Sign In Sign-Up

Welcome!

Close

Would you like to make this site your homepage? It's fast and easy...

Yes, Please make this my home page!

No Thanks

  Don't show this to me again.

Close

předmět politického úsilí, tj. její předmět péče, který je totožný s lidským celkem, jehož prospěch politická organizace sleduje,

prostředky politického úsilí, tj. soubor opatření veřejné moci včetně její reorganizace, která mají chtěný stav uskutečnit.

Souhrn názorů na předmět a cíl politického úsilí, státní formu a strukturu, prostředky, jimiž má stát její cíl uskutečňovat, uspořádání státní moci, aby byla vhodným nástrojem uskutečňování politického cíle, na postup k dosažení a zabezpečení státní moci a hlavní organizační zásady patří k programu politické organizace, aniž by všechny vypočtené znaky v něm musely být obsaženy.

Politický program bývá často doplněn zásadami normativně-moralizujícího rázu nebo úvahami obecně filozofickými, které mají odůvodnit vlastní požadavky programu. Pokud politické hnutí, jehož plodem politická organizace jest, vyrostlo z myšlenkového hnutí (filozofického, náboženského či vědeckého), odůvodňuje politická organizace svůj program myšlenkovou prací, která jeho vytvoření předcházela a která je jeho ideologií nebo, je-li dostatečně rozsáhlá a souvislá, světový názor, ke kterému se politická organizace hlásí a který dle svého obsahu může být náboženský, vědecký, filozofický. Politický program, vyvozovaný z určité ideologie, je politický program ideový na rozdíl od programu zájmového, který je sestavením hospodářsko-mocenských požadavků ve prospěch určité skupiny, i když je podepřen úvahami všeobecnějšího rázu, které jej jaksi ex post ospravedlňují.

Vedle ideového nebo zájmového programu musí politická organizace mít určeny prostředky, jimiž účasti na řízení veřejných záležitostí chce dosáhnout, případně ji udržet nebo rozšířit (což z hlediska politického boje je totožné). Soubor těchto prostředků je její praktický program, a ten určuje vnitřní skladbu politické organizace; učlenění politické organizace se tak stává jedním z nástrojů, prostředkem politického boje a je odvislé jak od prostředí, ve kterém je politická organizace činná (státní forma, struktura společnosti) tak od prostředků, kterých chce v politickém boji použít (od teroristických akcí po hlasovací lístek).

Jak ideový tak praktický program obsahuje často požadavky, které nejsou uskutečnitelné, případně obsahují protimluvy. Je to buď proto, že jsou formulovány na základě nedostatečného a nekritického poznání (tedy chyby nevědomé), anebo proto, že jsou kladeny úmyslně tak, aby politické organizaci získaly stoupence, na nichž jí záleží, tím, že jsou úmyslně přizpůsobeny jejich účelům bez ohledu na proveditelnost (tedy chyby vědomé); v tom případě lze je označit jako náborová hesla. Proto také jednání politické organizace nesměřuje vždy k splnění jejího hlásaného politického programu.

Program politické organizace není v každém případě formulován přesně a najednou - změny, doplňky a výklady, někdy rozličné, mohou být obsaženy v různých projevech a publikacích. Je také ovlivňován vývojem myšlenkového směru, z kterého vznikl a od kterého jsou jeho ideologie nebo světový názor odvozeny. Přesto je program důvodem existence politické organizace; tvorbu programu a rozhodování o něm lze označit jako tvorbu vůle politické organizace.

Cílem politiky je "zlepšení stavu" určitého liského celku.

Aby bylo poznatelné jakékoliv "zlepšení", je nutné mít vedle znalosti stavu existujícího také představu o tom, jaký stav je ideálem, cílem, kterého volní subjekt, v daném případě politická organizace, míní dosáhnout. Jenom potom je možné některou změnu, pokud se žádoucímu stavu přibližuje, kvalifikovat jako zlepšení, v případě opačném jako zhoršení.

Z pojmu "zlepšení" neplyne, jaký jest účelový obsah, žádoucí stav, jehož uskutečnění je chtěno. Dosazení takového pojmu do definice vyjadřuje, že představy o stavu, jehož má být dosaženo, se různí. Politicky jednající subjekty mají různé, dokonce protichůdné ideály uspořádání společnosti, která je předmětem jejich péče; a přes tuto obsahovou protichůdnost je jejich činnost politickou, pokud chtějí své obsahově protichůdné ideály (cíle, účely) společenského uspořádání uskutečnit účastí na řízení veřejných záležitostí. Před časem uveřejnil časopis Mosty karikaturu, která tuto skutečnost názorně vystihovala: byl to obraz množství lidí, z nichž každý šel jiným směrem, ale všichni nesli tabuli s nápisem "vpřed". Pro každého pokrok, tj. blížení se k cíli, znamenalo jít jiným směrem, ačkoliv všichni šli "vpřed", každý za svým jiným cílem. Podobně všechny politické organizace se shodují na tom, že chtějí stav společnosti zlepšit, ale tato shoda je bezobsažná, dokud nejestvuje dohoda, v čem vidí ideální stav, ke kterému se chtějí přiblížit.

Přesto lze vymezit určité složky "zlepšení", které mají všechny politické organizace společné, protože všechny jejich cíle jsou v konečné instanci odvozeny od společného účelu všech lidí, kterým je účel subjektivní spokojenosti: člověk chce být co nejvíce spokojený. A člověk není spokojený, dokud svým představám nepřizpůsobí i společnost s jejími znaky: kulturou a civilizací, a nerozšíří je na společnosti jiné, respektive nezajistí svou společnost od změn, vyvolaných společností jinou.

Způsobilost společnosti vnutit vlastní uspořádání prostředí, tj. členům svým i členům jiných společností, jest její moc. Souhrn hmotných podmínek, umožňujících růst, rozvoj její struktury, je její blahobyt. Mezi mocí a blahobytem je vzájemný vztah: moc je projevem schopnosti organizovat vlastní hmotné podmínky, tj. starat se o svůj blahobyt; blahobyt jako souhrn hmotných podmínek, umožňujících rozvoj společnosti, přispívá ke schopnosti společnosti hájit vlastní uspořádání i přizpůsobovat si společnosti jiné, tj. k růstu moci. V tomto smyslu je růst moci a blahobytu určitého lidského celku obsažen v každém politickém cíli. Rozdíl spočívá v tom, zda cílem politického úsilí je růst moci a blahobytu společnosti jako takové anebo růst moci a blahobytu jednotlivých jejích členů. Tyto dva obsahy pojmu "zlepšení" se vzájemně nevylučují, ale také nejsou totožné a mohou být kontradiktorní.

Politika je jednání, jehož cílem je zlepšení stavu určitého lidského celku. Takto zvolený "určitý lidský celek" je předmětem péče politicky jednajících subjektů a musí být určen v programu politické organizace.

Jednotlivci se seskupují v celky podle nejrůznějších zdrojů sounáležitosti: příčinných, (území, původ), záměrných (zájmy) i normativních (náboženství) a tyto celky a jednotlivci tvoří část dalších celků, které se někdy vylučují, někdy překrývají. Vzhledem k tomu, že se u politicky jednajícího subjektu předpoklá dá svobodná vůle, může být kterýkoliv lidský celek předmětem péče politiky.

Prakticky se předmětem péče politiky stávají jen ty celky, které mají pro větší počet jednajících subjektů (jednotlivců nebo organizací) značný význam. Se změnami situace lidských společností přesunují se i tyto zájmy a v důsledku toho se mění i předmět péče, na který je zaměřena politika. Všeobecně však lze říci, že předmětem péče politického jednání jsou hlavně ty celky, ke kterým politicky jednající jednotlivci nebo organizace patří.

V moderní době jsou prakticky předmětem péče v politice tyto lidské celky:

Stav je souhrn lidí téhož povolání (stav úřednický, zemědělský, živnostenský atd.)

Třída je souhrn lidí, jehož zdrojem sounáležitosti je shodný poměr k výrobním prostředkům. V moderní společnosti jsou předmětem politické péče tyto třídy: Proletariát (dělnictvo) je souhrn lidí, kteří nevlastní výrobní prostředky a jsou nuceni živit se tím, že je za mzdu obsluhují, a úřednictvo, jehož členové rovněž nevlastní výrobní prostředky a obsluhují je za mzdy nepřímo v administrativě a organizaci (byrokracie). Jako buržoasie byli pojmenováni lidé, vlastnící výrobní prostředky. Buržoasie se dělí na velkoburžoasii čili kapitalisty, vlastnící výrobní prostředky v míře, zbavující je nutnosti tělesné práce, a maloburžoasii, jejíž příslušníci vlastní výrobní prostředky a kteří musí s nimi osobně pracovat. Lidé, kteří vládnou fakticky výrobními prostředky, aniž by je vlastnili, jsou označováni za třídu manažerů. Tato třída existuje jak v kapitalismu tak v socialismu. Zvláštní druh výrobních prostředků jsou odborné znalosti, a ti, kdo je mají, tvoří "knowledge class" - třídu vzdělanců, vědomostní třídu.

Shodný poměr k výrobním prostředkům zakládá určité shodné zájmy. Jejich uplatňování označuje politická terminologie jako třídní boj.

Národ historicky vznikl mocenským potlačením menších biologických celků a jejich promíšením. Biologické celky jsou celky, jejichž zdrojem sounáležitosti jsou shodné dědičné a zděděné vlohy a z nich vznikající vlastnosti - kmeny, rody, případně rodiny. Spojení těchto skupin v národ dělo se za silného spolupůsobení státní moci, které užívala nebo kterou vytvořila vládnoucí skupina a jejímž prostřednictvím si přizpůsobila podrobené skupiny. Stálost a pevnost nového útvaru rostla zatlačováním orgánů společností podrobených a jejich nahražováním orgány nové společností celkové; poněvadž tento pochod se dál prostřednictvím (zárodků) státní moci, vznikla souvislost mezi státem a národem. V některých kulturních oblastech se stala tato souvislost tak silnou, že pojem národa splynul s pojmem státní příslušnosti; v jiných kulturních oblastech se tyto dva pojmy rozlišují. V dlouhodobém spolužití se pro všechny biologické celky, spojené původně jen vládou jednoho z nich, vytvářely společné znaky zejména na poli kulturním (společný jazyk, společné náboženství, společné tradice, společné dějiny), a takto vzniknuvší duševní prostředí se stalo hlavní částí zdroje sounáležitosti členů národa, částí, která prvotní měřítko, tj. Příslušnost k biologickým celkům, které národ původně vytvářely, ve vědomí členů národa zatlačila na druhé místo. Národ zůstává, dokud nové biologické a kulturní složky, které s dosavadními splývají, nemění podstatně duševní prostředí, jak je život národa vytvořil. Vzhledem k biologickému svému podkladu se národ historicky ukázal jako nejodolnější lidská společnost.

Lidstvo je biologický celek, jehož zdrojem sounáležitosti je příslušnost k přírodopisné třídě homo sapiens. Stává se předmětem politické péče v rostoucí míře.

Stát je v této souvislosti (sociologickém významu) souhrnem osob, které mají práva a povinnosti vyplývajících z téhož právního řádu. Existují potíže v určení přesné definice zejména pokud jde o vlastní státní příslušníky, žijící na území cizích států, a o příslušníky cizích států, kteří žijí na jeho území.

Církev je společenství lidí, kteří se shodujících se ve víře v určité normy chování a jejich transcendentního normotvůrce a usilují o nebo uskutečňují jejich organizované plnění.

V poslední době vznikají politická hnutí, jejichž předmětem péče jsou objekty mimolidské - určité skupiny zvířat, rostlin nebo celá příroda. Pokud jsou jejich požadavky vtěleny do politických programů politických organizací, lze je subsumovat pod obecný pojem "zlepšení určitého lidského celku" v tom smyslu, že tvoří část ideálu, jak má lidská společnost vypadat, resp. si počínat.

Uspořádání lidských celků je určováno normami, které patří k různým normovým souborům: předpisy náboženskými, mravními, právními, společenskými konvencemi, tradicí atd. Mezi nimi zvláštní postavení mají normy právní. Liší se od ostatních svou uceleností a vynutitelností, a proto jsou ústředním prostředkem, kterým politické organizace uskutečňují svou představu lepšího stavu společnosti.

Právní řád je jednotný, úplný, objektivní a srozumitelný, kodifikovaný a logicky sčleněný soubor povinností (termín "právo" jednotlivce je jen jiný výraz pro něčí povinnost pro držitele práva něco udělat nebo od nějaké činnosti se zdržet - "právo", kterému neodpovídá něčí povinnost, je jen obrazným pojmem).

Nejvyšší normou, z níž právo odvozuje svou platnost, zdrojem platnosti právního řádu jest ústava, která sama svou právní platnost od vyšší normy už neodvozuje; to nevylučuje, aby se odvolávala na normy jiného normového souboru, na př. mravního nebo náboženského. Původci ústavy ústavodárným aktem současně vytváří první státní orgán - orgán ústavodárný.

Ústava sama a její vznik nejsou plněním jiné, vyšší právní povinnosti. Je projevem vůle státu. tedy jako jeho účel, a stát je chápán jako jeho bod přičitatelnosti, tedy volní subjekt. V tomto smyslu se pod pojmem "stát" nacházejí politické organizace, které se dohodly, jak má právní řád vypadat, aby mohly uskutečňovat své programy, a které v okamžiku vzniku ústavy měly dost skutečné moci, aby poslušnost vůči jejím předpisům mohly vynutit až do doby, kdy stát sám vytvoří své orgány potřebné k tomu, aby dodržování ústavy a z ní plynoucích dalších příkazů (zákonů, vládních nařízení, soudních usnesení až po pokutu, udělovanou strážníkem řidiči automobilu) vynutil. Ústava je projevem svrchované (tj. právnímu řádu nepodřízené) a vynutitelné vůle politické organizace (případně několika politických organizací), jakým zůsobem budou obyvatelstvu určitého území ukládány povinnosti. Podaří-li se takto projevenou vůli uskutečnit po delší dobu na pevně vymezeném území, je podle současných zásad mezinárodního práva stát uznán za existující.

Pokud ústavu vytvořilo několik politických organizací, je třeba vymezit, čím jest určen vzájemný poměr, ve kterém se rozličné programy ústavodárných organizací ústavou uskutečňují. Poměr, ve kterém se uskutečňují požadavky, kladené v zájmu různých lidských celků, je odvislý od vzájemných mocenských poměrů mezi politickými organizacemi, to jest od míry, do které každá ze zúčastněných politických organizací je schopna vnutit vlastní vůli politickým organizacím ostatním. Maximální účely "zlepšení stavu určitého lidského celku" jimi sledované jsou uskutečňovány právním řádem v určitém poměru, který tvoří jejich věcnou solidaritu, a tato solidarita vytváří složitý vrchní účel, účel optimální. Tento účel a z něho plynoucí účelový soubor předpokládá logicky subjekt vůle, a tím je právě stát. Taková je základní povaha ú čelového souboru státu pozorovaná z hlediska jeho vzniku, a z tohoto hlediska se stát stává sám politickou organizací v tom smyslu,.že sleduje účel, jehož obsahem je představa, jak má společnost vypadat, že má určitý lidský celek, tj. své občanstvo (ne nutně všechny své občany) jako předmět své péče a že používá řízení veřejných záležitostí jako svůj prostředek.

Některé politické organizace jsou ze spoluúčasti na tvorbě ústavy vyloučeny, protože jejich programy (představa ideálu společnosti a volba předmětu péče) jsou s programy ústavu tvořících organizací neslučitelné. Občanstvo, které na tvorbě ústavy není přímo zúčastněno, vykonává na její tvorbu nepřímý a značný vliv tom, že odpíráním poslušnosti by její uplatnění mohlo mařit. Ústava jednak vyjadřuje tyto mocenské poměry, jednak stanoví, jak se jejich změny mohou (nebo nemohou) v tvorbě státní vůle projevovat. Jakmile byla tato dohoda - ústava - vytvořena, podléhají jí také ti političtí činitelé, kteří ji vytvořili, musí se jejím ustanovením podrobit.

Vznik ústavy jest nutno odlišit od její platnosti. Ústava je zdrojem platnosti právního řádu a je proto sama od vyšší právní normy neodvoditelná. Na otázku po její platnosti jest nutno odpovědět odvoláním na vůli subjektu, kterému je přičítána: ústava platí, protože je chtěna státem. Jí stát vymezuje, co chce, aby se za jeho vůli považovalo. Toto vysvětlení platnosti ústavy neznamená, že napřed vzniká stát, který potom vytváří ústavu. Stát a ústava, resp. celý právní řád, jsou souvztažné pojmy: na existenci státu se usuzuje z platnosti ústavy, která jako projev vůle i jako zdroj povinností musí mít svůj subjekt.

Ústavní předpisy o tom, co má býti (v dosahu její platnosti) považováno za právo, jsou dvojího druhu: jednak obsahové, určující , že právní řád musí nebo nesmí určité povinnosti ukládat, jednak formální, určující, že právně platné a závazné budou jenom ty povinnosti, které budou uloženy ústavním způsobem, to jest podle předpisů, které ústava obsahuje. Mezi těmito předpisy největší význam mají předpisy, které určují, jak mohou povinnostní subjekty ústavu platně změnit. Každý právní řád obsahuje předpisy o tom, jak může být změněn; určuje orgány, k tomu oprávněné, i náležitosti, jichž je k provedení změny zapotřebí. Určuje rovněž, jakým způsobem se orgány, oprávněné k jeho změně, povolávají a sestavují. Soubor těchto předpisů jest právo formální . Změny provedené podle norem formálního práva jsou chráněny mocí, kterou stát má k dispozici.

Jsou to hlavně ústavní předpisy, které určují povahu státu, zda je demokratický nebo autokratický, federalistický, decentralizovaný nebo centralistický, založený na svobodném podnikání a trhovém hospodářství, na ústředním plánování a veřejném vlastnictví nebo v jakém poměru budou tyto zásady uplatňovány. Pokud je ústava a právní řád dodržován, jde o právní stát. Zcela odlišná situace nastane, jestliže některá politická organizace nebo jejich seskupení nabude tolik moci, že může uplatnit svou vůli i proti vůli státu vyjádřené v ústavě a zákonech - je to stát bezprávní, který svou svrchovanost ztratil ve prospěch vládnoucí politické organizace. Za takových okolností ztrácí právní předpisy svůj svrchovaný význam a mají pouze druhotnou, doplňkovou platnost - tam, kde orgány vládnoucí politické organizace nebo politických organizací neuplatňují vůli svou.

Jako základ státu a právního řádu stojí ústava nad zákony a ostatními právními normami všeho druhu. Proto je žádoucí, aby byla stálá. Formálně je stálost ústavy zaručena předpisy, které činí její změny obtížnější a podrobují je požadavkům přísnějším než jiné změny právního řádu. Jakkoliv důležitá, tato opatření sama nedávají ústavě tu mravní autoritu, kterou jako ústřední právní dokument státu potřebuje; tuto vážnost jí dodává tradice (dlouhodobé trvání) a tam, kde této tradice není, kontinuita, nepřetržitá právní návaznost na ústavu, která původně stát vytvořila. (10)