DOMOV

OBSAH

35. PROVÁDĚNÍ

Od doby, kdy byly psány tyto řádky, projekt odlidňování, tvorby nové kultury a oslabování státní svrchovanosti pokročil, zatímco debata o něm byla vlivem skoro-monopolu intelektulního vůdcovství a skoro-monopolu sdělovacích prostředků odsunuta na okraj kulturní debaty jako otázka čistě náboženská, což není pravda: jde o politickou činnost prvotřídní důležitosti, a proto je tato kapitola věnována rozboru složek elitistické ideologie jako předmětu teorie politiky..

Filozofie individualismu, z které vyplývá elitistická ideologie, obsahuje základní nepravdu: ztotožnění celku se souhrnem jednotlivců s odhlédnutím od jeho uspořádání, jehož rozdílnost zakládá jedinečnost celků a zpětně působí nejen na vztahy jejich složek, ale také na jejich povahu včetně povahy jednotlivců. (Je to obdoba výkladu letadla popsáním jeho součástek bez ohledu na to, že substance pojmu "letadlo" leží v jejich určitém uspořádání a fungování, a tak vytváří v oblasti skutečna nový vzorec, nový model bytí od hromady součástek odlišný.) Tato nepravda je zejména zřejmá v konceptu společenské smlouvy, a má důsledky na elitistickou světovou strategii. Ideologie společenské smlouvy a nezadatelných práv jednotlivce a na ní založené uspořádání společnosti vedlo k vítězství nad státy založenými na jiných základech. Je také kořenem potíží a problému západní civilizace ze tří důvodů: je logicky vadná, je normativně pochybená a je nepravdivá.

Logická vada této myšlenkové konstrukce spočívá v předpokladu, že z jednání egocentrických jednotlivců vznikne harmonie uplatněním zásady, že každý má právo na sebeurčení, sebenaplnění, sebeuplatnění v té největší míře, pokud nebrání jiným jednotlivcům ve sledování jejich individuelních cílů v té největší míře. Převedeno do přesné terminologie to znamená předpoklad, že sledování optimálních (= co nejvíce) účelů subjektivní spokojenosti v situaci omezených prostředků, jinými slovy obdoba "boje o život" v prostředí lidské pospolitosti nepovede ke střetům zájmů. Vyloučení určitých způsobů konfliktu znamená pouze, že se zápas o omezené prostředky přesune na jiná pole. Soustředění moci v rukou státu zabrání tomu, aby zájmové skupiny tento zápas vedly formou přímého boje, tj. fyzickým násilím; zápas nabude formy nepřímého boje, tj. boje hospodářského, do kterého už stát koncipovaný jako společenská smlouva nezasahuje. Jenže dynamika moci (viz kapitolu č.28) vede k pohlcování slabších mocenských center centry silnějšími, to znamená k mezinárodní koncentraci hospodářské moci do takové míry, že tato moc převáží moc jednotlivých států .

Normativní pochybenost konstrukce společenské smlouvy spočívá v tom, že je ve svých právních důsledcích postavena na právech jednotlivců chápaných jako občanské svobody čili absence povinnosti, zatímco právní řád je soustavou norem, t.j. povinnostních obsahů. Jako součást právního systému musí "právu" občana odpovídat něčí povinnost určité jednání splnit nebo se ho zdržet. Tam, kde povinnostní subjekt je jasný, je jasný i právní řád; tam, kde povinnostní subjekt není určen nebo je určen jen všeobecně jako "každý", jednoznačnost právního řádu se ztrácí a normotvorba se přenáší od zákonodárce na moc soudní nebo výkonnou. Jako příklad může sloužit "právo na práci". Kdo je povinnostní subjekt, který musí oprávněnému práci opatřit? Jestliže nemá práci, koho může žalovat, aby mu práci dal? Jako jiný příklad lze uvést "právo na život". Jeho rozsah sám je neurčitý; není jasné, jestli zahrnuje právo na zrození, právo na ochranu zdraví a lékařskou léčbu, právo na výživu a ošetření v případě zmenšení nebo ztráty určitých schopností, a jestli ano, kdo je povinnostní subjekt?

S tímto nedostatkem souvisí další. Zatímco povinnosti jsou v právním řádu určeny přesně, práva se kříží a vzájemně vylučují. Dává svoboda náboženská trestancům právo na zvláštní stravu předepisovanou jejich náboženstvím? Dává vlastnické právo majiteli domu právo odmítnout pronájem místnosti pro hospodu nebo bar? (v USA ano). Dává mu právo odmítnout pronájem pro potratovou kliniku? (Ne.) Dává svoboda shromažďovací právo sdružovat jednotlivce podle určitých znaků s vyloučením jednotlivců jiných? Jde-li o národnost - ano; jde-li o rasu - ne. Zahrnuje svoboda projevu právo na útoky na katolicismus? Ano. Zahrnuje svoboda projevu právo na projevy antisemitismu? Ne. Konflikty a prosazování různých práv vedou k bizarním situacím, kdy prosazení práva jednotlivce anuluje jiné právo všech ostatních příslušníků celku, ke kterému patří. (Viz přílohu č.8.)

Nepravdivost teorie společenské smlouvy vyplývá z povahy člověka. Předpokládá, že v přírodním stavu byl každý jednotlivec naprosto svoboden, ale ve vlastním zájmu (zejména, aby se vyhnul boji všech proti všem) se určitých práv vzdal ve prospěch vyšší autority, a tím vytvořil společnost a stát. Proto společnost a stát odvozují svou existenci od tohoto souhlasu, od této vzájemné smlouvy, a jsou-li její podmínky ze strany státu porušovány, ztrácí stát legitimitu a jeho příslušníci mají právo na revoluci. I tato teorie je ryze spekulativní; v historii ani prehistorii (antropologii) není stopy po tom, že by společnost a stát kdy vznikly smlouvou nebo dohodou mezi jednotlivci.

Má-li přírodní stav člověka sloužit za základ pro politické teorie, je nutno vyjít z poznatku, že primitivní člověk žil, resp. v určitých oblastech ještě žije obdobně jako jiní společenští, resp. stádoví živočichové. Člověk je tvor společenský, to znamená, že přítomnost jiných jednotlivců stejného druhu je jeho přirozeným prostředím. Společnost tedy nevznikla přechodem od přirozeně jednotlivých lidí jejich rozhodnutím a vědomým omezením vlastní svobody, protože lidé přirozeně žili ve společenstvích a za podmínek omezení, které takový život s sebou nese. O jaká omezení jde, lze usuzovat ze života primitivních společností i z počínání pospolitostí živočichů, kteří jsou člověku fyziologicky nejbližší. Pozorování jejich činnost ukazuje, že celek je učleněn tak, že různí členové v jeho životě mají různé funkce a že v jejich počínání naprosto převládá zachování a rozmnožování pospolitosti tlupy, smečky, stáda. Největší ochrany se dostává mláďatům, po nich jejich matkám, nejméně chráněni jsou samci, jejichž život je pro přežití celku nejvíce postradatelný. Stejné měřítko platí pro výběr vedoucího jednotlivce: je jím ten člen, jehož vlastnosti nejvíce zaručují přežití pospolitosti: u zvířat zpravidla nejsilnější, u primitivních lidských tlup vedle síly hraje úlohu i zkušenost, často ztělesněná stářím. Není tudíž pravda, že společnost vznikla smlouvou jednotlivců; naopak, společnost vycházela z pospolitosti a lidská práva a svobody jednotlivců se vyvíjela jejich postupným osvobozováním od pout, která jim přirozená pospolitost ukládala. Ve schopnosti jednotlivce odmítnout plnění mu připadající funkce v pospolitosti spočívá odlišnost lidských celků od celků zvířecích. (Viz přílohu č. 9.)

To, co je u stádových živočichů nutností, je u člověka normou, jejíž plnění pospolitost vynucuje; nejzákladnějším prostředkem vynucení je vypuzení z pospolitosti. Tak už i ta nejprimitivnější lidská tlupa má v sobě zárodky a prvky řádu, který se postupně vyvinul v právo a stát. Tvorbu norem v primitivní společnost nelze přičítat jejímu vůdčímu členu - i on sám normám pospolitosti podléhá; zárodky právního řádu je nutno hledat ve zvykovém právu: pravidelné dlouhodobé opakování určitých úkonů se stává povinností na straně jejich původců, zatímco ostatní členové pospolitosti si zvyknou očekávat jejich výkon jako své právo. I tento jev má svou obdobu ve světě zvířat; na příklad domácí zvířata pravidelně krmená nejen očekávají, že v určitou dobu svou výživu obdrží, ale vyjadřují svou nespokojenost různou formou protestu, jestli se tak nestane.

Dostředivé povinnosti jednotlivce lze rozdělit na povinnosti vůči sobě, povinnosti vůči jiným, povinnosti vůči pospolitosti, povinnosti vůči národu, vůči lidstvu a konečně i vůči celé přírodě. Poznatek, že tyto povinnosti jsou přirozené, je stejně pravdivý jako poznatek, že je přirozené, aby měl určitou sféru volnosti.. Rozhodující jsou dvě okolnosti: V přírodním nebo snad i kosmickém dění není jednotlivec samoúčelnou jednotkou; je článkem, který předává život a genetický obsah od generací předchozích generacím příštím, a je k plnění této funkce vybaven příslušnými city a pudy. Z toho odvoditelné povinnosti jsou dvojího druhu: první skupina spočívá na biologické přináležitosti a souvislosti jedince s jinými, druhá skupina spočívá na souvislostech kulturních. První skupina je proto nevyhnutelná a tyto povinnosti jsou dány předem a bez jedincova souhlasu; druhá skupina je od jeho souhlasu odvislá a je tudíž v rámci jeho svobody k jejich plnění se zavázat.

- Geneticky nejbližší jsou člověku členové jeho příbuzní, to znamená jeho předkové (rodiče a jejich rodiče), sourozenci a děti i jejich potomci, jakož i vztah k jednotlivci, s kterým je při předávání života spojen a jeho nebo její příbuznými. Z této biologické příbuznosti vyplývá povinnost se o nejbližší z nich starat na základě solidarity - rodina - a o další z nich, pokud jsou v nouzi a pomoc nutně potřebují. (tzv. širší rodina, kmen).

- V ještě širším smyslu a na kulturní spíše než biologické rovině má člověk povinnosti ke všem svým předkům i potomkům - tzv. rodové povinnosti. K nim patří na příklad udržovat "dobré jméno", tradice, i určité symboly předků a symbolické předměty (znak, obrazy, vlastnictví - tzv. "sídlo" nebo jiné předměty - tzv."rodinné stříbro") a uchovat je pro potomky.

- Vůči svému národu jako celku, jehož původní zdroj sounáležitosti je biologický a odvozený zdroj sounáležitosti je určitá kultura, jejímž hlavním výrazem je jazyk, má člověk povinnost pečovat o jeho blaho a rozmnožovat jeho materielní i kulturní statky;

- Vůči lidstvu jako nositeli vývoje a předvoji života má člověk povinnost přispívat k jeho růstu, k udržení míru, k budování mezinárodního řádu založeného na lidských právech, svobodách a povinnostech a k potlačení pokusů tyto hodnoty zvrátit nebo ohrozit.

- Vůči prostředí má člověk povinnost uvarovat se činů nebo opominutí, která ohrožují nebo ničí život, přírodní zdroje a druhové bohatství způsobem, který není nutný k životu lidstva.

- Vůči druhým lidem má člověk povinnost uplatňovat svá práva způsobem, který neomezuje práva druhých a bere ohled na jejich důstojnost a citlivost;

- Vůči státu, ve kterém žije, má člověk povinnost dodržovat jeho zákony (má mít právo jej opustit, pokud tak nechce činit). Totéž platí o jiných organizacích, jejichž je členem.

Od přirozených povinnostíse liší povinnosti vyplývající z mocenské koncentrace. Zatímco přirozené povinnosti jsou vyjádřeny normami, které jsou ve svém jádře autonomní, povinnosti ukládané mocenskou koncentrací jsou ve svém jádře heteronomní; zatímco přirozené povinnosti vyvažují differenciaci a výběr jejich výsledky stabilizují integrací, mocensky uložené povinnosti vedou k homogenizaci společnosti a znemožňují rozrůznění a výběr; jsou mohou být protivývojové a jsou projevem entropie.

Individualismus jako výlučná norma jednání je neuskutečnitelný také na rovině jednotlivce. Člověk je jednak živý tvor, jednak tvor společenský. Vlastnosti sebeobětování, sebekázně, sebezapření jsou mu hluboce vrozeny povahou zákonů, které řídí život každé živé buňky, tedy i každé buňky člověka. K plnému svému rozvinutí potřebuje jednotlivec také rozvinout tyto podstatné vlohy, které jej činí živoucím organizmem druhu "homo sapiens"; teprve v harmonickém rozvinutí vloh nesobecké povahy a povahy egocentrické se z jednotlivce stává osoba nebo osobnost. Jejich zanedbání může přinést přechodné naplnění určitých podúčelů účelu subjektivní spokojenosti a převážit nespokojenost plynoucí z nesplnění jiných podúčelů, ale nakonec musí selhat, protože jsou maximální a prostředky (vlastní, t.j. fyzické i duševní) i získané (moc a blahobyt) jsou omezené. Účel subjektivní spokojenosti je tudíž účelem neuskutečnitelným. Jeho důsledné uplatňování vede k právu na smrt vůči sobě i druhým (viz Přílohu č. 20).

Jako součást entropie jsou důsledky individualismu nepřátelské existenci; jako odporující přírodním zákonům jsou neuskutečnitelné; jejich následkem je úpadek celků, b nichž se individualismus a z něho plynoucí relativismus staly rozhodujícím vlivem "civilního náboženství".

Kritikové programu odlidnění mu vytýkají:

Podstatný omyl politiky odlidňování je převrácení úlohy hospodářství: úkolem hospodářské činnosti je opatřit pro člověka prostředky k jeho životu. Tak jako v politice pluralitní demokracie nejvíce odpovídá požadavkům duchovního vývoje a jednostrannost mu škodí, tak také monopol soukromopodnikatelské soustavy na plnění hospodářských potřeb lidstva vývoji lidstva škodí. Její struktura si vyžaduje, že hospodářství nevyrábí to, co lidstvo potřebuje, ale naopak směřuje k tomu, aby lidstvu diktovalo, kolik jeho členů smí žít a jak smí žít. Řídí výrobu, její zaměření a technický výzkum podle toho, kolik statků a které statky dovede se ziskem vyrobit, i když by technika z dosažitelných zdrojů dovedla dodat mnohem větší množství životně potřebných statků, než dodává (omezování výroby potravin je toho nejviditelnějším, ale ne jediným příkladem).

Ekonomat ve spojení s individualismem zaměřuje hospodářskou činnost na ukojení uměle stupňovaných potřeb pro tělesně lahodný způsob života a slouží tak potřebám těch skupin, které mají prostředky je zaplatit; soustřeďuje se na zábavu místo na duchovní vývoj, kterému ubírá jak fyzickou základnu (počet lidí) tak materielní zdroje. Protože vesmírný vývoj směřuje k rozvoji duševna, je ekonomat jako součást elitistické ideologie protivývojový a protipřírodní, a proto neuskutečnitelný jako cíl a nepoužitelný jako prostředek k cílům jiným. (Viz kapitolu č.22.) Jako součást entropie, vede k poklesu životnosti lidských celků, které jej provozují, případně k jejich zániku.

Hodnocení biologického materialismu vidí člověka jako část biosféry a biosféru v rámci neživé hmoty nejen na jedné planetě, ale všeobecně, tedy ve vesmíru a jako část celé skutečnosti. Podle toho, jakého vysvětlovacího principu - nutnosti nebo svobody - je použito a jakým způsobem (viz kapitolu 2.) jsou použity, lze dojít k jednomu ze dvou závěrů: buď skutečnost má smysl nebo je nesmyslná.

Kapitoly 21 a 22, které se zabývají touto otázkou, došly k závěru, že skutečnost má smysl a že rozvoj duševna je v souladu s jejím zřejmým smyslem a že člověk je jeho nositelem, ať už jako následek plánovaného vývoje nebo výsledek neustávajícího aktu tvoření.

Z hlediska tohoto hodnocení je protipřírodní, a proto neuskutečnitelná politika, která zavádí "kontrolu" (omezování nebo dokonce zastavení početního růstu lidstva). Používání odlidňovacích metod má důsledky jdoucí daleko za kontrolu porodů: změnu funkce nebo rozklad rodiny, převrácení norem mravnosti, psychologické důsledky pro děti, epidemické šíření starých i nově vznikajících pohlavních nemocí. Populaci nelze regulovat o nic lépe než hospodářství; zde i tam platí zásady volného trhu; pokus o regulaci populace vyžaduje rozšíření státní moci měrou dosud nevídanou - na nejintimnější sféru lidského života. Antipopulační politika se nedá libovolně zastavit; jakmile je jednou veřejností přijata jako normální způsob života, vede k poklesu populace pod reprodukční minimum a k vymírání společenských celků, které přijaly tento druh civilního náboženství. Jakmile dostoupí určitého stupně, nedá se zvrátit a lidské společnosti, ve kterých za určitý bod postoupil, se o to marně pokoušely. V současné době jsou to na prvním místě evropské národy, a z azijských národů Japonci a Koreánci, jejichž "záporný přírůstek", rozuměj absolutní úbytek, obyvatelstva je nahražován přistěhovalectvím. Člověk v důsledku své svobody může zvolit cestu úpadku nebo zániku určitých společenství, a z hlediska elitistiké ideologie vidět v těchto jevech pokrok a úspěch (viz zadostiučinění stoupenců odlidňování nad zastavením nebo snížením porodnosti). Taková politika bude snad z hlediska rozvoje duševna obhajitelná, až bude učiněno vše možné k ochraně a zajištění každého počatého lidského života. Ze zkušenosti lze naopak soudit, že soustavné úsilí takovou situaci odvrátit je uskutečnitelné; pokrok technologie se pohybuje skokem (od parních strojů k motorům, od motorů k elektřině, od elektřiny k jaderné technologii, od jaderné technologie k počítačové civilizaci, a ta stojí na pokrají průlomu člověka a jeho životního elánu do vesmíru). Soustředit důmysl lidského ducha na zajištění a růst života místo na vynalézání sice příjemných, ale malicherných zlepšení života by vedlo k výsledkům, které by zastínily objev atomické pumy nebo přistání člověka na měsíci.

Totéž, co platí o politice kontroly počtu lidstva, platí mutatis mutandis o kontrole jeho jakosti. Eugenika, která nesměřuje k léčení a nahražuje je vyhubením určitých odnoží lidské rodiny, vede k "ukončení života" skupin s určitými dědičnými znaky, aniž by se mohla vyhnout otázce, kdo a podle jakých měřítek bude určovat znaky, které mají být vymýceny. V současné době převládají dvě měřítka: tělesné vady nebo nedostatky, jejichž určování si osvojuje lékařská věda, a hospodářská produktivita, jejíž žádoucnost nebo nežádoucnost určují majtelé výrobních prostředků.(viz kapitolu č.31).

Důsledky takového protipřírodního počínání jsou objektivně neutrální ve skutečnosti, která je inherentně nesmyslná, a pokud je jim přičítána nějaká hodnota, pak je odvozena pouze od hodnocení individuí, které je samo o sobě relativní a jehož závaznost je odvislá pouze od schopnosti vlastní hodnocení na druhých jednotlivcích vynutit, čili od vzájemných mocenských poměrů různých nátlakových skupin. Ale ani úsudek, že skutečnost nemá smysl, nemůže upřít, že nesmyslné dění vytvořilo živou hmotu, která samovolně a usilovně roste a z které se v lidstvu slepě vynořil činitel, který automatický růst živé hmoty rozšíří za hranice jedné planety do prostoru, ve kterém takové omezení neexistuje - pokud tento výsledek slepých sil, t.j. lidstvo, nebude vědomě proti takovému soběstačnému pochodu působit.

Vztah biologického materialismu ke kontrole prostředí trpí především vnitřní nedůsledností: na jedné straně pojednává o lidstvu jako o součásti přírody chápané jako veškerá biosféra zeměkoule, na druhé straně staví lidstvo do protikladu k přírodě chápané jako biosféra zeměkoule s výjimkou lidstva. Z této nedůslednosti vyplývá nedůslednost biomaterialismu i v opatřeních regulujících politiku vůči prostředí. Uplatnění shora (kapitola č. 22) vyvozené zásady, že cílem politiky má být rozvoj duševna a že člověk je jeho nositelem, zavádí určitý řád, určité řazení hodnot, do vztahu lidstva a ostatní skutečnosti: člověk může používat "přírody" včetné biosféry pouze jako prostředek k rozvoji duševna a v této souvislosti k růstu a rozvoji lidstva, a má ji tak používat, kdykoliv je to k uskutečnění tohoto účelu nutné, ale používání skutečnosti k jiným účelům je politika špatná,

Člověka jako nositele duševního vývoje identifikují dva znaky: rozum a vůle. K nim přistupuje třetí znak, který se v mimolidské přírodě nevyskytuje: touha po kráse. S výjimkou člověka žádná živá bytost neupravuje své vzezření a své prostředí tak, aby bylo krásnější. Duchovno člověka nezahrnuje jen rozum a vůli, zahrnuje také poznávání a uskutečňování krásy. Zejména ve vztahu k prostředí je tento rozměr uplatnitelný a omezuje racionalitu, pokud ta omezuje úpravu prostředí na technickou užitečnost.

Nejobvyklejším a přirozeným prostředím člověka je přítomnost jiných lidí; je tak nutná, že vyloučení z lidské přítomnosti bylo často považováno za trest ("aqua et igni interdictio", exil, samovazba). Proto úprava tohoto prostředí tak, aby podporovalo všechny složky duchovního vývoje, je přednostním úkolem politiky. Sem patří určité způsoby lidského chování a počínání - zdvořilost, nevtíravost, slušnost a jejich opak: hlučnost, neomalenost, zaměňování hrubosti za sílu nebo důležitost; totéž platí o oblékání a o některých rituálech společenského chování jako tanec, společné požívání potravin, poslouchání hudby nebo pozorování dramatických her, přítomnost při schůzích a slavnostech. Trpěné záměrné porušování ohledů na jiné výstředním jednáním nebo oblékáním úmyslně urážejícím společenské normy je příznakem, že ve společnosti dochází k narušení zavedeného řádu, k ohrožení integrace.

Pokud jde o fyzické prostředí, největší část života tráví člověk jednak na svém pracovišti, jednak ve svém bydlišti. Uspořádání jeho pracovního prostředí je podřízeno požadavkům výkonnosti, které nejsou v úplném protikladu požadavkům krásy; naopak, navzájem se mohou doplňovat a působit blahodárně jak na výkonnost tak na duševní rovnováhu pracujících, ale nemůže být nikdy zbaveno určitého napětí, protože je pro pracujícího heteronomní. Zato bydliště je pro člověka převážně autonomní - tam vyjadřuje své vrozené vlohy a své vlastnosti. Takové vyjádření může odpovídat požadavkům estetiky v různé míře: může být "nadstavbou" na neosobní struktury (umístění obrazů, nábytek, koberce, výzdoba zdí) nebo může obsáhnout celé bydliště od architektury až po vzhled a uspořádání místností v harmonický celek. Totéž vyjádření osobnosti obyvatel se může přelévat do exteriéru: úprava zahrady a začlenění budovy do celku vlastního exteriéru (stromů, keřů, záhonů, květin) i exteriéru širšího: sousedství, krajiny, výhledu z oken nebo balkonů.

Stejný ohled na prostředí může být vykonáván veřejnými a užitkovými budovami: založením parků nebo vodních ploch, ohledem na lesy nebo přírodní útvary (skály, propasti, kaňony, ale i lidská díla jako kostely, hrady, zámky, dálnice, mosty), dokonce i utváření přírodních rysů vršením nových pahorků, údolí, rybníků, rovin a polí. Rozmach techniky přemisťování velkých množství půdy, odstraňování překážek a hloubení nových rysů v povrchu umožňuje a vynucuje si mnohem holističtější přísup k tvorbě prostředí než bylo možné dosud. Stavba nových měst, továren nebo sídlišť určuje povahu a vzhled krajiny, ve které jsou položeny.

Styk člověka s přírodou není inherentně nepřátelský; jenom prostřednictvím člověka aktualizuje příroda svůj plný potenciál: založení užitkové i okrasné zahrady přírodu neomezuje, nýbrž plně rozvíjí; to platí všeobecně. Jakkoliv důležité, ohledy na lidskou touhu po kráse musí ustupovat nebo být slaďovány s ohledem na zdraví člověka i životnost biosféry: čistotu vzduchu, vody i hlíny, a ohledem na udržitelný rozvoj. Sladit tyto požadavky v jeden účel tvořený věcnou solidaritou svých podúčelů je úkolem politiky, který biomaterialismus neplní: tím, že hledá hlavní řešení všeho v depopulaci, zaměňuje účel s prostředkem a nadto s prostředkem chybným.

Elitismus zakládá svou zápalnou ideu (viz kapitolu č.11) na slibu, že odlidněním odstraní dva činitele, kteří odedávna soužily lidstvo: hlad a válku, a že lidi stále a příjemně zaměstná neustálou sexuální aktivitou. Odlidněním odstraní soutěž o prostředky a sexuální aktivita představuje ventil životní energii, která by se jinak hromadila a mohla vést ke střetům. Podle knihy o populační bombě (viz poznámku č.90) by elitistické hnutí mělo být s to během jedné generace vytvořit lidstvo, které si plně libuje v sexuální aktivitě a přitom rodí a plodí omezený počet (nejvýš 2 na ženu) tělesně i duševně zdravějších dětí, jejichž výchova bude klást důraz na rozkoš, kterou sexuální aktivita dává, zatlačí do pozadí plodivou úlohu sexu a najde nějakou náhradu za zadostiučinění, které ženy nacházejí ve svých dětech. Podle těchto směrnic vznikne lidstvo daleko racionelnější a zdravější než generace předchozí: nebude rozvodů, potraty se stanou běžným zdravotním opatřením, nebude pohlavních nemocí a duchovních potíží, které pramení z omezování a potlačování pohlavního pudu. Plánuje se tak lidstvo, o kterém H.G.Wells napsal, že bude žít jako dobře živená růžovoučká prasátka.

Jak uzavírá 21. kapitola, hlavní měřítko jednání je uskutečnitelnost účelu, který sleduje; účely, které se svým obsahem vymykají zákonitosti dění, jsou neuskutečnitelné. Pokud jde o život, jeho základní vlastností je jeho rozpínavost: "Život je vyhraňování vloh ve vlastnosti přizpůsobováním prostředí" (tamtéž), to znamená stálý růst v současnosti i do budoucnosti: množení a plodnost. Jednání, jehož cílem je vyloučit tyto pochody, je neudržitelné, protože neuskutečnitelné.

Zápalná idea elitismu slibuje společnost zcela stabilní, přesněji řečeno stagnující, která svá vnitřní napětí neřeší duchovním růstem, rozrůzněním a soutěží, ale proudy životodárného semene, neplodně promrhaného. Tento cíl nedbá základní vlastnosti bytí, kterou je změna: vytvořit neměnitelnou společenost je nemožné. Karel Čapek v pojednání o pornografii napsal, že nejhroznější na ní je nutnost stále se stupňovat. Autor se nemůže opakovat; musí vymýšlet stále nové a bizarnější situace, až skončí u perverze a sadismu. Výzkum kriminality potvrzuje o neukázněném sexu to, co Čapek napsal o pornografii: lidem jemu oddaným brzy nestačí přirozená soulož; postupují k orálnímu a análnímu sexu, k sexu s lidmi stejného pohlaví a skupinovému sexu, k používání dětí, které nabírá rysy ukrutnosti, až v krajních případech sex, který nezahrnuje mučení nebo zabití, pachatele neuspokojuje.

Jak dovozuje kapitola č. 24, politika, která sleduje dosažení neuskutečnitelného cíle nebo používá nepoužitelných prostředků, stupňuje používání násilí v míře, odpovídající míře neuskutečnitelnosti nebo nepoužitelnosti. To platí i o politice elitistů. Nástrojem násilí jsou byrokracie mezinárodních organizací a zejména agentury Spojených národů. Násilí je vykonáváno především na nejslaších členech lidské pospolitosti: nejvíce na nenarozených dětech v různých stadiích vývoje, pak na ženách, na osobách chudých, nevzdělaných, a proto bezradných a bezmocných ; často na příslušnících rasových menšin (Indiáni v Peru).

Hlavním ideologickým prostředkem, jimiž mezinárodní byrokracie homogenizace lidstva dosahují, je vytváření protikladu mezi právy jednotlivce a národními zájmy a jednoznačné hájení práv jednotlivce proti zájmům národním. Existence národa jako organismu, jako celku, který je sice úplností svých částí, ale přitom má od nich odlišnou ontologickou existenci, není normativně v mezinárodním právním řádu uznávána a ochrana zájmů národa jako takového je i ve vnitrostátním právním řádu členských států potírána. Přestože právo národa na státní samostatnost bylo vybojováno 1. světovou válkou, právní subjektivita národa nemá v mezinárodním právu místa a je v mezinárodní praxi omezována. Jde zde o opatření proti omezení imigrace, proti zvýhodnění státních občanů v poměru k osobám, které státní občanství nemají, o ochranu menšin etnických, rasových, pohlavních a jiných v rozsahu, který dosahuje diskriminace většiny tak zvaného státotvorného národa. Jiná opatření nutí státy otevřít dveře pronikání mimopolitických mezinárodních centralizací hospodářských, komunikačních a zdravotnických i jejich neomezenou činnost na území členských států, s cílem vytvořit homogenní masovou kulturu světových rozměů na základě společných pudů a tužeb jednotlivců.

Tato politika je možná pouze tak dlouho, dokud je zajištěna hegemonie Spojených států, nebude možné v ní pokračovat, až vzniknou další mocenská střediska (Rusko, Čína, Indie, Pakistán, Irán). I v současnosti se ukazují meze možností daného mezinárodního řádu: zásah v Iraku nevedl k odstranění vlády, která jej svou agresí vynutila; rezolutní odpor místního náčelníka v Somálsku donutil Spojené národy vyklidit zemi; zásahy mezinárodních organizací v Bosně v nejlepším případě zamaskují úspěch agresorů.

Tak jak se předpoklady pro vytvoření umělého světového řádu upevňují a jeho plány krystalizují a stávají zřejmějšími, ukazuje se také, že je mu souzeno selhat.

I když postupující provádění elitistické ideologie nemůže uspět, může rozložit (a už rozkládá) existující civilizaci stejně jako komunistická totalita selhala ve své snaze vnutit lidstvu svou ideologii, ale zanechala za sebou anomii, anarchii, kriminalitu. Pokus vnutit světu manipulováním mezinárodních institucí ekonomický a biologický materialismus jako základ mezinárodního právního řádu zanechá ještě horší spoustu. Komunismus se snažil provést program, který byl v mezích evropské kultury, elitism usiluje uskutečnit projekt, který stojí zcela mimo parametry evropské kultury. Komunismus přivolal jenom své vlastní zhroucení, elitism by mohl přivodit zhroucení celé (a dnes jediné) civilizace a všechno, co zhroucení civilizace znamená: anomii, násilí (války i teror), hladomory, epidemie, úpadek technologie a vědy, aniž by dosáhl svého cíle.

Zastánci depopulace sami přiznávají, že nebezpečné spodní proudy v hospodářském uspořádání předstihnou i výsledky depopulačních opatření, které považují za úspěchy. Samozřejmě - protože kořen problému není v počtu obyvatelstva. Každý případ hladomoru je problém sui generis: spočívá v neschopnosti nedemokratických vlád, v sociologickém vývoji demokracií směrem k elitismu, v automatismu svobodného hospodářství směrem k mimopolitické koncentraci a v selhání mezinárodních struktur se globálními problémy v globálním í lokálním měřítku skutečně zabývat.

Korektivy výsledků vědy (viz kapitolu č. 27) jsou zdravý rozum, tradice a křesťanství. Ideologie elitismu neobstojí při hodnocení podle žádného z těchto korektivů. Směr, kterým řídí lidstvo, je třeba hodnotit na pozadí skutečnosti:

Tak zvaná populační exploze není abnormální nebo nepřirozený zjev; naopak, je výsledkem přírodních pochodů kosmických rozměrů, které měly za následek vznik života (viz kapitolu č. 21, úsek o životě). Každá živá bytost je jako vír ve tkáni skutečnosti, vír, který se přizpůsobuje svému prostředí a současně na ně působí a strhuje do sebe všechno, co může vstřebat a co je vhodné k jeho růstu. Když dosáhne určitých rozměrů, vír se rozpadné v menší víry, které pokračují v jeho vzorci ("pattern"), zatímco původní vír se rozdělí nebo zajde.

U lidí pochod pokračování života, to jest reprodukční proces, nespočívá v dělení nebo pučení jednotlivce; spočívá ve splynutí dvou specializovaných buněk (mužské a ženské), které je uskutečněno tím, že mužský orgán vloží oplodňovací buňku přímo do těla ženy, aby tak nový člen lidského plemene byl chráněn od okamžiku početí. Člověk vybavený schopnostmi, které umožňují životu překonávat překážky, je posledním výsledkem plánu přírody. V člověku se vývoj přesunul z tělesné roviny na rovinu duševní. Pokračovat v tomto vítězství a rozšířit je je v souladu s přírodním vývojem, v souladu se zřejmým smyslem života.

Hodnocena z tohoto hlediska ideologie elitismu a většina jejích důsledků je pochybená. Program biomaterialismu a zejména program blokování lidského plození je proti přírodě. Je nemyslitelné, že potenciál života se zaktualizoval s takovou hojností a rychlostí, aby skončil tím, že pečlivě řízený počet pečlivě plemeněných lidí bude žít v pečlivě udržované "přírodě" a trávit svůj čas pečlivým zkoumáním, jak a co jíst, pít, souložit, cestovat a bavit se.

Epidemie neplodnosti vyvolaná politikou (především) západních elit je pro život lidstva kalamitou. Půl miliardy nenarozených dětí bylo přesvědčováním, lstí nebo násilím přivedeno o své ústřední přirozené právo, právo na porod. Miliardy "obyčejných lidí" byly přesvědčováním, lstí a násilím zbaveny schopnosti mít potomstvo. Probíhá ničení lidstva v rozměrech, jakých v jeho minulosti nikdy nebylo. Nebylo dosaženo ani jednoho z cílů této politiky: kontroly populace, snížení spotřeby přírodních zdrojů, odstranění bídy, udržení míru. Plánovat populaci nelze ze stejných důvodů, z kterých selhalo plánované hospodářství: rozšířit kulturu odlidňování vyžadovalo téměř tři generace; zastavení nebo zvrácení tohoto pochodu by trvalo nejméně stejně dlouho a zatím se nikde nepodařilo. Snížení spotřeby přírodních zdrojů vyvolané odlidněním je vyváženo nebo převáženo spotřebou přírodních zdrojů společnostmi, které mají prostředky ke zvyšování své životní úrovně. Bída v hospodářsky odvislých zemí nikde nebyla zmenšena; dosáhlo se ještě jednostranějšího rozdělení životních prostředků mezi ty, kdo nemají nic, a ty, kdo už mají mnoho. Míru nebylo dosaženo: občanské, kmenové a mezinárodní války neustaly a rozšíření jaderných zbraní předpovídá přípravu na novou světovou válku - studenou nebo horkou. Důvod tohoto selhání spočívá v tom, že příčinou bídy není nemožnost rostoucí populaci uživit. Hladomory (dlouhotrvající nedostatek potravin) je způsoben příčinami politickými: občanské války, teror, nedemokratické vlády, oslabování demokracie jejím obcházením ve vyvinutých zemích. Napravit tyto nedostatky vyžaduje zákroky politické, nikoliv zmenšování populace. To zatím prospělo jenom mimopolitické koncentraci hospodářské moci.

Jde o něco ještě většího: ideologie a politika elitismu má za cíl zastavit pochod vývoje s jeho složkami změnou, růstem, diferenciací, výběrem a integrací a nahradit jej stagnací. Je to pokus za cenu nevídaných obětí zastavit a zvrátit evoluci ve prospěch entropie, pokus svým způsobem gigantický, pokus, který v případě úspěchu by proměnil veškerý pozemský život ve slepou uličku vývoje a lidstvo v obdobu mravenců nebo dynosaurů. Svou schopností myslet, rozhodovat a jednat stojí lidstvo i každý jeho člen před rozhodnutím kosmického významu. Vzít mu tuto volbu je součástí dynamismu mimopolitické koncentrace a znamená odstranění podstaty demokracie psychologickou manipulací podepřenou hospodářským tlakem.

Součástí nové biologické rovnováhy je, že člověk určuje budoucnost přírody a ne naopak. Lidstvo není příliš velké pro tuto planetu - naopak, tato planeta se stává příliš malou pro lidstvo. Člověk přerůstá omezení, které mu klade. Dosáhnout toho je úkol, který čeká příští generace. Bezprostředním úkolem této generace je uvést je v život, dát jim jejich život, dát jim možnost jej utvářet a najít svou cestu. Žádná generace nemá právo zbavit příští generace příležitosti k tomu, aby vyřešily své problémy a pokračovaly v tom, čeho dosáhly generace předchozí: žít a dávat život.

7.Rozvoj nebo stagnace? Stagnace je pohodlnější

(Výtah z návrhu na ideový program Unie mladých, V. Chalupa, 1994.

Nutnost omezit a kontrolovat počet lidí se stala článkem víry občanského náboženství moderní civilizace. Jeho úspěch spočívá na dvou základech. První je jednoduchost a zdánlivá nepochybnost teoretického argumentu: počet zdrojů zeměkoule (včetně velikosti, vody a vzduchu) je omezený, lidstvo může se rozmnožovat neomezeně. Proto lidstvo zničí přírodu, vyčerpá zdroje a zničí samo sebe, pokud jeho růst nebude zastaven. Druhý spočívá v tom, že řešení se děje na úkor skupin, které se nemohou bránit. Kdyby někdo navrhnul řešit nezaměstnanost usmrcováním nezaměstnaných, nezaměstnaní by se mohli bránit a bránili. Naproti tomu skupiny, které mají stabilizaci populace zaplatit svým životem - nenarození, přestárlí, nevyléčitelně nemocní, fyzicky či duševně vadní (nebo podprůměrní) se bránit nemohou vůbec nebo jen obtížně. Jejich obranu musí převzít někdo jiný, a křesťanství to svým věřícím ukládá jako povinnost. Papež jako jejich přední mluvčí se plnění této povinnosti ujal na nejvyšší úrovni.

Koncepční chybou schematu přelidnění je předpoklad, že jeho dvě složky - lidé a zdroje, jsou nepružné. Na straně lidstva se přehlíží lidská vynalézavost, která dovede nahradit nedostatkové zdroje jinými, ale která dovede také růstem spotřeby neutralizovat úsporu zdrojů, způsobenou omezením počtu lidí. To, co ušetří tisíc potratů v Indii, spotřebuje jedna americká rodina zvýšením své životní úrovně. To, co ušetří na přírodních zdrojích americká rodina omezením počtu dětí, se nikterak neobjeví ve zvýšení životní úrovně nebo populace v Brazilii. Obdobně je tomu na straně zdrojů. Pokud jde o potraviny, západní civilizace vynakládá peníze na omezení jejich produkce. Pokud jde o nerosty, nové zásoby se stále objevují a zdroje tepelné energie země a zářivé energie mimo zemi jsou téměř nevyužity. Empirie znovu a znovu vyvrátila teoretické předpovědi důsledků populačního růstu.

Řešit potíže růstu zastavením růstu je operace sekerou místo skalpelem. Kde je příliš odpadu, řešení je ve snížení odpadu, nikoliv snížení počtu lidí. Kde výpary kazí atmosféru, řešení je v omezení nebo čištění výparů, nikoliv snížení počtu lidí. Kde velkoměsta vedou k růstu zločinnosti a jiným neřestem, řešení je decentralizace měst, nikoliv snížení počtu lidí. Kde hrozí vyčerpání nerostných zdrojů, řešení je omezit jejich plýtvání, nikoliv snížení počtu lidí. Kde existuje hladomor, řešení je v odstranění nedemokratických režimů a dirigistických hospodářských systémů, ne zmenšení počtu lidí. Nerovnoměrnost bohatství v světě vyžaduje změny hospodářské, politické a organizační, nikoliv snížení počtu lidí..

DOMOV

OBSAH

37. VŠECHNO Z NIČEHO - METAFYZICKÁ POZNÁMKA