Odpovĕď na otázku, že národ je tím lidským celkem, který má být předmĕtem péče politiky, vyplývající z předcházejících rozborů, není jednoznačná pro českého, slovenského nebo československého (v kterémkoliv smyslu) politika, protože národotvorný vývoj v oblasti střední Evropy zejména v pomĕru Čechů a Slováků vyústil ve zvláštní situaci, kdy příslušníci tĕchto lidských celků byli nebo jsou považování za jeden národ, národy dva nebo tři anebo (v očích nĕkterých západních pozorovatelů) za národ hybridní, tj. národ s dvĕma tvářemi, ale jedním tĕlem, s dvĕma vĕtvemi z jednoho kmene.

Je proto nutné probrat postupnĕ jednotlivé národotvorné prvky, než bude možné rozhodnout, jak vypadá lidský celek, který má být předmĕtem péče české politiky. Předmĕtem zkoumání bude usoudit z tĕchto prvků na soubor rysů, zahrnutých pod pojem "národní povaha", a stupeň její shody nebo rozdílnosti.

Češi a Slováci mají společný plemenný původ; jsou geneticky především potomci západoslovanských kmenů, které se ve střední Evropĕ usadily, a vykazují historicky proto znaky, které se připisují všeobecnĕ Slovanům: ve srovnání s evropskými germánskými národy: vĕtší dávka citovosti a citlivosti, z nich plynoucí svárlivost a nesvornost, sklon k náboženství až mysticismu, záliba v hudbĕ.

Bĕhem dĕjin došlo ke značnému míšení se sousedy, které zanechalo na povahách Čechů a Slováků odlišné stopy a od sebe je vzdálilo. Na stranĕ Čechů došlo k přímĕsku Nĕmců, kterému se přičítá česká rozumovost, střízlivost a soustavnost, na stranĕ Slováků ke přímĕsku Maďarů, kterému se přičítá jejich vĕtší temperament, heroismus a politický um. Tato specifika zůstávají zabarvením společného dĕdičného podkladu a za poslední století byla rostoucí mĕrou oslabována značným počtem manželství mezi Čechy a Slováky a úbytkem smíšených manželství mezi Čechy a Nĕmci na jedné a Slováky a Maďary na druhé stranĕ. K celkovému genetickému bohatství pak přispívají další vklady národů, s nimiž se Češi a Slováci dostali do styku, mezi nimiž zejména Tataři zanechali viditelné stopy.

Přes pomĕrnĕ krátké trvání zůstalo v historickém povĕdomí i podvĕdomí údobí společného státu slovanských kmenů v podunajské kotlinĕ pod vládou Mojmírovců. Vzhledem ke kulturním převratům, s kterými je spojeno (mírové přijetí křesťanství, vytvoření společného písma a společného spisovného jazyka), Češi i Slováci se k ní hlásí jako k prvnímu projevu společné státnosti a úplné samostatnosti, které byly obnoveny až roku 1918.

Mezitím šly různé části původní Velkomoravské říše různými cestami. Česká část byla rozdĕlena na knížectví, pozdĕji království, české, markrabství moravské a slezské vévodství, které všechny podléhaly obnovené římské říši pod vládou nĕmeckých panovníků, nĕkdy přímo (v údobích slabosti přemyslovského státu), jindy nepřímo prostřednictvím lenního pomĕru českého vládce. Pod vedením Přemyslovců a jejich dĕdiců se Češi za stálých bojů politických i vojenských domohli v tomto evropském rámci určité míry samostatnosti, která jim umožnila udržet vlastní jazyk, vlastní kulturu a vlastní politiku vnitřní i zahraniční; existence českého státu, i když pod vládou Habsburgů zbaveného samostatnosti, přetrvala až do roku 1918, kdy český stát, Morava i zbytek Slezska se staly částí Československé republiky. Slovenská část Velkomoravské říše nedosáhla v rámci Uherska ani samosprávy, tím ménĕ státnosti. Té nabyla jako spoluzakladatelka Československé republiky, která převzala svrchovanost nad autonomní Podkarpatskou Rusí.

Československá republika se tĕšila samostatnosti pomĕrnĕ krátkou dobu. Po dvaceti letech byla její česká část vtĕlena do Nĕmecké říše jako nesamostatná správní jednotka, její slovenská část v okleštĕném rozsahu podržela jako Slovenský stát formální a částečnĕ i skutečnou samostatnost do konce II. svĕtové války; zanikl zánikem pádem evropské soustavy, která jej vytvořila. Kontinuita Československa byla bĕhem války udržena exilovou vládou a československou zahraniční armádou; byla dočasnĕ obnovena na slovenském území bĕhem slovenského národního povstání a pak postupem sovĕtské armády, povstáním v Praze a zhroucením Nĕmecka.

Obnovená Československá republika byla od počátku ve své svrchovanosti omezována vlivem Sovĕtského svazu; pokusy si samostatnost udržet aspoň ve vnitřních záležitostech byly zmařeny pučem, který KSČ úspĕšnĕ provedla v roce 1948. Zbytky samostatnosti byly pak zničeny okupací v roce 1968, po které bylo Československo promĕnĕno ve federaci dvou republik, české a slovenské, a v této formĕ přežilo komunistickou vládu a sovĕtskou nadvládu do roku 1992, kdy bylo "zaniknuto" dohodou rozhodujících politických sil. Geopoliticky se tak Češi a Slováci vrátili v obmĕnĕné formĕ do let před rokem 1918, případnĕ do let 1939 až 1945.

Tento krátký a zjednodušený přehled ukazuje, že státní moc, která v dĕjinách západní Evropy hrála rozhodující úlohu při tvoření národů, v dĕjinách Čechů a Slováků mĕla na národotvorný proces vliv mnohem menší a spíše destruktivní, protože období skutečné samostatnosti obou částí původnĕ samostatné Velkomoravské říše byla krátká a státní celky, do kterých byly pak začlenĕny, národotvorný proces mařily nebo brzdily.

Nejtrvalejším pojítkem všech složek Velkomoravské říše zůstal jazyk, i když společné písmo a společná spisovná řeč zanikla spolu se slovanskou bohoslužbou příklonem celé této oblasti k římskému katolictví, který si v české části vynutili Nĕmci a ve slovenské části provedli Maďaři. Jazyková blízkost a vzájemná srozumitelnost řeči, slovanskou liturgií jednou probuzená, přetrvávala. Další vývoj jazyka však mohl pokračovat pouze v české části, protože vliv Maďarů a absence státní samostatnosti ji na slovenské části znemožňoval. Česká verze společného jazyka byla jako spisovný jazyk používána proto i na Slovensku jako jeho vlastní řeč a jako prostředek národního obrození až do doby, kdy v zájmu udržení národní identity byla na Slovensku provedena jazyková odluka. Do té doby byla slovenština přijímána jako nářečí společného jazyka, kterým byla psána bible kralická. Palacký před rozlukou odmítal úpravy českého pravopisu, které odpovídaly českému "nářečí", aby se jimi společný jazyk (na Slovensku "bibličtina") nezúžil na česky mluvící oblasti a neodcizil slovensky mluvícím oblastem. Na stranĕ slovenské cílem jazykové odluky bylo zabránit pomaďarštĕní a zapojit slovenské zemanstvo do národního obrození, nikoliv postavit hráz proti češtinĕ; tak její autor Štúr vytvoření slovenského spisovaného jazyka vysvĕtloval a obhajoval v česky psaném článku čtenářům pražských Národních listů. Palacký vidĕl budoucnost lépe. Odluka mĕla svou vlastní dynamiku a rozdíl ve spisovných jazycích se stal se symbolem toho, co Čechy a Slováky odlišovalo, i poté, co oba nabyli samostatnosti díky společnému státu. Rozdílný spisovný jazyk se stal i přehradou v dalším jazykovém sbližování - české výrazy přestaly být přejímány do slovenštiny a vliv slovenských nářečí na slovní zásobu češtiny rovnĕž ustal. Naopak, po slabých pokusech sblížit slovník i mluvnici obou řečí došlo zejména na slovenské stranĕ k vĕdomému zdůrazňování odlišnosti v pravopise a nahražování společných slov slovy na české stranĕ neznámými.

Osud kultury obou dĕdiců Velkomoravské říše probíhal soubĕžnĕ s vývojem jazyka až do doby jazykové odluky, ale pak šel dočasnĕ opačným smĕrem. I v dobĕ, kdy se Češi a Slováci jazykovĕ od sebe vzdalovali, kulturnĕ se sbližovali. V dobĕ národního obrození Slováci poprvé po zániku společného státu se stali rovnoprávnými spolutvůrci toho, co až do té doby bylo jen českou a od té doby společnou českou a slovenskou kulturou, kterou Kollár a Šafařík budovali společnĕ s Moravany Palackým a Masarykem a s českými národními buditeli. Tato společná kultura vedla k úplnému splynutí slovanských obyvatel Čech, Moravy a Slezska pod jménem "Češi", zatímco k takovému splynutí se Slováky nedošlo právĕ vlivem samostatné spisovné řeči.

Rozdvojení řečové nepřineslo s sebou ihned rozdvojení kulturní; k tomu došlo v plné šíři až bĕhem Československé republiky. Společná kultura česká a slovenská byla tvořena pod silným vlivem evangelíků a mĕla na české stranĕ silný protikatolický charakter; katolicismus jak v českých zemích tak na Slovensku byl v dobĕ národní nesamostatnosti státní církví (spojenectví trůnu a oltáře - nebo ve slovech Havlíčka, které situaci vystihovalo lépe: spojenectví šavle a kropáče), jeho hierarchie byla v českých zemích pro-dynastická, v Uhrách promaďarská.

Náhlé a z vnĕjška provádĕné uplatňování protikatolické stránky československé kultury, které působilo nedobře už na Moravĕ, vyvolalo široký odpor na Slovensku, kde katolictví bylo náboženstvím velké části obyvatel a náplní jejich denního života. Vĕdomí této kulturní odlišnosti způsobilo, že nedošlo k účasti katolického náboženství na dotváření a přetváření společné kultury, přestože mĕlo rozhodující vĕtšinu jak u Čechů tak u Slováků. Na Slovensku vedlo ke zdůraznĕní odlišnosti od jejího vnĕjšího představitele, tj. Čechů, a vzniku slovenského nacionalismu, který přetrval i poté, co ztratil svou převážnĕ náboženskou náplň a co mu dodaly dynamiku hospodářské popudy (střet nastupující slovenské inteligence a české inteligence přesazené na Slovensko bezprostřednĕ po roce 1918). Protože novodobá společná česká a slovenská kultura navázala na bohatou a dlouhodobou kulturu, vytvořenou v českých zemích, která nemĕla protĕjšek na území Slovenska vlivem maďarské nadvlády, mohlo šíření výsledků společné práce slovenských a českých buditelů být pociťováno jako český kulturní imperialismus, který dusí slovenskou svébytnost. Takové restriktivní chápání společné kultury, kterou zkratkovĕ lze nazvat kulturou "československou", bylo posíleno tím, že ani čeští ani slovenští národní buditelé ve svém zájmu o její dĕjinný vývoj nešli dostatečnĕ daleko do minulosti, k dĕjinám Velkomoravské říše, ačkoliv v nich nespornĕ dĕjiny české i slovenské a dĕjiny kultury, vytvořené mezi jejím zánikem a rokem 1918, mají své základy: způsob myšlení - jazyk - i jeho obsah - křesťanství. Nejvlivnĕjší a nejhlubší interpret české kultury T.G.Masaryk začíná v dĕjinách navazovat na dobu husitskou a pokračuje odtud přes Chelčického a Komenského ke Kollárovi, Šafaříkovi, Palackému a Havlíčkovi; jejímu zakořenĕní v dobách předchozích, vlivu Cyrila a Metodĕje, českých svĕtců, z nichž sv.Václav byl symbolem uvĕdomĕlé české státnosti, reformnímu předhusitskému kvasu nepřičítá dostatečnou důležitost, pokud je nepomíjí zcela. Historická krátkozrakost přispĕla také k tomu, že československá kultura ve své před-komunistické dobĕ podceňovala neracionalistické složky náboženství, estetickou i etickou bohatost prosté víry i z ní odvozených rituálů, prostupujících každodenní život tzv. prostého človĕka a dávajících mu smĕr a smysl.

Československá kultura, vyrostlá organicky z českých i slovenských dĕjin na půdĕ kdysi společného "moravského" státu, se stala základem společného státu československého i české a slovenské národní jednoty, "národa československého", který přijal za své její křesťanské "ideály humanitní", v jejich uskutečňování vidĕl své "poslání" a na jejich obranu vsadil svou existenci.

Celkem:

Rozbor jednotlivých národotvorných prvků v případĕ Čechů a Slováků není ve svém výsledku jednoznačný; plyne z nĕho, že prvky odlišné jsou daleko slabší než prvky společné s výjimkou jednoho, jímž je nedostatek společné státnosti. Rozdílnost spisovného jazyka je do značné míry jeho důsledkem a není vážnou bariérou mezi Čechy a Slováky. Vztah mezi Slováky a Čechy není obdobný normálnímu vztahu mezi dvĕma cizími národy, např. mezi Čechy a Francouzi nebo Slováky a Švédy; je nesrovnatelnĕ užší, přičemž Moravané, o jejichž příslušnosti k českému národu není pochybností, jsou Slovákům bližší než Češi. Lze argumentovat na jedné stranĕ tím, že odlišnost Slováků a Čechů v rámci jednoho národa vytváří tak bohatou společnou kulturu, jakou nelze najít nikde jinde, a že by bylo "zradou na dĕjinách" nedat tomuto názoru politické vyjádření. Na druhé stranĕ historická zkušenost let Tisova Slovenska a komunistického režimu pocit identity Slováků s Čechy pro pole praktické politiky oslabila natolik, že koncept dvou národů převládl. Komunismu se podařilo zničit etiku československé kulturní náplnĕ a nepodařilo se mu nahradit ji etikou svojí; vytvořená prázdnota byla naplnĕna pudovĕ filozofií ekonomického materialismu - mít se líp - a ta prostupuje současnou společnost na obou stranách Karpat. Zkušenost už teď dokazuje, že to není nosná základna pro národní, státní i hospodářský život, že pro to nestačí ani český či slovenský do sebe zamĕřený nacionalismus ani český či slovenský do sebe zamĕřený ekonomický materialismus, ani mocensko-hospodářské užitkové úvahy. Vzdĕlanci minulých generací dovedli překlenout dobu pobĕlohorského temna, vybudovat most k hodnotám velké, třicetiletou válkou umlčené národní kultury, na ni tvořivĕ navázat a tak vytvořit základ společnĕ obnoveného národního sebevĕdomí a vynikajícího státu. Vzdĕlance této generace čeká obdobný úkol: překlenout dobu komunistického temna, vybudovat most k hodnotám velké, čtyřicetiletou komunistickou vládou umlčené kultury, na ni tvořivĕ navázat a tak vytvořit společný všelidský cíl pro Čechy i Slováky. To je úkol pro Slováky stejnĕ jako pro Čechy. Opravdové pĕstování národní svébytnosti Čechů a Slováků neleží v jednostranném zdůrazňování vzájemných rozdílů a pokračujícím odcizování jednĕch druhým. Leží ve vyváženém rozvíjení všech složek národní kultury, tĕch, které jsou společné i tĕch, které jsou odlišné. Obĕ kultury jsou jako kruhy, které se vĕtšinou překrývají; proto rozumí plnĕ i tĕm částem, které se nepřekrývají, a tím se ve svĕtĕ jedinečnou mĕrou obohacují. Pĕstovat pouze ty rysy, které jsou odlišné, znamená národní svébytnosti se zpronevĕřovat, ne ji rozvíjet. To platí pro Čechy stejnĕ jako pro Slováky a platí pro sféru politickou a státoprávní stejnĕ jako pro sféru kulturní. Společný a diferencovaný stát není otázkou volnĕ tvořené politické vůle, ale následkem kauzálních činitelů společného původu, dĕjin a kultury.

Politické rozhodnutí roku 1993 odstranilo pouta, která představoval společný stát a společné hospodářství, a tak odstranilo i třecí plochy, které působily odstředivĕ; nemohlo odstranit dostředivé národotvorné prvky generační souvislosti, jazyka a kultury, prvky,.které způsobují, že národní program psaný pro Čechy je do velké míry psán i pro Slováky a tento lidský celek má být předmĕtem péče politických subjektů českých i slovenských. Česká a Slovenská Republika převzaly právní kontinuitu Československa, ale podle všeho jejich občané ve své vĕtšinĕ nepřevzali jeho ethos. Komunismus jej zámĕrnĕ ničil a od jeho vítĕzství se politická i filozofická kultura Československa stala předmĕtem rozebírání a kritik, vĕtšinou odmítavých. Jako jinde ve svĕtĕ, i u Čechů převládlo mínĕní, že "dĕjiny jsou mrtvé" a že je možné tvořit novou společnost jako na zeleném trávníku. (Na příklad i katolická církev mnohde trpí tímto přístupem.) To se všude ukazuje jako pochybené. Češi a Slováci mají vysoce hodnotné kulturní dĕdictví, které třeba rozvíjet pro nové souvislosti a podmínky, ne opustit. Opravdové pĕstování národní svébytnosti Čechů a Slováků neleží v jednostranném zdůrazňování vzájemných rozdílů a pokračujícím odcizování jednĕch druhým. Leží ve vyváženém rozvíjení všech složek národní kultury, tĕch, které jsou společné i tĕch, které jsou odlišné. Obĕ kultury jsou jako kruhy, které se vĕtšinou překrývají; proto rozumí plnĕ i tĕm částem, které se nepřekrývají, a tím se ve svĕtĕ jedinečnou mĕrou obohacují. Pĕstovat pouze ty rysy, které jsou odlišné, znamená národní svébytnosti se zpronevĕřovat, ne ji rozvíjet. To platí pro Čechy stejnĕ jako pro Slováky a platí pro sféru politickou a státoprávní stejnĕ jako pro sféru kulturní. Společný a diferencovaný stát byl otázkou volnĕ tvořené politické vůle, ale následkem kauzálních činitelů společného původu, dĕjin a kultury. Národní buditelé překlenuli tzv. dobu temna a národní kulturu vzkřísili a převedli do nové doby. Překlenout dobu temna komunistické etapy dĕjin je úkol obdobný, a Slováci v nĕm mají náskok (viz Přílohu č. 17).

Od počátku dĕjin žili Češí a Slováci v tomtéž kulturním, politickém i hospodářském prostředí: byli součástí západní civilizace. Od komuniztického puče až po pád Sovĕtského svazu žili spolu v kulturní, politické a hospodářské soustavĕ, kterou budoval Sovĕtský svaz. Od jeho pádu se stali oba přímou součástí a účastníky novĕ se tvořící civilizace svĕtové, v jejímž rámci se bude rozhodovat o jejich budoucnosti a jejíž hlavní rysy je proto třeba si podrobnĕji uvĕdomit.

Ani dnes není nedostatek učených profesorů a jejich následovníků, kteří si jsou naprosto jisti, že objevy v jejich oboru, a zejména jejich vlastní objevy, jsou bezpečnou cestou k lepší budoucnosti lidstva, kdyby jenom zaostalé masy jich uposlechly. Odtamtud vede krátká cesta od vĕdy k ideologii, od demokracie k elitismu, od dobrovolnosti k donucení.

Tyto smĕry nepoužívají zastaralé metody komunismu nebo nacismu, ale využívají nových poznatků sociologie a psychologie - ne totalitní strany, ale síťová hnutí (networking), ne politická propaganda, ale manipulace veřejného mínĕní, ne velké ideologické debaty, ale psychologický nápor prostřednictvím zábavy a umĕní (filmy, hry, hudba), ne totalitní systém, ale manažerismus, ne revoluce, ale ochromení společnosti nezákonnými a nenásilnými demonstracemi organisovaných radikálních menšin, ne státní násilí, ale mimoprávní a mimopolitická centralizace moci a hospodářství. Společný jmenovatel je neochota podrobit "nový paradigm" demokratickým volbám, neochota předložit prosazované názory informovanému rozhodnutí občanů a neochota podrobit se hlasování. Rozhodnutí, jak se stavĕt k problémům vytvořeným růstem populace a životní úrovnĕ, bude tudíž určovat i politické, hospodářské i mezinárodní uspořádání lidstva.

Podle toho, kde je hledán kořen krize, nabyla diagnoza čtyř hlavních forem: jsou založeny na rase, pohlaví nebo prostředí. Afrocentrismus vidí kořeny krize v povaze bílé rasy, která ve svém shonu za ovládnutím lidí i přírody zničila domorodé civilizace, znásilnila přírodu a přivede lidstvo do katastrofy, nebude-li jí učinĕna přítrž. Feminismus v podstatĕ souhlasí s touto analyzou až na to, že vinu přičítá nikoliv bílé rase jako takové, nýbrž mužům jako přirozenĕ násilnickému pohlaví, které, podle slov spoluzakladatelky feministického hnutí v USA Glorie Steinem, ženy potřebují stejnĕ jako ryba potřebuje bicykl; dokud nebude kultura a civilizace vybudovaná "bílými samci" nahražena matriarchální kulturou, řítí se lidstvo do záhuby. Ochránci přírodního prostředí přičítají vinu človĕku jako takovému; řešení vidí v zastavení nebo zvrácení technologického rozvoje a ochranĕ divoké přírody a zejména všech technologií ohrožených divokých druhů rostlin i živočichů. Biologové se shodují v řešení: míň lidí, a protože všechny ostatní diagnozy toto řešení vĕtšinou přijímají a byrokratická a hospodářská centra moci toto řešení prosazují, je odlidňování globálnĕ prosazováno a provádĕno. Za tĕchto okolností musí Češi i Slováci definovat svůj národní program.

DOMOV

OBSAH

39. ČESKÁ NÁRODNÍ POVAHA V POLITICE