|
|
42. ZAHRANIČNÍ ČEŠI (
146)"Jak kapky deště jsme se rozpršeli
po široširém světě tom...
a jako déšť jsme vsákli v zem"
(Z exulantské poezie.)
Národnost a občanství jsou dvě různorodé veličiny: první se zakládá na vztazích pokrevnosti, příbuznosti a kultury, druhá se zakládá na příslušnosti ke státu a je povahy právní a mocenské. Jejich různorodost má za následek, že ne vždy splývají; v českých dějinách jsou dlouhá údobí, kdy jsou ve vztahu protichůdném, kdy stát byl činitelem cizím a nepřátelským. Pojem vlasti zde má velký význam: odchod z vlasti znamená přetržení hlubokých vztahů osobních, citových a kulturních a je přijímán jako újma a oběť.
Nepřátelský postoj státu byl důvodem, proč příslušnící podrobeného národa opouštěli svou vlast, aby mimo hranice jeho svrchovanosti našli příležitost k plnějšímu využití nejen osobnímu, ale i národnímu. Takoví příslušníci národa se stali exulanty, vyhnanci, jejich odloučení je vynucené a trvalé, dokud se situace ve vlasti nezmění.. Tak vznikly první skupiny Čechů mimo hranice českého státu - kolonie Českých bratří v Uhrách, Polsku i Americe. Poslední vlny exilu vrcholily bezprostředně po komunistickém puči v letech 1948-1950 a pak po obsazení Československa armádami Varšavského paktu v letech 1968-1970 a mířily především do Spojených států, Kanady a Austrálie.
Druhým nejčastějším důvodem k opuštění vlastního státu je motivace hospodářská: snaha uniknout chudobě až po snahu po vyšší životní úrovni spojená s možností vyniknout a odchod z vlasti je ne-li trvalý, tedy při nejmenším dlouhodobý.; lidé se stávají emigranty, vystěhovalci. Z českých zemí k vystěhovalectví docházelo hlavně během 19. století z Rakouska-Uherska do Spojených států a do Ruska, ze Slovenska také do Kanady.
Exil i emigrace jsou možné, protože rozdílné občanství a národní příslušnost nejsou neslučitelné. "Češi a Slováci, kteří přijímajíce státní občanství americké, t.j. stávající se Američany, odříkali se Rakouska-Uherska, neodříkali se tím příslušnosti k své českému a slovenskému národu jako celku lidí společného původu a společné kultury. Naopak - jako američtí občané měli možnost být Slováky a Čechy svobodněji než ve staré vlasti."(
146) V jejich nových bydlištích proto vznikala síť spolků, sdružení a organizací vzájemně podpůrné povahy (záložny, spořitelny, pojišťovny), jejichž hospodářská činnost byla prostoupena a spojena s činností národně uvědomovací a kulturní (pěvecké sbory, tance, divadelní představení). Vedle nich vznikaly instituce čistě kulturní, které přenášely do nové země duchovní i politická hnutí, kterými žil národ ve vlasti; byl to především Sokol, české fary i protichůdné organizace svobodomyslných a volnomyšlenkářů, a krajanský tisk rozličného zaměření. V tomto prostředí pak přetrvávalo myšlenkové ovzduší doby, ve kterém se emigranti vystěhovali z domova, i tehdy, když národ doma přešel už k jiným otázkám; krajanský život tak uchovával obraz minulosti i s jejími spory a rozpory, které národ doma už překonal, a nové vlny příchozích, zejména tam, kde šlo o exulanty, do tohoto prstředí přinšel své nové, ustarším usedlíkům cizí a nepříjemné spory, zájmy a změření. První generace emigrantů, přestože v nové zemi začínali z ničeho, vybudovaly síť tělocvičen, "národních domů", kostelů a škol, které národní uvědomění, folklor a řeč udržely po řadu generací:.Český a slovenský, resp. československý národ tedy není totožný se součtem československých občanů: tento národ je "souhrn všech osob, ať jsou kdekoliv ve světě, pokud jsou spojeny společným původem, odvozovaným od předků a českých zemí a ze Slovenska, a společnou českou a slovenskou kulturou" zejména řečí. V tomto smyslu jsou Češi žijící v mimo hranice České republiky složkou ("větví") českého národa.
V dobách, kdy národ ve vlasti je zbaven samostatnosti a nemá možnost sledovat své poslání a plnit svou úlohu v životě lidstva, přejímají jeho úlohu jeho zahraniční větve. Stalo se tak za první světové války, za druhé světové války i během studené války s vynikajícími výsledky. Práva, která Češi měli jako občané důležitých států, byla nástrojem, kterého dovedli využít ve prospěch svého národa i ve prospěch státu, ke kterému patřili. Bylo by neprozřetelné, kdyby česká politika předpokládala, že k podobným situacím nedojde v budoucnosti. Nadto mohou občané české národnosti vykonávat vliv na postup svého státu tam, kde se zájmy jejich národa (jejich "staré vlasti") kryjí se zájmy jejich státu (jejich "nové vlasti"), tam, kde je poslání českého národa totožné s prospěchem lidstva.
Z těchto důvodů patří k úkolům české národní politiky udržovat styk se zahraničními větvemi národa tak, aby přežívaly a udržovaly krok s vývojem národní kultury. Každá zahraniční větev národa je podrobena neustálému odnárodňování, protože činitelé, kteří z jednotlivců činí národní celek, se postupně ztrácejí, oddrobují. Ztrácí se společný původ, jak se uzavírají národnostně smíšená manželství. Ztrácí se u dětí, které vyrůstají v místním prostředí, společná národní kultura: Nejrychleji se ztrácí řeč a vědomí národního poslání, déle zůstávají umělecké prvky - hudba, píseň, tanec, malba, nejdéle zůstává folklor a kychyně. Národní život zahraničních větví neudržují jejich nové generace, nýbrž příliv nových přistěhovalců (nebo exulantů) z vlasti. Tento pochod není hladký a bez nedorozumění, nesnází a třenic. Stýkají se zde nejen různé generace, ale tři skupiny (starší přistěhovalci, jejich děti a noví přistěhovalci) s různými osobními zkušenostmi, odlišnou kulturou a dějinnou minulostí.
Protože jde o činnost národní, je nejlépe vykonávána sdruženími soukromé povahy: zájezdy uměleckých souborů nebo vynikajících jednotlivců z vlasti mezi zahraniční "krajany" a naopak; výuka češtiny pro děti vystěhovalců, stipendia na zahraničních učilištích pro české občany a naopak na českých učilištích pro cizí občany české národnosti. Až do doby, kdy komunistický režim pokazil jeho činnost, vykonával tyto úkoly s velkým úspěchem Československý ústav zahraniční, který tvořil (i dnes tvoří) pojítko mezi českými menšinami v různých státech světa. V nových poměrech, kdy emigrace dočasná nebo trvalá je velmi usnadněna zejména pro jedince nadané a vzdělané, kterým svět dává příležitosti, jaké ve vlasti nenacházejí, dochází všeobecně k odlivu špičkových talentů všech oborů - vědy, umění, sportu - do států, které jim poskytují možnosti osobního rozvoje a hospodářského ocenění, zejména do Spojených států, v kterých se shromažďují vybraní jednotlivci z celého světa (tak zvaný "brain drain" ). Protože tento nový druh emigrantů obyčejně ztrácí rychle vztah ke svému národu a odnárodňuje se, soustředění talentu tam, kde nalézá největší hospodářské ocenění, znamená ochuzení národa, který opouští. Udržovat styk s těmito jednotlivci a jejich vztah jak ke staré vlasti tak k místní větvi českého národa je novým úkolem pro instituce druhu Československého ústavu zahraničního.
Pokud se vztahu k zahraničním Čechům účastní stát, je třeba, aby se tak dálo zdrženlivě; situace, ve které si stát osvojuje právo v zájmu své zahraniční menšiny zasahovat do vnitřní politiky jiného státu a tak oslabuje jeho svrchovanost, má zpravidla následky opačné od těch, které byly zamýšleny. Ohled na to nebrání České republice, aby svůj postoj vůči příslušníkům českých menšin v zahraničí vyjadřovala na svém území vytvořením kategorie "zahraniční Čech", která držitele zprostí omezení platná vůči jiným cizím státním občanům. Pokud jsou Češi sídlící v zahraničí českými státními občany, je ve státním i národním zájmu, aby jim bylo umožněno vykonávat svá občanská práva i mimo území Republiky, případně jim vyhradit určité zastoupení v zákonodárných sborech nebo jejich poradních komisích.