|
|
39. ČESKÁ NÁRODNÍ POVAHA V POLITICE (
114)Národní povaha se projevuje ve všech oblastech národního života a zabarvuje je, aniž by bylo možno veškeré, tak rozmanité její projevy shrnout jedním pojmem; je proto třeba ji zkoumat pro každou oblast zvlášť, protože národ je celek sice učleněný, ale ne organizovaný, a jak uvedeno shora, povahu celku nelze zjistit tím, že se zkoumají jen vlastnosti jeho jednotlivých složek a částí, je třeba vzít v úvahu i jejich vzájemné vztahy a cesty, jimiž se pak celek projevuje svou činností navenek.
V politice je často možné přičítat národu jednání jeho státu a z něho usuzovat na národní povahu; tento postup není možný tam, kde národ neměl vždy svůj vlastní stát, případně ve svém státě musel brát ohledy na cizí mocenské vlivy vnější i vnitřní. V takovém případě je nutno brát v úvahu nejen politická, ale i všeobecně myšlenková hnutí, která politika národa vyjadřovala. T.G.Masaryk při zkoumání národní povahy postupoval na základě předpokladu, že na národní povahu lze soudit z povahy myšlenkových vůdců, jejichž ideje národ trvale internalizoval, a národní povahu lze odvodit ze společných znaků postav, které národ považuje za své vůdce, a hnutí, v jejichž čele stáli. Tato metoda, jakkoliv s mnoha stran kritizovaná, se zatím ukázala jako nejplodnější, a proto je její použití oprávněné. Je oprávněné se ptát, proč si český národ ze všech svých panovníků pamatuje právě sv. Václava (
115), z náboženských myslitelů právě Mistra Jana Husa a Jana Amose Komenského, z myšlenkových vůdců Kollára, z politických vůdců "otce národa" Františka Palackého a "tatíčka" Masaryka, a jaké byly jejich společné vlastnosti. Lze je izolovat na dvě: předně všichni byli hluboce věřící křesťané a za druhé byli svrchovaně střízliví a praktičtí; dovedli ve své době dát směr smýšlení "lidu" a učinit z něho trvalou součást národního povědomí.U všech národů jest politické hnutí následkem myšlenkových proudů a vzniká z objektivně sdělitelných podúčelů jednotlivců tím, že k jejich uskutečnění požadují účast na vedení státu. Vzhledem k politické i kulturní nesvobodě Slováků v Uhersku se při aplikaci Masarykovy metody vynořují až do nové doby hlavně postavy z Čech a Moravy a zkoumání je s výjimkou nové doby omezeno na dějiny české. Pro ně je příznačné, že duchovní, myšlenkoví vůdci byli současně i vůdci politickými; otázka po české povaze v politice tak splývá s otázkou po povaze českého myšlení.
Pro české myšlení je příznačné spojení mysticismu (který souvisí pravděpodobně s biologickým původem Čechů jako vlastnost všem Slovanům společná) s věcnou, střízlivou praktičností (již je možno odvozovat od příslušnosti Čechů do oblasti západní kultury). Dějiny českého národa jsou charakterizovány úsilím o nalezení absolutní pravdy a spravedlnosti (nalézal ji v křesťanství) spojeným se snahou o důsledné a všestranné uskutečnění požadavků, které z těchto poznatků plynou; toto uskutečnění má být provedeno okamžitě, ve všedním, každodenním životě, a to prostředky velmi střízlivými a praktickými. Řešení všech problémů, před které byl český národ postaven, vykazuje tyto rysy; není prováděno pod zorným úhlem vlastního prospěchu, nýbrž sub specie aeternitatis a má býti okamžité, konečné a dokonalé. Velká hnutí českého národa nevznikala na základě zájmů hmotných nebo mocenských, nýbrž jako boj o mravnost, pravdu a spravedlnost a dokonalé splnění jejich požadavků v uspořádání společnosti a všedním, denním životě. Lidé, kteří je tvořili a vedli, postrádají pathosu a velkých gest, jsou opravdoví a mravně zanícení a současně střízliví, věcní a praktičtí; jejich myšlení směřuje k postižení věčných zákonů (připisovaných Bohu) a jejich jednání usiluje o rozumné a proveditelné zařazení vlastního života i života celého národa pod poznané pravdy jako bojovníků na straně pravdy, spravedlnosti a pokroku. Tato povaha služby ideálu oduševňuje i řadu vynikajících spisovatelů, výtvarných umělců a skladatelů (spojuje je s duchovními vůdci slovenskými od doby, kdy se v Uhrách mohla slovenská kultura projevovat). Lze tedy uzavřít, že jako národ charakterizuje Čechy spojení náboženské opravdovosti se střízlivostí a kritickou věcností; jejich myšlení hledá přímý vztah denního života a jeho úkonů k věčným hodnotám a pravdám a praktické uskutečnění z nich plynoucích postulátů.
Pro jednotlivé členy národa tato charakteristika neplatí; u nich obvykle převažuje střízlivost a pragmatismus (ryzí tento typ představuje "dobrý voják Švejk"), ale postaveni před výzvu sloužit ideálu, stávají se ze sedláků Boží bojovníci, z řemeslníků legionáři, z Kondelíků vojáci, spěchající na svá místa bránit demokracii proti daleko silnějšímu nepříteli, ze studentů revolucionáři, vytrvalí bez obrany proti organizovanému násilí. I komunistický úspěch v únoru 1948 je nutno částečně přičíst tomu, že se KSČ podařilo apelovat na charismatické sklony českého člověka lépe než jejím odpůrcům.
Shrnuto: česká politika jako výraz českého myšlení je charakterizována dvěma rysy:
1. Vyrůstá z celkového světového názoru, který chce dosáhnout absolutních hodnot a podle nich se řídí; proto je v podstatě otázkou mravní a z velké části i náboženskou, konkretně otázkou opravdově žitého křesťanství,
2. svého cíle chce dosáhnout prostředky střízlivými a praktickými podle zásady hospodárnosti.
Podřizuje sebe i národ mravním směrnicím, z nichž vychází; jejich uskutečnění, ne dosažení moci a blahobytu je jejím hlavním cílem; pokud o ně usiluje, pak jako o prostředek nebo průvodní jev, hmotný projev, realizaci absolutních hodnot, mravních zásad, jimiž se řídí. Taková politika odpovídá duchu českého národa; její myšlenky a její cíle nachází souhlas u rozhodující části jeho příslušníků, neboť v ní nalézají vědomé vyjádření toho, co sami chtějí a cítí, ale vyslovit a uskutečnit nedovedou; taková politika spolutvoří "československé" duchovní prostředí a pomáhá určit a vyhranit národní povahu do budoucnosti. Na Slovensku celé národní probuzení, Štefánik, po něm Šrobár, Dérer i Hlinka a další vynikající postavy slovenského života se k tomuto druhu myšlení hlásily a na straně české získalo naprostou převahu, i když ne jednomyslnost.
Národní povaha a národní kultura se propojily v národním úsilí o střízlivě žité křesťanství, artikulované nejprve národní kulturní elitou a pak převzaté národním celkem.
"V této souvislosti vyvstává otázka, zda je možné vůbec hovořit o smyslu a poslání národa či státu, aniž by se autor vyhnul mesianismu a prázdným gestům. Tento problém byl v případě Československa zodpovězen T.G.Masarykem a před ním celou řadu národních myslitelů. Masarykův koncept československého státu byl navzdory všem překážkám uskutečněn a potvrdil tak správnost Masarykovy politické filozofie a filozofie dějin. Právě díky poslání, které si tento stát vzal za své, tj. obranu a šíření demokracie a humanity, si československý stát a jeho občané získali mezinárodní prestyž a uznání. Na základě tohoto novodobého precedentu lze tvrdit, že smysl a poslání národa není pouhá fikce, ale konkrétní politický program, který Masaryk nazýval programem realistickým. ... tvoří centrální drama českých a slovenských dějin. Toto drama lze vyjádřit jako snahu o mravní a politickou obrodu národa, která není věcí jen individuálních jedinců, ale národa jako celku. Tato národní obroda spočívá v přijetí humanitního smýšlení a jednání, jehož základem je křesťanské učení o lásce k bližnímu. Tato humanita se stává národním programem a slouží jako ospravedlnění existence českého a slovenského národa, který skrze svůj společný stát uskutečňuje program humanity na mezinárodním poli. ... 'My Čechové nemůžeme se vzdát své podstaty národní, nemůžeme nežíti smyslem své historie, a proto přirozeně i v politice mezinárodní a zahraniční stavěti musíme na idei své.' (TGM)." (
Zápas o čistou formu křesťanství je společným národním úsilím od začátků státotvorných pokusů středoevropských Slovanů. Velkomoravská říše, jež byla prvním společným státem Čechů a Slováků, byla používáním národního jazyka v liturgii a biblí psanou v národním jazyce průkopníkem reformy, která byla v katolické církvi dokončena až Druhým vatikánským koncilem. Hus a husitství byly dalším pokusem obrodit křesťanství proti proudu současné doby a tak léčit její politickou a hospodářskou krizi reformou mravů a konkrétního chování, ne bojem o doktrinární spekulace. Ve snaze o morální a duchovní obrodu církve pokračoval Petr Chelčický a Čeští bratři, a jejich snaze dal mezinárodní rozměry jejich poslední biskup Jan Amos Komenský.
Na tento odkaz navázal vědomě František Palacký svou filozofií "božnosti", ke které lidstvo spěje, a spolu s Kollárem učinil humanitu centrem národního obrození jako součásti nástupu Slovanstva do světových dějin. Masaryk tuto řadu završil formulací smyslu českých dějin jako "Ježíš, ne César" a národy a "státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily". Opustí-li tyto ideály, ztratí český národ oprávnění své existence, svou budoucnost i stát. (
117)Z těchto důvodů je třeba objektivně považovat vědomé rozvíjení shora definované národní a státní tradice za dlouhodobě nejslibnější cestu české politiky.