DOMOV

OBSAH

6. POLITICKÉ HNUTÍ

Sdělitelnost a totožnost podúčelů umožňuje, aby jjejich nositelé (kteří tvoří názorové hnutí) mohli na jejich dosažení spolupracovat na základě dělby práce, to jest aby se organizovali, aby vytvořili organizaci. Podstata organizace spočívá v tom, že se její členové vzdávají části své svobody rozhodování a podřizují část svého jednání organizaci, aby výměnou za toto omezení dosáhli snáze svého cíle. Zdrojem sounáležitost organizace je tudíž společný podúčel jejích členů. Takový sdílený podúčel členů organizace není pro organizaci podřízen vyššímu cíli, ale je jakoby osamostatněn, je jejím vrcholným účelem, jejím zdrojem sounáležitosti, a vysvětluje, proč její členové jednají jinak, než by bez organizace jednali. V moderní společnosti by bez začlenění do organizace bylo jednání jednotlivců z velké části nevysvětlitelné: proč by tisíce lidí ráno opustilo své domovy a tlačilo se v nevábných dopravních prostředcích, aby velkou část svého dne ztrávili způsobem, který jim je protivný, jinými slovy: šli do zaměstnání? Proč by roznášeli potištěné papíry dům od domu lidem, kteří je neradi vidí a občas hrubě odbudou, jinými slovy dělali předvolební propagandu?

Protože účel organizace je zabsolutnění určitých podúčelů jejích členů, přičítá se těmto organizacím pomyslná identita, jako by organizace byla nadaná vlastní vůlí a vlastním rozumem, jako by samostatně a od svých členů neodvisle rozhodovala a jednala: hledala prostředky k dosažení svého účelu, vážila a srovnávala je a užívala jich. Její členové pak jednají tak, jako by byli jejímu účelu podřízeni, v oblasti jejich společného zájmu se pro ně účel, k jehož dosažení byla organizace utvořena, stává příkazem, normou, jejímiž povinnostními subjekty se stávají buď dobrovolně, jak shora uvedeno, nebo i z donucení.

K dělbě práce dochází tím, že se společný cíl jakoby vyloupne ze složek, které tvoří subjektivní spokojenost, a osamostatňuje se tím, že vytváří vlastní účelový soubor odlišný strukturálně (tj. skladbou podúčelů a prostředků) od účelů subjektivní spokojenosti členů hnutí - zabsolutňuje se a přičítá se organizaci, která podle obsahu účelu, k jehož dosažení byla vytvořena, je dobročinná, sportovní, zahrádkářská atd. Organizace jednoho druhu může se stát součástí jiného myšlenkového směru nebo hnutí - na př. organizace zahrádkářů se může stát součástí ekologického hnutí; dobročinná organizace se může stát součástí hnutí feministek, a pod. Hnutí nebo směr tudíž může zahrnovat spolky, organizace a jiné fiktivní volní subjekty, ale když se podřídí dělbě práce v zájmu společného hnutí, stávají se členy takto nadřazené organizace. To platí o organizacích jako celcích, ne nutně o jejich členech. (Na příklad všichni členové spolku zahrádkářů se nemusí stát členy ekologické organizace tím, že jejich spolek se do ekologické organizace vstoupí.) Z hlediska jednajících subjektů normativnost odlišuje organizaci od hnutí. K hnutí je možno se prostě přidat; do organizace je nutno vstoupit a být přijat. V hnutí se volní subjekty sdružují improvizovaně a spontánně; v organizaci se musí zařadit do stávajících struktur. V hnutí se vůdčí osobnosti vynořují; v organizaci jsou vůdcové určováni podle stanovených řádů. V hnutí každý je činný, kdy a jak chce. V organizaci je činný tam, kam jej organizace přikáže a k čemu jej přidělí.

Politika je jednání, jehož cílem je zlepšení stavu určitého lidského celku účastí na řízení veřejných záležitostí.

V politické činnosti jsou zřetelně viditelny dvě stránky: jedna, směřující k opatření (udržení, rozšíření) ústředního prostředku politiky, tj. podílu na řízení veřejných záležitostí; druhá směřující k vynaložení tohoto prostředku, tj. k uskutečňování toho, aby stav určitého lidského celku byl zlepšen. Opatřování ústředního prostředku politického úsilí a uskutečňování cíle politického úsilí jsou účely od sebe odlišné, a proto vyžadují odlišné prostředky. Z odlišných účelů tak vznikají od sebe odlišné účelové soubory: první - opatřování ústředního prostředku politického úsilí - je vyvíjen politickými organizacemi; druhý - uskutečňování cíle politického úsilí - je prováděn státem.

Někteří lidé i organizace jako volní subjekty chtějí zlepšit stav určitého lidského celku; tam, kde došli k závěru, že toho má být dosaženo pomocí veřejné moci, zařadili politiku jako složku účelu subjektivní spokojenosti u jednotlivců, jako složku své vlastního specielního účelu jako organizace, aby k uskutečnění svého společného účelu dosáhli podílu na státní moci. (Tak na příklad ODS vznikla z jednotlivců, kteří patřili ke hnutí Občanského fóra; Agrární strana naproti tomu vznikla usnesením svépomocných zemědělských spolků.) Dochází mezi nimi k dělbě práce tak, aby získali podíl na řízení veřejných záležitostí, protože takovým podílem dosáhnou svého společného cíle. Jejich dělba práce, jejich vzájemné vztahy a činy dávají smysl právě jen s hlediska jejich společného úsilí dosáhnout vlivu na veřejné záležitosti, tj. na činnost státních (a samosprávných) orgánů, tvoří logický celek, vytvořený volbou prostředků a jejich rozumovým (i když ne vždycky rozumným) použitím, a tento logický celek vychází od politické organizace, pro niž dosažení a uplatnění veřejné moci je hlavním, nejvyšším cílem. Zdrojem sounáležitosti politické organizace je její účel: mít podíl na řízení veřejných záležitostí a používat ho k prosazení politického cíle, tj. provedení žádoucích změn ve společnosti. Zatím co cílem politické organizace je dosažení těchto změn, není jejím cílem jejich uskutečňování; toto uskutečňování má provádět veřejná moc - tím právě jest organizace charakterizována jako politická na rozdíl od organizací svépomocných, dobročinných, sebevzdělávacích a jiných. Z toho důvodu také má politická organizace orgány k formulování svého politického cíle, orgány k dosažení (a udržení) podílu na veřejné moci i orgány k prosazování svého cíle v orgánech státních, ale - vyjma jako prostředky k dosažení podílu na veřejné moci - nemá orgány k vlastnímu uskutečňování svého cíle (např. Agrární strana měla vlastní nákupní a prodejní družstva k ustálení počtu členstva a získávání finančních prostředků).

Identita politické organizace jako samostatně jednajícího subjektu se projevuje především v poměru k jejím členům. Někteří příslušníci politického hnutí, jehož jest politická organizace plodem, se politické organizaci podřizují, stávají se vzhledem k ní a pro určitou oblast svého jednání jejími povinnostními subjekty, zatí m co politická organizace zaujímá místo nadřízené, místo normotvůrce. Její vůle představuje vůči členům uložení povinnosti, jejíž závaznost je omezena užitkovou úvahou člena: jakmile se mu pod jeho vlastním účelem (subjektivní spokojenost u jednotlivce, její specielní účel u organizace) jeví plnění požadavků, kladených politickou organizací, převážně škodlivým, vystoupí a její příkazy přestávají pro něho platit. Politická organizace však jej může ohrozit určitou škodou tak, že se mu uposlechnutí jejích příkazů, srovnáno s újmou, která by mu z neuposlechnutí vzešla, jeví méně škodlivým, takže její příkaz se stává povinností vynutitelnou. Politická organizace tak vynáší normu vynutitelnou, a jestli je tato norma nebo její vynucování protiprávní, politická organizace vystupuje jako konkurent státní moci. Takový nátlak, vykonávaný prostředky hospodářskými nebo mocenskými za účelem vynucení poslušnosti vůči neprávní normě a v rozporu s právním řádem, jest označován jako teror.

Struktura politické organizace je budována účelově: její učlenění se řídí volbou prostředků. Sledujíc podíl na řízení veřejných záležitostí jako účel, volí politická organizace prostředky, kterými ho chce dosáhnout. Každý druh prostředků vyžaduje vytvoření odpovídajících orgánů, které jsou budovány účelově, podle úsudku příslušného orgánu o prospěšnosti a užitečnosti postupu, který volí. Činnost politických organizací v zásadě nezávisí na jejím učlenění, ale naopak, její členění závisí na postupu, který organizace k dosažení svého cíle považuje za nejvhodnější; učlenění politické organizace se tak stává jedním z nástrojů, prostředkem politického zápasu a je odvislá jak od prostředí, ve kterém je politická organizace činná (státní forma, struktura společnosti) tak od prostředků, kterých chce v politickém boji použít (od bomb a revolverů po hlasovací lístek). Organizační učlenění - zejména u politických organizací mladých nebo tvořených pod tlakem, nebývá přesně vyhraněné; funkce jednotlivých orgánů nejsou přísně stanoveny, stanovy nejsou formulovány soustavně nebo vůbec. Vedle řady pochopitelných nevýhod má tento organizační styl přednost ve snadné přizpůsobivosti.

Cíl politické organizace lze také vyjádřit tak, že chce získat kontrolu nad státní mocí, aby mohla provést své plány, jak zlepšit život společnosti. Ti, kdo rozhodují o představě, v čem má zlepšení společnosti spočívat, a o tom, jak kontrolu státní moci získat a použít, vytvářejí vůli politické organizace, a podle toho, jak proces rozhodování probíhá, je tvorba vůle politické organizace buď autokratická nebo demokratická.

Autokratickou formu tvorby vůle lze zařadit pod širší pojem heteronomní normotvorby, což znamená ukládání povinností bez účasti těch, jimž jsou povinnosti ukládány. Je-li vůle politické organizace tvořena autokraticky, platí za její projev názory a požadavky, rozhodnutí a závěry určité osoby nebo skupiny osob, která není ostatním členům odpovědná a jimi dosaditelná či sesaditelná. Naopak, členové organizace se musí buď podřídit nebo organizaci opustit.

Autokratická forma politické organizace je odůvodňována buď na základě kvalifikace ("vedení patří tomu nejlepšímu, resp. těm nejlepším") nebo na základě výkonnosti (skupina, provádějící rozhodnutí jednoho odpovědného vedoucího, je výkonnější než skupina osob, která na každém kroku musí vynaložit část energie a času k tomu, aby její členové dospěli k rozhodnutí).

Klíčovou otázkou autokraticky uspořádané organizace je určit, která osoba nebo skupina je "nejlepší". Odpověď na tuto otázku není ponechána členům, ale rozhodnuta na základě měřítek od vůle členů neodvislých. Takovými měřítky v dějinách byly původ (vládnoucí rod, aristokracie), autorita udělená nadpřirozenou mocí (zjevením, povoláním nadpřirozenou bytostí), v moderní době vědecké znalosti. Lidstvo se nedávno vypořádalo s dvěma systémy, odvozenými od vědeckých poznatků - nacismus od antropologie, komunismus od ekonomiky. Ani dnes není nedostatek učených profesorů a jejich následovníků, kteří si jsou naprosto jisti, že objevy v jejich oboru, a zejména jejich vlastní objevy, jsou bezpečnou cestou k lepší budoucnosti lidstva, kdyby jenom zaostalé masy jich uposlechly, a pokud jejich hlasatelé jsou ochotni použit donucení, vede krátká cesta od vědy k ideologii a od demokracie k elitismu, i když používané metody mají daleko k primitivnímu násilí nacistů a komunistů.

Demokratická tvorba vůle odpovídá autonomní normotvorbě, to jest pochodu, při kterém ti, kteří jsou nebo budou povinnostem podrobeni, rozhodují o jejich obsahu. Filozofické odůvodnění tohoto postupu je dvojí - ničí svoboda nesmí být omezována bez jeho souhlasu, a "více hlav, víc rozumu" - tento způsob, i když krátkodobě pomalejší než autokracie, umožňuje kontrolu a včasnou opravu chybných rozhodnutí, a proto dlouhodobě je výkonnější než systém autoritativní. Při demokratické úpravě platí za vůli politické organizace postuláty jejího členstva, projevené stanoveným způsobem. Členové organizace zpravidla rozhodují mezi různými názory a různými osobami, aniž by uplatňovali vlastní názory nebo se stávali sami kandidáty na funkce; pověřují vedením politické organizace ty, kteří jejich programu či požadavkům nejvíce vyhovují.

Vůle členů může být uplatňována přímo (hlasováním, volbou) nebo nepřímo (volbou delegátů, kteří případně volí další delegáty do vyšších orgánů). Čím více stupňů delegování, tím více se vůle členstva rozmělňuje a ztrácí. Nezapomenutelným příkladem takové ztráty byl tzv. demokratický centralismus komunistických stran. Delegační soustava umožňuje kombinování autokratických a demokratických prvků tím, že určitý počet delegátů je volen a určitý počet osob se stává delegáty automaticky z funkce, kterou zastávají, nebo jsou jmenováni orgány k tomu oprávněnými bez souhlasu členstva, což je ospravedlňováno nutností zachovat kontinuitu a stálost organizace.

Způsob, kterým se vůle politické organizace tvoří, zda demokraticky nebo autokraticky, resp. kombinovaně, je určen jejími stanovami (které mohou být psané, ale i nepsané, vyhranivší se z praxe a jako norma mlčky přijímané a zachovávané). Vzhledem k tomu, že politické organizace jsou někdy málo vyhraněné, funkce jednotlivých orgánů nejsou přesně a závazně stanoveny a s proměnlivými potřebami situace se musí měnit, je pro posouzení vnitřní demokratičnosti politických organizací důležitější než stanovy faktický stav, tj. jak se její vůle skutečně tvoří, než stanovy.

Obsah vůle politické organizace je poměrně stálý, neboť ti, kdo mají podstatně jiné názory a cíle, vstupují do politických organizací jiných, resp. tvoří nové. Svou setrvačností se politická organizace dostává do rozporu se změnami, které přináší vývoj společnosti a které si vyžadují změny přijatého programu i tradičního postupu.. Proto se vyskytuje v mnoha politických organizacích značná decentralizace až nejednota, a některé složky organizace jednají podle jiných účelů než toho, který stanovila politická organizace jako celek. Skupiny, sledující odlišné názory v rámci téže politické organizace, se nazývají frakcemi.

Taková nejednotnost neohrožuje celistvost organizace, pokud neporušuje zásady a rámcové politické postuláty, na nichž politická organizace stojí. Tato skutečnost může být formalizována federalizací politické organizace, ve které různé směry mají vlastní organizaci, ale zůstávají v rámci organizace celkové, jsou zastoupeny v jejích program tvořících orgánech s tím, že se navenek podřídí rozhodnutí příslušných orgánů. Federalizace politické strany má ještě další výhodu: nepolitické organizace, které při sledování svého cíle mají také na veřejnou moc požadavky shodné s cílem politické organizace, mohou se stát jejími kolektivními členy se zastoupením v jejích orgánech, přiměřeném jejich přínosu a dohodnutém s ostatními jejími složkami. Takové uspořádání dává politické organizaci rychlejší přizpůsobivost měnícím se společenským poměrům a rychleji rozšiřuje její vliv za hranice jejích členů. Pokud ve střetnutí frakcí - organizovaných nebo neorganizovaných - se podlehnuvší složka nepodřídí, pak z organizace odejde nebo je vyloučena. (V české a slovenské politice se tento typ politické organizace neujal, protože v československých poměrech se dostatečně nerozlišuje mezi věcmi zásadové povahy a věcmi podružnějšími, mezi věcmi naléhavé přítomnosti a věcmi vzdálenější budoucnosti. Proto i věcech menšího významu, zejména i v záležitostech osobního rázu, jsou zastánci různých názorů neústupní a raději se osamostatní, než aby se podřídili většině. Věci méně důležité jsou povýšeny na věci zásady nebo mravnosti, ve kterých je dohoda nemožná, i když je to ve svých důsledcích škodlivé pro obě skupiny, což u vnějších pozorovatelů vyvolává pochybnosti o národní státotvornosti.)

Činnost politické organizace nezávisí na jejím učlenění, ale naopak její členění závisí na postupu, který je zvolen, a tento postup se mění se změnou situace. Zvolená forma její činnosti vyžaduje vytvoření příslušných orgánů. Činnost organizační je tudíž primární složkou jejího jednání. Vzhledem k tomu, že učlenění politické organizace se mění a je odvislé od politické strategie a taktiky, omezí se tento výklad jen na funkce, které jsou pro všechny politické organizace společné a nejpodstatnější. O ostatních bude pojednáno v souvislosti s formami politického zápasu, který jim dává vznikat, jak se utváří v různých státních formách při rozličném postupu.

Nezbytnou složkou působení každé politické organizace je činnost náborová: získávání stoupenců pro politický program a členů pro politickou organizaci; jinak řečeno, rozšiřování politického hnutí a politické organizace. Nábor je zaměřen především na činitele, které politická organizace považuje za rozhodující a od nichž očekává, že jí umožní dosáhnout žádoucího podílu na řízení veřejných záležitostí, ať už to jsou určité osoby nebo skupiny osob. Ve vojenské diktatuře bude politická organizace hledět získat pro svůj program klíčové osobnosti armády; v demokracii voliče. Náborová činnost spočívá buď v tom, že politická organizace těm, na které se obrací, poukazuje na to, že provedení jejího programu pomůže jim v dosažení jejich vlastních cílů, anebo v tom, že se snaží změnit jejich názory a cíle tak, aby se splnění programu politické organizace i jim jevilo užitečným. Společným jmenovatelem obou těchto postupů je vyvolání nebo využití nespokojenosti se současným nebo nastávajícím (hrozícím) stavem společnosti; pro tuto aktivitu používá politická organizace termín uvědomování; volní subjekty, které nespokojenost nesdílejí, jsou "neuvědomělé", volní subjekty, které nespokojenost a program politické organizace sdílejí, jsou "uvědomělé".

Šíření politického hnutí a politické organizace je možné dvojím způsobem: formou politickou a formou nepolitickou.

Forma politická spočívá v otevřené propagaci politického programu: politická organizace vystupuje otevřeně jako taková, hlásá otevřeně svoje záměry, představuje své kandidáty a usiluje o účast na řízení státu.

Forma nepolitická spočívá v tom, že politická organizace vystupuje jen prostřednictvím svých členů a usiluje o ovlivnění jiných tím, že její členové požadavky programu podávají s jejich vědeckým, mravním, hospodářským, náboženským či jiným odůvodněním ve formě vědeckých, mravních, hospodářských atd. postulátů. Poněvadž jejich uskutečnění jest možné nebo aspoň nejsnadnější prostřednictvím státu, stávají se ti, kdo byli o správnosti příslušných myšlenkových postulátů přesvědčeni, stoupenci příslušného politického hnutí, a tím pomáhají i jeho organizované části.

Pro šíření politického hnutí se užívá zpravidla termínu propaganda.. Prostředky, jichž politická organizace při náboru používá, jsou nejrůznějšího druhu; nejdůležitější jsou mluvené slovo, tisk a elektronické sdělovací prostředky.

Působení mluveným slovem je možno rozdělit na hromadné a individuální. Prvé spočívá v masových projevech různého druhu; zasahuje sice velký počet jedinců (to je jeho výhodou); nevýhodou je nedostatečná kontrolovatelnost výsledků a obtížnost v přizpůsobení různým povahám posluchačů. Tyto nevýhody jsou vyváženy, ne-li převáženy psychologickým účinkem, který příslušenství k stejně myslícímu, stejně cítícímu a stejně jednajícímu množství vyvolává. Individuální postup spočívá v tom, že členové politické organizace působí na své okolí: zdlouhavost a pečlivost tohoto postupu nesou trvalý účinek.

Tisk působí jednak v podobě periodických tiskovin (noviny, týdeníky, revue), jednak jednorázovými tiskovinami povahy politické nebo jiné (vědecké, zábavní, filozofické atd.). Úroveň bývá přizpůsobena psychologii těch, kdo mají být získáni.

Moderní masové sdělovací prostředky daly politické organizaci k disposici novou metodu ovlivnění veřejnosti, která spojuje hromadnost s individuálností: rozhlas a televizi. Hromadnost spočívá v tom, že projevy prostřednictvím těchto prostředků zasahují velké množství posluchačů nebo diváků; jejich individuálnost v tom, že ti, kdo poselství přijímají, jsou zasahováni individuálně, ve svém soukromí. Nadto daly tyto prostředky do rukou členů politické organizace a jejího politického hnutí, kteří rozhlas nebo televizi ovládají, možnosti šířit jejich politické nebo myšlenkové hnutí způsobem, který jejich politický účel zatajuje a adresuje podvědomí posluchačů všemi prostředky komerční inserce pomocí dokumentárních pořadů, debat a dramat, jejichž politické poselství je záměrně skryto, ale proto tím účinnější. Toto šíření politické ideologie nebo programu, které spojuje mluvené slovo, tisk, obraz a hudbu vede k manipulaci veřejného mínění. Pro svou účinnost stala se tato metoda nejrozšířenějším prostředkem politické propagandy. Také moderní hudba svým apelem na irracionalitu nebo antiracionalitu v člověku je pro nepolitické šíření hnutí velmi účinným prostředkem.

Důležitou složkou politické propagandy je používání hesel, terminologie a symbolů, které působí méně na rozumovou a více na citovou, případně pudovou stránku těch, kdo jim jsou vystaveni. V nové době je zejména velká pozornost věnována terminologii, která razí nová slova pro existující myšlenkové obsahy tak, aby dříve kladné konotace, spojené s určitým termínem, byly změněny v záporné nebo naopak, anebo úmyslnou provokací protivníka činí dříve nepřijatelné pojmy a koncepty přijatelnými (viz 4. kapitolu).

Nezbytnou složkou působení politické organizace je činnost hospodářská, která obstarává potřebné, zejména finanční prostředky. Možné finanční zdroje politické organizace jsou příspěvky členů a příznivců, výnos vlastních hospodářských podniků, podpora z veřejných prostředků, prostředky vynucené na subjektech, které nejsou členy ani politické organizace ani jejího hnutí.

Pod první případ náleží všechna majetková poskytnutí ve prospěch politické organizace k úhradě výdajů její politické činnosti, především pravidelné příspěvky, k nimž se zavazují její členové, vstupné na politické i zábavní podniky organizace a mimořádné dary. Z příspěvků plynou politické organizaci větší příjmy zpravidla jen tehdy, je-li masová, takže příspěvků i při malé výši je hodně. Zvláštní pozornosti zaslouží financování dary členů i příznivců; tímto způsobem je často dalekosáhle ovlivňována tvorba vůle politické organizace těmi, kdo její činnost financují, protože orgány, které o jejím programu a postupu rozhodují, berou ohled na to, zda to či ono rozhodnutí nebude mít za následek odepření další finanční podpory a tím politickou organizaci neoslabí.

Pod druhý způsob patří příjmy, které plynou z hospodářských podniků, vlastněných politickou organizací. Vlastní hospodářské podniky činí politickou organizaci méně závislou na vnějších vlivech a jsou její silnou oporou v dobách politických nezdarů, neboť dávají zaměstnání a tak vydržují její členy a zajišťují jí tím spolehlivé kádry i finanční prostředky, nutné k novému rozvinutí činnosti.

Financování politických organizací z veřejných prostředků je dvojího, zásadně odlišného druhu. Na jedné straně může být jeho účelem vyloučit nebo omezit vliv peněz na tvorbu politické vůle tím, že příspěvky ze soukromých zdrojů jsou zakázány nebo omezeny a nahrazeny příspěvky z veřejných prostředků, poskytovanými podle objektivního klíče, na př. podle počtu obdržených hlasů nebo počtu členů. Na druhé straně může být jeho účelem poskytnout výhodu politickým organizacím, které se na státní moci podílejí, nad těmi, které jsou z ní vyloučeny. Převod jmění státu do jmění politických organizací děje se buď otevřeně - na př. zákonem stanovené příspěvky na volební kampaň - anebo nepřímo formou subvencí z různých fondů na kulturní, bezpečnostní a jiné účely.

Konečně může politická organizace získávat prostředky na svou činnost nátlakem na zranitelné volní subjekty tím, že je ohrožuje škodou nebo jim působí škodu pod zorným úhlem jejich prospěchu. Mezi tyto metody patří vydírání, zajímání rukojmí, krádeže, loupeže a jiné násilné akty.

Nezbytnou složkou politické organizace je prosazování její vůle v orgánech moci zákonodárné. Protože moc zákonodárná přísluší státu, je nemožné, aby orgány politické organizace vydávaly zákonné normy. Není však nemožné, aby zákonodárci netvořili zákony o takovém obsahu, který uskutečňuje program a požadavky té které politické organizace. Stojí tudíž politická organizace před úkolem zajistit, aby zákonodárci tak činili. Aby to zaručila, (1) obsazuje orgány moci zákonodárné svými členy nebo přivrženci svého programu nebo získává členy zákonodárných orgánů pro svůj program tam, kde první metoda je nemožná (ve státech autokratických), a (2) zajišťuje si poslušnost těch svých členů, případně příznivců, kterým svěřila výkon moci zákonodárné.

Dosti často vytvářejí politické organizace zvláštní orgán, pověřený jistým druhem funkce soudní a mající za úkol rozhodovat mezi členy nebo složkami spory povahy politické nebo i spory osobní ("čestný soud", rozhodčí komise).

Spor, zda osobnosti dělají dějiny nebo dějiny dělají osobnosti, je odjakživa součástí myšlení o politice. Kdo nebo co je osobnost? Co dělá z osoby osobnost? Základní znak osobnosti je její proslulost, dojem, který dělá na větší nebo menší okruh lidí. Osobnosti jsou nejrůznějšího druhu. Proslulosti dosáhli tím, že v určitém oboru vynikli, tj. upoutali na sebe pozornost nadprůměrným výkonem. Al Capone zločinností, matka Tereza dobročinností. To znamená, že status "osobnosti" nevypovídá nic o povaze nebo o mravní kvalitě osobnosti. Soukromý život velkých osobností moderních dějin: Rousseau, Freud, Marx, Lenin a další je otřásající, jak malicherní a často přímo špinaví tito velikáni byli ve svém osobním jednání. Proslulost také nevypovídá nic o oblíbenosti osobností. Prezident Havel je osobnost a byl všeobecně oblíbený. Prezident Masaryk byl nemenší osobnost, ale po většinu svého života byl v českém prostředí neoblíbeným. Vedle osobností, jejichž autorita je založena na jejich skutečném výkonu, existují v moderní době osobnosti, jejichž autorita je utvořena uměle činností masmédií. To platí zejména o osobách, které se účastní politiky a jejichž popularizace je orchestrována odborníky na propagandu.

Status "osobnosti" je podmíněn uznáním většího nebo menšího okruhu lidí; nikdo si status osobnosti nemůže přiřknout sám. Součástí tohoto uznání je přijímání autority uznané osobnosti. Autoritu lze popsat jako vlastnost osob, jejichž názor jiné osoby přijímají za svůj nebo jemuž se podrobují nikoliv pro jeho obsah, ale pro jeho původ, tj., protože pochází od osobnosti, jejíž autorita je uznávána.

Charismatická autorita osobnosti je odvozována od přesvědčení a tvrzení jejího nositele, že je vykonavatelem vyššího, nad-lidského mandátu: příkazu nadpřirozených sil, vnuknutí Božího, dějinného poslání. Toto přesvědčení nadá svého nositele úplnou oddaností svému poslání, která hraničí na posedlost a je bezohledná vůči stávajícím názorům, zřízením a autoritám. Tento postoj přenáší na své následovníky, "učedníky", t.j. lidi, které o svém mandátu přesvědčil a kteří proto jeho autoritu uznávají i v jejích důsledcích: bourání daného řádu a vytváření nového. Vývojem se charismatické hnutí byrokratizuje a institucionalizuje, a to vede k omezení vlivu nebo dokonce k likvidaci a zbožnění svého zakladatele (Robespierre, sv. František, Trocký - "revoluce požírá své děti").

Z řečeného nevyplývá žádný vnitřní, nutný vztah mezi osobnostmi a politickou činností, případně politickými organizacemi. Pokud takový vztah existuje, a existuje, není vyvolán tím, že osobnost je v tom či onom oboru vynikající, nýbrž je vyvolán rozhodnutím osobnosti zasáhnout do politického dění, účastnit se politické činnosti, tj. ovlivnit řízení veřejných záležitostí.

Toto rozhodnutí je v podstatě dvojího druhu. Předně může být vyvoláno obavou, že ti, kdo řídí veřejné záležitosti, nevěnují dostatečnou pozornost znalostem nebo přesvědčení, které osobnost má, např. objevům určitých vědních oborů. Ekologové docházejí k závěrům, jaká činnost je přípustná, aby se udržel život nebo příroda na zeměkouli; eugenikové docházejí k závěrům, jakých zdravotních a mentálních kvalit mají lidé dosahovat, aby jim bylo dovoleno žít; demografové vytváří závěry o tom, kolika lidem má být umožněno žít; metereologové doporučují naléhavě opatření nutná k tomu, aby lidstvo bylo uchráněno nové doby ledové nebo naopak - ustavičného zvyšování teploty, nukleární fyzikové chtějí, resp. chtěli rozhodovat o tom, jaká má být vojenská strategie a mezinárodní politika, atd. atd. Obdobně se uplatňují názory z národního hospodářství, sociologie, a pod. Osobnosti vytvářejí kolem sebe myšlenková hnutí, která souhlasí s jejich závěry, nebo se k takovým hnutím přidávají; z nich vznikají nátlakové organizace, které vstupují do politiky, aby tyto závěry uplatnily a prostřednictvím státní moci prosadily, resp. vynutily. Dochází tak k interakci mezi osobnostmi různých oborů a politickými organizacemi, nejčastěji se stranami, kterou lze popsat jako parazitickou: osobnosti používají politické strany k dosažení svých účelů, které svým původem a charakterem s programem používané politické strany nemají nic společného. Krajním případem je, když myšlenkové hnutí osobností nebo osobnostmi vyvolané si vytváří vlastní politickou stranu (jak je tomu v případě Zelených). Tato interakce není omezena na osobnosti vědecké, i když je v moderní době nejčastější; platí i o osobnostech z jiných oborů - umění, náboženství, filozofie atd.

Jiný poměr vzniká, když se osobnost rozhodne podporovat program určité politické organizqce (strany) ze stejných důvodů jako každý jiný občan, a je mu oddána takovou měrou, že jej veřejně zastává. Dochází ke spolupráci politické strany a osobnosti, která se projevuje tím, že osobnost svou autoritu dává k dispozici politické straně na základě předpokladu, že její autorita, získaná vynikajícím výkonem v určitém oboru, ji činí zároveň autoritou ve věcech politických. Tento předpoklad je ovšem mylný, ale přesto rozšířený; občan, který má úctu k určité osobnosti pro vynikající výkon v jejím oboru, který třebas s veřejnými záležitostmi nemá nic společného (např. sport nebo umění), soudí, že program politické strany nemůže být špatný, jestliže jej podporuje osoba vynikající na svém vlastním poli. Spolupráce politické organizace s osobností má různé formy: osobnost podepíše veřejné prohlášení v její prospěch, účastní se nebo pořádá podpisové akce (účast filmových hvězd na banketech k podpoře určitých hnutí nebo organizací), vystupuje na jejích schůzích, píše články do jejího tisku nebo dokonce za ni kandiduje ve volbách. Tento poměr osobnosti a politické strany lze označit za symbiotický .

Třetí možný vztah mezi politickou stranou a osobností je vztah antagonistický. Představuje opak vztahu parazitního a dochází k němu, protože politická strana odmítá prosazovat požadovanou měrou požadavky, které osobnost na veřejné záležitosti klade, anebo se staví proti nim. Odmítavý postoj politických stran bývá často způsoben jednostranností požadavků politicky zaměřených osobností, zejména pokud jde o požadavky vynikajících specialistů vědních odborů. O nich platí, v přiměřeném rozsahu, americké rčení, že specialista je člověk, který ví velmi mnoho o velmi málu ("knows very much about very little"), proto posuzuje svět a politiku se svého odborného hlediska a prosazuje program, který vyžaduje rekonstrukci celé společnosti nebo dokonce vyvrácení a nahražení celé civilizace. Takovými programy byly ve Spojených státech požadavky radikálních feministek, radikálních ekologických skupin ("Earth First") a přivrženců tzv. afrocentrické antropologie; ale také např. některé projevy prezidenta Havla (při zahájení pražské schůzky zahraničních ministrů KBSE nebo jeho článek v New York Times z 1. března 1992). Nemožnost získat podporu politických stran pro jejich dalekosáhlé plány vede pak osobnosti ke kritice instituce politických stran samých a ke krokům, směřujícím k jejich odstranění nebo aspoň zeslabení. Z poznání, že demokracie se svými politickými stranami není schopná provést opatření, která politicky angažované osobnosti pokládají za životně nutné, plyne pak logicky postulát, aby demokracie byla omezena nebo nahražena soustavou, ve které bude rozhodování v rukou odborníků (technokracie) nebo vynikajících jedinců (elitismus).

Zvláštní zmínky zasluhují politické osobnosti, t.j. osobnosti, které projevily nadprůměrné schopnosti na poli politickém. Jsou dvojího druhu.

Politické hnutí vzniká z myšlenkového hnutí, které je reakcí na neuspokojivý stav společnosti a sleduje jeho odstranění, tj. zlepšení stavu určitého lidského celku. K přetvoření takové reakce v jasný politický program a k volbě prostředků k jeho uskutečnění je třeba intervence lidského rozumu, kterou může uskutečnit pouze mimořádná osoba. Při tomto pochodu od nevyhraněného chtění k definovanému politickému cíli zanechá sice jeho nositel své osobní stopy, svůj osobní přínos k vyjádření všeobecně pociťované a objektivně existující potřeby, ale jeho funkce je funkcí jejího krystalizátora, katalyzátora, "mluvčího doby", který její ovzduší vyjádří, "dá mu hlas". Tento druh politické osobnosti si z politického hnutí politickou organizaci, resp. politickou stranu vytváří nebo se do čela už existující politické organizace či strany dostává tím jistěji a rychleji, čím přesněji vyjádřil "ducha doby" a tak získal důvěru a podporu politicky jednajících subjektů. Stává se politickým vůdcem.

Druhý typ politické osobnosti se liší od předchozího tím, že svou dobu nevyjadřuje, ale ji předvídá, předbíhá nebo připravuje. Vliv takového člověka na politické dění je dlouhodobý a odvislý od toho, jestli, jak rychle a do jaké míry vývoj společnosti a jejích potřeb odpovídá jeho rozborům. Osud těchto osobností - politických i nepolitických - je obvykle tragický - za svou výjimečnost platí ukřižováním, upálením, popravou, vězením nebo zlomeným životem. V politických stranách obvykle jsou hlasem reformním, inovátorským a často opozičním anebo si tvoří vlastní, dočasně na okraji politického dění stojící stranu. Politickým vůdcem se tento druh osobností stane, až a jestli jí předvídaná situace nastane, jí předvídané nebo připravované prostředky politického úsilí jsou přijaty, a jestli se nevynoří politická osobnost prvního typu, která vůdčí roli převezme a její myšlenky, případně obměněné, naplní a program uskuteční.

V obou případech je vztah politické osobnosti a politické organizace komplementární, vzájemně se posilují a doplňují. Je to vztah pro politickou organizaci nejvhodnější a nejužitečnější.

DOMOV

OBSAH

8. POLITICKÝ PROGRAM