DOMOV

OBSAH

39. ČESKÁ NÁRODNÍ POVAHA V POLITICE

Tato část teorie politiky je věnována narýsování českého politického národního programu, t.j. programu pro český národ, nikoliv pro český stát. Národní program je širší než program státní a politiku státní v mnohém zahrnuje, protože je stát je jeho nástrojem: je jeho prostředkem, nikoliv účelem. Vzhledem k blízkosti českého a slovenského národa je jisto, že při nejmenším části tohoto programu mohou najít uplatnění i na území Slovenské republiky.

Vlna této životní filosofie se přivalila do Československa, a Češi a Slováci rozhodují, kterým směrem chtějí jít. Toto rozhodnutí určuje obsah cíle národního politického úsilí, určuje povahu právního řádu a prostoupí, prosákne všechny instituce od povahy hospodářství po organisaci armády, od zdravotní péče po soustavu výchovy, od umění po skladbu výroby v továrnách. Tento výběr určí také, jaký postoj český národ při své výstavbě a přestavbě zaujme k čtyřem velkým světovým problémům, jejichž řešení bude náplní příštího století: populace, demografie, světový právní řád a přežití demokracie.

Zlepšení tlakového koeficientu - politika plodnosti

V roce.2100 měl počet lidí na světě dosáhnout asi devět a půl miliardy lidí, pokud tento vývoj nebude překažen. To znamenalo devět a půl miliard žaludků, devět a půl miliard párů rukou a devět a půl miliard mozků..

Jeden směr myšlení se na tento vývoj dívá jako na kladný; klade důraz na rozmnožení rukou a mozků, protože dovedou nasytit mnohe víc než devět a půl miliardy lidí, a klade zájem lidstva jako nositele duchovního vývoje nad zájem člověka jako psychofyzické jednotky. Jako prostředky navrhuje změny méně produktivních politických a hospodářských soustav v systémy produktivnější, omezení "nadměrné" spotřeby, ochranu prostředí v zájmu lidstva a technický pokrok, včetně expanse pozemského života do vesmíru.

V západní civilizaci dnes převládající myšlenkový směr se na tento vývoj dívá jako na škodlivý a vidí v člověku hlavně dvě nohy s hladovým žaludkem. Jako prostředky, jak řešit jeho potíže, zavádí omezení populace, zvýšení spotřeby na člověka, pak stabilisování nebo snižování populace a udržování, resp. zvyšování blahobytu menšící se populace. To implicitně si vynucuje rozhodování, kde a jak se má zmenšovat populace, t.j. vede k eugenice, která podle měřítka psychofysického zdraví bude zvyšovat kvalitu populace preventivním i kurativním eliminováním vadných, resp. nedokonalých jedinců. Technologie zde umožňuje umělé oplodňování, případně spermaty vybraných jednotlivců, umělé těhotenství, zákaz dětí pro geneticky pochybné lidi; umělé "líhně", přechovávající zmrazené zárodky už existují. Zůstává otázka, kdo a jak bude vybírat genetické řetězce určené k vymazání. Převládající myšlenkový směr dává přednost jednak objektivním měřítkům stanoveným na základě vědeckého badání (demografie, eugenika), jednak soukromým jednotlivcům (reproduktivní svoboda), pokud se rozhodují v souladu s politikou odlidňování, která je globálně uplatňována.

Po rozdělení apolečného státu je český národ příliš slabý, než aby ovlivňoval globální politiku (totéž platí o Slovácích). Může přesto na území a v rozmezí své svrchovanosti uskutečňovat program odpovídající jeho podmínkám, potřebám a cílům.

Tento program je program populačního růstu z důvodů všeobecných (z hlediska uskutečnitelnosti a v souladu se zákony vývoje) i z hlediska situace, ve které národ je: výhledově rychlé vymírání za podmínek dostatečných zdrojů pro populační růst. Jako jedinečné seskupení duchovních vlastností byl jeho příspěvek duchovnímu vývoji Evropy a lidstva významný: v reformě církve předstihl ostatní o staletí; v programu na proměnu habsburské konglomerace na federaci střední Evropy prosazoval volbu, která mohla zabránit dvěma světovým válkám; rozhodnutí klást včas ozbrojený odpor nacismu bylo správné, jak II. světová válka a studená válka dokázaly; zdar pokusu vytvořit společenský řád na základě politického i hospodářského pluralismu, učiněný v letech 1945-1948 a pak slabě 1968 mohl ukrátit studenou válku. Mezi příčinami, že tyto přínosy nebyly využity, početní slabost byla jednou z hlavních: Česká politika správně identifikovala národní problém jako problém malého národa a chtěla fyzickou malost nahradit silou ducha; dějiny ukazují, že silný duch ve slabém těle se neprosadí. Je proto odstranění této slabosti předním úkolem národního programu a nastoupení politiky plodnosti ve světě postiženém politikou neplodnosti může nejen ukázat cestu k lepšímu pojednání potíží růstu, ale souběžně národní historickou malost odstranit nebo při nejmenším zmírnit. Život (jeho udržení a růst) je podmínkou všeho jiného usilování a materiální předpoklady pro tuto politiku u českého i slovenského národa existují nebo jsou proveditelné.

Jakožto psychofyzický celek potřebuje národ hmotnou základnu pro svůj život - území, které mu poskytuje jednak zdroje, o které se může opírat, a ochranu svou rozlohou nebo svým útvarem. Takové území obsadí národ buď bojem přímým - obsazením - nebo bojem nepřímým - zalidněním, a když je drží delší dobu, přetváří je a obsazené území spopluurčuje jeho život: stává se jeho vlastí. Vztahem mezi obyvatelstvem určitého území a tímto územím se zabývá geopolitika zejména po stránce mocenské: jak definuje život národa zeměpisná povaha vlasti: ostrovní národy mají jinou tvářnost než národy kontinentální. Dějiny a osudy českého národa byly definovány pohořím, které v Čechách usídleným slovanským kmenům poskytovaly přirozenou možnost ochrany před invazí a které je uchránily před osudem soukmenovců na sever i na jih od české kotliny.

Měřeno poměrem počtu obyvatel k výrobě potravin je Česká republika při své tradiční životní úrovni běžné ve střední Evropě ve stavu značného podlidnění. Úbytek obyvatelstva způsobený odsunem německých státních občanů do Německa (všechny osoby německé národnosti na území předmnichovské Československé republiky obdržely po odtržení sudetského území a zřízení Protektorátu německé státní občanství, kterého se ani nezřekly ani nebyly zbaveny) nebyl nikdy nahražen růstem českého obyvatelstva; to naopak začalo početně ubývat, jak počet úmrtí neni ani vyrovnáván počtem narození). Výroba potravin je taková, že Česká republika potraviny vyváží, a hospodářský systém zaručuje, že hlad ve smyslu nedostatečné a nedosažitelné výživy neexistuje. Celkové bezprostřední vyhlídky jsou takové, že i při zastavení poklesu početního stavu národa podlidnění se bude stupňovat všeobecným zlepšováním zemědělství jak vypěstěním lepších druhů rostlin i domácího zvířectva tak výkonnějšími způsoby obdělávání a udržování půdy a používáním zdravotně neškodných hnojiv a sloučenin proti pleveli a hmyzu. Toto je směr, kterými jde zemědělství globálně a není důvodu, aby se tento pochod České republice vyhnul.

Výroba potravin probíhá v rámci celé biosféry, na jejímž stavu odvisí. Na globální zdraví může Česká republika vykonávat vliv poměrně malý, v trojúhelníku ČR - Německo - Polsko je větší, protože jejich závislost je vzájemná. Je jedním z předních úkolů její zahraniční politiky vykonávat vliv tam, kde výpady vznikající na území cizích států poškozují životní podmínky na jejím území. V pravomoci českého státu však je zvolit typ ekologie, který podmínkám českého národa nejlépe vyhovuje. Tento typ není vzor Spojených států, který sleduje navrácení velkých rozloh přírody do stavu nepěstěné divočiny, ani vzor Brazilie, pro kterou je světovou veřejností propagován typ záchrany nebo rozšíření džungle; pro české poměry je nejlepším vzorem obraz pěstěné zahrady sledující cíl udržitelnosti. Vychází z poznání, že člověk má schopnost otevřít plný potenciál přírody, který by jinak zůstal nevyužit. Sad je krásnější než divočina; chrám je krásnější než kameny, z kterých je postaven; koupaliště aktualizuje potenciál vody pro zábavu a zdraví; pole obilnin a zeleniny, sady ovocných stromů a stáda ochraňovaného a živeného dobytka aktualizují potenciál životodárnosti přírody. V tomto rámci je místo pro národní parky, které jsou jedinečné krásou přírodní (scenerie neb jedinečný druh zvěře) nebo lidmi vytvořenou (historické, umělecké nebo i technické stavby, pěstěné lesy, sady, rybníky či jezera), ale důraz je kladen na udržitelné využití půdy, rostlin i živočišstva tak, aby místo ukrutnosti a bezohlednosti přírody, které její potenciál utlumují, byl vytvořen řád, který tento potenciál, jeho krásy, užitečnost a citlivost, aktualizuje a její divokost omezuje.

Důležité místo v takto chápané péči, resp. rozvíjení prostředí patří tzv. malé ekologii. Pojem "malá ekologie" zahrnuje ekologickou činnost, kterou provádí a hradí místní samospráva. dobrovolné spolky a sdružení i jednotlivci; patří k ní typicky udržování čistoty veřejných prostor a budov, udržování zeleně a vodních ploch i omezení hluku, prachu, zápachu. V širším smyslu se týká také ochrany krásy prostředí včetně chování, mluvy, půvabu lidského těla, vkusu oblékání a vystupování a - pokud lze lidské myšlenky a city zařadit mezi existentní vlastnosti biosféry - porušují krásu přírody i prostředí také podlé a záludné myšlenky, touhy a žádosti. Ochrana prostředí v česlých podmínkách spočívá hlavně na úrovni malé ekologie, to znamená dobrovolné a spontánní účasti jednotlivců a malých skupin.

S výjimkami, které vyžadují lidskou činností neovlivněné podmínky, se volně živoucí zvířena za našich podmínek rychle přizpůsobí civilizaci všude, kde je dostatek pěstované nebo volně rostoucí zeleně. S lidským vlivem se dovede rychle sžít velmi rozmanité ptactvo a v poměrně krátké době se přizpůsobí mnohé druhy ostatní fauny: veverky, králíci i zajíci, daří se vačicím a mývalům, i srnky si zvyknou chodit pro potravu do zahrad i k obydlím, zejména je-li tam pro ně nachystána. Pocit domova a okruh biosféry doplňuje zvířena chovaná pro potěšení a útěchu dospělých i radost dětí (psi, kočky, kanárci, papoušci, morčata, králíci, bílé myši).

Znalosti architektury došly tak daleko, že tvarem, barvou a zvukem (hudbou) místnost dovede v člověku, který se v ní nachází, navodit náladu, která odpovídá jejímu účelu: pozornost, soustřednění a energii na pracovišti, uvolnění, klid, odpočinek a zábavu v bytě, kde má volnost jej upravit podle vlastního vkusu. Technologie bydlení obstarává čerstvý vzduch, vodu a dodávku energie potřebné na pohon rozmanitých zařízení k usnadnění práce v domácnosti v rámci rodiny, tedy podle potřeb malé lidské jednotky. Jinou technologii potřebuje pracoviště, protože vyžaduje soustředění větších skupin jednotlivců, jejichž osobní styk je rostoucí měrou nahražován elektronickými roboty: počítače, telefonní linky, rozhlas, televize a informační sítě. Technologie umožňuje vykonávat některé úkony povolání doma nebo kdekoliv jsou potřebné přístroje, dokonce i z pohyblivých dopravních prostředků; toto splývání bytu s pracovištěm není běžné a v dohledné době tak zůstane.

Bydlení pro rodiny je pro populační růst nezbytností. Je to v první řadě odpovědnost těch, kdo rodinu zakládají. Ve vyspělých zemích se pokládá bydlení za dosažitelné, jestli měsíční splátky nepřesahují týdenní příjem rodiny, což platí pro většinu obyvatelstva. Určitá část obyvatelstva potřebuje méně, ale pro jinou část obyvatelstva je to částka příliš vysoká. V tom případě musí v zájmu plodnosti národa zasáhnout svépomoc (družstva, záložny) nebo veřejná moc (podpory, veřejné záruky bankovních půjček nebo půjčky z veřejných prostředků). V České republice se očekávání, že "neviditelná ruka volného trhu" zlevní bydlení a učiní je široce přístupným, nesplnilo, a proto nějaký zásah nebo kombinace zásahů je jako součást populační politiky nutná (viz dále).

Těžba nerostů byla zavedena do českých zemí již ve středověku, a proto byly jejich zásoby značně zmenšeny. Nejvíce byly postiženy zásoby uranové rudy, která byla téměř vyčerpána, a zásoby stříbra. Nafta se na jejich území prakticky nevyskytuje.

Největší surovinové bohatství v České republice je uhlí, ale jeho potenciál je dalekosáhle nevyužit, pokud je uhlí spotřebováno jako palivo. Je to použití jednak ekologicky škodlivé, jednak nenahraditelné . Uhlí je cennější ve formě svých odvozenin i jako tekuté palivo (benzin, diesel) i jako surovina pro výrobu barviv, olejů a umělých hmot.

Druhou bohatou surovinou je dřevo, které má výhodu, že je to surovina schopná trvalé udržitelnosti. I zde platí, že zpracování této suroviny je prospěšnější než prodej do zahraničí v nezpracované formě.

Velkou výhodou české země je dostatek vláhy a vody.

V každém případě jsou zásoby surovin na území České republiky omezené, ale je v silách národa toto omezení obejít třemi způsoby: neplýtvat surovinami na zbytečné obaly, náhrada vzácných surovin umělými hmotami existujícími nebo nově objevovanými, a využitím skutečnosti, že použité suroviny neopouštějí zeměkouli, ale jsou k dispozici pro nové zpracování a použití.

Klíčem, který otevírá technický pokrok, je množství použitelné energie. Podle všeho téměř neomezeným zdrojem se stane atomická energie, jestli se podaří uskutečnit její výrobu fuzí místo štěpením. Ale pro zemi uprostřed Evropy, ve středu poměrně hustě zalidněného území, se stane výroba energie z radioaktivity žádoucí, až bude nalezen bezpečný a proveditelný způsob, jak odstranit ze země a z dosahu její přitažlivosti radioaktivní odpad, zejména plutonium. Jakkoliv čeští vědci se mohou účastnit tohoto výzkumu, nákladné jeho prostředky jsou přístupné hlavně státům s neobyčejnými finančními zdroji anebo projektům mezinárodních rozměrů.

Do té doby je třeba hledat řešení rozvinutím méně náročných cest bezpečnějších pro obyvatelstvo i pro prostředí, a těchto zdrojů má Česká republika celou řadu, většinou už vyzkoušených. Její poloha zaručuje poměrně stálý pohyb vzduchu, který umožňuje využití větrné energie, i poměrně stálý a předvídatelný dopad sluneční energie. Neomezený zdroj je gravitace: jednak využití spádu vod (vodní mlýny a pily mají dlouholetou tradici), jednak tepla produkovaného tlakem ve vnitru země (které je poměrně přístupné na příklad při dolování uhlí). Tyto zdroje všechny převeditelné na všestranně použitelnou elektrickou energii jsou více než trvale udržitelné - jsou spíše nevyčerpatelné. Některé zdroje nevyžadují budování velkých projektů, zejména využití energie sluneční, větrné a vodní lze přizpůsobit k tomu, aby sloužilo vytápění a osvětlení jednotlivých budov soukromých, výrobních i veřejných, a nadto mají tu výhodu, že nejsou ekologicky škodlivé.

Spojen s šetřením energie a její meximálním využitím tento směr vývoje dává naději, že zajistí všechnu energetickou potřebu stávajícího i rostoucího obyvatelstva.

Jeho memorandum vychází z těchto předpokladů:

Současná populační situace se od doby, kdy bylo napsáno Memorandum XXIX, spíše zhoršila než zlepšila. Nedošlo sice k náhlému snížení počtu obyvatel válkou nebo epidemii, který by se rovnal odsunu; zato degenerační proces, o kterém se zmiňuje, pokročil, jak předpovídáno, ne-li rychleji. Vedle příčin materiálních způsobených nevýkonností komunistického systému působí úpadek vědomí příslušnosti k národu, vyvolaný dlouhodobým nahražováním loyality k národu loyalitou k jiným lidským celkům - za komunismu k třídě, po jeho pádu k evropanství nebo světoobčanství, ale zejména k jednotlivci oproti jakýmkoliv celkům vůbec včetně rodiny. Je tudíž populační stav českého národa porovnatelný se stavem v době, kdy bylo Memorandum XXIX. psáno, a tehdy navrhovaná protiopatření lze přímo ocitovat:

Při posouzení tohoto memoranda je nutné vzít v úvahu, že jeho cílem není jen podpora populace, ale je dosáhnout maxima populačního růstu národa v co nejkratší době, cíl. který vyplýval z okolností a z vědomí odpovědnosti současné generace za osudy generací minulých i budoucích, vědomí, které po tom, čím národ tehdy právě prošel, bylo v roce 1947 velmi živé. Živé bylo také vědomí, že národ ušel záhubě jenom vývojem světové situace a že na svůj vlastní osud měl vliv malý - v jeho prospěch bylo hlavně, že před konflktem s totalitním režimem i během konfliktu byl viditelně na straně demokracie. Současně bylo živé vědomí, že v rozhodujících dnech byl dán na pospas totalitnímu režimu vlastními spojenci a že přes svou porážku Německo zůstávalo mocným sousedem, jehož oživení jako možné hrozby bylo pociťováno jako nevyhnutelné. Za těchto okolností představovala doba, než k tomu dojde, omezenou lhůtu, kterou národ musel využít ke svému maximálnímu zajištění vlastními silami, tedy v první řadě početním vzrůstem.

Současné okolnosti jsou odlišné hlavně v tom směru, že vědomí přirozené povinnsti vůči minulým a budoucím generacím a vůči národu snad odumřelo, při nejmenším bylo zatlačeno do pozadí nejprve vlivem komunismu, který kladl na první místo zájmy proletariátu teoreticky, zájmy Sovětského svazu oficielně a zájmy jeho manažerské centrály ve skutečnosti. Tyto okolnosti daly určitou legitimitu otázce: "Co pro mne stát jako nástroj národa udělal kromě toho, že mě utlačoval a využíval?" Když komunistický stát padl, přišla vlna ekonomického materialismu čistě egotistického zaměření, které zpochybnilo jakoukoliv důležitost národního celku - spíše jej odsuzovalo jako zhoubný nacionalismus. Toto myšlenkové ovzduší převládá, takže přijetí národního populačního programu je v nejlepším případě velmi obtížné.

Přesto lze z memoranda vytěžit několik zásad trvalé platnosti, Tyto zásady jsou: (1) každý člověk národního celku má vůči národu, ke kterému patří, přirozenou povinnost pokračovat a rozšiřovat fyzicky i kulturně kontinuitu předcházejících generací, (2) tuto odpovědnost má také vůči lidstvu jako celku, protože národy jsou nositeli duchovního vývoje humanity, (3) tato odpovědnost je v přímém poměru k materiálním statkům, kterými vládne, (4) účast veřejné moci, zejména státu, na vymáhání této povinnosti je nepostradatelná.

V době, kdy bylo memorandum psáno, platila jako samozřejmá zásada, že stát je nástrojem zájmu státotvorného národa v politice vnitřní i zahraniční; (státotvorný národ je národ, který hájí neodvislost a samostatnost daného státu) tato zásada byla uznávána mezinárodním řádem, který přiznával každému národu právo na samostatnost. Dnešní mezinárodní řád naproti tomu dává přednost jednotlivci a trvá na tom, aby stát dával stejná práva a povinnosti každému občanu (případně každému obyvateli) státu bez ohledu na národní příslušnost. Tato přednost omezuje populační politiku státotvorného národa: buď musí stát podporovat populační růst všech občanů (nebo obyvatel) státu anebo, nechce-li tak činit, musí ji stejnou měrou omezit; v tom případě národ, jehož příslušníci sledují cíl maximální plodnost národa, je odkázáni na svou dobrovolnou podporu (kulturní, organizační nebo hmotnou) početního růstu vlastního národa. Pro český národ tento postup je tradiční: takto český národ vybudoval svou kulturu, hospodářství a politiku v době, kdy neměl státní samostatnosti, a je s to tak učinit i ve věci populačního růstu, pokud jeho příslušníci přijmou poznatek, že národy mají vývojovou funkci a že mezi nimi český národ přinášel svůj osobitý příspěvek, který měl v duchovním vývoji evropském a později i světovém objektivní hodnotu, že má potenciál tuto funkci znovu plnit a že je v tomto ohledu objektivně cenný a nenahraditelný. Tento poznatek je objektivně platný, tj. pravdivý, a proto má být součástí národního programu bez ohledu na to, zda jeho uplatnění je za daných okolností obtížné nebo zdá se neproveditelné: je nutné podle měřítek uskutečnitelnosti cílů i upotřebitelnosti prostředků.

V každé společnosti jsou skupiny lidí, kteří usilují o to nabýt bohatství a moci rychleji a ve větší míře, než jim dané společenské uspořádání umožňuje, a lidí, kteří se cítí povoláni společnost přetvořit podle svých představ na základě svého původu, rasy, třídní příslušnosti, bohatství nebo vzdělání. Pro ně je demokratické uspořádání, které svěřuje rozhodování všem občanům stejně, překážkou při uskutečňování jejich cílů. Protože demokracie nedávno jednoznačně porazila své soupeře, nemohou na ni útočit přímo; proto hledají a uplatňují jiné než selhavší cesty, jak svých cílů dosáhnout i přes demokraticky projevovanou vůli občanů ("lidu"). Tyto cesty lze zjednodušeně shrnout pod pojem "mimopolitických a mimoprávních pochodů". "Mimopolitické" jsou pochody, které dávají svým původcům podíl na řízení veřejných záležitostí jinak než prostřednictvím demokratických pochodů, tj. získáním většiny občanů pro sledovanou politiku, volbami a hlasováním v normotvorných (zákonodárných) sborech. "Mimoprávní" pochody jsou využití zásady, že v demokracii je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, k uskutečňování cílů, které ovlivňují život společnosti, které jsou proto předmětem veřejného zájmu a jejichž uzákonění je nepravděpodobné, vytvářením precedentů vynutitelných bez právní sankce, ale současně bez porušení právního řádu. Tato metoda je k dispozici osobám, které ve společnosti zaujímají klíčové (manažerské) pozice prakticky nepodrobené kontrole. Obsadit rozhodující místa v mamutích mezinárodních organizacích politických a v hospodářských korporacích a jejích byrokraciích a použít jejich skoro-monopolů v masmédiích je snadnější než přesvědčit většinu "obyčejných lidí" v demokratické rozpravě, kde všichni účastníci mají přibližně stejnou hospodářskou základnu a stejnou příležitost vyjádřit svůj názor.

Občanů, kteří oponují takto prosazované ideologii a kteří si materiálního omezení své svobody (omezením svých možností) jsou vědomi, je menšina; většina si je uvědomuje jen matně a stěžuje si, že na chod společnosti nemají vliv, že volby k ničemu nejsou, že demokracie "nefunguje", že "oni" stejně udělají, co chtějí. Demokracie tak ztrácí životnost a průbojnost. Sem tam vznikají teorie o světových spiknutích, proti kterým má být občanstvo mobilizováno. Ve skutečnosti nejde o spiknutí, nýbrž o sociologický pochod, který může být zastaven nebo zvrácen ve prospěch demokracie jen větší dávkou demokracie, tím, že demokratické uspořádání prostoupí společnost a zejména politiku a stát více než dosud. Takový postup znamená všeobecně upevnění role orgánů moci zákonodárné - orgánů normotvorných - vůči orgánům moci soudní a výkonné, a to rozšířením demokracie přímé na úkor demokracie zastupitelské. Konkretně to znamená jednak posílení samosprávy, jednak oživení tvorby politické vůle prostřednictvím organizací pro to specificky utvořených, tj. politických stran.

Na otázku, jestli demokracie může přežít v moderní společnosti gigantických mimopolitických a mimoprávních mocenských center je odpovědí prohloubení demokracie na všech rovinách ve všech institucích. Účinnost masových sdělovacích prostředků spočívá mimo jiné v tom, že působí autoritativně na osamocené jednotlivce, kteří pro svůj nesouhlas nebo pochybnosti nemají žédnou oporu. Smysluplná rozprava je možná jen v poměrně malých skupinách; masové schůze a sjezdy mají povětšině význam manifestační a jejich průběh je předem určen souhlasem nebo střetem různých směrů, které svůj postup předem připraví. Proto je doporučitelné, aby volené nebo delegované orgány ve spolcích, politických stranách, veřejných orgánech, hospodářských korporacích a družstev měly omezený počet členů, který umožní uplatnění skupinové demokracie.

"Skupinová demokracie je řešení poměru mezi společností a jednotlivcem prostřednictvím malých skupin s demokratickým vnitřním životem, ve kterých jedinec není pohlcován skupinou ani skupina ovládána jedincem; znamená činnou účast všech členů na životě skupiny, snášenlivost k mínění druhých a pocit závaznosti k rozhodnutí většiny. Je současně odpovědí na kritiku, že soustavy nedemokratické jsou výkonnější a rozhodnější než soustavy demokratické; skupinová demokracie znásobuje přínos každého člena a tím i výkonnost skupiny.

Způsob, kterým demokratická skupina dochází k závěrům, je rozprava a hlasování. Protože rozprava a hlasování, výměna názorů a hledání rozhodnutí má členy skupiny spojovat, ne rozdělovat, platí pro jednání v demokratické skupině určité zásady, které si její členové musí osvojit:

Protože nedemokratické vlivy (mocenské koncentrace byrokratické a hospodářské) omezují národní neodvislost shora, prostřednictvím ústřední vlády státu, demokratická povaha státu je posílena nejvíce rozšířením pravomoci té roviny samosprávy, která má na občana bezprostřední vliv, tj. samospráva místní. Ta je podvázána, jestliže způsob, jímž dochází k rozhodnutí a jímž rozhodnutí provádí, je určen uniformně pro celý stát. Jinak řečeno: samosprávné celky jsou životnější, účast občanů na jejich životě intenzivnější, jestliže si samy mohou dát vlastní "ústavu":

Rozsah pravomoci samosprávy záleží na okolnostech; je omezen dvěma zásadami: nesmí porušovat platné zákony a smí zavazovat osoby, které k samosprávnému celku nepatří, jenom přechodně během jejich pobytu na jeho území. Z hlediska kontroly mimopolitických a mimoprávních pochodů je důležité, aby pod pravomoc samosprávy spadalo základní školství a zdravotní péče. To jsou oblasti, na kterých jsou samozvaní zlepšovatelé společnosti v dané době nejvíce interesováni. Ve školách se formují názory příštích generací a pro to je obsah a zaměření učiva rozhodující. Bez vědomí veřejnosti a rodičů může vštěpovat žákům názory a nutit je k aktivitám veřejnosti a rodičům nepřijatelným. Ve zdravotních zařízeních, zejména nemocnicích, mohou být uplatňovány samovolně zásady biologického materialismu: sterilizace bez vědomí pacientů, potraty, euthanazie, eugenické zásahy, které jsou proti přesvědčení většiny občanů. Ke své skutečné neodvislosti potřebuje místní samospráva mít výkonné orgány (byrokracii a policii) pod vlastní pravomocí a musí mít své vlastní finanční zdroje. Na tom závisí i velikost místní samosprávy: musí být dostatečně rozsáhlá, aby mohla hradit své výdaje.

Pokud jde o širší územní samosprávu, platí zásada, že nejvýkonnější je soustava třístupňová, to znamená, že mezi místní samosprávu a ústřední orgány vládní je vložen pouze jeden mezistupeň, jehož hranice nemají protínat hranice složek nižších. Podle zkušenosti lze doporučit, aby úhrada nákladů tohoto mezistupně byla vybírána jako přirážky na daně samosprávy místní.

Mezi postředky, které posilují vliv občanů na řízení veřejných záležitostí, má důležité místo novota, umožněná technickým pokrokem: referendum. Referendum rozšiřuje oblast přímé demokracie na úkor nebo ke kontrole demokracie zastupitelské, a podle toho jsou buď pravidelná nebo příležitostná. Pravidelná referenda jsou ta, která jsou právně předepsána pro určité záležitosti. Mezi nimi jsou nejdůležitější referenda předepsaná pro závazky, které samosprávný celek finančně zavazují nad určitou míru nebo dlouhodobě. Takovými případy jsou rozpočtový deficit, vydání dluhopisů nebo dlouhodobé úvěrové zatížení. Příležitostná referenda se uspořádají na žádost určitého počtu (procenta) oprávněných členů (voličů) ve věci, kde v očích žadatelů referenda normální politický proces selhává - buď se jí nezabývá nebo ji řeší špatně. Předmětem takového referenda může být cokoliv: od odvolání některého veřejného činitele až po utvoření veřejného parku, od privilegovaného postavení menšin až po jejich ochranu. Referendum může být závazné, tj. jeho výsledek musí být proměněn v právně platnou normu, nebo nezávazné, poradní, jako ukazatel v zastupitelské demokracii, jak si občané přejí, aby jeho zástupci postupovali. (V zavedených demokraciích je referendum nejrozšířenější ve Spojených státech, kde se velmi osvědčilo.)

Druhou cestou, která otevírá řízení veřejných záležitostí přímé demokracii, jsou připomínková řízení, která se mohou týkat nejrůznějších věcí: od vydláždění ulice až po vybudování nové školy nebo změnu obecní správy, kontrola jakosti výrobků nebo služeb. Provádějí se buď osobně, kde se věc týká malého počtu občanů, kteří se mohou sejít a osobně debatovat, anebo písemně. V obou případech jsou interesovaní občané vyzváni, aby se dostavili na schůzi anebo - při písemném připomínkovém řízení - poslali písemné připomínky. Vý˘sledky připomínkového řízení nejsou závazné, ale málokterý politický činitel si může dovolit je zcela ignorovat.

Další metody jsou: veřejnost má přístup k zasedání samosprávných těles a právo sledovat jejich jednání; samosprávné celky jsou povinny veřejnosti pravidelně podávat zprávy o své činnosti (to se vztahuje nejčastěji na výkaz obecního hospodaření) nebo veřejnost má přístup k zápisům ze schůzí, jednání různých výborů, referátům různých částí samosprávné byrokracie (zejména policie) nebo i jiným dokladům. Tajné dohody a zákulisní jednání se tím velmi ztěžují. Státy s rozšířeným používáním elektronických prostředků ("e" mail) mohou je použít k zjišťování veřejného mínění nebo, za určitých bezpečnostních opatření, i k hlasování o volbách a o referendu, aby účast občanů na volbách byla usnadněna a zvýšena.

Společnost ustavená na takto organizovaných samosprávných celcích je obtížněji manipulovatelná než společnosti centralizované . Na jejím veřejném životě se podílí značná část občanů, protože jde o věci, které se týkají jejich denního života a protože si jsou vědomi, že jejich zásahy mají na chod veřejných věcí skutečný vliv.

Pro oživení a uchování demokracie je zapotřebí, aby zájmové skupiny vykonávaly své úsilí o vliv na řízení veřejných záležitostí prostřednictvím institucí, které jsou za tím účelem vytvořeny, to znamená prostřednictvím politických stran, a nikoliv mimo ně. To také zaručí, že takový vliv bude vykonávan pro demokracii patřičným zůsobem, to jest přes zákonodárné orgány na orgány výkonné, a nikoliv zkratkou na výkonné orgány s obcházením orgánů zákonodárných. Klíč k takovému uspořádání spočívá v tom, že politické strany budou přijímat za členy nejen osoby fyzické, ale také osoby právnické, t.j. sdružení, spolky a zájmové organizace přibráním jejich delegátů do volených normotvorých orgánů strany, a to na každé organizační úrovni: místním spolkům v místních výborech, okresním organizacím v okresních výborech, celostátním organizacím v ústředním výboru. Zájmové skupiny, resp. jejich organizace by postupovaly obdobně jako jednotliví občané: vybraly by politickou stranu, která jejich potřebám a požadavkům na státní moc nejvíce odpovídá, a s takovou stranou by vyjednaly způsob zastoupení, zejména počet delegátů do stranických orgánů. Takové uspořádání by bylo demokratičtější než současný stav také v tom, že by umožnilo méně významným i málo významným skupinám vliv na veřejný život, z něhož jsou vyloučeny za současného stavu, ve kterém jen zájmy mocensky silné si přímý styk se státními orgány vymohou nebo získají (lobbying). Obcházení zákonodárných, resp. normotvorných pochodů přímým vlivem zájmových organizací na státní orgány není podstatně odlišné od pokusů jednotlivců získat takový vliv, a zaslouží proto být postaveno na stejnou právní úroveň, resp. být podrobeno stejným sankcím. Otevření legální cesty k ovlivnění veřejných záležitostí zájmovým skupinám obsahuje možnost odradit je od používání mimopolitických a mimoprávních nebo i protiprávních a protidemokratických prostředků k prosazování požadavků.

Životnost demokracie je doplňována zájmovými skupinami, které pro sledování svých účelů spoléhají na vlstní prostředky a ne na prostřednictví státu, jinými slovy vzdávají nebo vyvarují se politické činnosti. Jak bylo uvedeno, český národ vybudoval své obrození jazykové, kulturní i hospodářské prostřednictvím tohoto druhu organizací a získání státní samostatnosti jej v tomto smyslu ochudilo tím, že se značná část proudu národní energie soustředila na získání pomoci od státu a odklonila od snahy získat svůj cíl vlastními silami. Když byl národ zbaven opěry státní moci nebo když politické sféra přestala správně fungovat z důvodů, v úvodu tohoto odstavce uvedených, tato soběstačnost národu chyběla. Česká politika by v zájmu národa měla záměrně tuto oblast veřejného života obnovovat a posilovat. -

Pod samosprávu lze zařadit i tradiční formu soudní ochrany práv občanů: porotu. Zavedení a rozšíření pravomoci porot je pro český justiční systém vhodnější než volitelnost soudců, oblíbená cesta v anglosaském soudním systému, jak omezit zneužití soudcovské pravomoci a nezávislosti.

Aby politické strany plnily svou úlohu, je třeba, aby udržovaly styk mezi členstvem a vedením oběma směry. Popud ke styku musí vycházet od vedení strany formou pravidelných přehledů vnitřní i zahraniční politiky s vypsáním úlohy, kterou vlastní politická strana ve vývoji politického života měla; takové přehledy musí vycházet pravidelně, nejlépe měsíčně, nejméně čtvrtletně, a být zaslány místním činitelům strany, aby je přednesli a předložili k projednání členům místní organizace; výsledky rozpravy pak má předsednictvo místní organizace postoupit vyšším složkám strany. Tento pochod je zdokonalen občasným osobním referátem volených představitelů strany veřejným hromadným schůzím členstva.

Zájem občanů na politickém dění a účast členů politických stran na jejich životě, tj. oživení demokracie, závisí na stupni, v jakém programy politických stran řeší potíže, které občané nejsilněji pociťují. Uměle vyvolávané předvolební rozčilení a s výlučným ohledem na běžné veřejné nálady sdělávané volební platformy demokracii pouze předstírají. Voliči si toho jsou vědomi, vidí v předvolební propagandě pouhou soutěž předpojatých formulí, které se snaží překřičet jedna druhou, anižby šla na kořen věci, a proto je třeba je "honit" k volebním urnám. V dobách, kdy politika odpovídá na skutečné veliké otázky národního života, jako tomu bylo kolem Mnichovua nebo v dově zápasu o demokracii v letech 1945-1948, účast členstva na schůzích základních organizací politických stran byla vysoká a živá, lidé čekali dychtivě na zprávy od politického vedení a na příležitost vyjádřit svůj postoj, ať resolucemi, masovými schůúzemi nebo manifestacemi. Aby podnítila koloběh tvorby politické vůle, akční program politické strany musí mít souvislost s obsahem národního poslání: buď je měnit nebo rozvíjet, anebo uvádět v život. Profesionelně vyráběné předvolební hopla jakost politických programů nenahradí. uvážené, promyšlené a relevantní politické programy jsou pro demokracii životní nutností.

Politické strany ztratily značně svou účinnost jako prostředek občanů podílet se na řízení veřejných záležitostí z příčin vnitřních i vnějších. Vnitřní příčina je manažerizace (profesionalizace a byrokratizace) stranického života. Vnější příčina je nevhodný volební řád.

Vnitřní příčiny: Rozsah, členitost a množství úkolů politických stran si vynucují dalekosáhlou dělbu práce. Určité funkce musí být vykonávány lidmi, kteří se jim věnují výhradně přímo za plat nebo za jiné materiální zajištění existence, jež jim politická strana poskytuje. Ve straně existují tak dvě skupiny osob, jejichž společným znakem jest výkon politické funkce jako povolání: jedni jsou placeni přímo politickou stranou - političtí tajemníci, druzí jsou placeni z veřejných prostředků za výkon funkcí, které drží díky politické straně - političtí profesionálové.

Tajemníci jsou zaměstnanci strany, jsou její byrokracií. Jako každá byrokracie i političtí tajemníci mají své společné zvláštní zájmy, které se nekryjí vždy s účelem a posláním organizace, která je zaměstnává. Na rozdíl od členů a občanů, kteří vidí ve straně prostředek služby společnosti, kladou ji její byrokrati nad ostatní instituce a její úspěch nad vše ostatní, ztotožňují sebe s politickou stranou a prospěch strany s prospěchem svým a naopak, a přisvojují si rozhodování o jejím jednání, což vzhledem k soustředění faktické moci v rukou stranického aparátu není obtížné.

Pro politiky z povolání je účast na řízení veřejných záležitostí hlavním nebo důležitým zdrojem příjmů. Jejich soukromé zájmy (vztah k rodině, snaha po zábavě, potřeba odpočinku, touha po majetku a osobní moci, přepychu a pohodlí) se pak kříží s jediným zájmem politické organizace - dosažení podílu na státní moci k zlepšení stavu společnosti. Východiskem z tohoto konfliktu je, že skupina politických profesionálů ztotožnízájmy politické organizace se svými zájmy.

Splynutí osobních zájmů se zájmy politické strany vede k tomu, že ti, jichž se to týká, se více či méně organizovaně snaží převést rozhodování v politické straně do vlastních rukou a tvoří skupinu osob fakticky nekontrolovatelných a neodpovědných, neodvolatelných a nesesaditelných - skupinu politických manažerů. Jejich moc se nezakládá ani na stanovách ani na důvěře členstva, nýbrž na faktickém držení funkcí směrodatných pro přípravu a provádění rozhodujících úkonů strany (výkon moci zákonodárné, informace členstva, navrhovací a volební komise). Výsledek: tlumení aktivity členstva, zmenšení či odstranění jeho kontroly nad jejich činností, záporný postoj ke změnám programu a novotám vůbec, brzdění aktivity nových průbojných členů strany, kteří jsou považování za konkurenty spíše než spolupracovníky, kompromisy v uskutečňování stranického programu tam, kde to vede k osobnímu prospěchu zástupců strany v normotvorných nebo výkonných orgánech společnosti. Politická strana pak atrofuje: nemá kromě svých představitelů ve státních a samosprávných orgánech, kteří tvoří stranické kluby a určují vedoucí orgán strany, žádné jiné organizace; volební kampaně řídí placení profesionálové, kteří k programu strany nemají vnitřního vztahu, a organizace členů a stoupenců se utvářejí ad hoc a dočasně z dobrovolníků pro výkon technických úkonů spojených s kampaní: roznášení předvolební literatury, vylepování plakátů, osobní návštěvy dům od domu, telefonáty, evidence voličů a umisťování stoupenců do veřejné správy a pod. Pokud má taková strana stálou organizaci, pak je v dobách mezi volbami převážně ve stavu zimního spánku. Pak strana přestává být prostředkem, kterým občanstvo spolutvoří státní vůli, a pro životnost demokracie, pro vědomí občana, že se skutečně podílí na řízení veřejných záležitostí, má velmi omezenou cenu - pokud vůbec jeho víru v demokracii neoslabuje.

Vzhledem k tomu, že politické strany jsou hlavním zřízením, kterým se občané mohou podílet na tvorbě státní vůle a kontrole veřejných orgánů, je nutné, aby jejich úloha i vnitřní demokracie byly vtěleny do ústavy nebo při nejmenším byly upraveny zákonem. Aby mohly být nositelem právních povinností, musí mít právní subjektivitu; tato subjektivita je dána jejich úlohou: politické strany a politická hnutí jsou sdružení, jejichž cílem je zastávat určitý politický program a k jeho uplatnění navrhovat kandidáty ve volbách do zastupitelských úřadů. Aby byla zajištěna vnitřní demokracie, musí zákon žádat, aby jejich stanovy zaručily tato členská práva :(a) přímé volby funkcionářů místních (obecních a okresních) složek a nepřímé volby do vyšších složek prostřednictvím okresních funkcionářů nebo k tomu zvolených delegátů, (b) výběr kandidátů strany přímým, rovným a tajným hlasováním, (c) v rámci programu zastávat, šířit a uplatňovat vlastní názory, i organizovaným způsobem, (d) rozhodovat o přijímání a vylučování členů přímým, rovným a tajným hlasováním té složky, jejíž jsou příslušníky, (e) v rámci programu strany řídit veřejné záležitosti na své hierarchické úrovni podle svých vlastních usnesení.

Protože stanovy představují smluvní závazek jednoho právního subjektu, tj. politické strany, s jinými právními subjekty, tj. jejími členy, za jejich porušování lze stíhat soudně osoby, které se ho dopustily. Zvolení kandidáti politické strany jsou povinni při výkonu své funkce uplatňovat a dodržovat program, na který byli zvoleni, tak jak jej interpretuje příslušný stranický orgán, a řídit se jeho rozhodnutími při výkonu své funkce. Mohou nesouhlas s postojem strany vyjádřit uvnitř strany, ale člen strany, který proti programu nebo rozhodnutí své strany vystupuje veřejně nebo proti němu jedná ve své veřejné zvolené funkci, musí ze strany vystoupit. Nevystoupí-li, má příslušný orgán právo jej ze strany vyloučit. Tím neztrácí svůj mandát, který obdržel ne od strany, nýbrž od voličů - straníků i nestraníků, ale ztěžuje se proměna profesionálních politiků v politické manažery.

V této souvislosti si zaslouží zvláštní pozornosti výkonná složka (tajemníci) strany. Celostátní akce vyžadují, aby všechny složky strany postupovaly jednotně; to předpokládá ústřední řízení a kontrolu. Tu zaručuje vyplácení pracovní odměny z jednoho centra. Na druhé straně takto organizovaný aparát má sklony řídit veškerou činnost strany i ve věcech, které jsou povahy místní a uniformitu nevyžadují. Místo aby aparát vykonával příkazy volených orgánů, vykonávají volené orgány příkazy aparátu, a příslušný tajemník se stává nejmocnějším činitelem ve straně v oblasti pravomoci voleného orgánu, kterému je přidělen. Aby strana zůstala demokratickou a plnila svou úlohu informace členů a artikulování jejich názorů, je třeba stanovami či organizačními opatřeními zaručit, že aparát je vždy podřízen voleným orgánům, které tvoří vůli strany: ústředním orgánům ve věcech celostátních, místním orgánům ve věcech samosprávných. Hodnocení tajemníků místními volenými orgány strany je proto rozhodující pro posouzení činnosti placených zaměstnanců strany.

Zhodnocení volebního řádu na povahu strany vyznívá ve prospěch většinového principu přes jeho nedostatky (viz kapitolu č.10); v tomto odstavci nejde o výběr dokonalého volebního řádu, pokud existuje, ale o cestu k oživení demokracie uvnitř politických stran). Hlavní nedostatek většinového volebního řádu je, že menšinové hlasy zcela nebo částečně propadají, takže poražená menšina (a někdy i většina) ztrácí vliv na tvorbu politické vůle a může být učiněna zcela bezmocnou. Dvě velké strany mohou z politického života vytlačit všechny ostatní strany a znemožnit uplatnění nových názorů a programů. Náprava spočívá v přípuštění právnických osob k členství v politických stranách; to umožňuje podílet se na politickém životě i drobným stranám, které jsou jinak z něho prakticky vyloučeny. Dohoda o zastoupení v nižších nebo ústředních stranických orgánech myšlenkově příbuzné, ale v některém směru odlišné větší politické strany pomáhá překonat tříštění veřejného života na množství stran a tím zvýšit akceschopnost státu i zvětšit pluralismus názorový a rozmanitost politického myšlení ve společnosti. Další výhodou je, že taková federalizace politických stran odstraňuje byrokratickou centralizaci a manažerismus stranického aparátu, protože každá přičleněná složka, ať zájmová organizace nebo politická strana, má svůj vlastní výkonný aparát, který podléhá jejím vlastním normotvorným orgánům.

Síla demokracie je odvislá od míry účasti občanů na politickém dění ve státě, a tato míra je odvislá od skutečného vlivu, který občan na chod státu má. V hospodářství platí totéž, jenže tam předpoklady uplatňované v politice neexistují, zejména materiální rovnost, která by obrážela formální rovnost občanů. "Volební hlas" na trhu je měnová jednotka; tudíž ten, kdo má více měnových jednotek má více hlasů než ten, kdo má méně. Součástí materiální nerovnosti je hospodářská nejistota, které jsou vystaveni ti, kdo nemají kontrolu nad výrobními prostředky: jako první a hlavní nesou důsledky hospodářských otřesů, jaké jsou nevyhnutelné při krizích nebo technologických či strukturálních změnch světových rozměrů.

Demokratické státy hledí odstranit hospodářskou nejistotu rozličnými programy, které se v podstatě redukují na jedno: přerozdělování příjmů. Stát daněmi i jinými opatřeními vyvlastňuje část důchodů občanů a tak získané prostředky odňaté jedněm přiděluje druhým podle objektivní potřeby tak, jak je formulována výsledky politických pochodů. Tento způsob materiálního vyrovnávání mezi občany selhává. Hlavní příčinou je, že obsah pojmu "objektivní potřeba" tak, jak vychází z politického procesu, není objektivní ve smyslu "prospěchu celku"; je výsledkem kompromisu mezi zájmovými skupinami, z nichž každá se snaží z celkového množství prostředků odčerpaných státem od občanů získat co nejvíc pro své příslušníky. Občané, kteří nepatří k vítězícím zájmovým skupinám nebo k žádné, pak nesou nepřiměřený podíl při zdaňování příjmů. Nejen oni jsou nespokojeni: i příslušníci zvýhodněných skupin se většinou domnívají, že podíl, který na ně při přerozdělování státem vybraných prostředků připadá, není dostačující. Z těchto okolností rostou jednak úpravy daňových předpisů, jednak schodkové rozpočty. Přerozdělování příjmů státem tudíž neodstraňuje existenční nejistotu.

Jedním z důvodů je filozofický individualismus, který buduje hospodářskou teorii kolem jednání jednotlivců, zatímco ve skutečném životě hospodařící jednotka není jednotlivec: hospodařící jednotka je rodina, jejíž členové jsou vzájemně ve vztahu solidarity, takže zásady soukromého soutěžení a podnikání mezi členy rodiny neplatí. Důsledky rozporu mezi individualistickou teorií hospodářství a skutečností jsou zvětšovány důležitostí, kterou rodina ve společnosti má jako nositel posloupnosti generací, jejich vrozených vloh, akulturací a civilizačním působením na nové (narozené) členy rodiny včetně předávání jazyka, způsobu myšlení, tradicí a (civilního) náboženství. Důležitost těchto funkcí rodiny se všeobecně uznává, ale hospodářský život, jeho filozofie a jeho teorie ("zákony") mají na rodinu spíše rozkladný, místo posilující, vliv. Hospodářská jistota jednotlivce je spojena s hospodářskou jistotou rodiny.

V moderním hospodářství je výjimkou, aby jednotlivec vlastnil veškeré výrobní prostředky nutné k potřebnému výdělku; takové prostředky, zejména u velkých podniků podmíněných technologií, patří řadě vlastníků, kteří se na jejich používání tak či onak podílejí nebo mohou podílet. Právo vytvořilo různé formy tohoto vlastnictví i podílu na vedení podniků - družstva, společnosti s ručením omezením, akciové společnosti. Zejména poslední forma umožňuje velkému množství osob vlastnit podíl rozsáhlých výrobních prostředků. Druhem takového podílu na vlastnictví výrobních prostředků jsou smlouvy, které jako součást odměny za práci zajišťují zaměstnancům podíl na vlastnictví podniku, ve kterém jsou zaměstnáni; tento způsob odměňování práce může být uzákoněn, takže se stane povinným. Jinou formou je zakoupení velké části nebo většiny akcií podniku odborovou organizací v závodě.

Dalším krokem ve stejném směru je zákonodárství, které zajišťuje, že zaměstnanci od svého podniku nebo každý občan při placení daní od státu obdrží určitou částku, kterou může použít výhradně k nákupu akcií podniku, ve kterém pracuje, nebo jiného podniku, případně s omezením, že tyto akcie mohou být vyměněny za akcie stejné povahy, ale ne za hotovost. až do doby určitého věku. Vzniká tak druh permanentní kuponové privatizace, který je nejúspěšnějším zajištěním materiální nezávislosti občana a ochranou před růstem mimopolitické centralizace hospodářské moci. Jedinečnou a úspěšnou cestou převedení výrobních prostředků do vlastnictví občanů byla československá kuponová privatizace. Oproti jiným formám rozprostření vlastnictví výrobních prostředků má dvě výhody: neomezuje výběr vlastnictví na výrobní prostředky podniku, kde je občan zaměstnán a který může selhat, ani nevede k tomu, že by zaměstnanci získali rozhodující vliv na vedení podniku, které svádí k tomu, že vlastníci-akcionáři-zaměstnanci poskytují sami sobě okamžitý prospěch ve formě zvýšených pracovních odměn a jiných výhod na úkor podniku jako celku. Pravidelné převádění části národních výrobních prostředků do rukou občanů formou kuponů poskytovaných jim výhradně pro tento účel, na příklad ve spojení s odvodem daní, by jim dávalo možnost si pojistit prostředky k životu vlastnictvím části národních výrobních prostředků a mohlo sloužit k hospodářskému zajištění vedle nebo místo sociálního pojištění, pojištění v nezaměstnanosti a jiných sociálních dávek jako nejlepší možná sociální síť.

Protože s vlastnictvím, třebas zlomkovitým, výrobních prostředků je zpravidla spojen příjem (podíl na zisku, dividendy), lze spoluúčast občanů na hospodářství státu zajistit přerozdělováním vlastnictví výrobních prostředků místo přerozdělováním příjmů; z přerozdělení vlastnictví výrobních prostředků přerozdělení příjmů vyplyne samočinně. Kuponová privatizace v Československu dokázala, že přerozdělení vlastnictví výrobních prostředků občanům je technicky proveditelné. Pro krátkou dobu udělala z československých občanů potenciálně národ akcionářů, vzala výrobní prostředky z rukou státu, tj. prakticky jeho byrokracie, a dala je, tak říkajíc, do rukou lidu. Tato slibně nastoupená cesta byla záhy opuštěna. Do tří let se vlastnictví výrobních prostředků v České republice soustředilo v rukou několika megafondů nebo přešlo do rukou zahraničních investorů.

Při pokračování na nastoupené cestě by každý občan České republiky měl jednak podíl na výrobním potenciálu ve státě, jednak příjem z tohoto podílu. Povinnou postupnou akumulací jeho podíl na výrobních prostředcích i z toho plynoucí příjem zajistil trvale jeho životní minimum a učinit zbytečnými podporu v nezaměstnanosti, starobní pojištění, státní zdravotní pojištění a další sociální opatření; rovněž by tak byl zaručen stálý růst investic. Důsledky hospodářských otřesů by nesla celá společnost v tom poměru, kolik kdo vlastní jejího bohatství, nikoliv jen ta či ona její část, zejména ne část nejslabší. Rozprostřené vlastnitví výrobních prostředků představuje rovněž ochranu proti "neomalené" centralizaci hospodářské moci. Opuštěná cesta neznamená, že je to cesta uzavřená. Převedení daňového systému z přerozdělování příjmů na přerozdělování vlastnictví výrobních prostředků je proveditelné, dává každému podíl na bohatství celku a přibližuje hospodářské postavení občana jeho formální rovnosti politické.

Jsou tři předpoklady k dosažení takového cíle. Předně je uskutečnění plurality v hospodářství. Komunistické monopolní plánované hospodaření se skoro výhradným monopolem výrobních prostředků v rukou státu se naprosto neosvědčilo. Bylo nahraženo v Československu (a jinde ve světě) svým opakem: monopolem soukromého podnikání a skoro výhradným soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Zkušenost s tímto monopolem se v Československu a jeho následných republikách rovněž neosvědčila. Otevřel dokořán dveře mimopolitickému soustřeďování hospodářské moci v mezinárodním měřítku a místně umožnil dalekosáhlé vykradení ("vytunelování") dříve státního majetku.

Zásadním postojem k volbě a tvorbě hospodářské soustavy je, aby sloužila uskutečňování ideálu života, zdraví a kultury národa (jehož náplň je konkretisována demokratickým politickým procesem), jinak řečeno: hospodářská soustava je prostředkem k dosažení účelu (života, zdraví a kultury národa) a nikoliv samoúčelem.

Z něho plyne několik směrnic:

K tomu, aby automatismus individualistické hospodářské soustavy uvedl v soulad s celkovým cílem své vůle má stát tyto prostředky:

Hospodářství, které má být prostředkem k dosažení "života, zdraví a kultury národa" (toto je Englišova formulace) musí směřovat k "jednolité" (při současné zálibě v cizojazyčných výrazech lze říct: "univirtuální") společnosti, to jest společnosti, ve které po hospodářské stránce rozpětí mezi nejbohatšími a nejchudobnějšími je co nejmenší, pokud je slučitelné s fungováním individualistické hospodářské soustavy, hospodářský vzestup je usnadněn a omezování soutěže v zájmu zisků je znemožněno.

Druhý předpoklad je úprava právního řádu tak, aby hospodářské manipulace byly přesně definovány a rozděleny mezi dovolené a nedovolené, aby byly vytvořeny instituce, které na dodržování jejich omezení účinně dohlížejí a aby zákon stanovil trestní sankce dostatečné k odstrašení anebo citelné potrestání pro porušování těchto předpisů. K tomuto předpokladu patří kroky, které v České republice předejdou zakořenění a ve Slovenské republice dosáhnout vykořenění mezinárodních mafií dokud je čas; jakmile tyto rozsáhlá a mocné organizace prorostou hospodářství, získají velký vliv na veřejný život a jejich moc se může vyrovnat státní svrchovanosti, zejména jde-li o státy malé. Jak ukazuje zkušenosti v Rusku, je to úkol nejen velmi těžký, ale také velmi nebezpečný.

Třetí předpoklad je zavedení pluralismu do struktury hospodářství. Součástí demokracie je, že normotvorné orgány určují cíl politického úsilí, to znamená tvářnost předmětu péče, a výkonná moc jej uskutečňuje. Přitom nezbytně vytváří také hospodářský plán, jak cíl politického úsilí uskutečnit. Hlavním národohospodářským prostředkem plánu je rozpočet, ale není prostředkem jediným. Tam, kde by trh, vedený zákonem nabídky a poptávky a hnací silou zisku, se s politicky určeným cílem rozcházel, veřejná moc trh ovlivňuje (prvky řízeného hospodářství) a případně podrobuje určité výrobní prostředky svému vlastnictví (vybudováním, koupí nebo vyvlastněním - v zásadě za náhradu), a to na všech úrovních. Vedle veřejného vlastnictví se v českých poměrech velmi osvědčilo družstevnictví, zejména ve spojení se zájmovými skupinami, a vlastnictví výrobních prostředků dobrovolnými spolky a sdruženími.

Cílem je, ve spojení plošného rozdělení výrobních prostředků mezi rodiny, resp. jednotlivce, vybudovat rozmanitý a pružný útvar odolný mimoprávní centralizaci hospodářské moci a přitom dostatečně skloubený tak, aby dosáhl demokraticky určovaného zlepšení stavu předmětu politického úsilí, tj. národa, v podobě hospodářsky jednolité společnosti.

Stupeň jednolitosti je omezen dvěma činiteli: Dynamismus svobodného hospodářského systému je odvislý od hospodářské nerovnosti, od rozdílů v příjmech i vlastnictví jeho účastníků. Zmenšení těchto rozdílů pod určitou úroveň znamená snížení jeho výkonnosti tak, že se dosáhne větší rovnosti na nižší absolutní úrovni i pro ty, kdo dosáhli relativního zlepšení. A zvýšení bezpracného důchodu (z podílu na národním souhrnu výrobních prostředků) nad určitou míru může vytvořit vrstvu dobrovolně nezaměstnaných osob, žijících pouze nebo hlavně z tohoto příjmu a nepřispívajících svým pracovním podílem k zvýšení celkového národní životní úrovně. Proto tento zdroj příjmu (podíl na vlastnictví výrobních prostředků)je nutné omezit, jakmile přestoupíznačně uznané životní minimum.

Malý stát jako Česká republika nebo Slovenská republika může světové dění ovlivnit jen málo. Na poli zahraniční politiky jsou možnosti malého státu omezené. Jsou jednak obranné, jednak iniciativní. Český stát má přes svou malost dvě možnosti: být srdcem Evropy nebo marginální nejvýchodnější výspou Západu. Rozhodnutí, který směr zvolí, padne v jeho vnitřní politice a je odvislé od toho, zda Češi jako národ mají - ve svých vlastních očích - ostatnímu světu co říci a co přinést. Z předcházejících rozborů všeobecné teorie politiky i z její aplikace na české poměry vyplývá, že musí volit první alternativu, má-li plnit svou vývojovou funkci nositele duchovního rozrůznění a výběru jako přirozený úd člověčenstva, a tím také zajistit svoje přežití.

Aby mohl provádět tuto politiku, musí český národ vytvořit pro ni přiměřenou základnu zesílením všech pěti složek, které skládají mocenský potenciál jeho státu: složek hmotných: počet, silné hospodářství a brannost, i duchovních: jednotu a oběavost (vůli se bránit). Že takový program je uskutečnitelný, ukazují příklady jiných malých států: Izraele, Švýcarska a dokonce i Iráku. Se sílením těchto složek síly státu bude i národ rostoucí měrou schopen uplatňovat svoje poslání.

Hmotné složky síly

O prvních dvou hmotných složkách národní síly, početnosti a hospodářství, pojednávají části této kapitoly nadepsané "Zlepšení tlakového koeficientu - politika plodnosti" a "Hospodářství"; zbývá pojednat třetí složku, brannost.

Bezprostřední nebezpečí útočné akce na Českou republiku nehrozí; nedělá si nárok na úzaemí žádného jiného státu ani si žádný jiný stát nedělá nárok na část jejího území.

České republice také nehrozí nebezpečí od použití zbraní masového ničení, protože leží uprostřed Evropy a následky použití jaderných, chemických nebo biologických zbraní by postihly i její sousedy. Takový útok přichází v úvahu jenom za situace, kdy by byl namířen ne na Českou republiku jako takovou, ale jako na součást mezinárodního útvaru ve válce s jiným mezinárodním útvarem, který ohrozí celou Evropu a pro který omezení následků svého zásahu na určitý stát nebo oblast není důležité. Je na zahraniční politice České republiky, aby se do takové situace nedostala.

Za těchto okolností je povaha brannosti českého státu výhradně obranná, jejím cílem není porazit případného útočníka, ale odepřít mu vítězství nebo při nejmenším zvýšit nákladnost vítězství tak, že převýší případný prospěch z něho pocházející. Z toho vyplývají určité rysy pro jeho branné síly i pro druh brannosti mimovojenského obyvatelstva.

Protože válka je rozhodnuta obsazením území, je prvním nástrojem obrany pravidelné pozemní vojsko organisované do pohyblivých soběstačných a početně omezených útvarů (viz str. 194). I pro početně a technicky silnějšího útočníka je velmi obtížné nebo nemožné dobýt odporující města, která se tak stávají opěrnými body vojenské obrany a potřebují být na tuto úlohu připravena. Útoky vzduchem letadly nebo raketami mohou způsobit značné škody, ale nejsou rozhodující, dokud nemají za následek obsazení úaemí. Součástí brannosti musí být obrana proti nim: protiletadlová a protiraketová výzbroj a stihačky převyšující technicky útočící bombardéry a jejich doprovod. Česká armáda byla v tomto ohledu velmi dobrá; jak velkou škodu jí způsobilo odbourání českého, respektive československého zbrojního průmyslu a výzkumu, nelze posoudit. Pro dosažení cíle účinné obrany je třeba jak výzkum tak výrobu zbraní obnovit, protože výlučné spoléhání na cizí výsledky a dodávky nezajišťuje dostatečnou obranyschopnost..

Druhou linií obrany je nevojenské obyvatelstvo. Za určitých okolností se může stát první linií: obsazení Československa německou armádou v roce 1939 a sovětskou armádou v roce 1968 bylo tak rychlé, že předstihlo možnost organizovat odpor. I zde je vzorem Švýcarsko a Israel, kde občané znají své povinnosti a mají doma zbraně a uniformy. Mezi nevojenským obyvatelstvem jsou v první řadě ozborjené nevojenské útvary - policie, případně milice nebo domobrana. V druhé řadě jsou sportovní a honební spolky, jejichž členové jsou vycvičeni v používání lehkých zbraní a mají je doma. V Československu mezi nimi měl důležité postavení Svaz brannosti, který nejen cvičil členy ve zbrani, ale příležitostně i ve vojenské taktice. Třetí řadu tvoří spolky a sdružení, které cvičí členy v kázni a branném postoji; hlavním představitelem byl Sokol; jeho členové nastoupili jako dobrovolníci během mobilizace na jaře i na podzim roku 1938 a zastávali řadu pomocných funkcí: hlídali nádraží, účastnili se kontrol zatemnění, později tvořili velkou část odboje proti Němcům.

Skloubit a připravit tyto složky pro obranu státní nezávislosti proti útoku nebo hrozbě útoku znamená značné posilnění mocenské váhy národa na mezinárodním poli, i když za daných okolností se zdá předčasné. Světová politika odlidňování však nese s sebou velké demografické změny (všechny evropské národy jsou pod hladinou reprodukce, a tak vzniklé vakuum musí mít za následek jejich nahražování národy životnějšími) v rozměrech stěhování národů. Takové přesuny se málokdy uskuteční bez přímého boje, který je lépe připraveností a mocenským postavením odstrašit než podstoupit.

Duchovní složky síly

Duchovní složky moci národa (a jeho státu) jsou jednota a obětavost.

Předpoklady pro jednotu (ale jen předpoklady, protože tvorba nebo vzkříšení určitého "civilního náboženství" je proces, z kterého politika roste, ale který netvoří) jsou příznivé. Předně nežije v rámi českého stát národnostní menšina, která je mu svým civilním náboženstvím nepřátelská Za prvé jsou tyto předpoklady tvořeny oživením demokracie, pojednané v této kapitole pod názvem "Oživení demokracie".

Druhá duchovní složka moci, obětavost a vůle k boji, plyne z první složky. Zkoumání veřejného mínění je v tomto směru nadějné. Zejména mladší generace převážně soudí, že v kritických okamžicích moderních dějin, tj. během mnichovské krize, v únorau 4948 i později v roce 1968 se národ měl hájit zbraněmi. V tomto úsudku je zahrnut poznatek, že ústupnost, manévrování a spoléhání na druhé má neblahé následky, i když taková národní strategie je úspěšná v tom smyslu, že její závěry jsou správné: Německo podlehlo ve světové válce, Sovětský svaz prohrál v boji s demokracií a československý stát nabyl samostatnosti - ale vítězství nad Německem trvalo jen tři roky, než stát ztratil samostatnost znova, a vítězství nad komunismem netrvalo ani tak dlouho, než se stát rozpadl a než národ sám sobě depopulací způsobil mnohem větší početní ztráty než všechny německé i komunistické koncentrační tábory, věznice a popravy dohromady.

Spojenectví

Na pole zahraniční politiky může český národ vstupovat hlavně prostřednictvím svého státu. Ani během budování ani po dobudování mocenské základny pro svou zahraniční politiku nemůže Česká republika očekávat, že bude dostatečně silná, aby sama hájila úspěšně zájmy svého obyvatelstva a české národní zájmy. Je nutné, aby své postavení ve světě podepřela vhodným uspořádáním vztahů k jiným státům. To byla a je cesta, kterou se dosud ubírala, se zarmucujícími výsledky. To není politka snadná vzhledem k povaze mezinárodního řádu.

1 + 1 = 1?

České i slovenské veřejné mínění, které v době zániku české a slovenské federace bylo velkou většinou proti rozdělení společného státu (proto politické vedení v obou částech zabránilo provedení referenda ve vědomí, že návrh na rozdělení státu by neprošel), mezitím přijalo status quo jako fakt a snaha po společné státnosti zcela ustala. Přispěla k tomu okolnost, že rozdělení státu odstranilo jablko sporu, který ovzduší ve společném státě ustavičně otravoval: rozdělení pravomoci a hospodářského produktu mezi federací a republikami a mezi oběma republikami. Souběžně ale totožnost a podobnost složek minulosti vytváří totožnost a podobnost potíží současnoti a tudíž pravděpodobnost, že jejich řešení může být totožné nebo podobné, a že se tudíž oba národy mohou navzájem v tom pohledu podporovat bez střetu zájmů.

I když rozbor jednotlivých národotvorných prvků v případě Čechů a Slováků (kapitola 38.)není ve svém výsledku jednoznačný; plyne z něho, že prvky odlišné jsou slabší než prvky společné. Rozdílnost spisovného jazyka není vážnou bariérou mezi Čechy a Slováky. Vztah mezi Slováky a Čechy není obdobný normálnímu vztahu mezi dvěma cizími národy, např. mezi Čechy a Francouzi nebo Slováky a Švédy; je svým zvláštním způsobem mnohem užší, přičemž Moravané, o jejichž příslušnosti k českému národu není pochybností, jsou Slovákům bližší než Češi. Lze argumentovat na jedné straně tím, že odlišnost Slováků a Čechů v tomto vytváří tak bohatou společnou kulturu, jakou nelze najít nikde jinde, a že by bylo "zradou na dějinách" nedat této pospolitosti i jedinečné politické vyjádření. Na druhé straně historická zkušenost let Tisova Slovenska a komunistického režimu pocit identity Slováků s Čechy pro pole praktické politiky oslabila natolik, že rozdělení společného státu se nesetkalo s žádným velkým odporem na jedné ani druhé straně. Komunismu se podařilo zničit etiku československé kulturní náplně a nepodařilo se mu nahradit ji etikou svojí; přesto od jeho vítězství se politická i filozofická kultura Československa stala předmětem rozebírání a kritik, většinou odmítavých. Jako jinde ve světě, i u Čechů převládlo mínění, že "dějiny jsou mrtvé" a že je možné tvořit novou společnost jako na zeleném trávníku. (Na příklad i katolická církev mnohde trpí tímto přístupem.) To se všude ukazuje jako pochybené. Vzniklá prázdnota byla naplněna pudově filozofií ekonomického materialismu - mít se líp - a ta prostupuje současnou společnost na obou stranách Karpat. Zkušenost už teď dokazuje, že to není nosná základna pro národní, státní i hospodářský život, že pro to nestačí ani český či slovenský do sebe zaměřený nacionalismus ani český či slovenský do sebe zaměřený ekonomický materialismus, ani mocensko-hospodářské užitkové úvahy.

Česká a Slovenská Republika převzaly právní kontinuitu Československa, ale podle všeho jejich občané ve své většině nepřevzali jeho ethos. Češi a Slováci mají vysoce hodnotné kulturní dědictví, které třeba rozvíjet pro nové souvislosti a podmínky, ne opustit. Vzdělanci minulých generací dovedli překlenout dobu pobělohorského temna, vybudovat most k hodnotám velké, třicetiletou válkou umlčené národní kultury, na ni tvořivě navázat a tak vytvořit základ společně obnoveného národního sebevědomí a vynikajícího státu. Vzdělance této generace čeká obdobný úkol: překlenout dobu komunistického temna, vybudovat most k hodnotám velké, čtyřicetiletou komunistickou vládou umlčené kultury, na ni tvořivě navázat a tak vytvořit společný všelidský cíl pro Čechy i Slováky. To je úkol pro Slováky stejně jako pro Čechy. Opravdové pěstování národní svébytnosti Čechů a Slováků neleží v jednostranném zdůrazňování vzájemných rozdílů a pokračujícím odcizování jedněch druhým. Leží ve vyváženém rozvíjení všech složek národní kultury, těch, které jsou společné, i těch, které jsou odlišné. Obě kultury jsou jako kruhy, které se většinou překrývají; proto rozumí plně i těm částem, které se nepřekrývají, a tím se ve světě jedinečnou měrou obohacují. Pěstovat pouze ty rysy, které jsou odlišné, znamená národní svébytnosti se zpronevěřovat, ne ji rozvíjet. To platí pro Čechy stejně jako pro Slováky a platí pro sféru politickou a státoprávní stejně jako pro sféru kulturní.

Středoevropský geopolitický subsystém

K nezdarům československé politiky přispěla okolnost, že československý, dnes český i slovenský stát jsou součástí tříště malých států, která se vytvořila v geopolitickém útvaru podunajské kotliny a která se po rozpadu bipolárního systému ještě zhoršila: Česká republika, Slovensko, Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvátsko, Rumunsko, případně Bulharsko a Bosna-Hercegovina. Vytvoření integrovaného subsystému z těchto států a jejich společným vystupováním v evropských orgánech by znamenalo konsolidaci této oblasti a k prospěchu všech jeho členů vytvoření mocenské rovnováhy mezi tímto subsystémem a jednotlivými evropskými mocnostmi jako Anglie, Francie a Německo.

Vytvoření subsystému této oblasti, která je geopoliticky soustředěna na podunajskou kotlinu a její okolí, naráží na řadu překážek. Jednou z nich je nedostatek krystalizačního střediska, nutného k zahájení a udržování integračního pochodu. Toto středisko může být vnější, tj. mocnost, která má na konsolidaci této oblasti zájem, nebo vnitřní, tj. člen proponovaného subsystému, který bude iniciátorem a nositelem jeho vytvoření. Obojí chybí.

Uvnitř jeho oblasti takovým krystalizačním jádrem mohlo být Československo, ale po jeho rozpadnutí ani český ani slovenský stát nejsou dostatečně silné, aby na sebe vedoucí úlohu vzaly. Nejlepší předpoklady pro ni po rozpadu Československa má Maďarsko svou ústřední polohou a výhodným tlakovým koeficientem; ale jeho územní požadavky vůči sousedním státům, zejména Rumunsku a Slovensku a snaha chránit maďarské menšiny i za cenu zasahování do vnitřních záležitostí dotyčných států činí jeho roli budovatele oblastního subsystému pro jeho sousedy nepřijatelnou. Národnostní totožnost rakouského a německého obyvatelstva spojená s velmoceským postavením Německa by dříve nebo později vedla k tomu, že by Rakousko v subsystému mělo tytéž důsledky jaké mělo v habsburgském soustátí: jako předvoj vlivu a zahraniční politiky SNR.

Český stát má přes své oslabení zánikem Československa mezi státy podunajské oblasti určité předpoklady pro zahájení a udržování integračního pochodu: není početně i hospodářsky o mnoho slabší než kterýkoliv jiný stát (snad s výjimkou Rakouska a Maďarska), je vnitřně poměrně konsolidovaný a odsunutím německých občanů do Německa odstranil třecí plochu a napětí, které by přítomnost německé menšiny představovala. Úzká spolupráce České a Slovenské republiky tvoří jádro dostatečně silné pro budování středoevropského subsystému, rozděleny ani jedna ani druhá na takový úkol nestačí. V takovém případě by se česká politika mohla pokusit o to, být partnerem jiného státu v této oblasti, Rakouska nebo Maďarska, Slovenská republika by pravděpodobně nepřipadala v úvahu jako partner pro žádného z kandidátů na úlohu iniciátora středoevropského geopolitického celku.

Obě sousedící mocnosti, Německo a Rusko, na vytvoření konsolidovaného subsystému ve střední Evropě, nemají zájem; spíše naopak, Francie a Velká Britanie od Mnichova na střední Evropě a na Češích a Slovácích ztratily životní zájem. Vytvoření stabilního subsystému ve střední Evropě je potenciálně v zájmu Spojených států. V době, kdy politika franko-německá má tendenci vytlačit Spojené státy z Evropy, Spojené státy mohou mít zájem na seskupení, které důležitost jejich přítomnosti v Evropě v zájmu míru a v zájmu zastavení nebezpečných tendencí světového vývoje uznává a je ochotno ji v evropských i světových institucích podporovat.

Jinou překážkou konsolidace geopolitické oblasti podunajské kotliny je nestálost a křehkost zejména nových státních útvarů této oblasti. "Jen státy, kterí sdílejí stejné hodnoty, jsou schopny integrace, a jen státy, které dosáhly určitého stupně vnitřní integrace a z toho důvodu sebevědomí a sebejistoty a přesto vidí slibnější perspektivu pro svou bezpečnost a blaho ve sdružení se svými sousedy, jsou zralé k subsystémové integraci." (Mojmír Povolný, tamtéž.) Tyto podmínky v geopolitické oblasti, o kterou jde, neexistují; naopak, mnohé státy v ní vytvořené, postrádají stabilitu (v případě Bosny-Hercegoviny i jejich přežití je pochybné), postrádají demokratickou politickou tradici i tradici svobodného hospodářského systému a existence národnostních menšin zpochybňuje i jejich hranice.

Lze také předpokládat, že mezinárodní mimopolitická centra hospodářské moci nebudou ochotna svou kontrolu decentralizovat ve prospěch reformních snah malých národů a budou hledět použít nadstátní instituce k tomu, aby případnou diferenciaci globálního hospodářství překazila. Nejsnazší cesta k tomu je požadavek, aby členové evropských a světových institucí přijali identické daňové a právní předpisy týkající se struktury národního hospodářství a zajišťující výhradní přípustnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků a globálního volného trhu.

Uvedené překážky mohou, na druhé straně, působit jako pohnutky integrační. Ukazuje se, že ne všechny státy této oblasti mají předpoklady pro zavedení svobodného hospodářského systému zapojeného do mezinárodního podnikání a obchodu a budou chtít uplatnit modely smíšeného hospodářství odlišné od čistého tržního hospodářství, které je pro homogenizaci a centralizaci globálního hospodářství nejvýhodnější. Ke zvýšení hospodářské rovnosti mezi občany formou radikální daňové reformy a hospodářského pluralismu je nutné, aby si reformující státy ponechaly takový rozsah státní svrchovanosti, který umožní přechod od přerozdělování příjmů k přerozdělování vlastnictví produktivních sil i udržení jistého minima hospodářského pluralismu. Vytvoření subsystému, který by jim takovou experimentaci dovoloval a pojišťoval, může být silným integračním činitelem. Totéž platí pro autonomii vnitropolitickou zejména pokud jde o úpravu postavení národnostních menšin i jiné otázky (na obzoru jsou různice v oblasti "zbavení života" na základě trestního práva nebo bioetiky.)

Na jevišti světa

Česká republika jako malý stát může světové dění ovlivnit jen málo. Ústy prezidenta Havla už nejednou předložila světové veřejnosti nové myšlenky a odvážné iniciativy, vždy bez úspěchu. Najít řešení, jak předejít střetu centra "světového města" s jeho periferií je nejlépe přenechat těm mocnostem, které je budou muset provádět - a zaplatit. Malý stát však může k takovému hledání vybízet a v mezinárodních organizacích, ve kterých je členem, oponovat řešením, která neuspokojivý stav nejen nezlepšují, ale zhoršují. Dosáhne-li svou vnitřní politikou a spojenectvím jisté úrovně síly a důležitosti, může v nadstátních uskupeních, kde je členem, obhajovat před mimopolitickým a mimoprávním obcházením určité všeobecně uznávané zásady. Jestliže se Češi a Slováci jednotlivě nebo společně rozhodnou, že mají své "poslání", že mají čím přispět k řešení mezinárodních a světových potíží, pak je nutné, aby sledovali zahraniční politiku spočívající na dvou základech: vytváření skutečného mezinárodního právního řádu a demokratizace institucí, které jej vytvářejí.

Vytváření skutečného právního řádu je spojeno s omezením státní svrchovanosti, to znamená oslabení státu jako nástroje, který národy vytvořily k zajištění svobody svého rozvoje. Tato funkce státu jak tvůrčí (rozvíjení vlastní kultury) tak obranná (právo hájit samostatnost zbraněmi) byla mezinárodním společenstvím uznána tím, že sebeurčení národů bylo jedním z hlavních cílů Spojenců v I. světové válce, že po válce legitimizovalo vytvoření řady nových států a bylo směrodatným i při určování jejich hranic a že k jeho ochraně byl vytvořen koncept kolektivní bezpečnosti a Společnost národů jako její orgán.

Převodem části svrchovanosti na společné orgány dochází k vytvoření uskupení nového druhu, ve které společné orgány jsou svrchované v oborech jim výslovně svěřených, členské státy svrchované ve všech oborech jiných. V ustavujících dohodách je záhodno, aby tento právní základ činnosti společných orgánů byl výslovně potvrzen a aby případně určité oblasti, do kterých společné orgány nesmějí zasahovat, byly vyjmenovány (listinou nezadatelných práv národů [nebo států]) tak, jako jsou ve vnitrostátním právním řádu vyjmenována základní občanská (lidská) práva, do kterých nesmí zasahovat stát. Části státní svrchovanosti postoupené nadstátním útvarům pak musí být jasně vysloveny a vymezeny a nikoliv tvořeny via facti byrokraciemi nadnárodních organizací a mimopolitickou koncentrací hospodářské moci, a musí být podrobeny dozoru stálých volených orgánů.

Oblasti, ve kterých přenesení části státní svrchovanosti na společné uskupení je přijatelné nebo žádoucí, jsou:

Z výpočtu plyne, jak rozsáhlá moc společným orgánům může připadnout a její vyjádření formou právního řádu a určení orgánů i jejich pravomoci pro funkce normotvorby, souzení a vynucování je prostředkem, jak jejich výkon kontrolovat.

Druhým cílem české zahraniční politiky je demokratizace těchto orgánů, jejímž předpokladem je určitá rovnost jak členských států tak jejich občanů. Demokratické zásady lze uplatňovat tam, kde nositelé demokratických práv jsou si víceméně rovni a podobní kulturně, jsou na srovnatelné hospodářské úrovni a mají tradici demokratického vládnutí. To platí na obou rovinách: na rovině členských států i na rovině jejich občanů. Nutnost těchto předpokladů je již víceméně uznávána při rozhodování o přijetí nových členů do Evropské unie i NATO. Jedním účelem demokratizace nadstátních organizací je, aby jejich volené orgány vykonávaly skutečnou kontrolu nad byrokratickým aparátem tak, že státní svrchovanost v otázkách společné organizaci nepostoupených nebude porušována nebo zmenšována a že jejich národní identita bude účinněji chráněna před akcemi mezinárodních byrokracií a jimi arbitrárně vybíraných nevládních organizací na straně jedné a před tlakem mimopolitických hospodářských a komunikačních centrál na straně druhé. (Za současného stavu je kontrola omezena v podstatě na volbu generálního tajemníka a vynucována odepřením finančních příspěvků nutných pro vydržování byrokratického aparátu.) To vyžaduje utvoření stálého voleného orgánu, který nepřetržitě dozírá na činnost aparátu.

Nutnost dát ve věcech svěřených nadstátním organizacím slovo nejen členským státům , t.j. jejich vládám, ale jejich občanům také, je uznávána.. Tomu odpovídá model dvoukomorového normotvorného sboru, jedné komory zvolené přímo občany členských států (podobně jako Evropský parlament), druhé komory složené ze zástupců vlád. Je důležité, že ten, kdo je zvolen do zastupitelské komory a jedná na základě demokratických principů, nejen vyjadřuje vůli obyvatel žijících na území pod pravomocí dané organizace, ale také je obrazem jejich mocenského rozvrstvení, protože jsou to obyvatelé přibližně stejné úrovně; kdyby tomu tak nebylo, kdyby např. existovaly velké rozdíly majetkové nebo strukturální mezi členskými státy, početní poměr zastoupení ve volených orgánech by mocenskému poměru mezi stoupenci různých názorů neodpovídal. Rozpor mezi početním a mocenským rozvrstvením je vždy zdrojem napětí a poruch vedoucích k násilným řešením. Z toho důvodu je správné, že zárodky demokratického zastoupení obyvatelstva má Evropská unie, ale nemá je organizace Spojených národů, ve kterých by početní převaha obyvatel tzv. Třetího světa se nesmiřitelně střetala s mocenskou převahou průmyslových zemí.

Obtížnější je otázka rovnosti mezi státy. V OSN je mocenská nerovnost uznána institucí Bezpečnostní rady a právem veta, a i toto uznání se stalo nefunkčním mocenskými přesuny ve světě - vzestup Německa a Japonska, pokles Francie a Anglie, potenciál Brazilie a Indie. Dále: malé státy nejsou tak bezmocné, jak se ve struktuře OSN jeví, a dovedou její zásady úspěšně porušovat. Nemohoucnost OSN v prosazování mezinárodního právního řádu plyne také z těchto nesrovnalostí mezi skutečným a formálním rozložením moci.

Pro Českou republiku je bližší a konkretnější uspořádání Evropy než uspořádání OSN. Rozpor mezi formální rovností států a jejich skutečným vlivem v evropských nadstátních organizacích nepůsobí rušivě, pokud všechny přijímají stejné zásady a sledují proto stejné cíle. Pokud tomu tak není a nadstátní organizace je používána k tomu, aby určité preference byly členům vnucovány buď její byrokracií nebo nejsilnějším státem či státy, ztrácí organizace své oprávnění.

Má-li být Česká republika víc než nejvýchodnějším výběžkem organizací západní Evropy, musí její zahraniční politika mít také jiné rozměry než pouze zapojení do "Evropy": pak je v jejím zájmu, aby se do "Evropy" zapojily další státy, s nimiž má mnoho společných rysů (velikost, dějiny), jako Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko i do jisté míry Jugoslávie, Bulharsko a Rumunsko. Pokud jejich členství ve všech evropských organizacích není možné, je v zájmu České republiky navázat s nimi úzké styky i mimo takové organizace a spolupracovat s nimi v rámci těch organizací, kde jsou členy, např. OSN., nebo vytvořit uskupení nová.

Vztahy k sousedům

Vedle vztahů vůči nadstátním organizacím je pro Českou republiku životně důležité vyřešit oboustranný vztah ke dvěma sousedům: Německu a Slovensku. O vztahu České republiky ke Slovenské republice bylo pojednáno v bezprostředně předcházejících odstavcích.

Vztah českého státu k Německu lze dobře vystihnout přirovnáním; přestože každé přirovnání kulhá, je i užitečné; jinak by je lidé nepoužívali. V tomto smyslu lze přirovnat vztah Čechů k Němcům (a jejich státních útvarů) k malému stromu, který roste v blízkosti stromu neméně osmkrát většího (počtem obyvatel a hospodářskou silou). Ať chce nebo nechce, svou pouhou existenci omezuje velký strom vývoj svého malého souseda. Pravdivost tohoto podobenství je zesilována geopolitickými činiteli: samostatnost českého státu znemožnila německým panovníkům podmanit sloveanské obyvatelstvo Čech, Moravy, Slezska a dočasně i Lužice tak, jak si podmanili slovanské kmeny na severu i jihu českých pohraničních hor, český stát zůstal, i po začlenění do "římské říše národa německého" klínem, který bránil a do dneška zabránil vytvoření celistvého německého státu zahrnující Evropu od Rýna až po Vislu, od Baltu až k Alpám. (František Palacký v tom viděl poslání českého národa v zájmu humanity.)

Pohled na dějiny vztahů mezi Čechy a Němci potvrzuje přiléhavost hořejšího přirovnání. Hned v začátcích dějin vytlačili němečtí biskupové z českých zemí slovanskou liturgii, kterou se souhlasem Říma zavedli Cyril a Metoděj. Od začlenění českého státu do "svaté římské říše" sv. Václavem překazili panovníci německých států a státečků zvolení českého krále za císaře této teoreticky nadnárodní instituce, ačkoliv český stát byl z nich všech nejmocnější a jeho panovník prvním hodnostářem a prvním kurfiřtem. Krátkou výjimkou z tohoto pravidla byl Karel IV. a jeho syn Zikmund. Husitskými válkami se snaha tehdy mocného českého státu o obrodu církve proměnila ve vzpouru proti oběma celoveropským institucím: římsko-katolické církvi a římskému císařství (v osobě krále Zikmunda). Křižácká vojska, která se marně pokoušela tuto vzpouru potlačit, se rekrutovala z Německa takovou měrou, že dala náboženskému konfliktu i zřetelný národní ráz. Tento střet skončil více méně příměřím za cenu značného oslabení českého státu. Stejná situace se téměř opakovala v roce 1620, ale tenkrát třicetiletá válka zpustošila český stát tak, že při jejím skončení měl jen jednu pětinu obyvatelstva, jaké měl na jejím začátku, a ztratil svou samostatnost. Sousední německé země trpěly stejně. Když nastal mír, nastoupil německý národ cestu k zesílení, kulturnímu a politickému rozkvětu nejen v Německu, nýbrž také v českých zemích, zatímco českému národu byla tato možnost upřena: už před vypuknutím konfliktu byl oslaben tím, že jeho střední vrstva, tj. zemané a svobodní sedláci, byla vysokou šlechtou zničena, a když během a v důsledku třicetileté války byli čeští stavové vyhnáni nebo jinak zlikvidováni a jejich půda včetně bezprávných poddaných přidělena cizincům, ztratil národ své politicky i intelektuálně vedoucí vrstvy a byl zredukován na nevolné obyvatelstvo. Teprve v XIX. století dokázal dožadovat se rovnoprávnosti češtiny s němčinou v Čechách a usiloval o školství v češtině. Po I. světové válce učinili němečtí obyvatelé Československa všechno ve svých silách, aby stát oslabili, rozvrátili a nakonec zničili. V současnosti odmítá německá politika urovnat s Čechy důsledky německé porážky II. světové války, ačkoliv tak už dávno učinila s Polskem. Rozdílné tempo obrody Čechů a Němců z devastace třicetileté války zanechalo Čechy v daleko slabším postavení vůči Němcům, než jaké měli ve středověku.

Přitom s výjimkou období nacismu nešlo z německé strany o záměrnou nebo plánovanou protičeskou politiku; šlo o spontánní, přirozené přerůstání slabšího silnějším. Právě proto hledali Čechové od počátku dějin ochranu v samostatnosti svého státu, od Samova knížectví až po Benešovu politiku. Proto při vstupování do nadnárodních organizací je v zájmu českého i slovenského národa, aby nutné předání svrchovanosti společným orgánům bylo přesně vymezeno a udrženo v dohodnutých rozměrech, aby nevedlo k formální a zejména materiální, faktické likvidaci jeho samostatnosti i v okolnostech budoucích..

Politika splynutí se Západem nese s sebou faktickou nebo i formální likvidaci české státní svrchovanosti a pak v nejlepším případě postavení Čechů jako uznávané národní menšiny ve velkém regionálním (západoevropském) nadstátním útvaru. To byl jejich osud v habsburgské konfederaci (personální unii). Současná česká zahraniční politika jde tímto směrem. Bude-li tento vývoj pokračovat, pak udržení a rozvíjení národní kultury připadne dobrovolným sdružením pro ten účel vytvořeným. Dějiny ukazují, že Češi mají v tomto směru výjimečné schopnosti; síť takových sdružení, spolků a organizací dokázala vyvolat dramatický rozmach národního života po všech směrech - umělecky, vzdělanostně, hospodářsky i politicky; pravděpodobné je, že za novodobých okolností by musely operovat v prostředí jejich snahám nikoliv příznivém.

PŘÍLOHA

k Memorandu XXIX., obsahující příklad použití uvedených zásad.

Jest nutno především rozlišit pět kategorií důchodců (rozumí se vždy od předchozí nižší hranice):

1. svobodní, výdělečně činní,

2. ženatí s důchodem do Kčs 36.000 ročně,

3. ženatí s důchodem do Kčs 48.000 ročně,

4. ženatí s důchodem do Kčs 60.000 ročně,

5. ženatí s důchodem nad Kčs 60.000 ročně.

Každá z těchto kategorií má jinou hranici únosnosti pro populaci.

Kategorie 2 potřebuje pomoc hned po prvním dítěti.

Kategorie 3 má únosnost větší, takže nepotřebuje pomoc na první dítě, potřebuje však pomoc na druhé a každé další dítě.

Kategorie 4 nepotřebuje vzhledem k svému důchodu pomoc ani na druhé, nýbrž až na třetí dítě a další.

Kategorie 5 vyžadujepomoc až u čtvrtého dítěte.

Jest tedy možno stanoviti podle únosnosti vzhledem k důchodu odpovídající povinnost každé kategorie na určitý počet dětí. Jest to:

Kategorie 2 do Kčs 36.000 - 0

3 do Kčs 48.000 - 1 dítě

4 do Kčs 60.000 - 2 děti

5 od Kčs 60.000 - 3 děti

Méně dětí znamená nesplnění populační povinnosti, více dětí znamená potřebu podpory. Z toho plyne následující:

Pro ilustraci budiž uvedena na další stránce názorná tabulka příspěvků (+) a srážek (-) pro svobodné a rodiny až do 5 dětí; na šesté dítě by se vyplácel měsíční příspěvek ve výši Ksč 400, na každé další Kčs 300.

Měsíční srážky a příspěvky

Roční příjem v Kčs 36.000 48.000 60.000 72.000 84.000 >84.000

Svobodní - 15% - 18% - 26% -32% -38% -42%

Rodiny bez dětí - 5% - 8% - 15% - 22% - 28% -32%

Rodiny s 1 dítětem + 150 0 - 7% -12% -18% - 24%

Rodiny s 2 dětmi + 250 +250 0 - 6% -12% -16%

Rodiny s 3 dětmi + 400 +400 +400 0 - 7% -10%

Rodiny s 4 dětmi + 500 +500 +500 +500 0 - 4%

Rodiny s 5 dětmi + 500 +500 +500 +500 +500 0

DOMOV

OBSAH

41. MENŠINY V ČESKÉ REPUBLICE