|
|
37. VŠECHNO Z NIČEHO - METAFYZICKÁ POZNÁMKA
Když věda a filozofie narazí na nevyhnutelné otázky, na které nejsou s to dát odpověď, je přípustné brát v úvahu odpovědi, které jsou údajně člověku zjeveny. (
110) V takovém položení je dnešní kultura: ani věda ani filozofie nedovede definovat jako objektivní dvě ústřední hodnoty lidské kultury: pravdu a krásu. Místo odpovědi na otázku: Co je pravda? a na otázku Co je krása? dávají odpověď vyhýbavou nebo vlastně žádnou: obojí hodnoty jsou údajně relativní: pravda i krása odvisí od volby jednotlivce.Objektivní odpověď závisí na odpovědi na širší otázku: Odkud se vzala skutečnost? Odpověď na tuto otázku založená na principu nutnosti se svým vnitřním rozporem stává logicky nesprávnou: musí předpokládat "první příčinu", to znamená následek bez předchozí příčiny, což je logicky nemožné. Je nutno přejít k principu svobody: místo "první příčiny" zaujímá čin svobody a vůle: skutečnost je, protože je chtěna jejím stvořitelem. Tato odpověď je logicky správná, ale fyzikálně (zkušenostně) nemožná: je fyzicky nemožné vytvořit něco z ničeho.
K vysvětlení této nemožnosti byly v dějinách vypracovány dvě teorie: (1) Stvořitel působil na existující chaos; stvoření je uložení řádu chaosu, skutečnost je výsledek tohoto řádu. (2) Protože stvoření něčeho z ničeho je podle zákonů fyziky nemožné, a protože bytí existuje, je logicky nutné předpokládat, že bytí (skutečnost) je součástí stvořitele.
Zatím co dilema tvorby něčeho z ničeho je neřešitelné v rámci fyziky, je možné je řešit v rámci matematiky. Matematicky je možné vytvořit něco z ničeho rozdělením ničeho (0) ve vzájemně se vyvažující plus a minus, klad a zápor. Tvůrčí čin lze vyjádřit dvěma platnými rovnicemi:
0 = 0
(
∞ - 1/∞ ) = (∞ - 1/∞ )Z druhé rovnice je možno odvodit prakticky nekonečné množství rovnic jako rovnicí 111+2-54+1-45 = (333x4) - (72x18)+9-30 až po rovnice zahrnující integrály a differenciály a jiná kouzla moderní matematiky. V tomto smyslu lze nicotu, tj. absenci bytí, vyjádřit rovnicí 0 = 0 a základní rovnici vzniku vesmíru symboly (∞ - 1/∞) = (∞ - 1/∞). Pokud a protože čísla a symboly fyzikálních rovnic zachycují frekvence kmitání, lze si vesmír představit jako obrovskou symfonii sestavenou kolem principu vyváženosti a úlohu člověka tuto vyváženost obohacovat a rozmnožovat její krásu. (
111) Tato tvorba předpokládá logicky rozum a vůli, které jsou všemocné v aktu stvoření, protože jejich nositel je jediná skutečnost - kromě něho nic jiného neexistuje; co existuje, je existence podmíněná, odvislá. Akt stvoření vyjadřuje myšlenku "Bytí je lepší než nebytí", kterou lze také vyjádřit jako lásku stvořitele vůči jeho stvoření.Každý symfonie má svůj začátek a svůj konec. V čem bude spočívat konec, lze odvodit od řešení základní rovnice, v kterém všechny klady jsou soustředěny na jedné a všechny zápory na druhé straně rovnice, protože toto řešení odpovídá zásadě, že bytí je lepší než nebytí: [+](∞ - 1/∞) = [-] (∞ - 1/∞) a zachovává bytí za hranice času a prostoru, zatím co řešení opačné, kreré by shromážilo všechny zápory a klady na stejnou stranu rovnice (∞ - 1/∞) - (∞ - 1/∞) = 0, by mělo za výsledek zánik stvořené skutečnosti a bylo totožné s naprostou entropií. Podle fyzika J. Wheelera nejvhodnějším vysvětlením zákonitosti jsoucna, nejpřiléhavějším vysvětlením rovnic vyjadřujících povahu universa je předpoklad, že vesmír od počátku směřoval k vytvoření člověka proto, aby existovala bytost schopná jsoucno poznávat a jeho krásu oceňovat.
V rovnicích, které vyjadřují fyzickou skladbu vesmíru, jsou klady i zápory, prvky, které vyváženost vesmíru, jeho "harmonii sfér" naplňují, a ty, které ji ruší a rozkládají, které vedou zpět k nicotě. Život a člověk jsou vzpourou proti tomuto osudu. Vzhledem k tomu, že člověk je bytost projevující rozum a vůli, Wheelerova teorie člověkovo postavení nedoceňuje. Spíše je lze přirovnat k úloze hudebníka, kterému skladatel symfonie dává možnost její hlavní motivy obohatit vlastní improvizací. (Tím mu otevírá i možnost motivy symfonie rušit a její harmonii kazit.) V české politické filozofii tento názor formuloval T.G.Masaryk tak, že úkolem člověka je poznávat plán Prozřetelnosti a pak na něm spolupracovat; tomuto vztahu dal název "synergismus člověka s Bohem". Lze tak formulovat odpověď na hledání absolutního měřítka pro dobro a zlo: spolupráce s plánem jsoucna je absolutní dobro, rušit jej, vracet bytí k nicotě je absolutní zlo. Masarykova výzva k synergii člověka s Bohem je vyjádřením lidského kladného postoje k bytí a odporu proti zániku a je přijatelná jako volba absolutního dobra oproti absolutnímu zlu. V tomto smyslu každý lidský čin (drobná každodenní činnost) má nekonečnou důležitost.