých zemích vzroste o 0.4%

Následky: Rychlý přírůstek lidí hrozí vyvolat hladomor hlavně v nejchudších zemích. Naproti tomu nemá znatelný vliv na spotřebu surovin a paliv, protože tato spotřeba závisí na rozsahu průmyslové výroby (Spojené státy s 6% obyvatelstva země spotřebují asi 33% surovinových zdrojů), a proto svět stále větší měrou je závislý na surovinových zdrojích v nevyvinutých zemích. Kdyby překotný růst populace zmařil jejich plány na rozvoj a ohrozil jejich stabilitu, příliv surovin do USA a jiných průmyslových zemí by byl vážně ohrožen. Rychlé přibývání lidí v chudobných zemích vede k vnitřnímu stěhování z venkova do měst, nutnosti opatřit zaměstnání pro dorůstající mládež, zajistit školy, ubytování, zdravotní péči a bezpečnost z omezených prostředků, které vlády chudých zemí mají. Selhání vlády vede k opouštění dětí, zločinnosti mladistvých, stálé a rostoucí nezaměstnanosti, organizované zločinnosti, separatistickým hnutím, masakrům, revolucím a kontrarevolucím a vyvlastňování zahraničních investicí.

Závěry: Je proto záhodno, aby Spojené státy zabránily takovému vývoji zejména v zemích, na kterých mají strategický (vojenský, politický a hospodářský) zájem. Tyto země v pořadí naléhavosti jsou: Indie, Bangladeš, Pakistán, Nigerie, Mexiko, Indonésie, Brazilie, Filipiny, Thájsko, Egypt, Turecko, Etiopie a Kolumbie, které představují 47% lidského přírůstku na světě.

Protože lze očekávat odpor, musí Spojené státy vázat přijetí odlidňovacích opatření s poskytnutím pomoci rozvojovými plánům nevyvinutých zemí; proto bylo doporučeno přidělit AID (Agency for International Development - Agentura pro mezinárodní rozvoj, pověřená administrováním pomoci nevyvinutým státům) 35 až 50 milionů ročně na šíření neplodnosti.

O rok později, rozhodnutím prezidenta Forda z 26. listopadu 1975 pod jménem "National Security Memorandum 314" (NSDM 314) bylo memorandum NSSM 200 sděleno jako závazná směrnice ministerstvům zahraničí, financí, zdraví a lidských služeb, obrany, zemědělství, vrchním velitelům všech tří větví americké armády, řediteli CIA, řediteli AID, prezidentově Hospodářské radě a Radě pro prostředí jako tajná závazná směrnice pro jejich politiku, která byla veřejnosti po desetiletí utajena, tajně prováděna a je dosud v platnosti.

Je to politika připravená a prováděná v době, kdy už bylo obecně známo, že zemědělská produkce Spojených států sama stačí uživit veškerou populaci světa a že technologie je s to znásobit výrobu energie jako nezbytného prostředku k modernizaci zemí Třetího světa.. Místo toho, jediný recept, který průmyslové země sobě i ostatnímu světu nabízejí, je tzv. kontrola populace, což ve skutečnosti znamená provést řízenou genocidu příštích generací nebo ztratit pomoc nutnou pro výživu generace žijící.

Velký podíl na úspěchu odlidňovací politiky mají soukromé organizace, jejichž společným jmenovatelem je propaganda oddělení sexuálních aktivit od plodnosti. Tuto propagandu šíří ve jménu svobody projevu pod hesly svoboda volby (nemít děti), plánování rodiny (nemít děti) a práva na informace (jak zabránit početí nebo porodu).

Mezinárodní federace pro plánované rodičovství (International Planned Parenthood Federation) je nejvýznamnější mezi organizacemi sledujícími tyto cíle. Prostředky pro její činnost přicházejí jednak od Spojených států, jednak z Velké Britanie. V roce 1983 bylo Federaci přiděleno 28 milionů dolarů z rozpočtu Spojených států a od té doby dostávala pravidelně prostřednictvím AID každoročně zvyšované subvence až do roku 1996, kdy dosáhly 575 milionů dolarů; v roce 1997 byly sníženy na 385 milionů. Tyto subvence jsou na zdravotně výchovnou činnost; z této částky jde asi třetina zahraničním odbočkám této globální organizace, které jsou pravidelně předvojem pronikání do směrovaných států a věnovány na odlidňovací prostředky. Na kontrolu populace je zaměřena celá řada méně důležitých, ale i tak vlivných organizací (Akční populační rada, Institut pro sledování světa, Výbor pro populační krizi, Draperova nadace, Centrum pro populační aktivity); Spojené státy jsou jejich hlavní základna a hlavní zdroj příjmů. Ty nepocházejí z příspěvků jednotlivců, ale od milionových nadací a veřejných zdrojů. Dalšími zdroji příjmů těchto organizací jsou Světová banka a rozličné agentury Organizace Spojených národů (viz kapitolu č. 35).

Politika odlidňování ve světovém měřítku byla promyšlena a po deset let tajně prováděna americkými elitisty umístěnými na vysokých místech vládní byrokracie, byla placena z veřejných zdrojů a ze zdrojů poskytovaných pro tento účel manažery světového hospodářství, kteří v elitistické ideologii ekonomického a biologického materialismu našli vhodný nástroj další hospodářské mimopolitické koncentrace. Globálních měřítek tato politika dosáhla, když se pod vedením USA a s pomocí Evropské unie a Kanady jejího provádění ujaly byrokracie oblastních i světových organizací svrchovaných států, zejména byrokracie Spojených národů.

Každá byrokracie má vbudovánu tendenci růst, protože byrokraté zajišťují své zaměstnání tím, že nafukují existující a vyhledávají nebo vytvářejí nové potíže, které potřebují řešení. Neřešitelné problémy jsou nejvítanější, protože znamenají trvalé zaměstnání, stálý příliv financí a dojem naléhavosti.

Protože tvorba vůle nadnárodních organizací je těžkopádná, přesunulo se skutečné rozhodování do rukou jejich byrokracií, jejichž neodvislost je zdůrazněna tím, že jsou od své základny, tj. občanů členských států, odizolovány tím, že jsou představováni svými vládami; protože v každém dalším stupni delegace autority se část moci původního zdroje autority ztrácí, vliv občanů, to znamená hlavní demokratický prvek organizace, musí nejprve určit politiku vlastní vlády, a teprve jejím prostřednictvím se pokoušet o její uplatnění na mezinárodním poli.

Z toho důvodu i z dalších důvodů, vypsaných v 13. kapitole, je byrokracie Spojených národů nejryzejším příkladem byrokracie. Přestože Spojené národy byly založeny hlavně pro zachování míru a demokracie, jejich byrokracie rozšířila svůj vliv na všechny problémy společnosti, které existují nebo které se podaří vyvolat. Strategie je najít takový problém, který lze odvodit od neplnění Charty lidských práv a přitom použít pro program odlidňování. Následuje svolání mezinárodní komise odborníků, o jejichž složení a zaměření rozhoduje aparát SN. Komise mají za úkol připravit návrh pro mezinárodní konferenci delegátů členských států, aby jej schválila, změnila nebo zavrhla. Tyto konference byly: Světový sumit pro děti (1990), Mezinárodní konference o populaci a rozvoji v Káhíře (1994), Světový sumit o sociálním rozvoji v Kodani (1995), Konference Spojených národů o ženách v Pekingu (1995), II. konference o bydlení v Istanbulu (1996), Sumit o světové výživě v Římě (1996), Konference o rozvoji a populaci v New Yorku (1999) - tzv. Cairo + 5, protože se konala pět let po stejnojmenné konferenci v Káhíře. Žádný z těchto námětů nespadá do původního určení OSN, iniciativa k nim vychází od byrokracie OSN a jsou ukázkou toho, jak rozšiřuje svůj vliv a svou pravomoc. Protože agenda konferencí je připravena komisemi, jejich doporučení dávají směr i zaměření jednání a změna návrhů je už proto obtížná. Příprava a organizace těchto konferencí se stala předmětem časté kritiky. Předně na konferencích mají být přítomni delegáti členských států, ale pořadatelé umožnili nejdříve poradní, později i pracovní účast nevládních organizací, které víceméně libovolně vybírají a kterým přiznali privilegované postavení. Tak se vytvořily úzké vztahy mezi byrokraty SN a kroužky politických aktivistů, kteří zjistili, že touto cestou mohou ve světovém měřítku šířit a prosazovat ideologie, které nemohou prosadit v domácí politice, a tak demokracii obejít.

Druhým předmětem kritiky bylo vedení schůzí; byly četné námitky proti zneužití procedurálních předpisů k umlčení názorů nesouhlasících s připraveným usnesením, zejména při počítání hlasů. Za třetí se stalo pravidlem, že návrhy, které prošly komisí a narazily na zřejmý odpor většiny vládních delegátů, nejsou nikdy opuštěny, nýbrž "rozšířeny" slohovou úpravou tak, aby se staly většině přijatelnými; na příklad návrh na svobodu pro potrat je nahražen termíny "plánování rodiny" , "péče o reproduktivní zdraví" nebo "svoboda plození", proti kterým není námitek, ale které při provádění v praxi se ukáží identické nebo aspoň zahrnující původně zavržené právo na potrat jako prostředek odlidňovací politiky. Takto "jednomyslně" přijaté návrhy jsou pak podrobeny schválení jednotlivými státy.

Kritika usnesení těchto konferencí nebo kritika způsobu jejich vedení jsou bez účinku. Konference v Káhíře byla během svého průběhu kritizována, protože se soustředila na odlidňování a málo pozornosti bylo věnováno rozvoji; řada odlidňovacích opatření byla konferencí odmítnuta, s tím výsledkem, že zamítnuté položky byly pod změněnými ("rozšířenými") názvy vtěleny do usnesení konference v Pekingu. Když Sumit o světové výživě v září 1996 zamítnul návrhy připravené FAO, FAO svolalo rychle před zasedáním delegátů členských států "intervenční konferenci", na kterou se značná část delegátů z nevyvinutých zemí už nestačila dostavit; tato "intervenční konference" pak přijala zamítnutý návrh, a ten byl předložen generálnímu shromáždění jako schválený.

Usnesení jednotlivých světových konferencí mají tvořit základy pro uniformní světovou kulturu, prosazovanou Spojenými národy. Počátkem tohoto projektu bylo usnesení ECOSOC (Economic and Social Council - Hospodářská a sociální rada SN) v roce 1993 založit Komisi pro lidská práva, která si založila zase Podkomisi pro lidská práva z odborníků, které sama vybrala, a úřad Vysokého komisaře pro lidská práva; tyto administrativní manipulace stoupající měrou odizolovaly založené orgány od účinného vlivu členských států a jejich občanů a daly si za cíl vytvořit v prvním století 3. tisíciletí "všelidskou kulturu lidských práv" dialogem s vládami členských států a jednáním uvnitř SN. Za pozornost stojí, jak se samozvané byrokratické útvary postavily na roveň svrchovaných států, s nimiž jako rovní s rovnými "vedou dialog" o odbourání jejich nezávislosti. Nezávislost byrokracií SN od členských států je posílněna tím, že jejich odlidňovací činnost je financována přímo vedoucími osobnostmi hospodářské centralizace. Publikační magnát Ted Turner určil miliardu dolarů UNFPA (Agentuře pro populační fond SN) a jiné organizace OSN (Nadace prostřednictvím své Nadace pro Spojené národy na podporu jejich činnosti; Nadace uvolňuje miliony dolarů ve formě grantů, které schvaluje, a tak ovlivňuje politiku OSN. Nejbohatší člověk na světě - Bill Gates věnoval 1.7 miliard dolarů pro kontrolu populace a hospodářský rozvoj prostřednictvím Spojených národů.. Nejsou jediní: depopulační aktivity UNEP (United Nations Environment Program - Program Spojených národů pro prostředí), jeho světové kongresy i jinou činnost) hradí už po léta z velké části mezinárodní průmyslník Maurice Strong s cílem ustavit světovou vládu, která by měla v programu "zavést rovnováhu mezi přírodními zdroji a populací" vytvořením stabilního globálního hospodářství. Manažeři hospodářské centralizace tak určují přímo politiku organizace, jejíž byrokracie postupně faktickou cestou uskutečňuje vytvoření jednotného hospodářství, jednotné světové kultury, jednotného kriminálního systému a jednotné světové vlády

Mezi organizacemi "uvnitř SN" UNDP si už jako první krok k uniformní světové kulturře vytknul za cíl zahrnout během roku 2000 do základního školského vzdělání zdravotní výchovu a plánování rodiny; stejná důležitost jako odstranění negramotnosti je v programu přiřčena pohlavní výchově, pod kterou se rozumí návod, jak provozovat neplodný sex (na příklad učebnice pohlavní výchovy The Great Orgasm Robbery [Uloupený organism] používaný Plánovaným rodičovstvím v Kolumbii proklamuje tuto zásadu: Sex je rozkošná zábava. Existuje ve všech stylech, a všechny jsou dobré. Provozujte a žádejte to, co vám působí požitek. Neodříkejte se rozkoše na kvůli zaostalým ideám o tom, co je dobré nebo normální. Prostě radujte se." Jiná používaná kniha Creatividad (Vynalézavost) vyjadřuje tytéž myšlenky poněkud jinou formou: "Tradiční a běžná mravnost jsou obvykle hlavní překážkou vynalézavosti v intimním vztahu dvou lidí. Všech sexuální variace, které jsou volně přijatelné dvojici dospělých lidí v hledání vzájemné rozkoše a naplnění jsou normální." Prozatímním vyvrcholením těchto tendencí je příprava návrhu na vytvoření světového kriminálního soudu, který by trestal pachatele zločinů proti lidskosti a byl nadřazen jednotlivým státům. Jako zločin proti lidskosti platí také "nucené těhotenství", které je vykládáno jako jakékoliv zákonné omezení práva na potrat, čímž je obrana proti autogenocidě postavena na roveň genocidě.

Takže mezinárodní předpoklady pro nucené odlidňování jsou do značné míry splněny.

DOMOV

OBSAH

35. PROVÁDĚNÍ